Na programu pondělního jednání vlády z minulého týdne se krátce objevil, ale brzy z něj opět zmizel návrh na ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Co si o tzv. Istanbulské úmluvě myslíte? Co by mohla Česku přinést, ať už pozitivního či negativního?

Pokud uvedeme otázku přesně, tak se bod objevil na jednání vlády v pátek – tři dny před jednáním vlády. Přes víkend se mezi obyvateli České republiky zvedl tak velký odpor (včetně využití petičního práva), že v pondělí vláda stáhla tento bod z jednání. Už to samo o sobě hovoří o kontroverznosti Istanbulské úmluvy a ne úplně čestných úmyslech předsedy vlády, který body na jednání vlády zařazuje.
Názory na úmluvu se radikálně rozcházejí mezi jejími příznivci a odpůrci. Příznivci a členové vlády říkají, že je možné ji přijmout, že nepřináší nic nového, co bychom nedodržovali.

Mé stanovisko: „Jestliže nepřináší nic nového, tak proč ji přijímat. Faktická ustanovení proti násilí na ženách a domácímu násilí jsou v našem právním řádu nejen zakotvena, ale orgány k tomu určené v případě potřeby konají. A schvalovat ideologický balast nepotřebujeme.“

A navíc. Již sám název je paradoxní. Istanbul leží v Turecku, zemi, která se víc a víc odkloňuje od názorů svého zakladatele a stále víc a víc se islamizuje. To znamená, že se práva žen stále více a více zmenšují, místo toho, aby se práva žen zlepšovala a stát se zastal žen, které trpí domácím násilím. Když Osmanská říše přišla po 1. světové válce o většinu svých rozsáhlých arabských držav, založil v roce 1923 Mustafa Kemal Atatürk Tureckou republiku jako sekulární a moderní stát. Nyní je Turecko ve velkém konfliktu se dvěma členy Evropské unie – Řeckem a Kyprem. Ale EU i ČR k tomu mlčí.

Poslanec Jaroslav Foldyna na twitteru napsal, že v případě ratifikace by šlo hovořit o „Vládě národní zrady“. Souhlasíte s ním?