Film Havel? Předvolební agitka, zhnusil se senátní kandidát a bývalý rektor. Rozdrtil Istanbulskou smlouvu a popsal, jak vyhrožují dnešní neziskovky

Na programu pondělního jednání vlády z minulého týdne se krátce objevil, ale brzy z něj opět zmizel návrh na ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Co si o tzv. Istanbulské úmluvě myslíte? Co by mohla Česku přinést, ať už pozitivního či negativního?

Pokud uvedeme otázku přesně, tak se bod objevil na jednání vlády v pátek – tři dny před jednáním vlády. Přes víkend se mezi obyvateli České republiky zvedl tak velký odpor (včetně využití petičního práva), že v pondělí vláda stáhla tento bod z jednání. Už to samo o sobě hovoří o kontroverznosti Istanbulské úmluvy a ne úplně čestných úmyslech předsedy vlády, který body na jednání vlády zařazuje.
Názory na úmluvu se radikálně rozcházejí mezi jejími příznivci a odpůrci. Příznivci a členové vlády říkají, že je možné ji přijmout, že nepřináší nic nového, co bychom nedodržovali.

Mé stanovisko: „Jestliže nepřináší nic nového, tak proč ji přijímat. Faktická ustanovení proti násilí na ženách a domácímu násilí jsou v našem právním řádu nejen zakotvena, ale orgány k tomu určené v případě potřeby konají. A schvalovat ideologický balast nepotřebujeme.“

A navíc. Již sám název je paradoxní. Istanbul leží v Turecku, zemi, která se víc a víc odkloňuje od názorů svého zakladatele a stále víc a víc se islamizuje. To znamená, že se práva žen stále více a více zmenšují, místo toho, aby se práva žen zlepšovala a stát se zastal žen, které trpí domácím násilím. Když Osmanská říše přišla po 1. světové válce o většinu svých rozsáhlých arabských držav, založil v roce 1923 Mustafa Kemal Atatürk Tureckou republiku jako sekulární a moderní stát. Nyní je Turecko ve velkém konfliktu se dvěma členy Evropské unie – Řeckem a Kyprem. Ale EU i ČR k tomu mlčí.

Poslanec Jaroslav Foldyna na twitteru napsal, že v případě ratifikace by šlo hovořit o „Vládě národní zrady“. Souhlasíte s ním?

Ano. Pan Foldyna má dar nazývat skutečnosti pravými jmény. A pokud by vláda Istanbulskou úmluvu schválila a doporučila ji poslanecké sněmovně k ratifikaci, tak je reálný předpoklad, že by byla za podpory vládní koalice a za podpory eurohujerských stran schválena. Předpokládám však, že se vláda bude ratifikací zabývat až po podzimních volbách.

Slováci a Maďaři Istanbulskou úmluvu odmítli, Poláci zahájili formální proces její výpovědi. V čem je střední Evropa jiná než západní státy, které, s výjimkou Velké Británie, smlouvu ratifikovaly? Máme lepší instinkt než „Západ“ nebo jde spíše o projev zpátečnictví?

Všimněme si dvou věcí. Jednak, že ji odmítla Velká Británie a možná to byl jeden z kamínků, proč její občané schválili brexit.

Nejde jen o Istanbulskou úmluvu, ale o její různé další požadavky (a nejen této smlouvy, ale většiny dalších mezinárodních smluv z pera Rady Evropy). Vždy se tam vyskytuje článek nebo odstavec, který zavazuje k vyššímu financování neziskového sektoru a k vytváření nových neziskových organizací. Ty pak předkládají naprosto nesmyslné požadavky a prokazování důvodů své existence, aniž by relevantně cokoli řešily. A navíc, tyto aktivity se pak přenášejí do toho, že se ničí sochy, ničí se společenské hodnoty, kultura s jediným záměrem: Chtějí mít naprosto převychovanou společnost – neboli novou společnost. A také Istanbulská úmluva je jedním z dokumentů, který říká, že je potřeba změnit postoje a chování společnosti a z vyvážených vztahů tady najednou budeme mít jen vztahy krajní (extrémní).

Z tohoto pohledu máme opravdu lepší instinkt, že nechceme přijímat ideologické totalitární praktiky, kterých jsme si v minulosti užili dostatek.

„Podle Istanbulské úmluvy by partnerské, manželské a rodičovské vztahy v ČR měl posuzovat mocný nadnárodní orgán (GREVIO), ve kterém ČR nemá smluvně garantované zastoupení, a ve kterém mohou mít většinu státy se zcela jiným hodnotovým rámcem. A právě GREVIO dnes agresivně prosazuje uplatňování Istanbulské úmluvy pod záminkou ochrany žen ohrožených domácím násilím během koronavirové krize. V podobném duchu argumentuje také Evropský parlament, který vyzval své členy ‚zvýšit podporu obětem domácího násilí‘,“ upozorňuje Institut svobody a demokracie. Sdílíte tyto obavy?

Ano. Nejdříve si však řekněme, co je GREVIO. V dubnu letošního roku, v době koronavirové krize, přijal tento nezávislý odborný orgán (tvoří jej skupina nevolených expertů Rady Evropy) odpovědný za sledování provádění Úmluvy Rady Evropy o předcházení násilí na ženách a domácího násilí, první generální zprávu o své činnosti od června 2015 do května 2019. Za tuto dobu se GREVIO sešlo sedmnáctkrát a závěry přijímalo shodou (nebylo ani jednou požadováno hlasování). Přijímání závěrů shodou velmi pěkně popisuje náš eroposlanec MUDr. David – doporučuji jeho zprávy z jednání EP a jeho výborů, kde na přijímání závěrů shodou upozorňuje.

Co nám zpráva říká? GREVIO je potěšeno, že mnoho zemí zavedlo „vyšší legislativní a politické standardy“ na národní úrovni. Nejde tedy jen o zlepšení právních předpisů, ale (a asi zejména) o politické dokumenty ve formě akčních plánů a politických standardů. A co by nám tyto politické standardy mohly nařizovat? Například Barnevernet v Norsku je organizace nepodléhající žádné kontrole, která vyvolala řadu kontroverzí a protestů. Což odsoudil i mimo jiné Evropský soud pro lidská práva. A takovouto politizaci problémů chceme?

A jen dodávám, že ČR zastoupení v GREVIU nemá, protože jsme Úmluvu dosud neratifikovali, tedy není pro nás závazná. Ale pokud ji ratifikujeme, určitě se najde nějaká další paní Jourová, která nás tam za dobrý plat a další výhody bude zastupovat.

Právě zmíněný krok Poláků vyvolal razantní odezvu. Generální tajemnice Rady Evropy Marija Pejčinović Burić uvedla, že odstoupení Poláků od úmluvy by bylo „nanejvýš politováníhodné“ a jednalo by se o „obrovský krok zpět ve věci ochrany evropských žen před násilím“. Europoslanec Guy Verhofstadt zase snahu odstoupit od Istanbulské úmluvy označil za skandální a řekl, že násilí není tradiční hodnotou. Co na to říci?

Dnes se dělá politika na základě emocí a ne faktů. Což dělají dnešní mainstream i neziskovky. Když dáte protiargument – útočí na vás, pomlouvají, vyhrožují. Chtějí jen ten svůj názor. Například ve školství i ve sdělovacích prostředcích. Ve školství by nejraději vyučovali jen ideologii a ne odborné předměty.

Všimněte si, že oba vámi jmenovaní neříkají, jaká je úroveň ochrany žen a stav domácího násilí v uvedených zemích, ale jen je ideologicky odsuzují, aniž by řekli jediný fakt či konkrétní argument.

Když odbočíme. Po takřka čtyřech letech se podařilo docílit propuštění českých občanů Miroslava Farkase a Markéty Všelichové z tureckého vězení. Oba Čechy do vlasti přepravil vládní speciál. Lze jejich propuštění vnímat jako úspěch?

Propuštění dle mých informací bylo standardní po polovině trestu. Posílat pro ně vládní speciál mělo za cíl zviditelnění některých složek, které chtěly ukázat svoji činnost v pozitivním světle. Ale dle mého názoru měli letět běžnou linkou a bezpečnostní složky státu by se měly věnovat bezpečnosti státu a našich řádných občanů.

Farkas a Všelichová byli v Turecku odsouzeni za spolupráci s bojovníky kurdských milicí YPG, jež Turecko považuje za teroristickou organizaci. Jaký je váš pohled na to, že se oba mladí Češi rozhodli spolupracovat s takovouto organizací? Hrdinství, naivita či snad zločin?

To musí posoudit naše státní zastupitelství. Pokud odešel někdo bojovat na Ukrajinu, byl obžalován a souzen. Pro bojovníky v jiných armádách či uskupeních by měl platit pro naše občany jeden metr a jeden trestní zákoník.

YPG bojují i proti islámskému státu. Oproti tomu, Turecko je naším spojencem ve strukturách NATO. Jak se tedy ke kurdským milicím máme stavět?

YPG bojují hlavně za to, aby vznikl samostatný Kurdistán. Velmoci v minulosti při dělení Předního východu na to zapomněly a území osídlené Kurdy rozdělily mezi Turecko – 15 milionů Kurdů a 194 000 km², Irán – 7 milionů a 124 950 km², Irák – 5 milionů a 72 000 km² a Sýrii – 1,6 milionu a 18 300 km² (v Německu žije odhadem 1 milion Kurdů). Pro srovnání by se do této plochy vešlo 5 našich republik. A pak teprve bojují s těmi, kdo ohrožují jejich teritoria či se jim nějak snaží uškodit a pošlapávat jejich národnostní práva.

Pokud budeme spekulovat o pozadí jednání, domníváte se, že jsme museli Turkům za naše dva občany něco poskytnout nebo to bylo „na dobré slovo“?

Jak jsem zmínil již výše, po polovině trestu takto Turecko obvykle postupuje.

Ještě z úplně jiného soudku. V minulých dnech vstoupil do kin film o Václavu Havlovi. Snímek se setkal s rozporuplnými reakcemi, kromě filmových kritiků ho přijali rozpačitě i diváci, na serveru CSFD.cz je hodnocen 56 %. Může podle vás film přinést něco nového?

Film pro ty, kteří se zajímají o život Václava Havla nepřináší nic nového. Spíše jej chápu jako předvolební agitku o tom, jak měl složitý a těžký život v minulém režimu, určenou pro ty, kteří jeho životní osudy neznají.

Na závěr se ještě zeptám na blížící se volby. Vy kandidujete do Senátu Parlamentu ČR ve volebním obvodu číslo 15 Jindřichohradecko a Pelhřimovsko. Čím a jak chcete zaujmout voliče?

Má kampaň nebude jednotvárná a účelová. Rád bych ji využil k šíření vlasteneckých myšlenek mezi lidmi. Ať vyhraji nebo ne, nebude to promarněné úsilí. Chci, aby mé myšlenky zůstaly i po volbách a pomáhaly naší zemi stát se silnější, samostatnější, úspěšnější. Cíl je důležitý, ale i cesta může být dalším cílem.
Vydám své vlastní noviny „NAŠE BUDOUCNOST“, které dostane každá domácnost ve volebním obvodu. Je samozřejmé, že se do volebních novin vejde jen malá část myšlenek a názorů. Proto jsem napsal ještě dvě knihy, které obsahují mé další postoje a životní zkušenosti. Jednu jsem nazval „Cesta ke svobodě národa“, rozebírám v ní, jak funguje dnešní společnost a politika a co bychom měli změnit, abychom byli skutečně svobodní a nezávislí. V druhé jsou mé „Rozhovory 2018–2020“ s podtitulem – společnost, ekonomika, politika. Najdete tady i řadu rozhovorů, které jsem udělal právě pro Parlamentnilisty.cz.