Generál Pelz: Česko napadeno? USA vyjádří pobouření. Pravda o setkání Putin–Biden

31.05.2021 4:44 | Rozhovor

Snahy o členství států jako Ukrajina či Gruzie v Severoatlantické alianci odhalují, že USA vůbec nemíní bezpečnostní záruky pro tyto státy vážně. V souvislosti s výrokem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že konflikt v jeho zemi může ukončit jen vstup do NATO, to tvrdí bývalý ředitel Vojenského zpravodajství a exdiplomat Petr Pelz. Členství Ukrajiny by bylo zásadně nepřijatelným a permanentním porušením rovnováhy vlivů Západu a Ruska. Její deklarovaná snaha pouze popichuje Rusko, aby podporovalo donbaské separatisty, neboť jejich boj spolehlivě udržuje Ukrajinu mimo NATO.

Generál Pelz: Česko napadeno? USA vyjádří pobouření. Pravda o setkání Putin–Biden
Foto: Army.cz
Popisek: Petr Pelz ještě jako velvyslanec ČR v Afghánistánu (2011)

Ukrajina není ani v náznaku tou zemí, o jaké snili ti, co před sedmi a půl lety den co den naplňovali kyjevský Majdan. Co tehdejší události zemi přinesly? Jaký dopad měly na Rusko, ale i na Západ? Vyplatila se Západu podpora tehdejších demonstrantů? Profituje někdo z toho, co tehdejší masové protesty vyvolaly? Kdo na nich tratí?

Anketa

Do Poslanecké sněmovny může být zvolen občan, kterému je alespoň 21 let. Je tato hranice správná?

hlasovalo: 13066 lidí

Začnu tím, že prozradím, že i já věřím tomu, že samostatná a fungující Ukrajina by představovala nejen ideální „nárazník“ mezi Evropou a Ruskem v případě krize, ale i svorník v dobrých časech. Důležité je si uvědomit, že tahle premisa platí nejen z pohledu Západu, ale i Ruska. Dokonce ještě více. Zatímco obavy Evropanů – s výjimkou Polska a pobaltských států – z Ruska jsou spíše teoretické a uměle rozdmýchávané, historické zkušenosti Rusů – války se Švédskem, Napoleon, Hitler – jsou živé a reálné. Její rozvoj jsem sledoval s velkými sympatiemi, jenže Ukrajině se nějak nedaří nastolit to, čemu se v hantýrce NGO říká dobré vládnutí. Nejedná se pouze o bujnou korupci, ale i o soubor dalších záležitostí, které nějak brání tomu, aby stát fungoval. Důvody jsou různé a nemá smysl se je zde snažit analyzovat.

Zůstaňme tedy u toho, že „samostatná Ukrajina je jedním ze základních stavebních kamenů evropské architektury“, jak jsme kdysi říkali. Ovšem, samostatná fungující Ukrajina potřebuje, kromě vnitřních podmínek, i dosažení vyváženého vlivu Západu a Ruska; ani jedna strana si nemůže „urvat“ vše. Když se podíváme na dění v Kyjevě v únoru 2014, je možno pochválit vyjednavače Evropské unie a Ruska, kteří dosáhli přijatelné shody. Jenže ještě tentýž den večer se vše hroutí, prezident Viktor Janukovič prchá ze země a je nastolena nová vláda, vláda nadiktovaná Washingtonem. Aby si USA zajistily přímý vstup k ukrajinskému hospodářství, ministryní financí byla jmenována přímo americká občanka. Jestli Spojené státy chtěly zajistit existenci samostatné Ukrajiny, pokazily vše. Jestli chtěly získat bič na Rusko, dosáhly toho – ale k čemu za tu cenu? Můj názor je, že na tomto vývoji profituje pár oligarchů z různých zemí, a tratí na něm především řadoví Ukrajinci.

Krátce nato došlo na Krymu k referendu a po něm na žádost parlamentu Republiky Krym začlenila Ruská federace jak samotný Krym, tak město Sevastopol do svého státního území. Jsou následné sankce vyhlášené Evropskou unií na Ruskou federaci zátěží vzájemných vztahů dodnes, nebo soudě podle kontaktů Berlína s Moskvou to některé členské země EU s nekompromisním postojem vůči Rusku nepřehánějí?

Jako právní laik se domnívám, že krymské referendum bylo provedeno v souladu s ústavou Ukrajiny i s ústavou Autonomní republiky Krym a začlenění do Ruské federace v souladu s ústavou Ruska. Uniká mi formální zdůvodnění, čeho se zde kdo dopustil ilegálního. Komfort referenda byl například odepřen občanům ČSFR v roce 1992, a přesto bylo vše správně. Je pozoruhodné, že Západ odmítá demokraticky vyjádřenou volbu obyvatel Krymu, a tvrdošíjně upřednostňuje rozhodnutí představitele „Říše zla“ Nikity Chruščova z roku 1954, kdy Krym byzantským stylem daroval Ukrajině i s jejím lidem. Nemyslím, že omezování kulturních a obchodních vztahů mezi EU či jednotlivými evropskými státy a Ruskem je v zájmu jakékoli z obou stran. Horlivost přijímaných sankcí je tak spíše vyjádřením přilnavosti konkrétního státu vůči Washingtonu než finesou relace vůči Ruské federaci.

Ptal jsem se především kvůli Německu. Jak se dá vysvětlit, že se náš západní soused nenechal odradit od výstavby plynovodu Nord Stream 2, ačkoli americká administrativa byla silně proti? A o čem svědčí to, že z rozhodnutí prezidenta Joea Bidena nedopadnou sankce na firmu Nord Stream 2 AG, která za stejnojmenným rusko-německým plynovodem stojí, a na jejího výkonného ředitele, ale jen na osm ruských lodí a společností, které se na projektu podílejí?

Německo, zejména po tom, co odmítlo jadernou energii, zoufale přísun nějaké – relativně levné energie – potřebuje. O projektu Nord Stream 2 se nějakou dobu mluvilo, nějakou dobu se staví a nyní je před dokončením. Proč by se dnes mělo formálně suverénní Německo najednou nechat odradit? Podle průzkumů mínění je 75 procent Němců pro dokončení – co by to udělalo s vládou? Co by to udělalo s „transatlantickou vazbou“? To je také důvod, proč prezident Biden, známý internacionalista, ze sankcí proti německým entitám opatrně vycouval. Ovšem na Rusy je třeba být tvrdý. Jen tak z principu. Za zrušení výstavby Nord Stream 2 silně bojuje Ukrajina; obává se, že její význam poklesne. Rovněž bych chtěl připomenout, že to není tak, že tento plynovod zoufale potřebuje Putin. Rusko svůj plyn klidně prodá Číně; Kremlu zde vyhovuje „diverzifikace klientely“ obecně, a posilování tradičních vazeb s Německem konkrétně.

Jak hodnotíte to, jak si od událostí na Majdanu a na Krymu vůči Ruské federaci počínala Česká republika? Jakou roli v protiruské atmosféře v naší společnosti mohou sehrávat z různých fondů hojně dotovaná různá sdružení či spolky, jejichž zástupcům se dostává v médiích včetně veřejnoprávních dostatek prostoru?

Cílem zahraniční politiky každého státu je prosazování „národních zájmů“ v zahraničí. Vím, pojem národní zájmy je trochu gumový a trochu kontroverzní, ale v zásadě jde o připravování podmínek pro zachování územní celistvosti a bezpečnosti, šíření dobrého jména a prestiže, což by následně mělo usnadňovat zahraniční obchod, kulturní výměnu a podobně. Zahraniční politika by se měla snažit o nastolování co nejlepších vztahů se sousedy, velmocemi a ideově blízkými státy. Pro státy menšího až středního významu, jakým je i Česká republika, je životně důležité usilovat o takové mezinárodní prostředí, kde se spory řeší mírovou cestou a je dodržováno mezinárodní právo. Za tím účelem se státy, mimo jiné, sdružují do různých spolků, aliancí a podobně. Mluvím takto zdlouhavě a teoreticky, neboť se mi zdá, že naše zahraniční politika přeskočila onu první etapu, a důraz klade až na tu sekundární – účast v mezinárodních organizacích.

Jenže například naše členství v EU či v NATO je sice nesmírně důležité, ale představuje pouhý nástroj k dosažení cíle, nikoli cíl sám. Problém pak nastává, když počínání nějakého smluvního partnera nebo dokonce celé organizace začíná svými slovy a skutky vlastně působit proti základním zájmům vlastní země. Poctivá loajalita vůči „někomu“ – partnerovi, je konfrontována loajalitou vůči „něčemu“ – primárnímu cíli zahraniční politiky. Pohlédneme-li na počínání určujícího trojúhelníku české zahraniční politiky: prezident – premiér – ministr zahraničí v poslední době, můžeme pozorovat agónii ze snahy o řešení zmíněné konfrontace. Otázka směřující k přidělování prostoru „v médiích včetně veřejnoprávních“ je podle mne jednou z klíčových otázek západních společností dneška. Tvrdím, že bez objektivní informovanosti obyvatelstva médii není demokracie. Jsme médii objektivně informováni?

To je dobrá otázka, na kterou si ale každý musí dát odpověď sám. Myslíte si, že lze nějak vyjít z patové situace, která souvisí s děním na Donbasu? Je opodstatněná víra ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že konflikt může ukončit pouze vstup země do Severoatlantické aliance, přičemž vyzval NATO k přípravě plánu ukrajinského členství?

Pochybuji, že to pan prezident Zelenskyj může myslet vážně. Předně, NATO, z podstaty, nemůže přijmout nového člena, který je současně v ozbrojeném konfliktu se sousedem. Navíc, členství Ukrajiny v NATO by bylo zásadně nepřijatelným a permanentním porušením rovnováhy vlivů Západu a Ruska, jak jsem o tom mluvil v úvodní odpovědi. Rusko to dobře ví, a tak deklarovaná snaha Ukrajiny o členství v NATO pouze popichuje Rusko v tom, aby podporovalo donbaské separatisty, neboť jejich boj spolehlivě udržuje Ukrajinu mimo NATO. Navíc, a zde uvedu svůj soukromý názor, snahy o členství států jako Ukrajina nebo Gruzie v NATO odhalují, že USA vůbec nemíní bezpečnostní záruky pro tyto státy vážně. Rusko je jaderná velmoc; což vůbec může někdo beze smíchu tvrdit, že USA budou riskovat anihilaci New Yorku nebo Los Angeles pro stát jako Gruzie? A jak je na tom vlastně Česká republika?

To myslíte, že ani kvůli Česku by USA neriskovaly zničení zmíněných městských aglomerací?

Začnu matematicky objektivně, New York City má téměř tolik obyvatel jako ČR, a přes den, když se sjedou všichni zaměstnanci, tak je zde směstnáno pomalu 20 milionů lidí. Tedy odpověď. Myslím, že pokud by se nějak do konfliktu dostala jen naše republika, Washington by maximálně vyjádřil tak pobouření. Cílem USA je zajistit si vliv v západní Evropě, a to hlavně proto, aby zabránily vzniku super-kontinentu Eurasie. Představme si, že by spolupracovaly Čína, Rusko a západní Evropa!

Co si svět má slibovat od setkání prezidentů Ruska a USA, Vladimira Putina a Joea Bidena, 16. června v Ženevě?

Americká zahraniční politika per se, prováděná v zájmu USA, nebo snad dokonce jejich lidu, dnes neexistuje. Sleduje tři zájmy: Je pokračováním politiky domácí, plní kasy vojensko-průmyslového komplexu a působí internacionálně v „globalistickém“ duchu nadnárodního kapitálu.

Odbočka – Trump na čtyři roky odřízl onu globalistickou agendu, což byl skutečný význam hesla America First, a což byl pravý důvod nenávisti, kterou si vysloužil od pokrokových liberálů – či jak je nazvat – celého světa. Ta ruská naopak, není sice bezchybná, ale je jako laser přesná a vždy se snaží působit ve prospěch Ruské federace, někdy, pohříchu, i jejího lidu.

Bude to tedy trochu setkání mimozemských civilizací, obě delegace se budou muset nejprve dohodnout, jakým jazykem hodlají mluvit. Nemyslím tím, jestli anglicky nebo rusky, ale zda věcným, nebo hesly. Rovněž je si třeba uvědomit, že studená válka byla způsobena mimořádnou situací – Sovětský svaz byl vyznavačem filozofie, jejímž cílem bylo ovládnutí celého světa. Rusko nejenže je slabší, než býval Sovětský svaz, ale neřídí se podobnou mesianisticky dobyvačnou ideou. Je to standardní stát, se kterým až do doby vzniku „Sovětského Ruska“ celý svět po tisíc let tu standardně spolupracoval, tu standardně válčil.

Počínat si dnes jako by byla nějaká malá studená válka je hloupé a nebezpečné. Některé ruské národní zájmy se od amerických liší, jiné – a není jich málo – se shodují.

Na čem by se tedy mohly obě delegace shodnout?

Stanovit funkční komunikační vazby mezi prezidentskými kancelářemi, ministerstvy zahraničí a Pentagonem a ruským generálním štábem. Situace v Sýrii, kde se ruští a američtí vojáci pohybují blízko sebe, ale i na dalších místech, je nebezpečná. Obě strany by měly zastavit nesmyslné snižování stavů diplomatických zastoupení. Americká strana by měla zvažovat příslib rušení kontraproduktivních ekonomických sankcí, musí ale nalézt něco přijatelného, co za to bude požadovat.

Geopolitických témat je hned několik: Sýrie, Írán, Afghánistán, východní Evropa. USA by zde měly slíbit trvalé zastavení rozšiřování NATO na východ výměnou za markantní ústupky na Ukrajině – například konec podpory donských separatistů plus vyšší ekonomické kontakty Kyjeva se Západem. Rozumí se, že Kyjev by měl konečně začít plnit v tomto kontextu Minské dohody. A konečně, obě delegace by se měly alespoň dohodnout, že se o Krymu nedohodnou.

Kdyby se delegace dohodly na pětině toho, co jsem zde uvedl, byl by to velký průlom.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jiří Hroník

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Pod rouškou covidu se strašně krade. A kdo tohle umí vyšetřit? Zpovídali jsme šéfa pražské organizace Přísahy Červenku

20:08 Pod rouškou covidu se strašně krade. A kdo tohle umí vyšetřit? Zpovídali jsme šéfa pražské organizace Přísahy Červenku

Slyšel jsem, že jsme tým PPF, Víta Bárty či béčko hnutí ANO. Tak, dámy a pánové, jsou to fámy. Osobn…