Kdo ovládá Česko, ovládá Evropu, řekl kdysi Bismarck. Je to pravda? Kdo chce dnes ovládnout Česko? Když to vezmu popořadě. Hodně se mluví (až bych řekl straší) Ruskem. Oprávněně?
Toto údajné Bismarckovo prohlášení, zřejmě pouze ústní, ale často komentované, mimo jiné i dost obsáhle T. G. Masarykem, a to hlavně v jeho Nové Evropě, je po věcné stránce naprosto pravdivé. Tradiční český stát totiž leží v centru geopoliticky klíčového pásma menších národů a států mezi Německem a Ruskem. Co to ale znamená, že geopoliticky klíčového? Nic menšího než že ten, kdo ovládá tento územní pás, rozhoduje o povaze vztahu mezi Evropou a Ruskem, Evropou a Asií a Evropou a (prostřednictvím Blízkého východu) Afrikou. A právě proto ve stručnosti platí, že kdo je pánem tradičního území českého státu, je pánem Evropy.
Až do druhé světové války o tuto geopoliticky rozhodující nadvládu tradičně politicky a vojensky soupeřily hlavně dvě evropské mocnosti, a to, opět velmi zkratkovitě řečeno, Německo, a od 19. století silně i Rusko.
Ptáte-li se zprvu na Rusko, je na místě konstatovat, že tento tradiční geopoliticky klíčový ruský národní zájem o ovládnutí prostoru mezi Německem a Ruskem po carském Rusku plně a s agresivní vervou převzal komunistický Sovětský svaz a po jeho rozpadu nynější Ruská federace.
Zmiňuje-li se například profesor Václav Klaus o tom, že respektuje, „že Rusko má své vlastní autentické národní zájmy, které jsou bezpochyby rozdílné od zájmů naší země“, je nutné k tomuto A dodat nezbytné, a je významně korigující, tedy nejen konkretizující B: Ruský národně velmocenský zájem zásadně ovlivňovat prostor mezi Německem a Ruskem je v závažném rozporu s prvořadým českým národním zájmem být svobodným, tedy samostatným demokratickým státem. Česká republika proto nemůže uvedený ruský národní zájem ze zcela zásadních důvodů respektovat, naopak musí se proti němu jako spojenecký členský stát Severoatlantické aliance stavět na důrazný a účinný odpor. Mluvit v této souvislosti o jakémsi „strašení Ruskem“ proto znamená prvořadý český národní zájem nemístně a nebezpečně potlačovat a zesměšňovat.
Fotogalerie: - S rouškami i bez
Co Čína?
Máte určitě na mysli totalitně komunistickou pevninskou Čínu. Tato dosud sílící asijská velmoc má zcela zjevný globální mocenský zájem, který se proto nutně projevuje v klíčovém geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem, tedy přirozeně i ve vztahu k České republice, a to poslední dobou značně nápadně, až křiklavě.
Jak je to s Evropskou unií?
Toto geopolitické nebezpečí okamžitě pochopily Spojené státy americké, a proto, aby německé evropské geopolitické úsilí zásadně oslabily, nekompromisně požadovaly vstup nejvýznamnějších nových postkomunistických demokracií nejprve do Severoatlantické aliance, a až následně do Evropské unie. Tedy přesně opačně, než jak si to tehdy výslovně a důrazně přál německý kancléř Helmut Kohl. A Německo muselo ustoupit.
Na facebooku máte sdílený rozhovor s Václavem Klausem ze začátku dubna s titulkem: EU se musí změnit. Je třeba začít Schengenem a měnou... Věříte, že je něco podobného reálné a možné?
Byl bych rád, aby něco takového bylo možné, ale jako realista, který se Evropskou unií od počátku devadesátých let dlouhodobě a soustavně zabývá, dobře vím, že to není možné. Převážně nedemokraticky řízenou Evropskou unii čeká stále se stupňující pokračování chronických vnitřních problémů a sporů, které, obdobně jako kdysi Rakousko-Uhersko, nebude pod evropsky beznadějně zaslepeným německým a zčásti i francouzským vedením schopna vyřešit a zvládnout. Její postupný rozpad je po mém soudu nevyhnutelný. Tradičně demokratická Velká Británie učinila jedině správný a evropsky velmi prozíravý krok, že se rozhodla nereformovatelnou Evropskou unii včas opustit.
Psali jsme:
A pak tu máme Spojené státy americké. Píšete ve svém komentáři na facebooku o snaze vytlačit USA z Evropy. Kdo se o to snaží?
Od konce druhé světové války se o to různými cestami, a naštěstí marně, usilovně snažil Sovětský svaz, po jeho Reaganovými USA způsobené porážce ve studené válce o totéž usiluje jak Rusko, tak Německo a namnoze hlavně jím zásadně ovlivňovaná Evropská unie. Je holý fakt, že USA v Evropě ve dvacátém století čtyřikrát úspěšně zachraňovaly existenci demokratické civilizace.
Vojensky se tak stalo v první a druhé světové válce (například nebýt hlavně jak světoznámých, zejména ruských vítězných bojů československých legionářů, tak rozhodujícího spojeneckého postavení a jednání USA, v roce 1918 by se po třech staletích neobnovila naše státní samostatnost), a rovněž svou vojenskou a politickou přítomností a nakonec politickou rozhodností ve studené válce s totalitním sovětským komunismem. Ve studené válce to v Evropě proběhlo ve dvou fázích. Jednak nejprve úspěšným americkým udržením většinou demokratické západní Evropy proti sovětskému totalitně komunistickému náporu, a následně americkým Reaganovým, a proto i celozápadním soustavným ofenzivním tlakem na komunistický Sovětský svaz od roku 1981 do roku 1989. Lze důvodně předpokládat, že pokud by se USA nyní stáhly z Evropy, její demokratická civilizace by poté netrvala dlouho.
Nemají však teď Američané dost starostí sami se sebou? Vypadají jako dost vnitřně rozklížená země. Jak okomentujete tamní dění v souvislosti se současnými často násilnými protesty?
Ve Spojených státech amerických dlouhodobě probíhá proces europeizace, tak jako naproti tomu v Evropě amerikanizace, jak na tento důležitý dvojpohyb právem upozornil již prezident Masaryk, který Spojené státy dobře znal. USA vznikly z Evropy, hlavně té demokratické britské, ale přebírají z ní jak to, co demokracii a demokratickou civilizaci posiluje, tak i to, co ji závažně ohrožuje, jako je například marxistická ideologie z ní již v USA vzniklé rozmanité odrůdy neomarxismu. Tyto totalitárně orientované ideologie se z extrémistických univerzitních a akademických okruhů postupně, tzv. dlouhým pochodem institucemi, od šedesátých let přelily jak v západní Evropě, tak v Americe do médií, soudnictví a státní správy a ustavily jakýsi intelektuálský ideologický bontón a kánon novodobého barbarství, jež samo sebe orwellovsky označuje jako progresivismus.
Jakási pouliční amerikanizace hlavně západnější Evropy v uvedeném ideologickém směru na sebe nedala dlouho čekat. A to i u nás křečovitě šaškovským útokem na pražskou sochu zásadního demokratického odpůrce nacismu a komunismu Winstona Churchilla. Ideovým strůjcem tohoto velečinu se stal vzápětí v České televizi vystupující jakýsi mladý domácí politolog. Soudím, že současné americké události spíše posílí stoupence americké tradice zodpovědné svobody, a tedy ve svém důsledku šance prezidenta Donalda Trumpa na znovuzvolení. Proto se domnívám, že americkým vůdčím postavením ve světě nijak neotřesou.
K tomu jste na facebooku napsal: „Klíčový problém demokracie se týká letošních amerických prezidentských voleb. Zvítězí-li opět Trump, bude to možná i konec EU jako hlavní systémové nositelky protidemokratického západního barbarství, samozřejmě antiamerického. Bude-li to Biden, nastane doba globálního temna, horšího než za Obamy.“ Můžete vysvětlit více? Jak třeba vypadá globální temno?
Globální temno v důsledku případného Bidenova vítězství v amerických prezidentských volbách by přineslo intenzivní celosvětové politické prosazování totalitní neomarxistické ideologie tzv. politické korektnosti, tedy jedině správného způsobu myšlení, řeči, chování a jednání pokud možno u všech lidí a trestání těch, kdo se od této jedině správné ideologie odchylují. Pro nás by to byl svého druhu návrat do dlouhodobého temna zakoušeného po téměř 42 let komunistické totalitní diktatury. Znamenalo by to nebývalé posílení diktátu Evropské unie nad Evropou a zjevné ukončení éry demokratické civilizace Evropy, přinejmenším do dalších amerických prezidentských voleb…
V lednu jste psal o czexitu s tím, že jeho příznivá chvíle nastává. Proč si to myslíte?
To jsem ale v lednu na Neviditelném psu také napsal: „Za okolností, kdy se vedení Evropské unie očividně není schopno adekvátně vyrovnat s politickým a mravním smyslem brexitu a místo toho se zarputile uchyluje ke stupňování nedemokratické centralizace, jež likviduje nejen naši demokratickou samostatnost, logicky nezbývá než začít usilovat o vystoupení z jejího svazku.“
Od té doby se tyto důvody k vystoupení z Evropské unie jen dále potvrzují a nápadně přitvrzují. Evropská unie nyní již nepokrytě zneužívá ekonomické dopady koronavirové pandemie k prosazování zásadní likvidace zbytků samostatnosti svých členských států a neomarxistických politických cílů. Děje se tak cestou německo-francouzského plánu Evropské komise na obnovu ekonomiky, který by znamenal přeměnu EU v dlouhodobě postátněnou fiskální a dluhovou unii, včetně nákladného zavádění povinné zelené agendy, příslušných daní atp.
Věřím, že se Česká republika 17. července na bruselském summitu EU proti němu jednoznačně vysloví. Pokud by měla být donucována k jeho přijetí, bylo by na místě podniknout v prvořadém českém národním zájmu, jímž je státní samostatnost, příslušné nezbytné kroky k vystoupení z Evropské unie. Mám za to, že by občané takové nezbytné rozhodnutí pochopili a podpořili.
Naše země je hodně – zvláště ekonomicky – propojená s Německem. O něm jste se rozepsal koncem minulého roku v textu nazvaném Evropa: Německá kaskáda tří diktatur. První dvě jsou poměrně dost známé, zajímá mě tedy ta třetí. O ní píšete, že dnešní německá společnost zažívá již třetí diktaturu svých moderních dějin. Jak se projevuje, jaká je?
Naše silné ekonomické propojení s Německem je holý fakt, který je ale samozřejmě i co do ekonomické závislosti jednoho na druhém oboustranný. Za třetí německou diktaturu pokládám za diktaturu politické korektnosti. Jestliže se koncem minulého roku, jak ukázal průzkum veřejného mínění, čtyři pětiny Němců bály veřejně vyslovovat své skutečné politické názory a svěřují se s nimi jen blízkým přátelům a známým, ukazuje to na existenci diktatury de facto, přestože po druhé světové válce pod americkým dohledem vzniklý německý, zprvu jen západoněmecký politický systém je dosud stále demokratický.
K tomuto civilizačně neblahému stavu dnešního Německa nepochybně silně přispívá dosud stále převažující kolektivistická a zároveň k extrémním postojům tíhnoucí tradiční německá mentalita, kterou se dosud bohužel nepodařilo překonat. Jestliže tato hybridní, totalitně orientovaná diktatura tzv. politické korektnosti se až na výjimky prolíná téměř všemi německými politickými stranami a institucemi státu a společnosti, pak se německá politická a společenská realita zásadně, a to nepříznivě, odlišuje například od nynější americké, britské, ne-li české politické a společenské scény.
Německo je ale i rozhodujícím činitelem Evropské unie, a tak je vcelku zřejmé, že tato třetí, nyní svérázně totalitně hybridní německá diktatura způsobuje ve spojení s prokazatelně nedemokratickými institucemi Evropské unie, jak jsem tehdy na Neviditelném psu uvedl, opětovné závažné ohrožení demokratické civilizace Evropy.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Oldřich Szaban
_profil_top.jpg)
