Havel přinesl do parlamentu obrázek od kamaráda, ať prý ho hned schválí jako státní znak. Všichni jen koukali. Vzpomínky profesora Jičínského na počátky demokracie

22.02.2020 12:33

30 LET POTÉ - KROKY K DEMOKRACII Doyen české politiky, bývalý disident, právník a dlouholetý politik Zdeněk Jičínský se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vrací až na počátek devadesátých let minulého století, aby vzpomněl mimo jiné na počátky naší demokracie, na první nemotorné politické kroky Václava Havla, na tzv. pomlčkovou válku, či na politický vzestup Václava Klause.

Havel přinesl do parlamentu obrázek od kamaráda, ať prý ho hned schválí jako státní znak. Všichni jen koukali. Vzpomínky profesora Jičínského na počátky demokracie
Foto: Hans Štembera
Popisek: Zdeněk Jičínský
reklama

Před třiceti lety, v prvních měsících roku 1990, byl nejen nejviditelnější hvězdou, ale i jednoznačně nejvlivnější politickou veličinou Československa prezident Václav Havel. U něj je celkem nepochybný občanský příspěvek k odstranění komunistického režimu. Jaký byl ale jeho význam pro společenské změny, když byl ve funkci prezidenta?

Samozřejmě úloha Václava Havla byla rozhodující před 17. listopadem a v tom, co k němu vedlo. Reprezentoval tu silnou touhu společnosti po změně. Po 17. listopadu byl reprezentantem Občanského fóra a velmi přispěl k tomu, aby ta změna proběhla ústavní cestou. Toho si můžeme vážit.

Prezidentem se stal jako symbol, to je myslím důležité. Došlo i ke změně vlády, té předsedal Marian Čalfa a je třeba dodatečně ocenit i jeho úlohu v dějinách, protože Čalfa, když si uvědomil situaci, tak se dal plně do služeb těch změn a řídil vládu velmi odpovědně.

Tu situaci přitom neměla vláda a Čalfa úplně jednoduchou, protože postupně rostlo napětí mezi prezidentem Havlem a Federálním shromážděním, tehdejším parlamentem. A vláda byla mezi nimi. Prezident v různých situacích dával najevo, že jej nezajímají politické strany, bez kterých to v parlamentu nejde, a výhrady měl i k samotnému Federálnímu shromáždění. Přitom to se, teď mám na mysli to první, zvolené před Listopadem, chovalo velmi odpovědně. Nejenže zvolilo Havla prezidentem, ale také schválilo celou řadu důležitých zákonů pro začátek transformace.

Důležitá změna samozřejmě nastala poté, co bylo v červnu 1990 zvoleno nové Federální shromáždění. Tam získalo velký vliv Občanské fórum, už proto, že po těch čtyřiceti letech byl mezi lidmi trochu odpor k politickému stranictví, tak se moc líbilo to heslo „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. Jenže Václav Havel se už v té době od Občanského fóra spíše odtahoval.

Anketa

Komentátor Mitrofanov tvrdí, že Česko NENÍ chytrá země, když se největší podpoře těší Babiš. Má Mitrofanov pravdu?

6%
94%
hlasovalo: 14678 lidí
Občanské fórum mělo po volbách nadpoloviční většinu hlasů, a bylo si vědomo, že s takto silným mandátem musí obsazovat funkce. Ale v tu chvíli se ukázalo, že OF nemá žádnou pevnou ideu a program, a že si, pokud chce vládnout, bude muset něco takového najít.

No a to se na Hradě moc nelíbilo, to už bylo to „stranictví“. Zejména poté, co se na podzim 1990 stal předsedou Občanského fóra Václav Klaus a začal jej směrovat jednoznačně doprava. Pak ten příběh pokračoval rozdělením OF a vznikem ODS a Občanského hnutí.

Zajímavý další vývoj, ten vztah Havla a parlamentu, měl po volbách 1992. Tehdy většina politických osobností OF i dalších stran kandidovala právě do Federálního shromáždění. Jenže se velmi rychle ukázalo, že vývoj směřuje k rozdělení Československa. A tak začala vznikat nová česká Ústava, a to v České národní radě, což byl parlament české části československé federace. To zřídilo komisi právníků, kteří tu Ústavu měli napsat, a dnes je už známo, že na tvorbě té Ústavy měl poměrně značný zákulisní podíl Václav Havel, v té době už po abdikaci na federálního prezidenta soukromá osoba.

Jako politik, o kterém se mluvilo, že by měl být prvním prezidentem ČR, měl samozřejmě zájem o určitou koncepci Ústavy. Takže využil té situace a deklaroval poměrně otevřeně, že nechce, aby prezident byl kladečem věnců, ale aby měl skutečný vliv. A to se mu podařilo, díky tomu jsou dodnes v naší Ústavě články 62 a 63, vymezující prezidentské pravomoci, právě v takové podobě.

Lze říci, že to je do značné míry výsledek zkušenosti jeho soužití s Federálním shromážděním v letech 1990-1992.

Havel ale už v letech 1990-1992 svým vlivem velmi výrazně přesahoval roli prezidenta v parlamentním systému. Jak se poslanci tvářili na to, že na Hradě funguje v podstatě paralelní vláda a nikým nezvolení poradci Křižan nebo Vondra byli v podstatě takoví „stínoví ministři“?

Vztah prezidenta s Federálním shromážděním skutečně nebyl příliš dobrý. Václav Havel akceptoval, že nějaká taková instituce jako parlament musí v demokracii být, ale střetávalo se to s tím jeho odporem vůči stranám a vůči stranictví. Dobré vztahy tam nebyly.

V praxi se to ukázalo třeba při jeho známém návrhu z jara 1990, kdy prezident přinesl do parlamentu návrh na změnu názvu státu, a pak se divil, že se to musí projednat s nějakou procedurou, že o tom poslanci musí diskutovat, a byl překvapen, že z toho pak vzniklo to, čemu se říkalo „pomlčková válka“.

On si představoval, že to navrhne, poslanci mu to hned schválí a bude to. Vůbec mu nedocházelo, že poslanci reprezentují republiku, které nemůže takové věci, jako je název státu nebo státní znak, někdo nadiktovat shora.

Pojďme na to zavzpomínat, na tu „pomlčkovou válku“. Pokud vím, tak vy jste byl přímo aktivním účastníkem té kauzy, neboť jste řídil jednání právě ve chvíli, kdy Václav Havel s tím nečekaným návrhem přišel…

Anketa

Chcete od českých umělců, aby vás vzdělávali a vychovávali?

1%
98%
hlasovalo: 27002 lidí
No, všichni jsme dost koukali. Václav Havel tam tehdy s sebou přivedl svého kamaráda, výtvarníka Josku Skalníka, a ten tam začal vytahovat návrhy státního znaku a dalších symbolů, jak by měly vypadat. Bylo to naprosto absurdní a samozřejmě nebylo možné, aby se to rovnou schválilo. Tak se to odložilo s tím, že se to zařadí do normálního legislativního procesu, jako jakýkoliv jiný návrh.

No a při tom projednávání propukl ten „spor o pomlčku“ v názvu státu, když Slováci nesouhlasili s názvem Československá republika.

Bylo to do značné míry vytrysknutí napětí, které bylo někde vespod už dříve. Slováci prostě začínali mít pocit, že nejsou zcela rovnoprávným členem československé federace.

Vy jste to napětí vnímal už před onou „pomlčkovou válkou“?

Bylo to v takové skryté podobě. České Občanské fórum a slovenská Veřejnost proti násilí se v listopadu 1989 snažily vždy dohodnout, protože měly společného soupeře, ale nějaké napětí tam bylo.

Hlavně v tom, že na české straně si řada politických aktérů neuvědomovala, že Češi a Slováci jsou v rámci federace rovnoprávní. Někteří to rovnou brali tak, že v Praze je jich víc, tak mají být silnější.

Navenek se to poprvé projevilo právě při té pomlčkové válce, pak se to táhlo další dva roky, když byl předsedou české vlády Petr Pithart, a vyvrcholilo to v druhé polovině roku 1992, když se pod Klausem a Mečiarem jednalo o rozdělení Československa.

Je ale důležité, že postupně se tyto rozpory podařilo překonat a vztahy mezi oběma republikami jsou dnes velmi dobré, bez ohledu na to, kdo je zrovna premiérem nebo prezidentem. Toho bychom si měli považovat, že jsme takoví „blízcí sousedé“.

S česko-slovenskými vztahy v rámci federace souvisela i specifická pravidla ve federálním parlamentu. Zejména pravidlo o „zákazu majorizace“. Podle něj musely být zákony schváleny nejen v obou komorách, Sněmovně lidu a Sněmovně národů, ale ve Sněmovně národů také v obou jejích částech. To nabízelo možnost, aby poměrně malá část slovenských poslanců návrh zablokovala. Jak moc to ovlivňovalo práci Federálního shromáždění v době, kdy naopak bylo třeba „chrlit“ novou legislativu, která by reflektovala společenské změny?

Zákaz majorizace byl vyjádřením federace v parlamentu. Když to velmi zjednoduším, tak když jeden národ má deset milionů občanů a druhý pět, tak v určitých otázkách je třeba, aby se tento početní rozdíl neprojevoval a oba národy si byly rovny. A to zajišťoval právě ten zákaz majorizace. Týkalo se to pouze některých otázek, týkajících se základních politických zájmů státu, u kterých bylo třeba, aby se s nimi ztotožnily oba národy.

Pro fungování federace bylo toto pravidlo nezbytné. Ale samozřejmě v praxi to občas nefungovalo jednoduše. Fungovalo bez problémů v parlamentu před rokem 1989, kde poslanci hlasovali podle stranických instrukcí a v praxi k onomu „přehlasování“, při kterém docházelo uplatnění pravidla o zákazu majorizace, vlastně vůbec nedocházelo.

V podmínkách po roce 1990 to znamenalo, že prosazení návrhu více záviselo na dohodě mezi poslaneckými kluby a frakcemi. Samozřejmě to bylo občas komplikované.

Po volbách 1990 probíhala jednání o úpravě kompetencí federálních orgánů, a výsledkem bylo, že značná část kompetencí federace byla přenesena na úroveň republik. To do značné míry „usnadnilo provoz“ v tom, že se ve Federálním shromáždění neprojednávalo tolik národnostně ožehavých otázek.

Napětí ale do určité míry existovalo dále. Po volbách v létě 1992 došlo k poměrně zásadní změně vztahu Slováků k Federálnímu shromáždění. Zatímco doposud nejvýznamnější osobnosti vždy kandidovaly do federálního parlamentu, tak tehdy nejvyšší představitelé slovenských stran najednou kandidovali do Slovenské národní rady, že raději zůstanou v Bratislavě. V české části ale stále ti nejvýznamnější kandidovali do federálního parlamentu – Václav Klaus, Miloš Zeman, Valtr Komárek a řada dalších.

Slováci místo toho v září 1992 schválili Deklaraci nezávislosti a přijali ve Slovenské národní radě samostatnou Ústavu, čímž jasně řekli, že o pokračování federace nemají zájem.

Je třeba dodat, že to poslední Federální shromáždění se na ustavující schůzi sešlo až v srpnu 1992. A v té době už víceméně bylo mezi českou vládou Klausovou a slovenskou Mečiarovou vše podstatné dohodnuto a federální parlament s tím neměl možnost nic moc udělat. Byla politická dohoda a Federální shromáždění pak už jenom dohodlo cestu k tomu rozchodu. Takže ta pověst, jak si Klaus s Mečiarem sedli v Brně pod platanem a rozdělili Československo, má v tomto reálný základ.

Tehdy skutečně pravicová koalice pod vedením Václava Klause měla takový vliv, že opozice, i když se snažila prosadit něco jiného, tak neuspěla. Ukázal bych to třeba na tom, když se v prosinci 1992 schvalovala v České národní radě česká Ústava, o které jsme už mluvili. Tehdy vláda předložila návrh sepsaný onou skupinou profesorů, a sociální demokracie se pokusila předložit vlastní alternativní návrh Ústavy. A tento návrh byl odmítnut s formální námitkou, že nebyly předloženy zásady návrhu, ale pouze jeho text. Jenže v té době, kdy byl nedostatek času, tak vytáhnout ty zásady bylo zcela absurdní. Byl to zjevně politický výmysl. Prostě představitelé pravice se nechtěli tím návrhem sociální demokracie zabývat.

Sociální demokracie na to rozdělení vůbec doplatila, protože měla své hlavní představitele ve Federálním shromáždění – Miloše Zemana, Vladimíra Špidlu, Petra Kučeru. A tito lidé vypadli z parlamentu a tím i z politiky. V České národní radě byli za sociální demokracii takoví lidé jako Petra Buzková nebo Stanislav Gross, kteří na to neměli konkurovat Václavu Klausovi nebo Josefu Luxovi. Dost to zpozdilo vývoj stranického systému v České republice – první skutečné volby vlastně byly až v roce 1996, když se střetla ODS Václava Klause s ČSSD pod vedením Miloše Zemana, a tím vznikly zásady českého stranického systému.

Když už jsme zmínili Václava Klause... Je považován za hlavního „tahouna“ polistopadových změn. Hlavně těch hospodářských, ale i státoprávních při rozdělení Československa. Když se o té době mluví dnes, tak se říká, že „ekonomové utekli právníkům“. Vy jste byl jedním z právníků, kteří byli přímo v centru reforem. Zavzpomínejte tedy, prosím, jaké byly vztahy a jak fungovala spolupráce mezi „ekonomy“ a „právníky“ při psaní zákonů pro hospodářské reformy.

V oblasti ekonomické transformace byl spor mezi koncepcí federální vlády, představované Václavem Klausem, a vlády české Pithartovy. Prosadila se ta Klausova koncepce a mělo to důsledky, které jsou dnes často kritizovány, že privatizace nebyla úspěšná a že spousta podniků, které mohly fungovat podobně jako Škoda Mladá Boleslav, tak fungovat nemohlo. Nebo že se v rámci kupónové privatizace obohatila spousta hochštaplerů. Na to je dnes už spousta studií. Nebo privatizace bank. Takže docházelo k velkému rozkrádání národního majetku, jehož důsledky pociťujeme dodnes.

Mně šlo spíš o to, jak to fungovalo při vzniku těch reforem. Vy jste byl místopředseda parlamentu, tak jestli vás právníky ekonomové aspoň trochu při tvorbě těch reforem poslouchali.

Klíčová pro reformy byla činnost vlády. Nejprve té federální, pak po rozdělení té vlády české pod Klausovým předsednictvím.

Je pravdou, že spousta věcí se dělala hekticky, bez právního podkladu, který se často dodával až dodatečně, když už se některé věci nedaly vrátit zpátky.

Ten názor, že si to ekonomové psali sami a právníci do toho neměli co mluvit, ten je s trochou zjednodušení pravdivý. Padlo politické rozhodnutí, jak se bude provádět privatizace, a tím to bylo dané. Samozřejmě, nějaké porady s právníky, jak něco technicky udělat, tak ty byly, ale rozhodnutí padala jinde.

Hlavní postavou byl tedy jednoznačně Václav Klaus. Proč se, podle vás, zrovna on stal hlavní tváří československých a později českých reforem?

V roce 1989 byl hlavní postavou Václav Havel. Ale když došlo na praktickou politiku, tak ta mu byla cizí a moc se v ní neorientoval. Zaměřoval se více na zahraniční politiku a vyžíval se v těch věcech, které měly symbolický význam.

Praktickou hospodářskou politiku dělala vláda, a v ní byl prostě od počátku hlavní hnací silou Václav Klaus.

Původně měl být hlavním garantem ekonomické reformy Valtr Komárek, ten byl v první Čalfově vládě vicepremiérem pro ekonomiku…

Komárek zkrátka ty naděje, které se s ním spojovaly, nesplnil. Upřímně, on žádnou vizi transformace nepředložil. Dokonce si v prvních měsících, když se rozhodovalo, vyjel na delší zahraniční cestu do Latinské Ameriky. No a ten uvolněný prostor obsadil Václav Klaus, který na sebe strhl rozhodující roli. Měl také oporu ve spoustě lidí, kteří mu pomáhali – Vladimír Dlouhý a další.

Myslel jsem spíše, jestli nemáte nějakou osobní zkušenost, jakým způsobem se Václavu Klausovi podařilo ovládnout českou politiku…

Rozhodující samozřejmě bylo, když v září 1990 na sněmu Občanského fóra v Hostivaři se Václav Klaus stal jeho předsedou. Pracoval na tom dlouho před tím, velkou oporu měl na venkově, ve venkovských Občanských fórech. Ve volbách 1990 kandidoval na severní Moravě a byl tam velmi aktivní, objel to všechno.

Tím si získal renomé nejvýznamnější osobnosti pravé části Občanského fóra, navíc v situaci, kdy levá část žádnou takovou osobnost neměla. Kandidoval proti němu tehdy Martin Palouš, to žádná protiváha nebyla. Mohl jí být třeba Jiří Dienstbier, ale toho tehdy zajímala jen zahraniční politika.

Takže Klaus se stal předsedou OF a této pozice pak velmi dovedně využíval k prosazení svých politických záměrů. To pak vyústilo ve vznik Občanské demokratické strany, a to už byl zase zcela jiný příběh.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jakub Vosáhlo
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zahradil: Brusel k viru? Nové a společné dluhy EU! Zneužijí to proti občanům Česka. Takto. A paní Jourová...

4:44 Zahradil: Brusel k viru? Nové a společné dluhy EU! Zneužijí to proti občanům Česka. Takto. A paní Jourová...

ROZHOVOR „Každý stát logicky kopal především sám za sebe,“ říká europoslanec Jan Zahradil (ODS) k ud…