Hrají si na ochránce lidských práv, přitom šíří antisemitismus. Práva dnes mají teroristé a vrazi, ale Židé ne. Spisovatel Vondruška místo ideologie řadí historická fakta

24.02.2018 10:02

ROZHOVOR Ve dvou na sebe navazujících rozhovorech bude o tomto víkendu hovořit spisovatel a historik Vlastimil Vondruška o tom, co si prožil židovský národ a jak hanebně se vůči němu chovali nejen křesťané, ale později i ateisté a muslimové. Udivuje ho, že v dnešní době, kdy se různé národy omlouvají za genocidu kdekomu, se nikdo neomluvil Židům. Naopak ti, co si hrají na ochránce lidských práv, šíří antisemitismus. Za nesmírnou ostudu považuje, že Hnutí za bojkot, stažení investic a sankce proti Izraeli bylo nominováno na Nobelovu cenu míru. Nemíní vést polemiku prostřednictvím ideologie, proto řadí historická fakta.

Hrají si na ochránce lidských práv, přitom šíří antisemitismus. Práva dnes mají teroristé a vrazi, ale Židé ne. Spisovatel Vondruška místo ideologie řadí historická fakta
Foto: Hans Štembera
Popisek: Spisovatel Vlastimil Vondruška

Anketa

Vadí vám, že v období 70. výročí tzv. ,,Vítězného února" se Babiš domlouvá na vládní spolupráci s KSČM?

14%
86%
hlasovalo: 13847 lidí

Minulý týden se v Praze konala debata „Sionismus versus hnutí bojkotu BDS aneb Je mír dosažitelný?“ Vystoupili na ní rabín a bývalý člen izraelské armády David Bohbot a spolu s ním Jackie Walkerová, která bojuje za ukončení okupace Palestiny. Vím, že je vám tohle téma blízké. Co říkáte slovům aktivistky, že v současnosti podporují Izrael už jen autoritářské režimy a rasistické osobnosti?

Musím připomenout, že anglická labouristka Jackie Walkerová, dáma s vlasy spletenými do dredů, ač židovského původu, je bojovnicí za práva Palestinců. A jako většina aktivistek ráda používá silná slova na úkor faktů a rozumu. Kromě jiného opakuje mantru: „Sionismus je nezdravá ideologie. Židé si myslí, že mají tu zemi jen sami pro sebe. Jako internacionalista takové vidění světa neuznávám. Nemyslím si, že země patří jen některým lidem a jiným ne.“ Jen na okraj, abychom dali obecným myšlenkám konkrétní obraz, analogicky by to znamenalo, že ani Čechy nepatří Čechům, ale celému lidstvu. A proto má právo žít tu každý, kdo si zamane.

Jak na vztahy Izraele a Palestiny nahlížíte očima historika?

Jako historika mne uráží opovrhování tím, co si židovský národ prožil a jak hanebně se vůči němu chovali nejen křesťané, ale později i ateisté a muslimové. Dneska je doba, kdy se různé národy omlouvají za genocidu kdekomu. Zatím jsem však nepostřehl, že by se kdokoli omluvil Židům. Naopak, antisemitismus dnes šíří ti, kteří si hrají na ochránce lidských práv. Podle nich mají zřejmě svá práva i teroristi a vrazi, ale nikoli Židé. Je naprostou ostudou, že Hnutí za bojkot, stažení investic a sankce proti Izraeli bylo nominováno na Nobelovu cenu míru. A to jen proto, že prý agresivní Izrael ubližuje bezbranným a mírumilovným Palestincům. Nemíním vést polemiku prostřednictvím ideologie, ale seřaďme si historická fakta. Všechna jsou z otevřených zdrojů a ověřitelná. A navíc celkem obecně známá. Jenže politici a mnozí komentátoři rádi zavírají oči ve jménu politiky a ideologie.

U čeho s řazením dějinných fakt začneme?

Historický pojem Palestina se geograficky nekryje s územím dnešních sporů. Ve starověku šlo o jižní okraj rozsáhlého území, nazývaného Kanaán. Celý ten kraj dostal jméno podle prvních písemně doložených obyvatel v polovině 4. tisíciletí př. n. l. Jmenovali se Kanaánejci a jsou zmiňováni v tóře. Byli semitského původu, což je jazyková skupina, k níž patří jak hebrejština, tak i arabština. Zhruba o dva tisíce let později se zde objevuje kmen Pelištejců, od nich je odvozen název Palestina. Jejich původ je nejasný, nejspíše přišli z Kréty, v každém případě to však byl kmen indoevropský. S dnešními Palestinci nemá tedy tento lid kromě jména nic společného. Říše Pelištejců trvala asi tisíc let a většinu času strávila v boji se sousedy, kromě jiného také s Izraelity, na počátku 6. stol. př. n. l. pomohli babylonskému králi Nabúkadnesarovi dobýt Jeruzalém. Podle tóry z tohoto kmene pocházel Goliáš a také zrádná Dalila.

Zmínil jste, že se historický pojem Palestina s územím dnešních sporů geograficky nekryje. Jak je to tedy s územním označením?

Geografický pojem Palestina užil poprvé na konci 2. století př. n. l. starořecký historik Hérodotos. Pokud je pravda, že měli Pelištejci kořeny ve Středomoří, pak je logické, že toto území Hérodotos označil názvem, majícím původ v prostředí jemu známém, aniž by přihlédl k faktu, že tam ve skutečnosti žili Židé. V dochovaných židovských pramenech, především v Bibli, se pojem Palestina neobjevuje. Místo něj se užívá označení Izraelská země, případně Země zaslíbená. A původně se neobjevuje ani v jinak naprosto přesných záznamech starořímských, kde se užívá správnější pojem Judea, tedy země Židů.

Jak se Židé na tato místa dostali?

Anketa

Kdo podle Vás odvádí nejslabší práci jako zaměstnanec veřejnoprávní ČT?

hlasovalo: 12337 lidí
Počátky židovského osídlení se pojí s pronikáním kočovných starohebrejských – protožidovských – kmenů na území Kanaánu snad odněkud z jižní Mezopotámie. V té době se vydělilo dvanáct kmenů, které se podle tradice staly zakladateli izraelského národa. Nakonec zde založily vlastní království, jehož dějiny jsou plné válek, které popisuje Starý zákon. Vedly se jak s vnějším nepřítelem, tak mezi sebou urputně válčily i jednotlivé izraelské kmeny. Původní jednota totiž někdy na počátku 1. tisíciletí př. n. l. vzala zasvé, a tak vniklo severní Izraelské království (hlavní město Samaří, dnes ruiny poblíž Nábulu na západním břehu Jordánu) a jižní Judské (se sídlem v Jeruzalému).

Které z těch válek byly pro pro jedno či druhé království osudové?

Jako první podlehlo v roce 722 př. n. l. severní Izraelské království Assyrii. Část obyvatel byla odvezena do Babylonu a území bylo kolonizováno osadníky z Mezopotámie. Ti zde přijali izraelské náboženství a tóru, ale s jistými odchylkami, což pak vedlo k napětí mezi Samařany, říkali si tak podle města Samaří, a obyvateli Judska. V roce 586 pak podlehlo novobabylonské říši i Judské království. Tehdy byl poprvé zničen Jahvův chrám v Jeruzalémě, středobod kultu a víry židovského národa. I po této porážce byla velká část Židů internována – ono biblické „babylonské zajetí“. O padesát let později ovšem perský král Kýros novobabylonskou říši porazil a dovolil Židům vrátit se do vlasti. Ovšem s podmínkou, že neobnoví samostatný stát.

V dalších stoletích měla Judea různé vládce, nejprve to byli Peršané, po nich se zde v hellénistickém období vystřídali dědicové Alexandra Velikého – Ptolemaiovci a Seleukovci. Ve třetí čtvrtině 2. století př. n. l. došlo k povstání Makabejských, kteří s podporou Římanů obnovili samostatné Judské království. Nemělo však dlouhého trvání, protože už roku 67 př. n. l. ho Pompeius připojil k provincii Sýrii. Formálně stál sice v čele král, ale jmenovali ho Římané, jim se musel odpovídat a také odváděl daně. Po smrti Herodese Velikého ve čtvrtém roce před naším letopočtem se jednotné království rozpadlo a nadále bylo spravováno římskými prokurátory.

Blížíme se době, kdy Židé přišli o svou vlast. Jaké byly klíčové události pod správou Říma?

První velké protiřímské povstání vypuklo v letech 66 až 70, což je ona známá židovská válka, kterou jako dějepisec popsal Josephus Flavius a v moderní době románově zpracoval Lion Feuchtwanger. Židé byli poraženi a jejich chrám znovu zbořen. Na přelomu 1. a 2. století došlo za císaře Traiana k dalším nepokojům a k poslednímu velkému povstání Židů v letech 132 až 135, v jehož čele stál Šimon Bar Kochba. Povstání bylo nekompromisně potlačeno a Židé za trest rozptýlení po celém území římské říše. Je faktem, že k jejich rozptýlení – diaspoře – docházelo vlastně už od časů babylonského zajetí, ale 2. století n. l. představuje historický mezník, kdy byli zbaveni své vlasti a přišli o jeruzalémský chrám. Jejich postavení v následujících stoletích ještě zhoršilo šíření křesťanství, které si jako jeden z bodů své ideologie vytyčilo denuncování Židů, neboť oni ukřižovali Ježíše Krista. Nutno ovšem dodat, že i Kristus, apoštolové a Panna Maria byli šmahem Židé.

Tady bychom mohli exkurz o vztahu Židů a území kolem Jeruzaléma ve starověku ukončit?

Ano. Hovořil jsem o tom tak podrobně proto, abychom si uvědomili dvě zcela zásadní okolnosti. Tou první je samozřejmě nezpochybnitelný fakt, že v době, kdy nejméně dva tisíce let žili Židé na území dnešního Izraele a budovali Jeruzalém a svůj chrám, nebylo po muslimech a Palestincích ani vidu, ani slechu. Muslimové vstupují na scénu teprve v 7. století a Palestinci až ve století minulém. K tomu se ale ještě dostaneme. Tou druhou je okolnost, že Židé jsou neuvěřitelně houževnatým národem, který zasluhuje úctu nejen proto, co si kvůli pronásledování vytrpěl, ale také pro svou lásku ke své víře a předkům. Dnes se vlastenectví nenosí, jenže pouze hlupák může význam národních zájmů zpochybňovat. Bez lásky a úcty k předkům a k své víře nemůže žádný národ existovat. Jsou chvíle, kdy se národu daří dobře, pak je to fajn, jenže přicházejí i pády a katastrofy. V takové chvíli potřebují lidé víru, proč mají za nějaké hodnoty bojovat. Bez této víry by Židé nepřežili.

Kdy se začalo s používáním označení Palestina?

Pojem Palestina je, jak jinak, pohříchu pojmem především politickým. Když totiž Římané potlačili židovská povstání, za trest se přestalo používat označení Judea, aby nepřipomínalo vystěhovaný židovský národ. V římské administrativě se začalo používat označení Palestina, tento pojem se objevil na římských mincích a časem se začal užívat i v židovském prostředí, v rabínské literatuře. V pozdější arabské literatuře se pak objevuje geografický pojem Filastin.

Ve středověku se slovo Palestina prakticky neužívalo. V křesťanských pramenech se o této oblasti hovoří vždycky jako o Svaté zemi, v arabských – alespoň pokud znám jejich překlady – se téměř výhradně hovoří o Sýrii, jejíž součástí byl i pobřežní pás od Antiochie a Tripolisu až na jih kolem Jeruzalému a na území dnešní Gazy. V době, kdy tu vládli křižáci, to bylo Latinské království. Pojem Palestina se začal v politickém a o něco později v etnickém smyslu užívat teprve ve 20. století. Tedy zhruba o čtyři tisíce let později, než na tomto území začali žít Židé. O čtyři tisíce let později!

VÍNEM PROTI POHANSTVÍ ANEB STAROČESKÝ DEKAMERON  –  Praha, Divadlo U hasičů 3. dubna 2018 v 19 hodin. Předprodej zde

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Spisovatel Krystlík: Nacionálně-socialistické dekrety prezidenta Beneše jsou obdobou protižidovských norimberských zákonů. Zpovykaní Češi, vy budete tuto ostudu ještě pořád bránit?

8:55 Spisovatel Krystlík: Nacionálně-socialistické dekrety prezidenta Beneše jsou obdobou protižidovských norimberských zákonů. Zpovykaní Češi, vy budete tuto ostudu ještě pořád bránit?

ROZHOVOR „Zatímco protižidovské zákony Německé říše byly z německého poválečného právního řádu promp…