Inkluze? Žádné „začleňování“, jen sesypali děti na jednu hromadu. Objevují se věci, které jsme si dříve neuměli ani představit, varuje znalec

06.04.2019 10:59

ROZHOVOR Na současné podobě inkluze na českých školách je špatně prakticky všechno, říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz předseda Asociace speciálních pedagogů Martin Odehnal. „Inkluze znamená začlenění dětí. Společné vzdělávání po česku je ale jejich pouhé sesypání na pomyslnou jednu hromadu,“ říká zkušený speciální pedagog s tím, že si nad tím, jak inkluze funguje v praxi, začínají čím dál tím více zoufat základní školy. „Začíná se ukazovat, že se v rámci společného vzdělávání objevuje podstatně více nejrůznějších poruch chování, poměrně těžkých psychiatrických diagnóz a podobně, které si běžní kantoři dříve ani neuměli představit,“ říká Odehnal. „Je jen otázkou času, kdy dojde k nějaké závažné příhodě, v nejhorším případě s fatálními následky,“ varuje pesimisticky. A kdo to v takovém případě podle Odehnala první schytá? Nikdo jiný než učitel, který za děti ve třídě zodpovídá.

Inkluze? Žádné „začleňování“, jen sesypali děti na jednu hromadu. Objevují se věci, které jsme si dříve neuměli ani představit, varuje znalec
Foto: Archiv Martina Odehnala
Popisek: Předseda asociace speciálních pedagogů Martin Odehnal

Anketa

Chcete, aby Václav Klaus ml. šel do sněmovních voleb s vlastní politickou stranou?

92%
8%
hlasovalo: 15720 lidí

Co vám na současné podobě inkluze na českých školách vadí?

Prakticky všechno je na ní špatně. Ten hlavní důvod je, že ono tzv. společné vzdělávání, jak tomu na Ministerstvu školství říkají, žádnou inkluzí de facto není.

Proč?

To, jak to funguje v praxi, je ve skutečnosti pravým opakem inkluze. Inkluze znamená „začlenění dětí“, přičemž zásadní je pohled samotného dítěte, zda jej spolužáci „berou“ a jak se mezi nimi cítí – ne co si o tom veřejně myslí nějaký ministr. Společné vzdělávání „po česku“ je ale jejich pouhé sesypání na pomyslnou jednu hromadu. O to, co si o tom myslí právě ty děti, pro jejichž dobro se to celé údajně spouštělo, a jak se jim ve školách skutečně vede, se nikdo z autorů tohohle šíleného systému ani v nejmenším nezajímal a nezajímá!

Co vás k této myšlence vede?

V praxi to totiž vypadá tak, že kantor, který zpravidla o speciálních vzdělávacích potřebách jednotlivých „inkludovaných“ dětí neví prakticky nic, dostane za úkol tyto žáky něco naučit. K dispozici má tzv. asistenta pedagoga, který je pro něj ale mnohdy spíše dalším žákem ve třídě, protože o specifických potřebách toho kterého dítěte ví ještě méně než sám učitel. Je to vlastně, jako kdyby nevidomý učil neslyšícího, jak má učit vozíčkáře skákat o tyči – takto jsem to ostatně napsal i v otevřeném dopise někdejší ministryni školství Kateřině Valachové. Jak jsem již řekl výše, vůbec se nepracovalo s tím, jak se v tom systému bude cítit každé jednotlivé dítě. Každé dítě je přitom jiné: i děti se stejnou diagnózou mohou mít velmi odlišný potenciál v tom, do jaké míry mohou být úspěšně začleněny v rámci běžných tříd. Zdůrazňuji úspěšně – protože pokud se ve třídě cítí nedobře, cítí se naopak vyčleněny.

Proč asistent pedagoga o konkrétních speficikých potřebách neví nic, jak uvádíte? Kde tkví mezery v jeho vzdělání?

Pro asistenty jsou sice organizovány nejrůznější kurzy, ovšem při naprostém nedostatku uchazečů o tuto existenčně velmi nejistou pracovní pozici jsou ředitelé rádi doslova za kohokoli, kdo je ochoten za ty směšné peníze nastoupit. V ideálním světě by měl být asistent důkladně proškolený ve všem, co bude při práci s dětmi s velmi různými speciálními vzdělávacími potřebami potřebovat, a to od prvního okamžiku, kdy se žákem začne pracovat. V našem skutečném (českém) světě má na počátku své práce „k dispozici“ nanejvýš dobrou vůli dítěti pomoci.

Jak v tomto konceptu dopadá běžný učitel, například učitel matematiky nebo jazyků?

Asi takhle. Vezměte si kantora, který by měl být odborníkem třeba na to, jak dětem bez jakéhokoliv hendikepu (tzv. žáci intaktní) vykládat například matematiku. Ten je pochopitelně pod tlakem rodičů intaktních žáků, aby jejich děti naučil matematiku tak, aby měly šanci se v příslušný čas dostat na střední školy.

S inkluzí „po valachovsku“ má dvě možnosti. Buď se inkludovanému žákovi věnuje po stránce časové nadproporčně, přičemž riskuje oprávněné výtky rodičů ostatních žáků, že jejich děti zanedbává, anebo (a to je, pokud vím, mnohem častější eventualita) nechá učitel inkludované dítě spolu s jeho asistentem někde v rohu učebny, aby se pokud možno potichoučku „učili“ spolu (asistent sám nemá žádné oprávnění žáka něco samostatně učit!). Výsledek takovéhoto ryze diletantského přístupu je jasný: dotyčný žák nedosáhne zdaleka takových výsledků, na něž svým potenciálem stačí a jichž by pod vedením speciálního pedagoga dosáhnout mohl.

A to zatím mluvíme jen o dítkách „hodných“. A co teprve když žák významně narušuje hodinu! Pak je běžně „vylifrován“ spolu s asistentem někam do kabinetu. Takže řečeno ironicky: faktická izolace žáka, to je tedy opravdu společné vzdělávání „jako noha“…

Dobře, ale jak by tedy podle vás ta správná inkluze měla vypadat?

Zmíním příklad z Finska. Koneckonců právě Finskem se u nás rádi zaklínají propagátoři tzv. společného vzdělávání. Cudně přitom zamlčují, že naše pojetí „inkluze“ je pravým opakem toho finského. Tam by si totiž nikdo nedovolil vzdělávat žáky s hendikepem způsobem, kterým se to nyní děje u nás. Tedy čistě metodou pokusu a omylu, neboť jinou kantor bez speciálněpedagogické kvalifikace zvolit nemůže. A není to vůbec jeho chyba! Paní Valachová je zřejmě obdivovatelkou „starých dobrých časů“, kdy byl „pokrokový“ člověk bez jakékoli odbornosti vhozen do víru děje s tím, že „soudruh nám poroste na úkolech“.

Ale zpět k Finsku, kde je mimo mnohé jiné běžná tzv. tandemová výuka. Což znamená, že ve třídě pracuje „běžný“ učitel, a zároveň i speciální pedagog, který pracuje speciálně pedagogickými metodami se žákem inkludovaným. Výhody jsou nabíledni: jak intaktní žáci, tak i děti se speciálními vzdělávacími potřebami mohou dosahovat co nejlepších výsledků. V české pseudoinkluzi jsou „biti“ ti i oni, a s nimi i ti nešťastní učitelé, po nichž se chce (za jedny peníze) něco, co by nemohl zvládnout ani zázračně oživlý Jan Amos Komenský.

S využitím speciálních pedagogů ve třídách se v představě inkluze podle bývalé ministryně školství Valachové vůbec nepočítalo?

Nepočítalo, už od začátku ne! Byly jim vyhrazeny pouze tzv. předměty speciálněpedagogické péče (už jen ten název je pro bohy!), tedy nápravný tělocvik a náprava vad řeči. Pokud je „inkludent“ zdravý jako tuřín a rovný jako jedle, a navíc nekoktá ani nepatlá, se speciálním pedagogem se vůbec nepotká. Přitom by jej potřeboval právě v těch ostatních předmětech!

Proč?

To se musíte zeptat paní Valachové a oněch „expertů“, kteří celý onen zázračný koncept tzv. společného vzdělávání spatlali dohromady. Jak se praví v Bibli: „Na počátku bylo slovo.“ Zde ono „slovo“ zavelelo úzkostlivě odbourat jak základní rámec, který u „dětí a žáků podle § 16“ představuje konkrétní medicínskou diagnózu, tak i speciální vzdělávací potřeby, které z ní vycházejí.

Nicméně celý koncept české inkluze byl od začátku postaven tak, že se vlastně vůbec nesmí vědět, jaká je diagnóza konkrétního inkludovaného dítěte anebo jaké jsou jeho specifické vzdělávací potřeby. Jednoduše řečeno, nevidomý žák asi nebude excelovat v malování, neslyšící jen sotva bude intonovat jako slavíček a tak dále. To všechno jsou přirozené limity dané zdravotním stavem, které musíme při vzdělávání těchto žáků respektovat.

Namísto toho se (po vzoru stavby radnice v Kocourkově od střechy) všichni tito žáci dostali pod totálně rozbředlou definici těch, kdo mají potřebu podpory. Můj ty smutku!

A aby toho nebylo málo, tzv. inkluze byla v Česku postavena na ryze ideologickém postulátu, že všem dětem je nejlépe, když se vzdělávají pospolu. Který z autorů a propagátorů této doktríny nepatřil ve školních letech do společnosti jedničkářů z „dobrých rodin“? Kdo z nich si vůbec dokáže představit, jaké jsou vnitřní pocity dětí, které jsou ve škole dlouhodobě neúspěšné? Takovéto děti přitom ve škole nejednou prožívají úplné inferno! Zejména jde o žáky tzv. hraniční, nebo přímo s diagnózou lehkého mentálního postižení. Tyto děti v běžné základní škole opakovaně selhávají a po letech permanentních neúspěchů (provázených zákonitě stovkami hodin absencí) končívají povinnou školní docházku, aniž absolvují všech devět ročníků. Na rozdíl od příslušné speciální školy, kde se jejich vrstevníci nejen dostali na své osobní optimum dané jejich objektivními limity, ale získali díky mnohonásobně většímu počtu hodin pracovního vyučování takovou manuální zručnost, že se bez problémů vyučili a posléze vydělávali násobně větší sumy než kantor, který je učil!

To je takové plýtvání „lidskými zdroji“, že vedle toho miliardy vylité prakticky do kanálu na tzv. podpůrná opatření (která jen málokdy nějaké dítě skutečně podporují) představují „jen“ zhůvěřilé plýtvání veřejnými finančními prostředky. Pokud paní Valachová tvrdí, že z jejího obludného systému profitují žáci, ať se jde občas podívat do škol, kde jí nepředvedou nějakou vykonstruovanou potěmkiádu, ale reálný stav.

Jaká je situace nyní?

Základní školy si začínají nad inkluzí čím dál tím více zoufat – samozřejmě podle toho, kolik žáků se speciálními vzdělávacími potřebami ve svých třídách mají. Začíná se totiž ukazovat, že se v rámci společného vzdělávání objevuje podstatně více nejrůznějších poruch chování, poměrně těžkých psychiatrických diagnóz apod., které si „běžní“ kantoři dříve ani neuměli představit.

Dostávají se do tříd například děti s lehkým mentálním postižením?

Stává se to, i když naštěstí ne často. Někdy si to vymohou sami rodiče (často pod vlivem propagandistické masáže ze strany některých významných médií, která tvrdošíjně „hudou“ valachovskou písničku a před realitou si úporně zakrývají oči a zacpávají uši), někdy v případech, kdy příslušná poradna v rámci několikaleté „proinkluzivní“ masáže raději nedoporučí zařazení do speciální školy – patrně se zde domnívají, že pobyt v běžné základní škole takové dítě „uzdraví“. To i ono končívá debaklem: buď začne žák brzy propadat, nebo se mu učitel v dobré víře snaží ulehčovat, známkuje jej příznivě i za naprosto nedostatečné výsledky, a pokud takový žák nevyrušuje, může jej „protáhnout“ až do devítky fakticky pologramotného a odsouzeného k doživotnímu přežívání na sociálních dávkách.

Jak si takové dítě stojí v běžné třídě?

Pokud je dítě skutečně mentálně postižené, nejpozději ve třetí třídě se pomyslné nůžky mezi ním a jeho spolužáky začnou rozevírat a rozevírat. Proto taky propagační pořady věnované inkluzi ukazují pokaždé děti menší, chodící do první nebo druhé třídy, a rozjásané spolužáky, kteří si s tímto žáčkem nadšeně hrají. Limity mentálního rozvoje jsou však neúprosné – spolužáci nemusejí být vůbec nějak zlí, jenom si s dítětem s mentálním postižením postupně přestanou povídat, protože je čím dál méně společných témat k hovoru. Tohle ovšem zapálení ideologové „inkluze“ zcela odmítají vzít na vědomí.

A další diagnózy?

Z pohledu učitele a samozřejmě i intaktních žáků a jejich rodičů jsou mnohem horší takové případy, kdy dítě z jakýchkoli důvodů vážně narušuje průběh vyučování. Mluvíme o širokém spektru diagnóz – od ADHD přes autismus, PAS (poruchy autistického spektra) přes celou řadu vysloveně psychiatrických případů (zejména pokud rodiče nezajistí nezbytnou medikaci) až po závažné poruchy chování. Možnosti inkluze se pochopitelně neodvíjejí jen od čistě medicínské klasifikace, přesto se její úspěšnost např. u autistických dětí limitně blíží nule v běžné třídě o třiceti i více dětech, kde má „běžný“ učitel k ruce nanejvýš „běžného“ asistenta.

Soukromé školy se inkluze účastnit nemusejí. Jak moc je aktuální situace posiluje?

Kromě víceletých gymnázií (a armády školitelů, kteří za tučné peníze poskytují učitelům mnohdy zcela bezcenné hraběcí rady) patří právě soukromé školy k hlavním „vítězům“ této hry na inkluzi. Tlak ze strany rodičů na to, aby se jejich dítě ve škole něco skutečně naučilo (a leckdy také aby onu pohádku „inkluze“ po valachovsku ve zdraví přežilo), je z pochopitelných důvodů enormní. Tím více, čím jsou tito rodiče vzdělanější. Na vzdělání svých dětí si navíc může dovolit připlácet čím dál tím více lidí. Proto je jen logické, že tzv. společné vzdělávání zájem o soukromé základní školy průběžně zvyšuje.

Navíc v Česku nejsou soukromé školy odkázány pouze na své soukromé zdroje, ale na mzdy učitelů získávají i příspěvky ze státního rozpočtu. Díky tomu nejsou tlačeny k tomu, aby vybíraly enormně vysoké školné. Pokud není soukromý zřizovatel nucen platit příliš vysoký nájem, je jistě lákavé založit si soukromou „základku“, do které si žáky můžete vyselektovat.

Je to rozklad školství?

Školství je naštěstí vlak, který má obrovskou setrvačnost. Čili všechny takovéto experimenty mu sice dávají pořádně zabrat, ale nepoznamenají ho natolik fatálně, aby to bylo patrné hned na první pohled. Školství koneckonců nějak ustálo i experimenty, kterým bylo vystaveno za minulého režimu. Ona nakonec ta škola jako taková „nespadne“, alespoň ne z roku na rok. Jenom si vám bude chodit stěžovat čím dál tím více rodičů s tím, jak je možné, že paní ředitelka nebyla schopna na své škole zajistit kvalitní výuku. Jenže ona je ráda, že jí tam supluje družinářka, protože zejména prvostupňového kantora či učitele matematiky pro druhý stupeň prostě nemá, a nesežene ho ani v Tuzexu pod pultem. Nicméně pravda je, že eroze školského systému nabrala „díky“ paní Valachové pěkné grády.

Reflektují ten stav nějak politici?

Paní exministryně si vůbec nepřipouští, že by s inkluzí bylo cokoliv špatně. Stále manipuluje veřejným míněním vylhanými statistikami o obrovském počtu „inkludentů“, kteří již bez problémů navštěvují běžné základní školy. O prolhané manipulaci mluvím proto, že v drtivé většině jde o žáky s poruchami typu dyslexie a dysgrafie, kteří sice zajisté mají speciální vzdělávací potřeby, ale do základních škol chodili až na nepatrné výjimky vždycky!

Pro dnešního ministra školství pana Plagu představuje hlavní problém této pseudoinkluze to, že se příšerně prodražuje, aniž to i podle České školní inspekce přináší náležitý (pokud vůbec nějaký) efekt pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Hlavní průšvih ale je, že učitelé v základkách hlasují stále častěji kvůli této „inkluzi“ nohama. Protože mají odbory, které byly od počátku s paní Valachovou jedna ruka, nic si na celostátní úrovni „nevyřvou“ – prostě jen ze školství potichu odcházejí.

Mladí učitelé nepřicházejí téměř vůbec (rozhodně ani zdaleka ne v počtech, které by stačily vyrovnat počty odcházejících), a pokud už přijdou, často za pár měsíců odejdou s tím, že něco takového nemají zapotřebí a že jim jinde nabídnou daleko víc za podstatně méně náročnou práci. Ten systém je čím dál tím více tažen pedagogy ve věku padesát plus, a často dokonce i šedesát plus. Jen se zeptejte ředitelů, kolik z nich často úpěnlivě láká na záskok i bývalé kolegy a kolegyně, jimž už dávno „padla“ sedmdesátka!

Proto je ta průměrná mzda pedagoga, kterou často ukazují v médiích, relativně vysoká? Proto, že je většina učitelů ve věku po padesátce a vyšší plat si takříkajíc odsloužili léty praxe?

Ano, tedy mimo jiné. Oni mají o dost více, než když tam nastoupí kantor po škole nebo po dvou či třech letech praxe. Ale to není všechno: jako i v jiných oborech i zde se do celkového průměru započítávají platy ředitelů, a pokud vím, i se všemi příplatky.

Není to tedy tak trochu manipulace?

Samozřejmě že je to manipulace. Běžte se zeptat kteréhokoliv učitele, jestli takový plat má, nebo jestli má aspoň přibližně takový. A ptejte se třeba i těch, kteří za sebou mají třeba dvacetiletou praxi. Řekněte takovému učiteli, že bere pětatřicet tisíc měsíčně a on se vám vysměje a ukáže vám výplatní pásku.

Minulý týden poslanci zpochybnili usnesení Sněmovny o stanovisku vlády, kterým se zavázala navýšit platy učitelů na 130 procent republikové průměrné mzdy…

Ano, evidentně mají pocit, že učitelé už mají dost. A navíc přece mají prázdniny, ne? Jen ať ale tihle „přející“ mudrlanti nahlédnou do škol a „pokochají“ se reálným stavem! Jen ať se zeptají kteréhokoliv ředitele školy, jestli má kvalifikované pedagogy na všechny předměty! Matikáře shání třeba tři čtyři roky, o prvostupňových učitelích si mohou nechat leda zdát. U nás (Městská část Praha 9) budeme za tři roky otevírat novou školu a už teď máme „pupínky“, zda tam seženeme vůbec nějaké kantory. Milí poslanci, víte, jaký je rozdíl mezi školou za Marie Terezie a tou dnešní? Že když tehdy nebyli k dispozici kantoři, tu a tam učili aspoň vojenští vysloužilci – ti dnešní se daleko lépe uživí jako ochranka či bezpečáci v supermarketech. Myslím, že by široká veřejnost měla vědět jmenovitě, kdo z poslanců do toho „hodil vidle“!

Můžou se kvůli inkluzi objevit například žaloby skupin rodičů, kteří budou mít pocit, že došlo ke zničení potenciálu jejich dítěte?

Ano, můžou. A je jen otázka času, kdy se tak stane. Zatím se nic neděje ponejvíce proto, že Češi obecně, a tedy i jako rodiče, nejsou příliš zvyklí se soudit. Tohle se stát třeba ve Spojených státech, tak už těch žalob prší „hafo“ – a nehrálo by se zde jen o nějakou politickou zodpovědnost, nýbrž i o závratné částky. Třeba i za takzvanou emocionální újmu, kterou to které konkrétní dítě utrpí.

Co když se inkluze neupraví? Co české školství v takovém případě čeká?

Inu, jak říká klasik, nějaký čas se „pojede dál, močálem černým podle bílých skal“. Nelibost rodičů se bude ještě dlouhou dobu projevovat jen místně, celkově ale bude průběžně „vzlínat“.

Je tu ale jedna věc, které se opravdu bojím. Tak jak je celý ten nesmyslný systém nastaven, je jen otázkou času, kdy dojde k nějaké závažné příhodě, v nejhorším případě s fatálními následky. Statistická pravděpodobnost, že se tak stane, narůstá s počty žáků, které škola nemůže ani při využití všech (ostatně velmi skrovných) legálních možností zvládnout. A také s počty rodičů, kteří právě v těchto případech často naprosto odmítají se školou spolupracovat. Nechci být škarohlíd, ale velice se obávám, že skutečně masivní zájem vyvolají až první pomníčky. Pak teprve začne mela: jak se to proboha mohlo stát? A kdo za to může? Jistě, první na ráně bude kantor, pak ředitel, potom EU, popř. americký imperialismus – jak dlouho ale bude trvat, než si sundáme (včetně poslanců a dalších „představitelů“) klapky z očí a připustíme, že král je nahý a že je to právě současný systém, který veškerá rizika generuje jako na běžícím pásu?

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jonáš Kříž

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Stydíte se? Jste sami! Po pohřbu Gotta: Režisér a jeho přítel účtuje a srovnává Schwarzenberga s...

4:44 Stydíte se? Jste sami! Po pohřbu Gotta: Režisér a jeho přítel účtuje a srovnává Schwarzenberga s...

ROZHOVOR „Napadlo mě, jestli cítí zahanbení ti, kteří Karla Gotta pomlouvali a svými nechutnými výle…