Před nedávnem jste skončil s dětskými tábory, takže jistě můžete něco říci k fyzické přípravě děcek, i když samozřejmě „ty vaše“ jsou na tom lépe... Jaký je stav těch běžných dětí, je to stále horší?

Je, určitě, a nevím, kam to spěje a raději to ani nechci domýšlet, kam to spěje. Je to docela zarážející. Téměř mi tam zkolaboval čtrnáctiletý kluk. Šli jsme jen na výšlap na Čerchov, z Capartic nějakých čtyři a půl kilometru. A on byl totálně hotový, sedl si na silnici a že dál nepůjde. Samozřejmě hodně dělá psychika, když se člověk rozhodne, že prostě nemůže, tak nejde. On konstitučně vypadal na to, že se sebou nic nedělá, nesportuje, ale ve 14 letech, kdy už jsou u kluků aspekty líbit se holkám... To jsem se divil. Musel jsem ho trochu „nabudit“ – říkám, tady jsou osmiletí a podívej se, jak šlapou, vždyť jdeme pomalu, žádný kvalty. Pak jsem ho ukecal.

U mládeže jde fyzička opravdu dolů.

A co „absťák“ po technice, po noteboocích, mobilech?

Jim to samozřejmě chybí, ale docela rychle je vtáhne do děje atmosféra tábora. Myslím, že něco takového rodiče uvítají. Vždyť už při jejich příjezdu to na nich zas vyžadují. Takže rodiče za to děkujou, že to tam nemůžou mít. A máme pro mobily i špatný signál... Ale říkám – je to i na vás, na rodičích, vy to musíte stopnout, udělat harmonogram, kdy můžou na počítač, a ne že u něj budou sedět od rána do večera.