Jak na vás působilo poslední rozloučení s Karlem Gottem?

Musím konstatovat, že celý průběh rozloučení byl vzhledem k osobě Karla Gotta rozumně pojatý, vyvážený. Zároveň emocionálně působivý. Musel z lidského pohledu zasáhnout i tu část společnosti, která jinak měla k hudebnímu žánru i Karlu Gottovi ambivalentní vztah. Na mne osobně celá ceremonie podtržená církevním obřadem v prostředí chrámu, ve kterém se odrážejí naše dějiny, zapůsobila více, než jsem sám byl ochotný předtím připustit.

Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku

A co množství lidí, kteří se přišli s Gottem rozloučit? Navíc ulice před zpěvákovou vilou je posetá kompletně svíčkami a vzpomínkovými předměty a na přání rodiny tak ještě chvíli zůstane… měli jsme státní smutek. Byl Gott symbolem českého národa? Co to říká o české společnosti?

Myslím, že nikdo s tak vzedmutými spontánními sympatiemi k jeho osobě nepočítal. To předčilo veškerá očekávání. Ta spontánnost posunula vnímání osoby Karla Gotta do jiné roviny. Zdá se, že i mezi těmi, kteří by za jiných okolností spíše viděli na Karlu Gottovi více to negativní. Řekl bych, že skrze jeho osobu se mnohem hlouběji začaly vnímat společenské souvislosti posledních padesáti let. Karel Gott nás trochu srovnal. Pohřeb se státními poctami byl adekvátní tomu, jaké popularitě se Karel Gott obecně těšil.

Fotogalerie: - Kurdská svatba

Karel Gott byl spíše zhmotněným symbolem vzpomínek starších generací, jejich prožitého života, symbolem těch hezčích stránek života, optimismu, který se odrážel v jeho písních. Ale to je jen jedna část pravdy, protože jeho popularita nebyla o nic menší ani v době posametové, kdy se očekávalo spíše zatracení nebo skládání účtů, jak se obvykle po takových společenských změnách děje. Ostatně to nijak zvlášť nepostihlo ani jiné osoby, které se profesně viditelně angažovaly za bývalého režimu. Takže česká společnost jednoduše signalizuje, tentokrát zřetelně, dejte nám pokoj s tím účelovým negativismem věcí minulých, my jsme svůj život žili, jak jsme mohli, brali jsme to, co nám život ulehčovalo, a zpěčovali se každý podle své nátury a možností tomu, co nás omezovalo.

Proč ho vlastně lidé měli tolik rádi? V čem tkvělo jeho tajemství?

Jak jsem uvedl na svém Facebooku, písně Karla Gotta jsou odrazem prošlých desetiletí mnoha z nás. Byly určeny všem. Spojovaly, aniž jsme to tušili. Až dnes… dnes to víme. To bude asi to tajemství.

Nejsem hudební znalec, ale v jeho písních, v jeho autentickém přednesu si většina lidí vždy něco našla. Něco, co je dokázalo zasáhnout vnitřně. A to můžeme mluvit o tom žánru pochybovačně nebo si myslet o těch, co Gotta poslouchali, že nemají na víc nebo jsou jednodušší. Ale nedokazuje jeho úspěch napříč generacemi pravý opak? Že ti, co to říkají, tak nějak neunesou vlastní nepopularitu? Nebo měří vlastní neúspěch úspěchem toho druhého? Nebo jen proto, že jim posmrtný úspěch Karla Gotta nabourává pracně budovanou konstrukci o panenské sametové revoluci, o pekle před ní a ráji po ní?

Fotogalerie: - Kostely v Kurdistánu

Objevují se i hlasy, které k moři svíček před Gottovou vilou na Bertramce dodávají, že mnohé z nich byly zapáleny lidmi, kteří si ani o dušičkách nevzpomenou na vlastní příbuzné na hřbitovech. Je Čechům celebrita bližší? A z jakého důvodu, pokud to tak je? Je české truchlení nad Gottem přehnané?

Do života celebrit si mnozí projektují své vlastní tužby, či měří jimi své vlastní neúspěchy. Tak to bylo a bude. Češi nejsou výjimkou. S odchodem Karla Gotta se tak nějak uzavřela jedna epocha. Tak je to obecně vnímané, tak to i působí. Zmizelo něco, co se zdálo být trvalé. Že by to mnohé probralo?

Zapomínáme v záři showbyznysu na významnější osobnosti? Ponižujeme tak jejich význam?

Jistě, je řada dalších osob, které měřitelně, reálně mají za sebou hmatatelné výsledky velikého významu, nebo osoby, které se obětovaly pro naši svobodu, a víme o nich jen občas, jen když to souvisí s nějakým výročím. Rozdíl bych viděl v tom, že tyto osoby se budou připomínat stále, pokud si společnost bude jejich činů vážit. Jejich význam je nadčasový. V případě showbyznysu nebývá moc celebrit, které v obecném povědomí přežijí pár dekád.

Europoslanec Jan Zahradil vyjádřil názor, že Gottovo posmrtné zbožšťování, jakého jsme svědky, je součástí jakéhosi generálního společenského pardonu normalizačních let s tím, že podstatná část lidí si už žádné „vyrovnávání se s minulostí“ nepřeje. Podobně jako lidé nejsou zvědaví na stálé opakování minulosti premiéra Babiše a dávají najevo, že jim je jedno, kdo byl a nebyl komunista. Souhlasíte s tím, nebo nikoliv?

Má určitou pravdu, jen bych to příliš nedával do souvislosti se zbožšťováním, i když určitá reminiscence na doby minulé tu v základu bude. Běžné lidi opravdu přestávají bavit vlny negací na jedné straně a prázdných pozitiv na straně druhé. Ani jedno, ani druhé nemá se skutečnými fakty moc společného. Jsou to takové výkřiky. Generace jsou stále vycvičené k ostražitosti v tom, že co se vehementně vnucuje, nebude asi příliš košer.

Naší starostí by konečně mělo být, že jsme zaklíněni v nějakém soukolí, kde přestáváme ovlivňovat jeho chod a šlapeme volky nevolky v rytmu, který se nám nemusí líbit, který je proti našim zájmům. Nechme věci minulé historikům, starostí máme v reálu dost a dost. Volme si takové politiky, kteří náš zájem hájit budou. Včerejšek je za námi, před námi zítřek.

V bouři reakcí po smrti zpěváka nechyběly negativní reakce, ať už kvůli pohřbu se státními poctami, státnímu smutku nebo Gottově minulosti. Co si o tom myslíte?

Jednoduše: kdož jste lepší, hoďte kamenem…

S vašimi zkušenostmi z minulého režimu, není to jednoduše tak, že Karel Gott coby vůbec nejexponovanější celebrita v rámci tehdejšího režimu stejně nemohl proti komunismu otevřeně vystupovat, byť s ním vnitřně nesouhlasil? Že Gott si režim nevybral, nevymyslel, a prostě fungoval v něm? Nad smrtí zpěváka se zamyslel i písničkář Jaroslav Hutka. Podle něj byl zpěvák slavný „z rozhodnutí strany a vlády“, lidé prý jiné možnosti neměli, a tak se Gotta naučili milovat. Je pravda, že Gott významným způsobem těžil ze spolupráce s režimem?

Tehdejší pozice Karla Gotta a režimu byla na úrovni jaderné rovnováhy. Nikdo ze stran by neměl užitek z toho, že by se pokusil diktovat příliš drsné podmínky a donutit tu druhou stranu přiměřeně odpovědět. Byl to ozbrojený mír. Karel Gott zde nebyl v pozici prosebníka, on by se uchytil i jinde ve světě, když by na to došlo. V té roli byla spíše opačná strana, která mohla ztratit určitou prestiž. A Karel Gott svoji pozici vnímal jako pozitivní roli ve vztahu k československé společnosti. To mnohá svědectví dokazují.

Jaroslav Hutka je dlouho kapitola sama pro sebe. Jeho disidentství má stejnou úroveň jako jeho odsudky Karla Gotta. Bylo takové přízemní.

A pak je tu samozřejmě Anticharta, za niž se Gott tehdy postavil. „Za jednou věcí si stát nemohu. To když se mnou někteří lidé mistrně manipulovali, a já jsem tomu důrazně nečelil. Třeba takzvaná Anticharta, to byl vrchol manipulace,“ řekl k tomu před rokem sám Gott. Vy sám jste podepsal Chartu77. Jak to tedy vnímáte vy?

Tehdy jsem si opravdu nedělal iluze, že by se zrovna tato část společnosti postavila proti režimu takzvaně jako jeden muž a odmítla projevy loajality. Humbuk okolo rozvířily režimní noviny, které z toho třískaly politický kapitál. Ty tomu daly nádech takzvané Anticharty. Tam bych hledal ty největší slouhy, za redaktorskými stoly. Ostatně co víme o architektech tohoto vpravdě legendárního počinu? Zdá se, že nic. Za to máme chybující a dáváme jim to sníst. O projevech loajality z továren se také nemluví. Z projevu Karla Gotta nic o Chartě nezaznělo, jen povinná úlitba a děkovačka režimu za klid na práci a podobně. Jedna z okřídlených frází, která v té době létala v různých novinových článcích a projevech jako nutné zaklínadlo, které nikdo ani nevnímal. Z lidského hlediska chápu a nesoudím.

Zamysleme se tedy nad tím, jak se stane, že se objeví takový fenomén, kterého uznávají téměř čtyři generace? A je opakovatelný, nebo je společnost technologiemi rozdělena, takže už se neobjeví hvězda, která osloví všechny? Je ještě něco takového v dnešní době vůbec možné?

Nejsem vhodná osoba, která by měla posuzovat hudební umění. Dá se snad říci jedno: že lidskému uchu a mysli jaksi přirozeně lahodí souhra, rytmus, měkčí vzletné tóny s romantickým podtextem, hudba pro chvilkové zastavení, co dokáže znít v uších i dlouhé hodiny. Možná že ten průnik generacemi bude někde tady.

Jaká je vaše nejoblíbenější píseň Karla Gotta?

Kávu si osladím…

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.