Přes léto se hodně lidí z České republiky obávalo cestovat kvůli válce do Izraele. Tvrdili, že je to nebezpečné. Měli pravdu?
Prožil jsem zde už několik válek, ale přesto se v Izraeli cítím velmi bezpečně. Teprve při poslední válce jsem viděl rakety a dým za nimi. Slyšel jsem sirénu, zastavil auto při kraji cesty a podle předpisu vystoupil, protože se nesmí zůstat sedět v autě. Stále ale musím trvat na tom, že má Izraelský stát zabezpečenou obranu a ochranu svého civilního obyvatelstva. Pokud je tedy konflikt, což bych označil spíše jako teroristický útok, protože pokud někdo bombarduje civilní obyvatelstvo, které neútočí a nějakým způsobem neubližuje, tak to nelze nazvat vojenským, ale teroristickým útokem. Navzdory těmto teroristickým útokům jsem nikdy nepocítil nebezpečí, protože Izrael je jednoduše země, která umí ochránit své civilní obyvatelstvo.
Nemáte tedy dojem, že by zde situace v posledních letech gradovala?
Konflikt se jistě nějakým způsobem vyvíjí a možná poslední válka, která trvala dost dlouho, je svědectvím toho, že to graduje. Co se ale týká bezpečnosti, tak musím znovu opakovat, že je tu stále bezpečno. Pokud se samozřejmě bombarduje Gaza, tak je to tam nebezpečné, ale tam se bez zvláštního povolení vůbec nedostanete. Žiji zde pět let a nikdy jsem tam nebyl.
Určitě se v Izraeli stýkáte s obyčejnými lidmi, jak vnímají celý konflikt?
Je velmi důležité, kdo a jak vše prožívá. Na území Izraele totiž žijí obyvatelé židovského i arabského původu. Jsou zde Arabové muslimové i křesťané. Jsem v kontaktu se všemi. Je zajímavé, že většinou je to tak, že Arabové fandí spíše Hamásu a palestinské straně, i když to na území Izraele nedávají nějak silně najevo. Při posledním konfliktu zemřelo velmi mnoho civilních obyvatel, protože Hamás udělal z těchto lidí živý terč. Vnímám velmi silně, že poté ztratil i v očích samotných Arabů a muslimů, žijících na území Izraele, obdiv.
Co je pro obyvatele, kteří zde žijí, nejtěžší?
Musíme si položit otázku, oč v tomto konfliktu jde. Jde o vznik Palestinského státu? Nebo je to utopistická snaha o zničení Izraelského státu? Oč tady jde? Co je tu pro ty lidí nejtěžší? Je zde velmi mnoho otázek, které je těžké nějakým způsobem vyřešit. Pokud usiluji o jistou samostatnost, toužím mít svůj stát a mám nějaký prostor, abych tento stát vybudoval, proč ho nebuduji? Dobře, řekněme, že má představa by byla, aby byl tento stát mnohem větší. Pokud mám ale nějakou možnost vybudovat stát na území, které mám k dispozici, proč ho nebuduji? Přirovnal bych to ke vztahům Čechů a Slováků v bývalém Československu.
V čem?
Rozpadlo se Československo a poté jsme se zase všichni setkali v Evropské unii. Někdo se může zeptat, jaký smysl mělo dělení Československa. Myslím, že mělo, i když je pro mne stále česká kultura, jazyk a literatura nějakým způsobem moje. Přestože jsme se rozdělili, jedu do Prahy jako do mého hlavního města. Pokud mám možnost číst nějakou zahraniční literaturu a mám možnost si vybrat mezi českým a slovenský překladem, tak si spíše vyberu český, protože je pro mne více inspirativní. Říkám to upřímně, jak věci jsou. Nejsem ale ani proti Slovensku. Jen chci říct, že mám Československo stále nějakým způsobem v sobě. Když jsem rozmlouval s mladými lidmi v Betlémě, tak tam také padla taková zajímavá otázka a názor, že chtějí žít v míru s Izraelským státem a bylo by možné vytvořit jeden federativní celek. Jen je třeba, aby si na začátku mohli vybudovat nějakou identitu jako Izrael, aby se potom, až budou jedni i druzí stát na pevných nohách, mohli sejít a společně spolupracovat a žít. Myslím, že je to velmi dobrá myšlenka.
Nežijete dnes v Izraeli podobně jako v bývalém Československu?
Z pozice kněze mohu říct, že zde skutečně zažívám stejnou atmosféru, jakou jsme žili za socialismu, kdy církev neměla svobodu a nedívalo se na věřící dobře. Útoky a pronásledování kvůli tomu nebyly takové otevřené a krvavé jako na Východě, ale byly rafinované. Když jsem přišel do Izraele, měl jsem v mnohém pocit, jako bych se vrátil do situace, která byla u nás v církvi za totality.
Co máte konkrétně na mysli?
Izraelský stát zde garantuje svobodu vyznání. V konkrétním životě je ale jasně citelné a viditelné, že křesťan nemá takové šance a možnosti uplatnění jako Žid nebo v Palestině muslim.
Je to důvod, proč křesťané ze země odchází?
Ano. Mám dva vynikající přátele lékaře. Jednoho z Nazaretu a druhého z Haify, kteří dnes žijí v Itálii. Ten z Nazareta byl ve svém oboru kapacita. V nemocnici dal dohromady oddělení a měl se stát primářem. Nakonec se jím ale nestal. Přestože udělal vše, co mohl, postavil oddělení na nohy, tak se nakonec primářem stal jeden ruský emigrant, který byl Žid. Prostě ho na to místo dosadili. Z Nazaretu proto odchází mnoho křesťanů. Tento lékař dnes žije v Itálii, kde má svou kliniku a všichni ho mají rádi. Dělá si svou práci. V Itálii nikomu nevadí a nevyvolává nějaké negativní emoce, že je křesťan. Tady se přitom jako křesťan nemohl prosadit. Co mi to říká? To, co za komunismu říkali komunisté našim rodičům: „Pokud budou vaše děti chodit do kostela, nedostanou se na vysoké školy, nebudou mít perspektivu života.“ Nešlo tehdy o otevřené pronásledování, že by nás zabíjeli, ale říkali nám, abychom dávali pozor, nebo… V Nazaretu je zatím štěstí, že je tam starostou křesťan, takže nedopustil, aby muslimové postavili velkou mešitu před bazilikou Zvěstování Páně. Nazaret byl přitom kdysi křesťanské město a stejně tak i Betlém. Dnes je tam většina muslimská. Je vidět, že migrace křesťanů ze Svaté země je značná.
Vidět je ale také velká invaze muslimů směrem do Evropy. Cítíte v tom hrozbu? Je důvod, aby se Evropa muslimů obávala? Máme mít obavy z muslimů obecně, nebo jen z extremistů?
Řeknu to z mé pozice kněze a člověka, který trošku vnímá i Evropu v duchovní perspektivě. Evropa byla založená na křesťanských principech a zásadách. Měla duši a svůj duchovní rozměr. Dnes tento duchovní rozměr ztrácí. Někdo může říct, že ho už ztratila. V Evropě se proto vytváří duchovní vakuum, které vyplňuje islám.
Proč?
Je to otázka duchovního i demokratického vývoje. Tyto dvě věci spolu úzce souvisí. Víme, že se islám snažil dobít Evropu i v historii.
Tehdy se mu to ale nepodařilo.
Vše nasvědčuje tomu, že dnes se jim to podaří ne mečem, ale nazvěme to demografickou válkou. Za chvíli jich tu bude většina. Máme se bát toho, že je tu křesťanství a islám? Myslím si, že nejdříve je třeba dát odpověď na otázku, co mi přináší a nabízí křesťanství a co islám. Křesťanství je ze své přirozenosti určitou nabídkou, kdy nic nevnucuje. Je tu nabídka na jistý druh života. Kristus nabízí určitý styl života a absolutně respektuje svobodu člověka. Každý se může rozhodnout sám. Islám má ale v tomto směru jinou filosofii. Mohamed řekl, že člověk nemůže mít svobodu, protože když necháte člověku svobodu, vždy se rozhodne spíš pro zlo než dobro. Mohamed bere člověku svobodu a člověk se musí podřídit Bohu. Kristus mi říká: „Rozhodni se!“ a Mohamed: „Podřiď se!“ Muslim je ten, kdo je podřízený Bohu. Pro nás je tedy nebezpečné duchovní vakuum, které v Evropě vytváříme, protože přitahuje jistý náboženský systém, který není svobodný. Nutí mne k podřízenosti a bere mi svobodu. V tom je to nebezpečí, protože dnes ještě stále máme možnost se rozhodnout. Vidíte ale, co se děje v Iráku, Sýrii, kde už není žádná svoboda. Jinakost se tam nerespektuje, ale eliminuje ve jménu Boha.
Hrozí to za dvacet, třicet let i v Evropě?
V Evropě už to je! Problém je ten, že se vzbudíme a bude pozdě. Otázka je, jestli budeme mít jako Evropané ještě nějakou morální sílu, abychom se tomuto systému vzepřeli, nebo nás tento systém pohltí.
Jak si to představujete? Nepustit sem muslimy?
Nejsem politik, takže nemohu říct nepustit je sem. Neumím na to odpovědět. Z mé perspektivy mohu poukázat na jednu věc. Zdá se mně, že duchovní vakuum, které jsme vytvořili, je tak nebezpečné, že vlastně přitáhne náboženský systém, který nám zničí naši svobodu. Evropa už nebude Evropou. Toto je problém. Evropa je Evropou, protože se zde zrodily všechny myšlenky demokracie, svobody, důstojnosti člověka a zrodilo se to právě proto, že Evropa vyrostla z křesťanských principů. Dnes křesťanské principy popírá, zapomíná na ně, vysmívá se jim, nerespektuje je a neuznává. Toto vakuum, které se vytváří, nás oslabuje a udělá nás na počátku duchovně indiferentními a tento vakuový prostor, tato indiferentnost, potom způsobí, že jako důsledek přijde systém, který nás donutí k nějaké duchovnosti, ale nebude tam už svoboda. Nejsou to ale žádné nové věci! Stačí se podívat do historie Svaté země. Proč je tu tolik muslimů? Spousta křesťanských rodin, které zde kdysi žily, přijala pod hrozbou smrti islám, aby přežila. Až do šestého století tady byli jen židé a křesťané. Invaze pak způsobila, že se tato země stala islámskou. Řekl bych, že Svatá země nám i trošku ukazuje, co se může stát.
Psali jsme:
V Izraeli působíte jako vysokoškolský pedagog, průvodce poutníků a turistů, ale máte zde i ruskou a ukrajinskou farnost. Vidíte mezi těmito národy nějaký rozdíl?
Řekl bych, že základní princip je ve svobodě. V postoji ke svobodě. Ukrajinci stejně jako Poláci, Slováci či Češi prošli svým vývojem a historickými těžkostmi v boji za svobodu a identitu. To máme s Ukrajinci stejné. Pochopit ukrajinskou mentalitu pro nás tedy není problém. Svým jasným postojem Ukrajina ukázala svou touhu po svobodě. To je to, co je nám blízké, čím jsme si také prošli, a to nejen v roce 1989. Myslím tím celý historický vývoj, boj o identitu v Rakousku – Uhersku. To je něco, co Rusko nikdy nepochopilo.
Proč?
Jednoduše proto, že otázka svobody se tam nikdy takto nežila. Skutečná svoboda v Rusku nikdy nebyla a nebyla tam ani snaha o tuto svobodu. Když si vezmete vývoj od carského Ruska k socialistickému Rusku, krátkému období hledání se až po Putinovsko – Medveděvské Rusko, které má přesně ty stejné charakteristické znaky, co socialistické a carské Rusko. Kdysi byl Bohem pomazaný car, kterého všichni poslouchali, protože co řekl, tak to bylo svaté. To je náš otec, náš báťuška car, který nám všechno zabezpečuje a od nás se žádá jen poslušnost a ani nemusíme přemýšlet, protože je tu někdo jiný, kdo za nás přemýšlí, a to je velmi dobře, protože se takto lehko zbavíme zodpovědnosti. Když se nemusím rozhodnout, nemusím přemýšlet a být zodpovědný. Rozmýšlet se, rozhodnout a přijmout zodpovědnost za rozhodnutí je přitom normální proces u každého svobodného člověka. Svobodná osobnost to takto řeší. V čem je moje svoboda? Musím přemýšlet, rozhodnout se a přijmout důsledky mého rozhodnutí.
Myslím, že to ale neumí ani mnoho lidí ani na Slovensku či v Čechách, ne?
Samozřejmě! My se to také ještě učíme, ale kdesi v nás je zakódované, že je to něco dobrého. V Rusku to ale podle mne ani nechtějí. Bojí se toho. Je lehčí mít kohosi, kdo mi řekne, kam mám jít, co mám dělat, někdo druhý, kdo za mne rozhodne a já mu ten balík, ten horký brambor mé svobody, odevzdám, protože s tím horkým bramborem mé svobody mu odevzdávám to bolestné, náročné a namáhavé přemýšlení. Přijetí rozhodnutí a akceptování důsledků mého konání, zodpovědnosti vezme někdo druhý a já mám falešnou svobodu, že jsem v pohodě, protože je někdo jiný zodpovědný a řeší vše za mne. A proto to v Rusku prochází. Vidíte, jak se tam dva politici mění, jednou ten prezident a druhý premiér. Vždyť je to až směšné.
Je to důvod, proč má Putin v Rusku takový obdiv?
Určitě tam má velké procento obdivu. Samozřejmě, že je tam ale i dost normálně smýšlejících lidí, kteří vidí nenormálnost tohoto systému a jsou proti. Jen přijdou volby a scénář je už dopředu známý. Oni trošku pomanifestují, zanadávají si a za týden vše utichne. Každý sklopí hlavu a jde se dál. Proruský prezident Janukovyč a Putin se v otázce Ukrajiny přepočítali. Spletli se v jedné věci. Mysleli si, že jsou Rusi a Ukrajinci jeden národ. Nyní celý svět vidí, že Rusi a Ukrajinci jsou dvě mentality, které si nejsou podobné. Je tu mentalita, která potřebuje totalitu vůdce, který bere svobodu a zodpovědnost na svá ramena a nám se tak žije lehčeji. To už ale máte od carského Ruska. Bylo to tam vlastně celé dějiny. Jinak nikdy nežili. Potom je tu mentalita ukrajinského národa, který hodnotu svobody vnímá a váží si jí. Nadarmo je bude Rusko špinit, že je to fašismus.
Na Ukrajině jste působil, jaký máte k této zemi a obyvatelům vztah?
Dva roky jsem sloužil na Ukrajině jako kněz. Mohu říct, že Ukrajinu a tamní obyvatele miluji. Zamiloval jsem se do jejich mentality. Prožil jsem tam dva velmi šťastné roky mého života, poznal jsem fantastické lidi a velmi rád se tam proto vracím. Zažil jsem tam Oranžovou revoluci. I tato revoluce ukázala, že je tam vlastně zápas o svobodu, že ukrajinský národ má evropské hodnoty a evropské myšlení. Vloni v prosinci jsem jel do Kyjeva na Majdan, protože jsem chtěl být blízko u těch událostí, zajímalo mne to, nebylo mi lhostejné, co se tam děje. Aspoň takto jsem mohl podpořit i některé mé známé, kteří mě mají rádi, váží si mne jako kněze a velmi ocenili, že jsem tam byl aspoň jeden týden s nimi.
Jaká tam byla atmosféra?
Tehdy se ještě nestřílelo a nebojovalo, ale byla tam velmi silná atmosféra spolubratrství, citlivosti jednoho vůči druhému, skutečně tam to žilo. Byl tam velmi cítit lidský rozměr, a to je to, zač si velmi vážím a miluji Ukrajince, kteří jsou velmi lidští. Jejich vzájemnou lidskost, citlivost a úctu jsem u nás a směrem na Západ do takové míry nenašel. Čím více jdete na Západ, tak úcta tam je, ale také obrovský odstup. Na Ukrajině jsem ještě našel to krásné, co možná jsem zakoušel někdy v dětství, i když jsem to tehdy dobře nechápal a neuměl analyzovat, ale to, co jsem vnitřně cítil a teď už to umím pochopit, tak to už dnes na Slovensku nenajdu. Lidské teplo a zájem jednoho o druhého, úctu a lidské teplo. To je jedna obrovská deviza, kterou má Ukrajina, a to je to, co bychom se mohli od těchto lidí naučit.
Právě v touze po svobodě a v tom, že si umí stát za hodnotami a obětovat se pro tyto hodnoty a umí pro tyto hodnoty i zemřít. Myslím si, že tu se tato svoboda vykupuje jinak, než to bylo u nás. Řekněme, že Sametová naše revoluce, která vlastně byla bez obětí, nyní je vidět, že vlastně ta svoboda se těžko získává. Na Ukrajině nyní už přináší za svobodu oběti, kdy je třeba za svobodu položit i život.
Myslíte si, že je pro celý svět nebezpečnější Putin a hrozba z Ruska, nebo rozpínavost muslimů?
Odpovím vám na to jednou Putinovou frází, která mne řádně sekla. Putin je totiž odborníkem ve všech oblastech, takže je doma i v teologii. Z pozice věrného pravoslavného se nechal slyšet, že východním pravoslavným křesťanům je bližší islám než katolicismus. V této Putinově odpovědi položím otázku: Jaký je rozdíl mezi Putinem, putinovským způsobem myšlení řešení věcí a islámským způsobem řešení věcí? Když to řekneme rázovitým slovenským příslovím, tak vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá. Putin na to svým výrokem jednoznačně odpověděl.
|
ThLic. Rastislav Dvorový (*12. 2. 1973) pochází z Košic. Po maturitě na Střední zemědělské škole v Čečejovciach vystudoval Teologický inštitút ve Spišském Podhradí. Po vysvěcení na kněze v roce 1997 působil jako kaplan ve Svidníku, Jenkovciach a Prešově. Poté byl pozvaný na Ukrajinu do Užhorodské eparchie, kde působil dva roky na misiích. Následně pokračoval ve studiu na Papežském východním institutu v Římě. Jeho specializací se stala východní liturgie. Posledních pět let žije v Izraeli, kde přednáší východní liturgii v misijním semináři Redemptoris Mater v Galilei. Kromě toho má svou farnost v Haifě a Tel Avivu, kde má na starosti komunitu Rusů a Ukrajinců. V Izraeli je také průvodcem poutníků a turistů. |
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
