V jakémkoliv vrcholovém sportu jsou dnes na prvním místě finance, ale speciálně v hokeji chybí možná ještě o něco víc malých zájemců, ze kterých se potom můžou vybírat ty budoucí talenty…
To jednoznačně. Ale výběr, to je minulost. Není z koho vybírat. Berou se ti, kteří přijdou a pořádně se „udrží na bruslích“.
Jako dlouholetý kouč, chodíte se občas podívat na tréninky právě těch nejmladších?
Chodím dokonce pravidelně a musím říct, že ty tréninky jsou dneska kvalitnější než dřív. Je to dáno tím vývojem a taky tím, že je u nás na každou tu hokejovou činnost specialista.
Můj pocit je, že těm klukům toho dneska dáváme někdy až moc, sami jim všechno strkáme skoro až pod nos.
Pane Martinče, vy jste byl vždycky známý jako vzor geniálního hokejového myšlení a kromě branek jste autorem i mnoha skvostných přihrávek. Je dnes nějaký český reprezentant, na kterého se rád díváte coby na svého pokračovatele?
Tak můžu jmenovat třeba Romana Červenku a možná ještě bližší tomu mému pojetí je asi Honza Kovář. To jsou hráči, kteří umějí hrát s hlavou nahoře a nemusejí se ani dívat tam, kam tu přihrávku dávají.
Proto já jsem vždycky všem říkal, čím víc hráčů na ledě vidíte, tím větší šanci máte správně přihrát. Jedna možnost většinou nestačí.
Proč u nás roste méně talentů než dřív?
Protože ti, kteří něco umějí, hned odejdou do ciziny a ti ostatní mladí se potom nemají od koho učit. Navíc vidíte, že v naší nejvyšší soutěži vyhrávají kanadské bodování hráči, kterým je hodně přes třicet, a ti si to místo drží, takže klub se málokdy rozhodne dát prostor těm mladým. A to si pak musí třeba velezkušený Martin Erat – tak jako to udělal předloni v Brně – vzít k sobě do prvního útoku nějakého mladíka, jako byl Martin Nečas, který vedle něho vyrostl.
No vidíte, a přitom zrovna Martin Nečas odešel do NHL, kde strávil sezónu téměř kompletně na farmě. A když ho Miloš Říha povolal před necelým měsícem na reprezentační kemp, tak se omluvil.
To je samozřejmě zase špatně, nemůže odmítat reprezentaci a říkat, že bude trénovat někde sám individuálně. To by měla být pro něj čest. Ti kluci by měli určitě přijet, chtít se ukázat a hlavně se něco dalšího přiučit.
Dostal jsem se k osobě Miloše Říhy – jak ho vnímáte jako reprezentačního kouče? Už jsem říkal Jiřímu Holíkovi svůj názor nebo dojem, že Říha tomu týmu pomohl získat sebevědomí a obnovit takovou tu zdravou hrdost na národní dres?
Já nevím, jestli je to dobře, vůbec tohle dělat, jestli to má nějaký význam! Myslím s tou hrdostí a s tím sebevědomím bych to už fakt nepřeháněl! Samozřejmě že by ti hráči měli být hrdí, ale pak taky musejí něco umět ukázat. A to mně tam chybí. Já jenom vždycky slyším ty silácké řeči před turnajem – co jak kdo udělá a jak to bude – a pak toho hráče na ledě ani pořádně nevidíte.
Už vám rozumím, ale já jsem spíš chtěl říct, že v osobě Miloše Říhy se na reprezentační lavičku vrátila taková ta živelnost ve stylu Ivana Hlinky…
Já vám rozumím, ale přece jenom lvan Hlinka byl zase trochu jiný typ. Já myslím, že Ivan byl úplně něco jiného.
Ale taky chtěl vyhrávat a neskrýval to.
Jo, to jasně, on chtěl vždycky vyhrávat a on se i tak choval, byl taky ve své době jeden z nejlepších hráčů, neřeknu na světě, ale určitě z té zlaté generace v Evropě a všichni ho měli v úctě.
Mimochodem, já jsem si vzpomněl na první šampionát Ivana Hlinky jako trenéra, který se hrál v Praze a v Bratislavě, a on tehdy nominoval Petera Šťastného. Jenomže ten řekl, že přijede, jedině když bude hrát v lajně se svými bratry Mariánem a Antonem. A to tehdy Ivan Hlinka tvrdě odmítl...
To bylo bohužel naprosto typické! Takové požadavky oni si kladli. S tím společným týmem byly občas potíže, vezměte si, že nejvyšší ligu hrálo tehdy 12 mančaftů – a z toho jenom tři ze Slovenska!
Takže tady bylo logicky víc kvalitních hráčů, ale lumpárna byla, že se určovalo, kolik jich má v tom nároďáku být, takže se to někdy zbytečně vyvažovalo. Čímž samozřejmě neříkám, že by ve Slovanu, Košicích a Trenčíně hráli špatní hokejisté. To rozhodně ne. Ale ten výběr byl prostě menší.
Vy máte jako trenér podíl na úžasných úspěších českého hokeje, byl jste u olympijského zlata v Naganu a celého toho zlatého hattricku – to znamená tří titulů mistra světa v řadě v letech 1999, 2000 a 2001. Ale „pouze“ jako asistent. Nepomýšlel jste někdy na to být hlavním reprezentačním koučem?
No, víte co, já už vám to dneska říct můžu! No prostě v únoru 1997 po Švédských hokejových hrách tehdy skončil Luděk Bukač.
A já jsem měl nastoupit právě místo něho – domluvili jsme se, že zatím do konce sezóny. Přišel za mnou tehdy Karel Gut (toho času předseda ČSLH), já jsem trénoval dvacítku (reprezentaci do 20 let) a on mi dal tuhle nabídku. Tak já jsem řekl, že dobře, začal jsem se na to připravovat, jenomže pak, když jsem přijel do Prahy, kde jsme to měli podepsat, tak najednou to bylo všechno úplně jinak. Ale je to už dlouho.
Pane Martinče, vy jako typický představitel tvořivého a technického stylu hokeje – co říkáte na zúžení českých kluzišť po vzoru NHL?
Já bych to nedělal, protože to bude nahrávat nehokejistům. Jenom rvačky a věčné nahazování, nastřelování puků. Ale víte, o co jde? Že my musíme pořád někoho kopírovat.
Když se podívám zpátky, tak kopírujeme chvilku Slováky, chvilku zase Švýcary, pak pro změnu Švédy a pak zase bereme něco od Kanady a od Rusů. My bychom ale přece měli být především sví! Porážet soupeře chytrostí a kreativitou. Tady se klade hrozný důraz na kondici, ale chybí nám ten hokejový um.
Kanaďané dneska paradoxně hrají evropštější hokej než celá Evropa dohromady. Všiml jste si toho?
No jasně že ano. To máte úplnou pravdu. Oni se to naučili od nás. To znamená, že jsou schopní na rozdíl od nás okopírovat od těch druhých to dobré. Bohužel my často kopírujeme všechno, i to špatné.
Pane Martinče, hokejisté se teď relativně často vyjadřují i k politice. Především váš „krajan“, „Pardubičák“ Dominik Hašek a kladenský Jaromír Jágr. Co jste například říkal na tu tolik kritizovanou cestu slavného českého forwarda do Číny, kde doprovázel prezidenta Miloše Zemana?
(smích) Tak k tomu já nemám co říct.
Chcete zůstat diplomat?
Ne, o to vůbec nejde, ale to je přece jen a jen Jágrova věc a nebudu tady hodnotit, jestli něco má, nebo nemá nebo měl, či neměl – vždyť to je snad jeho svobodná vůle.
A myslíte, že i ostatní to berou tak tolerantně jako vy, zvlášť v souvislosti s Jágrovou podporou Miloše Zemana?
No já samozřejmě vím, že ne vždycky. Ale Zeman je zkrátka jednou prezident a byl zvolený přece právě proto, že tu je demokracie, a to bychom prostě měli respektovat. Demokracie je to, že respektujeme svobodu a rozhodnutí každého jednotlivce a každý jednotlivec má právo na to, aby jednal podle svého vlastního názoru.
Já nevím proč, ale tady, když má někdo jiný názor než ten takzvaně oficiální nebo někdo něco řekne něco proti, tak je rovnou špatnej a blbej. Já nesouhlasím s tím, že dneska si každý může říkat, co chce. Není to pravda!
Z čeho tak soudíte?
Z toho, že mi prostě nechceme poslouchat někoho, kdo má jiný názor. My neumíme naslouchat. Já když budu s někým mluvit, tak může fandit klidně Babišovi, ale budu ho hlavně dobře poslouchat. A teprve pak se dá poctivě diskutovat!
A může to být třeba obráceně, já budu stát za Babišem, ale o to tolik nejde, tady jde o ten princip. Když budu s někým chtít debatovat – tak já řeknu, že to je černý, a on řekne – ne, tak to rozhodně není, je to čistě bílý – a tím pádem já jsem přece ten blbej a barvoslepej.
Ale nefunguje to tady tak, abychom opravdu společně rozumně diskutovali, vzájemně si naslouchali a hledali, kde je vlastně ta skutečná pravda! Dneska je například zrovna moderní trefovat se do prezidenta, je taky děsně moderní trefovat se do premiéra Babiše, příště to bude zase někdo jiný, ale je to přece moderní, tak to prostě děláme. A nikdo proti tomu nesmí nic říct. Jak se říká – všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si o něco rovnější…!
Máme za sebou bezmála 30 let od sametové revoluce. Cítíte ve společnosti jistou deziluzi a zklamání z toho politického vývoje?
Určitě je u nás pořád dost lidí, kteří si v těch 90. letech mysleli a doufali, že to bude vypadat jinak. Je tu spoustu věcí, které se neřeší a jen se zametou pod koberec, neposloucháme jeden druhého a místo toho se jenom zbytečně navzájem urážíme.
Já netvrdím, že se nemáme (aspoň většina z nás) ekonomicky líp, ale ta politická kultura je vážně hrozná.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
