Volby do Spolkového sněmu se uskutečnily v neděli 24. září, ale ani po čtvrt roce nemá Německo jasno o své budoucí vládě. Po krachu jednání mezi CDU/CSU, FDP a Zelenými přišly na řadu námluvy CDU/CSU s SPD, tedy účastníků předchozí velké koalice. Jak tuto situaci lidé a média v Německu přijímají?
Média s rozpaky, lidé, mohu-li soudit podle sebe, spíš pobaveně. Politická situace v Německu se podobá řešení kvadratury kruhu: upeče-li CDU s SPD skutečně nějakou koalici, povede to k dalšímu a ještě hlubšímu propadu volebních hlasů; budou-li vyhlášeny předčasné volby, výsledkem bude potvrzení téhož. Východiskem z té zapeklitosti by mohlo být, kdyby šéfové obou partají konečně vzali na vědomí, že existuje i třetí síla, voličsky úspěšná AfD, Alternative für Deutschland, a přizvali ji ke spolupráci. K čemuž asi sotva dojde, leda až bude později než pozdě.
Sociálním demokratům se do koalice moc nechce, dokonce by preferovali model, podle něhož by existovaly vyjmenované body, o nichž by hlasovaly vládní strany společně, ale ostatní témata by kterákoli z nich mohla prohlasovat s opozicí. Může tenhle návrh projít a prospěl by SPD, která evidentně nechce zůstat ve stínu CDU jako v předchozích obdobích?
Nemyslím si. Problém tkví v tom, že jak SPD, tak CDU jsou se svými tradičními programy zoufale pozadu za situací. Nabízet v jednom kuse vyrovnání sociálních rozdílů, jak to už přes sto let provozuje SPD, zvedne ze židle už málokoho, zejména jsou-li řečené rozdíly dávno vyrovnány, ba obráceny v opak. CDU pod vedením paní Merkelové si ve snaze o rozšíření své přitažlivosti na co nejširší okruh veřejnosti odradila tradiční, konzervativní a křesťansky založené – písmenko C v názvu strany – voliče, což mimo jiné vedlo k volebnímu propadu o bezmála devět procent. Těmto stranám by mohlo pomoci, kdyby SPD opustila své mechem obrostlé recepty a CDU své lovení dušiček – ber kde ber – a obrátily se k nejaktuálnějšímu problému dneška, jímž jest uprchlická krize. To téma má však spolehlivě obsazené výše zmíněná AfD, jíž za to nepřestává být spíláno populistů a pravicových extremistů, ne-li rovnou fašistů.
Spisovatel Luděk Frýbort. (Foto: archiv L. Frýborta)
Může být nějakým hybatelem jednání o vládě CSU, sesterská strana křesťanských demokratů kancléřky Angely Merkelové, poté, co jako důsledek propadu v zářijových volbách vystřídal v čele bavorské vlády předsedu CSU Horsta Seehofera jeho stranický rival Markus Söder?
V tom bych se prozatím zdržel soudu. Uvidíme, až jak se pan Söder vyvrbí. Jisto je pouze jedno: CSU, doposud v jakýchkoli bavorských volbách vítězná s podílem hlasů postačujícím mnohdy k sestavení jednopartajní vlády, svůj tradiční náskok ztratila a stěží už dožene, ať s panem Söderem, nebo bez něj.
Psali jsme:
Za jak vážné máme považovat volání předsedy SPD Martina Schulze po „Spojených státech evropských“, které by světlo světa měly spatřit na základě evropské ústavní smlouvy nejpozději do roku 2025? Má kromě své strany pro tento záměr podporu? Co si o té představě, že se jednotlivé státy v Evropské unii rozpustí, myslíte vy? V čem by to bylo prospěšné, v čem na škodu?
Něco pan Schulz svým výrokem jistě sledoval, ale co, přesahuje mé věštecké schopnosti. Evropa, hostící na své relativně nevelké ploše kolem třiceti států a státečků, bude k nějaké formě spolupráce puzena, ať v podobě Evropské unie, nebo nějaké jiné. Že by ale hned Spojené státy evropské? Netřeba šilhati přes Atlantik; tam se v Unii spojilo států sice padesát, ale téhož jazyka a týchž kulturních návyků, což je v případě evropské daleko větší různorodosti, do mnohem hlubších vrstev historie zasahujících tradic a životních způsobů, nemyslitelné. Tak věřím a doufám, že z takových pokusů nic nebude, leda pěkný blázinec a posléze vystřízlivění. Ale snad i zmatků a blázinců je národům třeba k poučení, čímž je zodpovězena otázka prospěšnosti.
Bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz se také ve svém plamenném projevu na sjezdu SPD v Berlíně pustil do tvrdé kritiky vlád Polska a Maďarska za to, že systematicky podkopávají společné evropské hodnoty. Je takto ostrý výpad proti některým zemím V4 ojedinělý, nebo je to v Německu převládající mínění?
Nevím přesně, čeho se týkalo páně Schulzovo rozhorlení. Vím však ze své zkušenosti exulanta, že člověk ve svobodě a blahobytu vyrostlý může nám, z podmínek života pod komunistickým pantoflem přišlým, rozumět jen z poloviny, a to ještě s výhradami. Vzpomínám si na jednohoho velmi učeného pána, jemuž jsem líčil poměry v Husákově Československu; narovnav si brejle takto pravil: „To se vám ale divím, že si nezvolíte jinou vládu!“ Inu jo. Pojala do sebe spojená Evropa národy se zkušeností života v – řekněme – nestandardních podmínkách; i jsou opatrnější, než aby si navlékly týž chomout podruhé, byť i v jiné podobě. To je ale zástupcům zemí bez té zkušenosti obtížno vykládat, dokud neudělají svou vlastní, čehož nás Hospodin uchrániti račiž. Co by se v Německu převládajícího mínění týkalo… asi že dle téhož vzorce: na západ od někdejší odrátované hranice tak, na východ onak. To ale netvrdím s jistotou, jako je už vůbec nesnadno tvrdit něco určitého v těchto dnech, kdy proti sobě stojí názor obecného lidu sice většinový, ale k veřejné diskuzi nepřipouštěný, a názor oficiální málokým sdílený, avšak ultimativně hlásaný. Říkej tomu demokracie, kdo chceš.
Tuší v Německu, že také Česko už nemusí být zemí s premiérem Bohuslavem Sobotkou v předklonu před kancléřkou, ale zemí s mnohem sebevědomějším předsedou vlády Andrejem Babišem, od něhož se čeká, že bude na rozdíl od svého předchůdce především hájit zájmy své země?
Pouze do velmi malé míry, pakli vůbec. Jméno Bohuslav Sobotka zná v Německu stěží kdo, jméno Andrej Babiš možná už spíš, ale ani ono zvlášť myslí nelomcuje. Země Koruny české jsou sice zeměpisným středem Evropy, středem zájmu však nikoliv, což je asi zdrávo občas připomenout. Neboli koho si na sebe zvolíte, milí Čechové, toho budete mít, jak pravil strýček Brežněv, eto vaše dělo.
Loni těsně před Vánocemi vjel do davu na vánočním trhu v centru Berlína Tunisan Anis Amri s nákladním vozem. Po roce přišla na pietní místo na Breitscheidplatz položit bílou růži Angela Merkelová a v předvečer výročí se dokonce v Berlíně sešla s pozůstalými po obětech. Ti ji předtím několikrát veřejně kritizovali, spolu s ostatními i manžel zabité Češky Petr Čižmár, mimo jiné i proto, že se od ní nedočkal ani kondolence. Čím se dá kancléřčina nedostatečná empatie po teroristickém útoku v Berlíně vysvětlit?
Ono je hodno pozoru, že paní Merkelová s tou růží na Breitscheidplatz vůbec přikvačila, byť i s ročním zpožděním. Ledaskdo by to mohl mít, když ne za provokaci – přinejmenším za netaktní; byla to přece ona, kdo o vlastní vůli a bez konzultace v parlamentu vpustila do země bezmála milion převážně muslimských uprchlíků. Mohla si představit, že s nimi vpouští i pěkných pár fanatiků rozhodnutých pomstít domnělá příkoří hromadnou vraždou. Ale nepředstavila si, nebo ještě spíš, nepokládala za vhodné připomenout svůj tragický omyl. Jest paní kancléřka z lidí, pokládajících přiznání omylu za újmu své reputace osoby nechybující, vždy a za všech okolností pravdu mající. Je potíž s majetníky pravdy, čehož není paní Angela jediným příkladem.
Jak důležitým tématem je v německé společnosti migrace téměř dva a půl roku od vypuknutí té obrovské krize, kdy se do země valily statisíce nově příchozích?
Dosud velmi živým a každým dalším aktem islámského násilí nabývajícím na důrazu. Jiná věc je, že německá společnost s jejím rovněž doposud živým pocitem viny za zločiny nacismu se k výraznějším projevům odporu odhodlává nerada a rozpačitě. To aspoň zčásti vysvětluje, proč se paní Merkelová beze všeho zúčastnila pochodu proti terorismu v Paříži po útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo, avšak na vlastní půdě našlapuje kolem téhož problému po špičkách.
Zaujala mě informace, že na silvestra bude zhruba 1400 policistů dohlížet na bezpečnost v ulicích Kolína nad Rýnem, aby se neopakovala situace z přelomu let 2015 a 2016, kdy se v tomto městě odehrála řada sexuálních útoků ze strany přistěhovalců ze severoafrických zemí. Jakým vzkazem pro německou veřejnost je mobilizace takové policejní síly?
Nevím, jestli německá policie neběží tak trochu s křížkem po funuse. Není zaručeno, že se situace ze silvestra roku 2015 bude opakovat zrovna v Kolíně nad Rýnem; být v kůži potencionálních výtržníků, vybral bych si jiné, pokud možno neočekávané dějiště. Jestli bude 1400 policistů patrolovat v ulicích Kolína nad Rýnem a sexuální nadrženci ze severoafrických zemí se rozhodnou řádit, dejme tomu, v Brémách nebo ve Stuttgartu, bude mobilizace takové síly spíš k smíchu. Tedy až na ty, kdo budou jejich oběťmi, těm do smíchu jistě nebude.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
