Svůj text Frýbort začíná citací z Koránu, súry Pokání: „A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim bude dán ráj. A oni bojují na cestě Boží – zabíjejí a jsou zabíjeni“. Pak si klade otázku, jak dlouho si ještě lidé budou namlouvat, že islámský terorismus nemá nic společného se samotnou islámskou vírou, která je stoprocentně mírová.
Súru Pokání pak převádí do konkrétních činů posledních týdnů: Začíná tím, při němž Alláhův mstitel v Nice vletěl s náklaďákem na promenádu, aby pozabíjel co nejvíce nevěřících, kterým jsou beztak určeny plameny pekelné. A končí o pouhých třináct dní později, kdy „dva vyznavači náboženství míru“ podřezali starého kněze, vykřikujíce přitom, jak moc velký je jejich Alláh.
Politici přitom na vše reagují značně opatrně. Popřít děsuplné události nemohou, tak se obvykle vymluví na duševní stav vrahounů, že prý v té Sýrii zažili strašlivé věci. Spisovatel k tomu poznamenává, že nezaznamenal, že by podobně zvrácené traumatické projevy předváděli například němečtí veteráni od Stalingradu, když deset let čekali v sibiřských koncentrácích, než je Adenauer vyreklamuje. A dokonce ani Židé, kteří přežili hrůzy holocaustu.
„Tak se vyrovnává se svými traumaty normální člověk. Náboženský zběsilec zabíjí sebe i jiné, ani k tomu žádná traumata nepotřebuje, stačí mu jeho nepochybná víra,“ dodává Luděk Frýbort. Proto je prý zřejmé, že řeči o traumatech jsou jen žvásty politiků, aby uklidnili znepokojenou veřejnost.
A kromě toho je zřejmé, že neexistuje žádný „islamismus“, ale jenom islám. Náboženství, rozdělené jako všechny ostatní na mnoho sekt, považujících se za nejdokonalejší následovatele Proroka. Na uctívání svaté knihy Koránu se ale shodnou všichni, včetně súry Pokání. Že se drtivá většina muslimů neopásává trhavinami, recitujíce Prorokova slova, prý nic neznamená. „Naprostá většina sovětských komunistů se nepodílela na hrůzách gulagu, jen tak pilně chodili do schůzí a průvodů, velebíce velikého Stalina,“ připomíná.
Islám se prohlašuje za „náboženství míru“. Jenže z pohledu muslima znamená mír to, že už není o co bojovat, protože protivník je pokořen. V tomto smyslu skutečně islám vždy usiluje o mír. Průšvih prý je, že my si mír představujeme jako konsensus svobodných lidí a nalháváme si, že druhá strana s námi tento konsensus bude hledat. „Nedejme se ošidit slovy. Mohou být totožná, smysl však proklatě odlišný, což platí i pro vyjednávání s různými Erdogany a jemu podobnými dobráky,“ varuje.
Navíc prý politici nejsou ochotni přiznat, že se slovy nechali ošidit a udělali chybu. Je to prý škoda, protože evropská civilizace pořád ještě dokáže chyby odpouštět a poučovat se z nich, na rozdíl od islámu. Absence kritiky je přitom cestou do pekla.
Západ už podle spisovatele docela dokáže chytat pachatele, a když útok spáchají, obvykle jsou zastřeleni. To je však prý jen likvidace létajících komárů, zatímco bažina, ze které se líhnou, je pořád nedotčena. Už proto, že si odmítáme připustit základní pojmy: „Komáry jsou teroristé. Bažinou je islám,“ konstatuje Frýbort.
Obává se, že s těmi služebníky Alláha, kteří sem již dorazili, už mnoho neuděláme. Nezbývá tedy než „začít vysoušet bažinu“. Tedy důsledně trvat na našich pravidlech a zamyslet se i nad bizarnostmi našeho sociálního státu, jako že se více než pracovat vyplatí nadělat si kopu dětí. Je prý pravděpodobné, že to rozbije náš současný koncept lidských práv.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
