Svůj text Frýbort začíná citací z Koránu, súry Pokání: „A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim bude dán ráj. A oni bojují na cestě Boží – zabíjejí a jsou zabíjeni“. Pak si klade otázku, jak dlouho si ještě lidé budou namlouvat, že islámský terorismus nemá nic společného se samotnou islámskou vírou, která je stoprocentně mírová.

Súru Pokání pak převádí do konkrétních činů posledních týdnů: Začíná tím, při němž Alláhův mstitel v Nice vletěl s náklaďákem na promenádu, aby pozabíjel co nejvíce nevěřících, kterým jsou beztak určeny plameny pekelné. A končí o pouhých třináct dní později, kdy „dva vyznavači náboženství míru“ podřezali starého kněze, vykřikujíce přitom, jak moc velký je jejich Alláh.

Politici přitom na vše reagují značně opatrně. Popřít děsuplné události nemohou, tak se obvykle vymluví na duševní stav vrahounů, že prý v té Sýrii zažili strašlivé věci. Spisovatel k tomu poznamenává, že nezaznamenal, že by podobně zvrácené traumatické projevy předváděli například němečtí veteráni od Stalingradu, když deset let čekali v sibiřských koncentrácích, než je Adenauer vyreklamuje. A dokonce ani Židé, kteří přežili hrůzy holocaustu.