Parlamentní listy mi v uplynulých dnech poslaly řadu otázek s žádostí o moje stanovisko. Cítím povinnost předeslat, že mne netěší ani ty otázky, ba ani moje odpovědi. Řadě otázek jsem se, přiznávám, vyhnula, protože jen z různých úhlů zobrazovaly jednu skutečnost: reflektovaly hluboce rozdělenou společnost, a to v poměru – dle mého odhadu – v klasickém Paretově optimu 80 ku 20. Známá, lehce ironická interpretace tohoto matematického vzorce tvrdí, že 80 % problémů vytváří 20 % procent jedinců. U nás se společnost rozdělila na zhruba 20 % intelektuálů (čímž netvrdím, že to jsou oni, kdo výlučně vytvářejí problémy), kteří ve své podstatě hluboce pohrdají těmi 80 % „nevzdělaných, buranských venkovanů“. Na druhé straně je ovšem třeba říci, že oněch 80 % národa povětšinou považuje příslušníky těch 20 % za zrádce národa a vlasti, případně za často „nevládkové“ příživníky, kteří, kdyby se měli živit rukama, tak bídně zahynou někde u pangejtu.

Oba postoje jsou pro mne naprosto nepřijatelné. Když jsem se snažila najít způsob, jak tento svůj postoj (který, jak se mi zdá, sdílím asi tak s 0,01 % procentem české populace) vysvětlit, vzpomněla jsem si na ust. čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dovolím si jej přesně citovat:

„Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“