Vzhledem k tomu, že tento rozhovor vychází o půlnoci, tak úvodní otázkou je, co děláte většinou v tuto dobu?

Se mnou to je poměrně velmi jednoduché, protože můj život je v podstatě velmi fádní. Každý den vstávám o 6:30 a celý den nejméně do 6 večer pilně pracuji. Následuje přestávka, ve které jdu na procházku se psem, někdy zajdu do blízké hospody na jedno malé pivo. Pak se vracím domů, čtu si a v poslední době jsem si oblíbila dívat se na oddechové seriály. Opravdu se mi líbí Dr. House a skvěle se bavím u House of Cards. Okolo půlnoci zavírám počítač, případně knížku a jdu spát, až do té zmíněné 6:30. Není důvod, aby sobotní noc proběhla nějak jinak než všechny ostatní. Zavírám počítač a jdu spát.

Brusel by rád přikazoval kvóty na uprchlíky. A to direktivně. Hovoří se až o 30 000 ročně pro ČR. Má cenu se bránit, nebo je lepší „se nějak domluvit“?

Řekněme si upřímně, o co zde vlastně jde. Bruselské přímé rozdělování uprchlíků je přímé zasahování do kompetencí státu, a to v takovém rozsahu, že to fakticky stát demontuje. Domnívám se, že v podstatě není na čem se domlouvat. Přijetí jakéhokoliv počtu uprchlíků na základě direktivního rozhodnutí bruselské Komise, i kdyby to měl být jenom jeden, znamená ztrátu suverenity země. Nyní se fakticky ukazuje, o co posledním právním vývojem Evropské unie šlo. O likvidaci národních států. Že jsme na to přistoupili, je samozřejmě hloupost naše a našich vyjednávačů. Teď jde o to, jak důsledky našeho faktického vzdání se státu a svým způsobem i vzdání se národa odčinit a obé zachránit.