Uplynulo již 30 let od sametové revoluce. Jak daleko se za tu dobu posunulo Česko? Ztratili jsme cestou také něco?
Nepochybně jsme se posunuli o velký kus dopředu, a to ve všech směrech. Žijeme v té části světa, která má blahobyt, ve které je bezpečí a kde jsou lidé svobodní. Samozřejmě jsou mezi lidmi v materiální rovině určité rozdíly, ale tak to zkrátka ve svobodné společnosti chodí. Lidé si jsou rovni v příležitostech, které se jim nabízejí, a každý může převzít odpovědnost za svůj život.
Podíváme-li se na naši krajinu, na naše obce a města, ten posun je patrný na první pohled. Komunismus, to byla šeď, oprýskanost, kouřící komíny, upadající životní prostředí, rovnoměrně rozdělená chudoba. To vše se zásadně změnilo a máme na tom zásluhu my všichni. V porovnání s totalitou jsme tedy neztratili nic, pouze jsme získali.
Za dobu od revoluce jsme možná ztratili zejména ten počáteční elán, touhu po participaci na rozvoji demokracie, na budování státu. A bohužel, musím říci, že také ubývá svobody s neustálým nárůstem byrokracie a regulace, s rozpínáním státní mašinerie. To je to, s čím chceme jako ODS bojovat.
Pokud hovoříme o hájení svobod, jakou roli v tomto boji hraje naše členství v Evropské unii? Je pro nás EU garantem svobod?
Neřekla bych, že je garantem svobod, a ani si nemyslím, že je to úlohou Evropské unie. Naše svobody vyplývají z Ústavy a z Listiny základních práv a svobod. Jejich garantem je a má být Ústavní soud a jiné justiční instituce, i ty nadnárodní. Evropskou unii vnímám jako instituci zřízenou za účelem vzájemné spolupráce evropských zemí a jejich prosperity v podmínkách globalizovaného světa.
Skutečnost, že se orgány EU často pasují do role arbitra vnitropolitického dění v členských zemích, je dle mého nemístná. Pokud jsem hovořila o ohrožení svobody ze strany přílišné regulace, pak samozřejmě platí, že instituce a orgány EU mají na tomto velký podíl, a i to je naším cílem změnit. I proto je ODS spoluzakladatelem skupiny evropských konzervativců a reformistů, která o „zeštíhlení“ EU trvale usiluje. Chceme, aby opět zavládl zdravý selský rozum, nikoliv sociální inženýrství.
Fotogalerie: - Statisíce proti Babišovi a Zemanovi
Co považujete v současné době za největší ohrožení naší 30 let trvající svobody?
Za největší ohrožení považuji vzrůstající nestabilitu ve světě a z ní plynoucí bezpečnostní hrozby, dále všeobecnou atomizaci společnosti a její stále větší náchylnost naskakovat na lep různým falešným prorokům a populistům, kteří, aby se po svém vzestupu udrželi u moci a posílili své mocenské otěže, mají tendenci se začít opevňovat ve svých pozicích různými zásahy do pravidel demokratického režimu.
Velmi neblaze vnímám i polarizaci společnosti a vzrůstající nevraživost různých názorových proudů, která může vést ve svém důsledku k použití jiných prostředků k prosazení svého.
Je podle vás v současnosti ohrožena nezávislost České televize? A pokud k jejímu ohrožování dochází, lze to zároveň vnímat jako ohrožení demokracie v České republice?
Patřím k těm, kteří občas v konkrétních případech otevřeně veřejnoprávní média kritizují. Mohla bych jmenovat řadu případů, kdy jsem některý pořad či reportáž shledala za nevyvážený, levicově zaměřený či manipulativní.
Na druhou stranu si nemyslím, že tato média by měla být hlásnou troubou vládnoucí garnitury a při současném rozložení politických sil je podle mého názoru lepší, pokud tato garnitura v čele s prezidentem Zemanem a premiérem Babišem Českou televizi nemá zcela pod kontrolou.
Česká televize není etalonem pravdy a mnohdy mne její sledování zvedá ze židle, ale jsme v situaci, kdy mediální trh je značně jednostranně vychýlen a nelze připustit, aby se tento stav prohluboval.
Václav Klaus byl symbolem ekonomické transformace. Nyní ho Miloš Zeman vyznamenal, čímž probudil kritiky: Za Klause se tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, Klaus udělil amnestii... Co Klausovi lze vyčítat, a co ne? Sám exprezident se brání, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo.
Je jen málo osobností, které naši zemi po revoluci ovlivnily tak zásadně, jako Václav Klaus. Jako každá osobnost měl a má své plusy a mínusy, má příznivce a nepřátele. Ačkoliv se politicky rozešel s mou politickou stranou, stále platí to, že on byl tím hlavním důvodem, proč jsem do ODS v roce 1997 vstupovala.
Privatizaci jsem tehdy vnímala a stále vnímám za pozitivní proces, byť s některými chybami. Jsem ale stále přesvědčena, že socialistický model hospodářství a řízení velkých státních podniků byly neudržitelné a že bylo zapotřebí je privatizovat co možná nejrychleji. Tento proces nastartoval naši ekonomiku a umožnil jít dál.
Šlo o cestu, která byla neprošlapaná, nebyla zkušenost s obdobným procesem transformace a domnívám se, že naše země jím prošla tím nejlepším možným způsobem. Zásluhy Václava Klause tedy v tomto smyslu nezpochybňuji.
Fotogalerie: - Cestou na Chvilky
Proč bere zhruba polovina národa Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím? Jsou připraveni omluvit zločiny vlády KSČ, Babišovo údajné estébáctví, jeho členství v KSČ? Anebo jim vlastně „havlovské“ řeči o vyrovnání se s minulostí nikdy nic neříkaly? Mávne rukou polovina národa nad připomínkou 17. listopadu se slovy, „co jsme si, to jsme si“? A je to dobře?
Nevím tedy, na základě čeho se domníváte, že jde o polovinu národa, to je dle mého velmi nepřesné tvrzení. Ale k jádru otázky: lidská paměť je krátká a lidé snadno zapomínají na to špatné. Určitá nostalgie po dobách minulých souvisí nepochybně i s tím, že ti, kteří jí podléhají, byli v té době mladší a na mládí vzpomínáme většinou rádi.
Část veřejnosti si nechala vnutit, že první dvě desetiletí od revoluce byla jakási doba temna. Přispěla k tomu média, která většinou vytahují především to špatné, přispěli k tomu i politici, z nichž mnozí selhali. Došlo k určité deziluzi, neboť očekávání od demokratické vlády byla na začátku velká, aniž si kdo uvědomoval, že pohled na standardní politickou soutěž není nikdy uhlazený a vlídný.
Andrej Babiš do toho všeho vstoupil s falešnou nabídkou jednoduchých řešení a pevné ruky, na kterou mnozí lidé slyší. Neuvědomují si, že jde jen o marketingový přelud a že náš stát v zásadě nyní stagnuje a daří se pouze díky příznivé ekonomické situaci. Vláda ovšem nepřipravuje naši zemi na horší časy a jen rozhazuje, a to nejen zisky, ale i rezervy.
Vykreslení porevolučních let coby Palerma zásadně odmítám. Uplynulá desetiletí jsou tou nejlepší érou, kterou naše země v historii prošla. A to ať jde o ekonomiku, tak politický vývoj. Kdo by si v roce 1989 pomyslil, že pouhých deset let poté vstoupíme do NATO a staneme se neodmyslitelnou součástí západního světa.
Milouš Jakeš nebo Lubomír Štrougal ještě dožívají, zatím nepotrestáni. Měli by být potrestáni? Jak? A když se zpětně podíváte na lustrační zákon a podobné očistné mechanismy, byli bývalí exponenti KSČ dostatečně vyloučeni z polistopadového života? Je třeba i po třiceti letech zjednat nápravu?
Dnes je na to již pozdě, ale jsem přesvědčena, že v prvních letech po revoluci mělo dojít k tvrdšímu odstřihnutí kádrů minulého režimu od struktur státu a také k potrestání nejen těch, které jmenujete. Minulý režim se neblaze podepsal na naší národní identitě a zanechal na mnohých jizvy, které se jen těžko zhojí. Ráznější postup by nepochybně pomohl určité nápravě a pocitu zadostiučinění.
S důsledky toho, že tomu tak nebylo, se setkáváme možná nejvíce v současnosti, kdy se do významných pozic dostávají právě lidé spojení úzce s minulým režimem, dokonce přisluhovači Státní bezpečnosti, prospěcháři s vadným charakterem, z nichž mnohé navíc prezident Zeman rok za rokem zve 28. října na Hrad a tam je dekoruje.
Míru svobody často definuje i životní úroveň člověka. Důchodci, matky samoživitelky, zdravotně postižení, lidé v exekucích, ti všichni jsou ohrožení chudobou. Selhává v jejich případě systém?
Nelze říct, že selhává demokratický systém nebo systém kapitalistický. Bezmála třetinu státního rozpočtu tvoří důchody, to opravdu není málo peněz.
Problémy skupin, o nichž hovoříte, samozřejmě nelze přehlížet, ale domnívám se, že jejich řešením není přechod k nějakému socialistickému modelu. Musíme spíše v rámci stávajícího systému hledat více efektivity, méně plošného rozdávání. Musíme usilovat o to, aby rozdělování peněz bylo adresné, aby více peněz dostali ti, kteří skutečně na hranici chudoby jsou a nezavinili si to sami.
Taková bohužel politika současné vlády není. Například slevy na jízdné jsou oním plošným krokem, který rozdává bez ohledu všem, aniž se ptáme, zda to skutečně všichni potřebují. A jde o více než pět miliard, které by mohli dostat jen ti opravdu nejpotřebnější.
Politolog Jiří Pehe se zamyslel nad tím, zda Češi v roce 1989 skutečně toužili po svobodě. Došel k názoru, že takové přání rozhodně nebylo hnacím motorem změn – Češi se prostě a jednoduše chtěli mít lépe. Tento fakt prý zatím, na rozdíl od svých oponentů, pochopili Andrej Babiš s Milošem Zemanem a nyní z toho těží. Souhlasíte?
Tento názor úplně nesdílím. Jak jsem již uvedla, je pravdou, že komunismus rovnoměrně distribuoval chudobu a lidé určitě věřili, že demokracie jim dá nové možnosti i v oblasti materiálního zajištění. Nicméně miliony lidí se v roce 1989 vydávaly do ulic s úplně jinou motivací, která měla idealistický, nikoliv materialistický základ. A tyto ideály byly naplněny a bereme je dnes již jako samozřejmost. Proto se více staráme o to, co máme ve svých peněženkách, a možná proto část národa důvěřuje právě Zemanovi s Babišem, kteří slíbí nesplnitelné.
V České republice skutečně existuje poměrně velká množina lidí, kteří ještě minulý režim zažili a zároveň jej hodnotí jako dobrý. „Za komunistů bylo líp,“ zní od těchto lidí. Co může být důvodem, aby se někomu stýskalo po komunismu? A je takové uvažování nebezpečné pro budoucí vývoj české společnosti?
Jak jsem již uvedla, hlavní příčinou je to, že si již neuvědomujeme, jak omezený a v řadě případů i bolestivý život za totality byl. Zbyly jen vzpomínky na nedostatek toaletního papíru a fronty na banány, kterým se dnes spíše zasmějeme. Ale už nevzpomínáme na to, že jsme mohli číst pouze to, co prošlo cenzurou, že jsme se museli bát kdekoliv veřejně říkat, co si myslíme, že cestování bylo pouze pro pár vyvolených. Ve vzpomínání na ty doby je i určitý sentiment.
Já se nebojím toho, že by se vrátil komunismus v té podobě, jak jsme jej poznali, ale principy totality bychom neměli opomíjet a zapomínat na ně, protože totalitní tendence tu budou s lidstvem vždycky. A měli bychom si jich být vědomi, abychom je včas rozpoznali.
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
Co podle vás bylo tou poslední kapkou, která v roce 1989 pomohla zbořit komunistický režim? Byly to studentské protesty a stávky, či něco jiného, třeba ekonomická nekonkurenceschopnost?
Poslední kapkou byl brutální zásah represivních složek proti demonstraci na Národní třídě. To byl hlavní spouštěč vzedmutí lidí nejen v Praze, ale i v mnoha dalších městech v tehdejším Československu. Samozřejmě platí, že tomuto vývoji napomohla i mezinárodněpolitická konstelace a skutečnost, že k určitému uvolnění došlo již ve všech okolních komunistických zemích. Šlo zkrátka o dva procesy, které se setkaly ve správný moment.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
