V dubnu je to sto let, kdy Spojené státy americké vstoupily do první světové války. Mnoho se o tom dnes neví – nezapomínáme na události, které se staly vlastně téměř nedávno? A není to také o tom, že svět není bílý, nebo černý?

Svět není – až na vzácné výjimky – černobílý. Naši prehistoričtí předkové usilovali o získání kořisti, kterou dnes eufemisticky nazýváme „strategické zájmy“. Lidská povaha se od vzniku Homo sapiens sapiens v Africe před sto šedesáti tisíci lety nezměnila. Jediný rozdíl spočívá v úrovni sofistikovanosti nástrojů a prostředků, které používáme. Z tohoto hlediska nepředstavují dnešní konflikty nic, co by se zásadně lišilo od paleolitických nebo neolitických střetů. Jsem rovněž skeptický, pokud jde o údajný morální pokrok lidstva. Naučili jsme se rafinovaněji využívat a zneužívat altruismu pro dosažení našich cílů. Jsme proto v jistém smyslu nebezpečnější a smrtonosnější predátoři než naši pravěcí předchůdci. Jestliže tuto skutečnost přijmeme, osvobodíme se od iluzí, které nám znemožňují porozumět podstatě historie a chování soudobých politických aktérů.                

Vstup Velké Británie a později Spojených států amerických do první světové války nám dnes připadá jako zbytečný a donquijotský akt, protože nezabránil konečné hegemonii Německa na evropském kontinentu, která je dnes tak adorována mnohými českými žurnalisty a experty. Označení německé kancléřky za „vůdkyni svobodného světa“ je natolik paradoxní, že jeho komičnost bezpochyby poslouží budoucím generacím jako příklad, doufejme, že dočasné paralýzy evropského ducha na počátku jednadvacátého století.

Dvacáté století by bylo bohatší o statisíce nadaných jedinců, tvůrců vynikajících uměleckých děl, geniálních vědců nebo nositelů Nobelových cen, jestliže by zbytečně nezahynuli v zákopech první světové války, ve kterých se snažili zabránit vzniku přesně té politické konstelace, kterou dnes prožíváme. Nutno přiznat, že dějiny mají neobyčejný smysl pro ironii, jak poznamenal Karel Marx, protože německý národ vyvinul ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století mimořádné úsilí o totální genocidní likvidaci „semitského“ prvku, jenž znamenal neobyčejný přínos západní civilizaci, aby jej v rámci historického „pokání“, které po něm už nikdo nepožadoval, nahrazoval jiným „semitským“ elementem, jenž nás hodnotově a mentálně vrací do třináctého století.