Jak hodnotíte stav země za těch posledních sto let? V čem jsme lepší a v čem jsme naopak zaspali?

K tomuto tématu se vyslovuje tolik lidí, že už není pomalu co říct. Denně někdo přichází s novými zjištěními, spekuluje se, překřikuje se, přichází se se senzacemi, točí se nové filmy. Je to dobře, že se na všechno nekýve společně a nevykřikují se ta stejná hesla.

Oba mí rodiče si prošli nacistickými lágry, táta absolvoval od začátku války do konce koncentrační tábor a nezlomilo ho to. Když jsme se s bratrem později narodili, byli jsme vychováváni k vlastenectví a fér chování. Měli jsme velikou knihovnu a padesát metrů od nás bylo divadlo, kde jsme byli častými diváky. Se svými spolužáky jsme hráli kuličky, byli každou chvíli v kině, hráli fotbal, hokej, jezdili na kole, chodili se koupat. Chodili jsme do školy pěšky přes půl města bez rodičovského doprovodu, líbily se nám holky, prostě jsme žili báječným klukovským životem.

Když jsem se narodil, tak to bylo ještě celé Československo. Bydleli jsme v někdejších Sudetech a spolu s námi žili i Němci, Slováci, cikáni, Maďaři, Ukrajinci i Rusové. Dokonce i italská a francouzská rodina. Během pár chvil mezi námi zapadli a nikdo neřešil, kdo je kdo nebo kdo jakou má barvu kůže. Měl jsem báječnou třídní na gymnáziu, která nás učila literaturu, a je jen škoda, že jí už nemůžu vyseknout poklonu. Měl jsem fajn spolužáky vedle dalších kamarádů, kteří se učili na učilištích, kamarády ze sportovního oddílu a vyměňovali jsme si zkušenosti. Ochotně jsme se dělili o věci, svačiny.

Proč to píšu tak rozvlekle? Protože si myslím, že právě to je ta největší změna za posledních sto let. Změnilo se radikálně chování lidí, kteří tu naši zemi za inkriminované roky měnili. Měnil se způsob života, chování a spolu s nimi se měnila i naše země. Byli jiní za první republiky, jiní za protektorátu, po válce, po únoru a srpnu, jsme jiní i po listopadu.