Lidé nevidí, že by někdo řešil jejich problémy. A pak mají být solidární. Jsme v morálním vakuu. A v Sýrii může vzniknout světový konflikt, varuje publicista

01.10.2015 17:56

ROZHOVOR Prostým přijetím imigrantů neřešíme problémy většiny, která zůstává v podmínkách více než děsivých, upozorňuje v rozhovoru o uprchlících Marek Řezanka, publicista Literárních novin a rovněž AltPressu. Na druhou stranu, když ukážeme záda potřebným, jenom zesílíme jejich frustraci. A místo možných spojenců proti společnému nepříteli, za něhož lze považovat takzvaný Islámský stát i jiné teroristické organizace, pak vyprodukujeme sílu, která zaměří svou zášť proti nám.

Lidé nevidí, že by někdo řešil jejich problémy. A pak mají být solidární. Jsme v morálním vakuu. A v Sýrii může vzniknout světový konflikt, varuje publicista
Foto: Peter Števkov
Popisek: Pochod imigrantů

Dá se při pohledu na rozpačité a často protichůdné reakce představitelů Evropské unie i jejích nejsilnějších členských zemí k řešení migrační krize očekávat, že se kromě nic neřešících uprchlických kvót přijmou i nějaká účinná opatření?

Jsme především svědky selhání Evropské unie jako takové. Dny ubíhaly a ona nebyla schopna přijít s jakýmkoli, třeba špatným, ale zřetelně formulovaným, řešením. Ukazuje se její nejednota i její neschopnost se na něčem společně dohodnout. Není to tak dávno, kdy se Evropa dělila na takzvaně „starou“ a „novou“ s tím, že ta „nová“ nečiní americké zahraniční politice potíže a neprotestuje proti bezprecedentnímu útoku na Irák, který má za následek zemi v rozkladu, z níž prchají i policisté. Měli bychom si všímat postojů této „nové Evropy“ dnes. Bavíme-li se o nějaké krizi, bavme se zejména o příčinách. Vlna migrujících lidí se nespustila sama o sobě. Vidíme, že počet zemí decimovaných válkou přibývá. A za takové konstelace asi nelze předpokládat, že lidé – a jsou to často lidé jako my – nebudou chtít zachránit svůj život či pomoci ze zahraničí ekonomicky svým rodinám, pro něž by cesta mohla být příliš riskantní. Lampedusa, Çanakkale, vody Středozemního moře: To jsou jen některé tragické symboly přítomnosti. Podle statistiky IOM, Mezinárodní organizace pro migraci, přišlo od roku 2000 ve Středozemním moři o život při pokusu dostat se do Evropy 22 000 lidí. Není týden, abychom neslyšeli o nových utopených uprchlících s tím, že mezi mrtvými jsou i malé děti. Chceme tomuto nečinně přihlížet?

To asi nechce nikdo. Ale copak je řešením jen kritizovat středoevropské země, že jsou málo vstřícné k přijímání uprchlíků?

Nejsem zastáncem ani „falešné humanity“, ani dvojích metrů. Měli bychom ale připustit, že problematika imigrace není příčinou, ale důsledkem, podobně jako anexe Krymu nebyla začátkem příběhu ukrajinské tragédie, ale pokračováním událostí z takzvaného Majdanu, které vedly ke svržení legitimní vlády a nastolení vlády nikým nevolené. Podobně v případě imigrací bychom neměli zamlčovat fakt, že zde proběhla agrese vůči Iráku na základě falešných důkazů, že byla bombardována Libye, že partnerem Západu je mimořádně odporný saúdskoarabský režim, a že Husajn, Kaddáfí či Asad byli USA podporováni v dobách, kdy páchali největší zvěrstva, aby proti nim bylo postupováno ve chvíli, kdy se už nehodili, ale kdy žádné větší riziko pro své země ani okolní státy nepředstavovali. Západ se na jednu stranu odvolává na „své hodnoty“, na druhou stranu si dokáže obhájit masové odposlechy či mučení. V případě Řecka hrozí zadlužení několika generací a nikdo neřeší, co bude s masou mladých nezaměstnaných lidí, kteří v Řecku sotva najdou uplatnění. Za hlavní problém současné Evropy tedy považuji problém sociální. Problém, který různými fiskálními pakty neléčí, ale jenom prohlubuje.

Rakouská ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová varovala, že by Vídeň mohla použít sílu, pokud se v Rakousku začnou hromadit uprchlíci v důsledku toho, že je Německo přestane pouštět přes společnou hranici na své území. Dá se vůbec nynější situace řešit jinak než silou?

Nemyslím si, že řešením imigrační otázky má být použití hrubé síly. Dosud vždy použití hrubé síly spustilo jen nový kolotoč násilí. Řešme příčiny, aby lidé odnikud nebyli nuceni odcházet. Kdyby nám za zády někdo odpaloval naše historické dědictví a stínal našim sousedům, ne-li blízkým, hlavy, asi bychom též neseděli na zadku. Uvědomme si však tři věci. Prostým přijetím imigrantů neřešíme problémy většiny, která zůstává v podmínkách více než děsivých. Tím, že ukážeme záda potřebným, jenom zesílíme jejich frustraci. Místo možných spojenců proti společnému nepříteli – a za toho bychom měli považovat takzvaný Islámský stát a bezpočet teroristických organizací – pak vyprodukujeme sílu, která zaměří svou zášť proti nám. Jak tedy vzniklou situaci řešit? Podle mě je recept nasnadě: Tlačit na naše vlády, aby řešily sociální problémy ve svých zemích, aby se jedni necítili ohroženi těmi druhými. Ruku v ruce s tím potom integrovat ty, kteří zachraňují život sobě či se snaží zlepšit situaci svých rodin. A v neposlední řadě dbát o to, aby zbrojařské koncerny a jejich lobby neměly tak tučné zisky, neboť těmto koncernům nikdy nepůjde o mír. Potřebují války a je jim jedno, zda dodají zbraně kyjevské vládě, Tálibánu nebo Islámskému státu.

To, že migrační krize nepůjde řešit bez násilí, tvrdí politolog Oskar Krejčí. Vojenský analytik Jaroslav Štefec zase hovoří o hrozbě povstání muslimů v Evropě. K čemu by situace mohla dospět, pokud se nebude nic dít, ať už po stránce ostrahy hranic nebo efektivních zásahů proti převaděčům. Jak ostrých zákroků bude potřeba?

Dnes se do popředí debat opět dostal koncept „střetu civilizací“. S tím si vystačíme, pokud vůbec nepochybujeme o oficiální verzi ohledně útoků z 11. září. V jednom oddíle své knihy „Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu“ o politickém vyvlastnění odkrývá P. C. Roberts, bývalý Reaganův poradce, tedy žádný levičák, praktiky, jak omezit občanský aktivismus či – jak by řekl Václav Havel – občanskou společnost. Jak likvidovat protirežimní hnutí včetně mírových: „FBI učí své protiteroristické agenty, že „mainstreamoví“ američtí muslimové nejspíš sympatizují s teroristy, že Prorok Mohamed byl „vůdce sekty“ a že islámská praxe věnovat se dobročinnosti není ničím víc než „mechanismem financování boje“. Ve školícím zařízení FBI v Quanticu ve Virginii se agentům ukazují schémata, z nichž vyplývá, že čím „zbožnější“ je muslim, tím jsou jeho sklony k „násilí“ pravděpodobnější. V instruktážní prezentaci FBI se dodává, že tyto zničující tendence nelze usměrnit: V rámci muslimského práva je „jakákoli válka proti nevěřícím ospravedlněná“ a „zklidnění situace je neuskutečnitelné, pakliže bude Korán i nadále považován za Alláhovo slovo“. Chvilku se nad tím zamyslete. Žádná muslimská země Spojené státy nenapadla. Podle oficiálních zpráv byli únosci z 11. září původem převážně za Saúdské Arábie a nejednali jménem žádné muslimské vlády. Přesto americká vláda rozpoutala válku proti třem muslimským zemím – Afghánistánu, Iráku a Libyi – a angažuje se ve vojenských operacích proti údajným teroristům ve třech dalších islámských státech – Pákistánu, Jemenu a Somálsku ... Spojené státy se rozhodly vést válku proti Iráku na základě úmyslných lží a neexistujících „zbraní hromadného ničení“ a podvržených snímků „hřibovitých mračen“ z pokusných výbuchů neexistujícího jaderného programu… Čím se to liší od prohlášení Adolfa Hitlera, že „včera v noci polské oddíly překročily hranice a napadly Německo?“ Strach vždy může sloužit jako velmi účinná zbraň. A také jako klacek na „nepohodlné“. „Za účelem obžalovat mírové aktivisty z porušování teroristických zákonů se dnes svolávají velké federální poroty,“ píše také P. C. Roberts. V našich podmínkách je zatím československá mírová iniciativa k ukrajinskému konfliktu, Společně za mír, toliko médii bojkotována, jako by neexistovala. Když například Petr Hampl v Literárních novinách v komentáři „Tentokrát o zániku civilizací“ z 21. září píše: „Islámský stát není extrém, islámský stát je ta podoba, ve které se stabilizuje islám, povolí-li vojenská diktatura nebo jiný tyran. To dnes vidíme v Turecku, v Egyptě a konec konců i v západní Evropě“, zcela opomíjí možnost, že hlavním problémem není střet různých kultur či náboženství, ale snaha hegemona udržet se za každou cenu na výsluní. O tomto bychom měli minimálně diskutovat. Osobně se tedy více než střetů na hranicích – k nimž jistě docházet může, zvláště, nedohodne-li se Evropa na efektivní společné politice – obávám omezování našich lidských práv a zbytku demokratických hodnot. Právě pod vlajkou boje proti islámu.

Jsou slyšet hlasy, že integrace uprchlíků bude pro nás prospěšná, ať už s ohledem na jejich vzdělanost nebo jejich přínos po pracovní stránce. Vzhledem k informacím, které se objevují, dá se přínosu uprchlíků pro jejich nové země věřit?

V době, kdy evropská populace přirozenou měnou vymírá – jinými slovy, má mimořádně nízkou úroveň plodnosti – lze počítat s imigrací jako řešením. Záleží potom na podmínkách té které země, nakolik úspěšně se v ní mohou příchozí integrovat. Bude-li takovou zemí Trojkou – tedy Evropskou centrální bankou, Evropskou komisí a Mezinárodním měnovým fondem – decimované Řecko, asi to dvakrát nepůjde. Podívejme se na sociální situaci v Evropě. Roste počet nezaměstnaných i nezaměstnatelných, je čím dál snazší ocitnout se bez střechy nad hlavou, i když máte chuť pracovat a schopnosti. Pokud jste ovšem pro systém „nepotřební“, budete hozeni přes palubu. To je to, čeho se já osobně nejvíce obávám. Takovýto systém pochopitelně nemá příchozím co nabídnout. Leda že je bude vykořisťovat ještě více než ty, které již z kůže odírá. Sociální systém nám ovšem nelikvidují imigranti. Nelikvidují ho uprchlíci. Evropa si ho likviduje sama. Schvalováním fiskálních paktů, dušením řecké společnosti, asociačními dohodami se zemí, kde hnědá pronikla na nejvyšší patra politické scény.

Co je mi známo – i díky informacím organizace Lékaři bez hranic – do Evropy směřují především lidé vzdělanější, lidé, kteří měli prostředky, aby je různí pašeráci přepravili. Přínosem být tedy mohou. Osobně se na tuto situaci nedívám optikou zisku. Odmítám přístup, že někomu pomohu, abych z toho něco měl. Pokud již bych zmínil nějaký zisk, potom ten, že tito lidé mohou být naopak hrází proti terorismu – mohou být zdí proti fundamentalismu. Ale to se dostáváme k potřebě silného sociálního státu, a ten v České republice rozhodně nemáme. A než by ho naše vláda pomáhala vzkřísit, raději se uchyluje k nic neznamenajícím prohlášením, jimiž si odradí jak odpůrce imigrantů, tak ty, kteří jim chtějí pomoci. A nemyslím tím prohlášení, jež lze brát za účelová, neboť padají z úst lidí, jimž humanitu jaksi z principu nelze věřit, už kvůli jejich angažmá v minulých vládách či vzhledem k jejich postojům k ukrajinskému konfliktu, kde fašistické tendence nevidí, neslyší a prapor Azov div neobjímají.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Německá televize ZDF vydala dokument, který ukazuje na problémy s integrací cizinců v Německu. Vlastní světy, neznalost jazyka, paralelní právní systém, naivita, neochota a přehnaná byrokracie. To jsou všechno faktory, které situaci jen zhoršují. Dá se tohle všechno překonat bez vážných otřesů a konfliktů?

Záleží, nakolik jsou tyto jevy masovými. Má-li být společnost funkční, potřebuje, aby byla rozmanitá, ale sourodá. Jak opakovaně říkám, bojme se porušení sociálního smíru, k němuž již bohužel došlo. V takovém případě totiž budou nejzranitelnější na odpis nejdříve – a proces bude pokračovat – za chvíli se může týkat kohokoli z nás. Při daném technickém rozvoji bude stačit čím dál méně „lidských zdrojů“ – a zájmy zisku se nedívají na zájmy občanů. Právě toto je bod, na který stávající systém dojíždí. Frustrace lidí se ale nemusí obracet proti systému. Nalezne-li si zástupného viníka, vybouří se na něm. Dějiny jsou plné různých pogromů.

V některých uprchlických centrech v Německu vládnou zločinecké gangy. Šéf německých policejních odborů Rainer Wendt prohlásil, že násilnosti, které proběhly o víkendu v Kasselu, kdy po sobě uprchlíci stříkali i slzný plyn, nejsou ničím novým. Takový vývoj, kdy mezi migranty vypukají nábožensky nebo politicky motivované boje o nadvládu, je prý patrný už týdny. Není to předobraz toho, co se bude dít v evropských městech, až se z těch center dostanou?

Možná si vzpomeneme na rok 2011 a na násilné protesty – nejenom – v chudé londýnské čtvrti Tottenhamu. Tomu předcházely násilnosti ve Francii v roce 2005. Evropa sociálně vře. Dlouhodobě. Dodnes nebyly odstraněny sociální rozdíly mezi dvěma bývalými částmi Německa, východním a západním. Jak jsem již zmínil, Evropa selhala, a zdaleka ne pouze v případě (ne)řešení imigračních vln. Z takového stavu může těžit organizovaný zločin. Za takové situace nastává chaos, kdy eskalují konflikty, které potom slouží jako doutnák pro nenávist vůči všem imigrantům.

Evropská unie nařídila přerozdělovací mechanismus ostatním státům Unie. Na bruselský postup si postěžoval i český premiér Bohuslav Sobotka. Prý se mu především nelíbí to, že zatímco on investuje politický kapitál do proevropské politiky, Evropa se odvděčuje diskuzí o kvótách, která posiluje jen radikály a euroskeptiky. Do jaké míry je otřesena důvěra v Evropskou unii? Měli bychom jít do legálního sporu?

Důvěra v Evropskou unii je otřesena již dlouho. Nezapomínejme, co učinila z demokratického řeckého NE. Že zavedla protiruské sankce, aniž jakkoli řeší porušování Minských dohod ze strany kyjevské vlády. Že prosadila tzv. fiskální pakt. Zmínil jste premiéra Sobotku. Připomenu jeho poněkud starší prohlášení: „Vláda udělala nejdůležitější evropské rozhodnutí od svého vzniku. Vracíme se do hlavního proudu evropské integrace.“ Toto oznámil Bohuslav Sobotka v březnu 2014 poté, kdy vláda České republiky se sociálně demokratickým premiérem v čele schválila přistoupení naší země k fiskálnímu paktu Evropské unie. Právě takovými rozhodnutími si ale Unie podle mě kope hrob. Vytváří totiž podmínky, které nejsou humánní. Těžko jí potom věřit humanitu. Právě při konfrontaci těchto faktů můžeme pochopit skepsi řady lidí. Skepsi a nedůvěru v Unii jako takovou. Co bychom měli dělat my, občané? O něčem bych věděl: Tlačit na naši vládu, aby se začala chovat sociálně. Aby vytvořila našim občanům podmínky, které nebudou připomínat almužnu žebrákovi a které současně vytvoří půdu pro pomoc potřebným. Pomoc těm, které vyhnaly konflikty, za něž jsou i naši političtí představitelé zodpovědní.

Dochází k viditelným změnám politické mapy, nejnověji se zapojuje do debaty o migrační krizi také vicepremiér Andrej Babiš. Stáhne voliče na svou stranu právě on, nebo to dopadne jinak?

Je zde celá řada aktérů, kteří budou z této situace chtít vytěžit politický kapitál. Vedle pánů Hampla, Konvičky, Okamury či Bartoše se o totéž bude snažit svou asociální politikou již u voličstva téměř zdecimovaná ODS, Babišovo ANO a pozadu zjevně nebude ani sociální demokracie, která jaksi opustila rovinu sociální, a tak se chytá klidně i rétoriky hnutí Islám v ČR nechceme.

Tomio Okamura

  • SPD
  • Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD)
  • místopředseda PS PČR

Dá se čekat, že by mohl více vstoupit do politiky prostřednictvím spřízněné politické strany prezident Miloš Zeman nebo exprezident Václav Klaus?

Začnu Václavem Klausem. Možná by si nějaký ten comeback do vrcholné politiky přál. Dokonce natolik, že navzdory svému postoji k referendu a zastupitelské demokracii prvek přímé demokracie najednou hájí. Václav Klaus v žádném případě neprosazoval referendum ke vstupu do NATO. Naopak, připomeňme si jeho projev z 16. března 1999 u příležitosti Koncertu pro NATO: „Teprve v těchto dnech došlo k naplnění tohoto cíle. Teprve teď se uskutečňuje to, o čem snily milióny našich občanů, našich rodičů i prarodičů. Před krátkou chvílí většina z nás – pravděpodobně prvně – uslyšela znělku NATO a i její tóny symbolizují, že Česká republika byla přijata za člena nejmocnějšího obranného uskupení, které kdy ve světové historii existovalo. Stáváme se součástí pevného svazku demokratických států z obou břehů Atlantiku, jehož posláním je obrana svobody, demokracie a lidských práv. Stáváme se součástí Severoatlantické aliance, která ve studené válce zvítězila nad komunistickým nebezpečím a která je i do budoucna hlavním garantem stability a bezpečnosti – a to nejen na našem kontinentě, ale i v celém světě. V jistém slova smyslu je vstup do NATO pro naši zemi největší zahraničně-politickou událostí od roku 1948. I pod tímto zorným úhlem bychom měli hodnotit některé naše současné domácí události a korigovat jím míru naší spokojenosti nebo nespokojenosti.“ Lze takovémuto člověku vůbec něco věřit? To Miloš Zeman v této chvíli patrně nemůže tratit, spíše naopak. Zda se s ním sveze i Andrej Babiš, je otázka.

Víkendové regionální volby v Horním Rakousku, v nichž Svobodná strana Rakouska zdvojnásobila svůj poslední zisk a stala se druhou nejsilnější stranou, jí přinesly hlasy díky protiimigračním postojům. Dá se tento trend očekávat i jinde v Evropě?

Obávám se, že tento trend může zachvátit Evropu jako takovou. Evropu sociálně nemocnou, Evropu, kde se sice Skotsko zatím neodštěpilo, ale štěpné reakce jsou v pohybu, a to v Itálii, v Belgii, ve Španělsku. Stačí málo a budeme svědky dezintegračního procesu. Jako problém zde spatřuji selhání levice. Nikoli výhradně u nás, ale v celé Evropě. Lidé zkrátka nevidí nikoho, kdo by řešil jejich problémy a často velmi neutěšenou situaci. Prý se mají postarat sami o sebe, to je oblíbená Klausova poučka. Masírováni touto ideologií by náhle měli projevit solidaritu? Ve jménu čeho? A kdo projevuje solidaritu s nimi? Tady došlo ke kolapsu důvěry společnosti ve své „politické představitele“. A nejenom v ně. Také v takzvané elity, ať už uměleckou, akademickou nebo mediální. Ocitli jsme se v jakémsi morálním vakuu, neboť těm, kdo k nám promlouvají, nevěříme upřímnost jejich sdělení.

Uprchlická krize je nejvíce spojována se situací v Sýrii. Jak hodnotíte vystoupení ruského prezidenta Vladimira Putina na Valném shromáždění OSN a jeho návrhy na řešení v této zemi spoluprací s nynějšími syrskými úřady a vládními silami?

Hrají se politické hry – a zatím lidé trpí. V situaci, kdy Irák a Libye jsou rozvrácenými zeměmi, kdy se v podobné situaci ocitl Jemen a kdy tento děsivý scénář hrozí i Sýrii, aby se vlna přelila do Íránu, je již, obávám se, trochu pozdě na ideální řešení. Intervence, ať je již jakákoli, nevede podle mě ke stabilitě v té které zemi. Pravdou ale je, že politika USA pomohla stvořit protiasadovský Islámský stát a že kroky, které USA a jejich spojenci dosud podnikly, k likvidaci Islámského státu nevedly a donekonečna prodlužovat tuto agónii nelze. Putin vystupuje jako reálpolitik. Jako člověk, který se vyzná ve hře šachu a ví, jak správně táhnout, aby neprohrál. Mimo jiné se ukazuje neupřímnost Západu v otázce konfliktu na Ukrajině, kdy tamní občané budou nakonec asi ponecháni napospas oligarchům. Dalo by se přímo mluvit o ohňostroji západní falše a pokrytectví. Putin, který byl ještě včera „Putlerem“, který se zastaví až v Lisabonu, najednou nejenže hrozbu pro Evropu nepředstavuje, ale může jí pomoci.  

Ale americký prezident Barack Obama i francouzská hlava státu François Hollande se shodli, že Bašár Asad nemůže být součástí řešení situace v Sýrii. Když ani jedna ze stran nemíní v tomto bodě ustoupit, dá se válka v Sýrii vůbec nějak zastavit?

Jejich postoje hlavně nejsou konsistentní. Nejde někoho chvíli podporovat, když páchá zločiny, a chvíli svrhávat, když je již nepáchá nebo ne v takové míře. Hlavně, že Vám se to zrovna hodí. Nelze proti někomu rádoby bojovat – a přitom útočit na svého deklarovaného spojence (na mysli mám v tuto chvíli Kurdy). Vliv v Sýrii budou chtít mít USA i Rusko. A lze očekávat, že i další ze současných velmocí, Čína. Trochu moc kohoutů na jednom smetišti. Otázkou zůstává, co z toho budou mít „obyčejní“ Syřané. Je zřejmé, že cíle USA a Ruska jsou protichůdné. Před světovou veřejností však jenom těžko může jedna strana prohlásit, že dává zvěrstvům, jaké Islámský stát páchá, zelenou. Bombardováním se ale nejspíš mír neprosadí. Rusko a USA sázejí v Sýrii na protichůdné koně, ale mají se tvářit, že se jedná o jednoho a toho samého. Že kooperují. Na jedné straně tu tak máme partnerství Ruska a Asadova režimu, na straně druhé partnerství brutálního režimu Saúdské Arábie s USA. Z této konstelace nic dobrého nekouká. Zapojením více státu do syrského konfliktu (třeba časem i Izraele a Číny) vzniká ale i riziko konfliktu celosvětového. Nic, co by člověka toužícího po míru uklidňovalo. Společné stanovisko bude hledáno pouze obtížně. Nabízí se otázka, zda Západ konečně upustí od své ničím nepodložené báje o ruské invazi na Ukrajině a zda upřednostní společnou řeč s Ruskem. Pokud zvítězí konfrontace, vítězství nebude ničí. Snad jenom některých nadnárodních korporací – ale i v jejich případě by šlo o labutí píseň.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

 Fridrichová z ČT by za Protektorátu nosila jiný odznáček. A Moravec... Masakr Ladislava Jakla

20:00 Fridrichová z ČT by za Protektorátu nosila jiný odznáček. A Moravec... Masakr Ladislava Jakla

ROZHOVOR Kandidát na místo v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Ladislav Jakl poskytl Parlamen…