Jak jste si připomněl 17. listopad?
Jako každoročně. Už léta zapalujeme svíčku za oběti i přeživší nacistických koncentráků, včetně mého táty a mámy, na památku studentů v čele s Janem Opletalem, což má pro nás i určitou symboliku, protože bydlíme v Opletalově ulici.
Co vás při letošních oslavách překvapilo pozitivně a co negativně?
Já už ve svém životě zažil oslav. Oslavoval se Vítězný únor, říjnová revoluce, 1. máj, Měsíc československého přátelství… Teď zase 17. listopad. Lidé už měli plné zuby bývalého režimu, tak ho vyměnili za nový. To je pozitivum. Negativní je to, kam jsme se po třiceti letech dostali. O tom oslavy nejsou, spíš se pořád někdo vrtá v minulosti a srovnává nesrovnatelné a poukazuje na to, jak to všechno dříve stálo za dvě věci. A pak je poprask, když výzkumy ukazují, že značná část populace míní, že za komunistů to bývalo lepší. A nejvíc komické je to, když o tom ví všechno lidé, kteří se narodili těsně před listopadem nebo po něm. Oslavy mají být důstojné, a ne v režii nenávistných křiklounů.
Už v minulých rozhovorech jste zapochyboval nad tím, kdo financuje spolek Milion chvilek pro demokracii: „Možná, že ten Minář je veden ušlechtilými zájmy, o čemž srdečně pochybuji. Možná, že se za něčí peníze snaží stylizovat do role mesiáše, což vždycky skončilo špatně. Výskyt některých známých prosáklých tváří z politické branže kolem něj jen potvrzují moji domněnku,“ řekl jste mi. Také jste prohlásil, že 250 tisíc lidí na pražské Letné pro vás nic neznamená. V sobotu 16. listopadu se tam však znovu sešel stejný počet demonstrujících. Co vy na to?
Nihil nove, sub sole, říká klasik. A když už se tak vrtá v minulosti, mohly by se párkrát promítnout záběry, jak Václavák praskající ve švech ochotně hajloval, jak byl narvaný Václavák i Staromák v únoru. Jak ochotně se podepisovala anticharta… Letná měla smysl v listopadu 1989. Proti čemu teď lidé demonstrují? Proti svobodným volbám a vládě, která z těch svobodných voleb vzešla? Nebo za mlaďase a jeho partu, která zjistila, jak výnosné je dělat politiku za něčí zajímavé peníze a vykřikovat chytlavá hesla? Za politiky, kteří tuto zemi dovedli tam, kde dnes jsme? Jestli někdo skanduje Mirka nebo Mirek na Hrad, pak pochybuji srdečně o jeho svéprávnosti, pakliže z toho nemá srandu.
Vnímáte výzvy organizátorů směrem k premiérovi Andreji Babišovi, opozici i obyvatelům za oprávněné? Jak je hodnotíte?
V mládí jsem tvrdě sportoval. A myslíte si, že v ringu, ve kterém jsem proti sobě měl těžké soupeře, jsem vyhrával plamennými výzvami a hesly? Asi těžko, musel jsem soka porazit ve férovém střetu. Jednou jsem prohrál s klukem, kterého jsem měl papírově bez problémů porazit. Měl jsem vztek, ale kamarád mně řekl: Jo, hochu, musíš víc trénovat! A tak je to i v politice. Na svého soupeře se musí každý připravit a ti nejlepší z nejlepších vyzvat v politické soutěži svého konkurenta a přesvědčit voliče, že on je lepší. Skandováním na náměstích se nevyhrává fair play. O premiérovi a jeho vládě si můžu myslet cokoliv, ale vzešli ze svobodných voleb a je třeba si počkat na příští, ve kterých se rozhodne, kdo další a jakou vládu povede. Ve volbách, ne řevem davu!
Fotogalerie: - Babiš v Betlémské kapli
„Bude-li to nezbytné, jsme připraveni přistoupit i k nenásilným akcím občanské neposlušnosti,“ prohlásil ředitel Knihovny Václava Havla a spoluzakladatel Občanského fóra Michael Žantovský. Jeho aktivita má prý Česko dostat z morální krize. Je Česká republika ve stavu, kdy je třeba zahájit občanskou neposlušnost?
To je vždycky tak, když se probudí nejmorálnější z morálních. Michael Žantovský by mohl třeba vysvětlit, kde byla jeho morálka, když Bakala nemorálně hromadil majetek, když ostravští horníci přišli o své byty, kde zůstala jeho morálka, když tu řádili další šíbři a prodával se majetek státu za hubičku, kde zůstala jeho morálka při řádění divokých exekutorů, kteří připravili spoustu lidí o majetky a některé dohnali k sebevraždám. Možná se už na ředitelském postu knihovny nudí a vymýšlí ptákoviny. Vzpomínám na jedno představení Semaforu, ve kterém panu Balcarovi Jiří Šlitr nabízel, že mu ještě zahraje něco takzvaně se španělskejma rytmama. Balcar při spěšném odchodu volal ze zákulisí: Se španělskejma rytmama běžte do prdele!
Domníváte se, že komunisté u nás přicházejí o svoji podporu? Podle voličů to zatím tak vypadá, přestože se podílejí na vládě.
Podpora je vrtkavá a ošemetná. Jednou je dole a pak zas nahoře… Každá strana se snaží přilákat na svůj program voliče a sympatizanty. A zase, rozhodují volby. Komunisté jsou parlamentní stranou a mají právo podílet se na politickém životě země. Podporují koalici, která po volbách vznikla. Podívejte se na průzkumy. Ty strany s trvale ubývající podporou chtějí být ve vládě a jejich předsedové se tlučou do prsou – nebo nad prsa – jakými budou premiéry a jak vyzvednou tuto zemi z morálního bahna, do kterého ji předtím poslali.
Psali jsme:
Policie zahájila stíhání tří politiků socialismu. Jsou jimi Miloš Jakeš, generální tajemník tehdejší KSČ, tehdejší ministr vnitra Vratislav Vajnar a také bývalý předseda vlády Lubomír Štrougal, a to kvůli střelbě na hranici proti lidem, kteří chtěli z totalitního Československa uprchnout. Všem je již přes devadesát let. Má takové stíhání význam? Jde i o vzkaz mladším generacím, že některé činy jsou nepromlčitelné?
Krátce po skončení války v tehdejší Jugoslávii jsem byl v místech, kde před nedávnem probíhaly prudké boje. Byla tam řada páskou ohraničených území s upozorněním, že tam nesmíme vkročit, protože tam jsou miny. Nikdo neměl zájem varování neposlechnout a do minového pole vkročit. Podobné tabule byly před pohraničním pásmem v tehdejší ČSSR a bez povolení tam bylo zakázáno vkročit. Každý věděl, že tam chodí pohraničníci s ostře nabitými zbraněmi a cvičenými psy. Když tam někdo bez povolení pronikl, byl zadržen. Když neuposlechl dvě slovní výzvy, tak až třetí výzva byl výstřel, do vzduchu. Střílet po někom, bylo to úplně poslední. Naše rota sousedila se dvěma útvary PS, proto to vím. A když každý věděl, že by po něm mohli střílet, tak to byl hazard tam zkoušet proniknout. Na drátech byly i hlásky s vojáky, kteří vizuálně hlídali oblohu a hlásili průniky helikoptér, německých i amerických. Tito vojáci byli taky ozbrojení a mohli narušitele hranic střelbou zastavit. Myslím si, že bylo snazší emigrovat prostřednictvím nějaké cestovky, čehož bylo zvláště v osmdesátých letech hojně využíváno.
A trestní stíhání politiků? To se státní zástupce probudil a bude si leštit ego na skoro stoletých starcích? Blbec byl vždycky nebezpečný tvor a iniciativní blbec, to už je pohroma!
Ex post. Před chvílí jsem sledoval krátký pořad Blízká setkání, ve kterém jakýsi létající předmět vlétl k objektu jaderných zbraní na americké základně. Komentář hovořil o tom, že každý si musel být vědom, že pokud pronikne na chráněné území, bude sestřelen. Jen chci říct, že vojáky střežená místa jsou pod ozbrojenou kontrolou. Tak to je, a tak to i bylo.
O událostech v listopadu 1989 se velmi diskutuje. Nejvíce poslední dobou o tom, kdo měl na událostech ve skutečnosti největší podíl. Co si o tom myslíte vy?
My furt řešíme nějaké podíly, zásluhy, kdo měl největší podíl na vítězství ve druhé světové válce… Pomalu jsme dospěli k tomu, že to byli vlasovci a Němci, kteří nebyli u nacistů, a pozdější vysídlenci. Kdo měl největší zásluhu na odchodu Sovětské armády, řešíme, kdo a jak měl největší podíl na listopadu. Co kdybychom to nechali na nezávislých historicích a otevřeli jim všechny archivy?! Emoce nejsou tím nejlepším elementem pro naše vědění. Soustřeďme se na skutečnost, máme před sebou tolik závažných úkolů, nedloubejme klacíkem do hovna, konečným výsledkem bude jen smrad!
Je svoboda slova u nás skutečná? Máme ji chráněnou zákonem, ale slýcháme kritiku, že jde jen o přelud. Ať už jde o sociální sítě, radikální odsuzování opačných názorů a podobně…
Svoboda určitě ano, jde jen o reakci na ni. Už se mně opakovaně stalo, že jsem byl zabanován na Facebooku pro svůj názor. Slyšel jsem o případech, kdy majitel firmy vyhodil zaměstnance s odlišnými názory. A vezměte si, co všude teče nenávisti, když neprezentuji názor, který se chce slyšet. Ale to platí pro všechny, pro každého. Každý by si měl nejdřív zamést před svým prahem.
A jak jsme na tom se svobodou médií? Soukromá média jsou v rukách podnikatelů či politiků. Veřejnoprávní média se teď – hlavně Česká televize – dostala pod palbu kritiky kvůli hospodaření, objektivitě, nezávislosti i kontrolním mechanismům. Vyžaduje současný systém změnu?
Když někdo má o média zájem a může si dovolit je koupit, tak proč ne? Taky je jasné, že koupená média nebudou šít do svého majitele, protože za to on je neplatí. Tady není o čem se bavit. U veřejnoprávních médií to je ovšem jiná. Za koncesionářské poplatky chce konzument vyvážené a objektivní zpravodajství a pořady. Zatím se to moc nedaří. Co se týče hospodaření, tak to má být transparentní a nezávislí auditoři by to měli důsledně a pravidelně kontrolovat. Ano, současný systém by změnu potřeboval, aby splňoval všechny nároky a požadavky, které jsou na veřejnoprávní média kladeny a očekávány. Víme, že ryby smrdí od hlavy.
Je tomu také třicet let, co se do našich zemí vrátila svoboda tisku. Novinářka Nora Fridrichová na Koncertu pro budoucnost řekla, že podle českých politiků mají novináři v České televizi pouze číst ze čtecího zařízení a nic moc si nemyslet. Souhlasíte s tím? Jak najít jasná pravidla mezi profesionalitou a osobním názorem novináře?
Pokud Nora Fridrichová nechce číst ze čtecího zařízení, musí se chovat jako profík. Umět poslouchat bez šklebu názory, které jí nemusejí vonět, umět zvát do svých pořadů aktéry celého spektra politiky, hospodaření, školství a kultury, i když nebudou říkat, co se od nich očekává, neskákat jim do řeči, nevnucovat jim svůj názor. Dnes umí „narábat“ s internetem každá bába i dědek, umí si najít názorovou pestrost, aby si mohli vybrat podle svého přesvědčení. A nejsou až tak naivní, jak je jim podsouváno, ale vzhledem k svým dlouholetým životním zkušenostem mohou mít větší přehled než nabouchaný arogantní redaktor, který si přečte akorát tak Timesy. Profesionál je profesionál a žádná pravidla nepotřebuje. No a pak jsou ti druzí. Těm žádná pravidla nepomůžou. Ale ve veřejnoprávních médiích by neměli zaclánět.
Nakolik si mohou užívat svobodu ti, kteří každodenně řeší základní lidské potřeby? Důchodci, zdravotně postižení, bezdomovci, samoživitelé, zadlužení, rodiny, nezaměstnaní? Zapomínají politici na někoho a jak nastartovat nutné změny?
Svoboda má pro každého jiný rozměr. Někdo považuje za štěstí, když má svobodu pracovat, platit nájmy a hypotéky, jiný je rád, že může tvořit, zpívat, hrát divadlo, psát knihy, jiný si svobody považuje v tom, že může beztrestně – zatím – nadávat na politiky a jejich rozhodnutí, jiný si cení svobody studia v zahraničí, jiný zas cestování. Co je špatně, když u nějakého nemocného odmítají zdravotní pojišťovny hradit léčbu, protože náklady jsou vysoké nebo chorobu není možné léčit tabulkově. Nebo když postižení pacienti nemají nárok na invalidní pomůcky a na nemocné děti se vyhlašují sbírky. Tam je potřeba bezodkladně startovat. Je taky třeba umravnit nekalé exekuce, co nejtvrději trestat ty, kteří se dopouštějí násilí a podvodů na bezbranných. Politici by se měli chovat tak, aby svoboda našich občanů nekončila u svobody jiných.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
