Profesor František Šmahel, autor knihy „Jan Hus: Život a dílo“ řekl, že mistr Jan Hus je nadčasovým příkladem statečné a uvědomělé obhajoby svobody vlastního názoru. Souhlasíte s tímto hodnocením? A jaký je podle vás odkaz mistra Jana Husa pro současnost?

Jestliže nějaká osobnost oslovuje lidi více než půl tisíciletí, je jasné, že její přesah je významný. Mistr Jan Hus takovou osobností jistě je. Jeho poselství věrnosti pravdě, vlastnímu přesvědčení, vlastnímu názoru, vlastnímu svědomí, které dokázal nadhodnotit i oběti vlastního života, je nesmírně inspirativní a oslovující. Je to poselství, které prostupuje všemi staletími; ve chvílích velkého útlaku a extrémní nouze bylo posilou našich předků. Rozhodně je význam mistra Jana Husa zcela mimořádný. Je ale třeba odlišit několik Husových osobností. Snažit se poznat, pokud je to s odstupem šesti staletí možné, reálnou osobnost tohoto katolického kněze a rektora Univerzity Karlovy od osobnosti, kterou vytvořily dějinné mýty a přemalby. Ať už byly náboženské, politické, národnostní a různé jiné. Jsem přesvědčený, že velká husovská konference, která probíhala ve druhé polovině 90. let 20. století a vyvrcholila na Lateránské univerzitě v Římě tím, že tehdejší papež Jan Pavel II. zařadil mistra Jana Husa mezi reformátory církve, byla jedním z pokusů historicky očistit tuto významnou osobu našich dějin od různých přemaleb. A právě zde vidíme obrovský posun, ke kterému došlo v chápání této historické osoby ze strany nejvyššího představitele katolické církve, kdy se od pohledu na kacíře v 15. století změnil v pohled na reformátora církve na sklonku 20. a na počátku 21. století. A to je zcela mimořádné i dnes ve 21. století, kdy vidíme, že osobnost mistra Jana Husa inspiruje, protože je mnoha lidmi považován za nejvýznamnějšího Čecha. A myslím si, že i právě Husovo poselství v tomto smyslu nemá obdoby. Jeho věrnost pravdě při zachování lásky – milujte se, pravdy každému přejte – je poselství nadčasové a měli bychom si ho dobře zapamatovat i dnes.

Jan Hus byl v minulosti předkládán veřejnosti především jako kritik katolické církve, zastánce chudoby a prostých lidí. Je to pravdivý obraz? 

Je to jedna z mytologických přemaleb. Mistr Jan Hus byl především římskokatolickým knězem a nikdy jím nepřestal být. A jsem přesvědčen o tom – alespoň jak znám jeho dílo – že opravdu se snažil být tím, kam ho zařadil papež Jan Pavel II., tedy reformátorem církve. On velmi těžko snášel, že se církev ve 14. a 15. století velmi odchýlila od prvotních principů evangelia, což bylo zobrazeno papežským schizmatem, trojpapežstvím. To kritizoval – spojení trůnu a oltáře. Snažil se navrátit k evangelijním ctnostem a principům, takže já bych ho spíš viděl jako obnovitele, řadil bych ho po bok velkých reformátorů křesťanských dějin. Myslím, že kritika, snad až nepřítele z něj dělali ti, kteří ho tak chtěli vidět. On takový rozhodně nebyl. A co se týká sociální otázky, mistr Jan Hus jako rektor Karlovy univerzity patřil mezi elitu tehdejší doby. Jistě nepatřil mezi lidi nuzné, byl jedním z nejvýznamnějších akademických funkcionářů, takže po této stránce byla jeho křesťanská solidarita jistě velkým a důležitým prvkem jeho učení; jen nevím, jestli stála v popředí. Myslím, že u něj byla nejdůležitější snaha o duchovní obnovu, a proto je sociální dimenze logickým důsledkem. 

Jméno mistra Jana Husa v naší historii ale komunisté využívali jako klacek proti římskokatolické církvi. Jak vnímáte zneužití osobnosti mistra Jana Husa minulým režimem?