Profesor František Šmahel, autor knihy „Jan Hus: Život a dílo“ řekl, že mistr Jan Hus je nadčasovým příkladem statečné a uvědomělé obhajoby svobody vlastního názoru. Souhlasíte s tímto hodnocením? A jaký je podle vás odkaz mistra Jana Husa pro současnost?
Jestliže nějaká osobnost oslovuje lidi více než půl tisíciletí, je jasné, že její přesah je významný. Mistr Jan Hus takovou osobností jistě je. Jeho poselství věrnosti pravdě, vlastnímu přesvědčení, vlastnímu názoru, vlastnímu svědomí, které dokázal nadhodnotit i oběti vlastního života, je nesmírně inspirativní a oslovující. Je to poselství, které prostupuje všemi staletími; ve chvílích velkého útlaku a extrémní nouze bylo posilou našich předků. Rozhodně je význam mistra Jana Husa zcela mimořádný. Je ale třeba odlišit několik Husových osobností. Snažit se poznat, pokud je to s odstupem šesti staletí možné, reálnou osobnost tohoto katolického kněze a rektora Univerzity Karlovy od osobnosti, kterou vytvořily dějinné mýty a přemalby. Ať už byly náboženské, politické, národnostní a různé jiné. Jsem přesvědčený, že velká husovská konference, která probíhala ve druhé polovině 90. let 20. století a vyvrcholila na Lateránské univerzitě v Římě tím, že tehdejší papež Jan Pavel II. zařadil mistra Jana Husa mezi reformátory církve, byla jedním z pokusů historicky očistit tuto významnou osobu našich dějin od různých přemaleb. A právě zde vidíme obrovský posun, ke kterému došlo v chápání této historické osoby ze strany nejvyššího představitele katolické církve, kdy se od pohledu na kacíře v 15. století změnil v pohled na reformátora církve na sklonku 20. a na počátku 21. století. A to je zcela mimořádné i dnes ve 21. století, kdy vidíme, že osobnost mistra Jana Husa inspiruje, protože je mnoha lidmi považován za nejvýznamnějšího Čecha. A myslím si, že i právě Husovo poselství v tomto smyslu nemá obdoby. Jeho věrnost pravdě při zachování lásky – milujte se, pravdy každému přejte – je poselství nadčasové a měli bychom si ho dobře zapamatovat i dnes.
Jan Hus byl v minulosti předkládán veřejnosti především jako kritik katolické církve, zastánce chudoby a prostých lidí. Je to pravdivý obraz?
Je to jedna z mytologických přemaleb. Mistr Jan Hus byl především římskokatolickým knězem a nikdy jím nepřestal být. A jsem přesvědčen o tom – alespoň jak znám jeho dílo – že opravdu se snažil být tím, kam ho zařadil papež Jan Pavel II., tedy reformátorem církve. On velmi těžko snášel, že se církev ve 14. a 15. století velmi odchýlila od prvotních principů evangelia, což bylo zobrazeno papežským schizmatem, trojpapežstvím. To kritizoval – spojení trůnu a oltáře. Snažil se navrátit k evangelijním ctnostem a principům, takže já bych ho spíš viděl jako obnovitele, řadil bych ho po bok velkých reformátorů křesťanských dějin. Myslím, že kritika, snad až nepřítele z něj dělali ti, kteří ho tak chtěli vidět. On takový rozhodně nebyl. A co se týká sociální otázky, mistr Jan Hus jako rektor Karlovy univerzity patřil mezi elitu tehdejší doby. Jistě nepatřil mezi lidi nuzné, byl jedním z nejvýznamnějších akademických funkcionářů, takže po této stránce byla jeho křesťanská solidarita jistě velkým a důležitým prvkem jeho učení; jen nevím, jestli stála v popředí. Myslím, že u něj byla nejdůležitější snaha o duchovní obnovu, a proto je sociální dimenze logickým důsledkem.
Jméno mistra Jana Husa v naší historii ale komunisté využívali jako klacek proti římskokatolické církvi. Jak vnímáte zneužití osobnosti mistra Jana Husa minulým režimem?
Komunisté zkreslovali dějiny od samého začátku a dělají to dodnes, jsem toho svědkem v Poslanecké sněmovně při mnoha jejich vystoupeních, takže to není nic překvapivého. Proto říkám, že je velmi důležité snažit se opět objevit historickou osobnost mistra Jana Husa stejně jako historickou osobnost jiných představitelů našich dějin, ať je to císař a král Karel IV., Rudolf II. nebo mučedník Jan Nepomucký, generální vikář pražské arcidiecéze, či další. Myslím si, že je třeba nebát se pravdy, ale čím je od nás chronologicky více vzdálená doba, v níž ona osobnost žila, tím je samozřejmě obtížnější rekonstrukce životopisu této osobnosti. Ale je třeba se o to snažit. Komunisté dělali pouze to, co je jim vlastní a co dělají běžně, totiž že překreslují dějiny tak, jak se jim to hodí.
Jak podle vás poznamenaly události jako národní vzepětí, husitské hnutí a vznik husitské církve, které následovaly po upálení mistra Jana Husa, české a evropské dějiny?
Ono to bylo především náboženské vzepětí. Byla to snaha o jakýsi protest proti odklonu křesťanské církve, respektive jejích představitelů, od původních principů evangelia. To šlo napříč všemi národními skupinami. Mistra Jana Husa můžeme řadit mezi jakési zástupce prereformace. Vystoupil sto let před Martinem Lutherem, a můžeme říci, že je následovníkem profesora oxfordské univerzity Jana Viklefa; Anglie, Německo, Švýcarsko, tady asi hranice etnická nehraje takovou roli jako hranice náboženská. Rozhodně jeho učení a poté i jeho mučednická smrt vyvolala hnutí, které později velmi výrazně ovlivnilo běh našich dějin. Husitství, ač se později samo rozdrobilo do několika proudů, které později spolu také finálně bojovaly, vstoupilo do povědomí jako něco specificky vlastního našim dějinám. Myslím, že je pozoruhodné, že máme v určitých etapách našich dějin období, kdy se naši předkové snažili něčeho dosáhnout, snažili se žít v souladu se svým přesvědčením. To je velmi inspirativní. A právě dnes, kdy naše judeo-křesťanská civilizace, ze které mistr Jan Hus vycházel, je atakována jinými názorovými proudy, je důležité toto znát. Je důležité si uvědomit, že to jsou stále tytéž principy, kvůli kterým třeba už tehdy, v husitských válkách, byli lidé ochotni umírat. Toto poselství asi stojí za to, abychom se snažili ho studovat a pochopit. A možná bychom měli i dnes být schopni z jeho inspirativních myšlenek žít. Možná bychom pak lépe chápali vlastní identitu a byli tak více vybaveni proti těm atakům střetu civilizací, kterého jsme svědky.
Jak nálepka kacíře a upálení mistra Jana Husa ovlivnily náboženské cítění v české společnosti? Přispěly ke zvýšení nedůvěry v katolickou církev ze strany českého národa?
Nesporně velmi. Například křížové výpravy proti husitským Čechám zanechaly hlubokou negativní stopu. V 17. století, v době takzvané rekatolizace, kdy víceméně nebyla respektována svoboda svědomí. Samozřejmě nemůžeme 17. století hodnotit optikou 21. století. Rozhodně to ale nebyla období, která by sloužila ke zvýšení prestiže katolické církve. Ono se to pak v pozdějších stoletích proměňovalo. Doba baroka rozhodně podle mého přesvědčení nebyla dobou temna. Podívejme se na mnoho stavebních památek, maleb,
hudebních skladeb z té doby – to nejsou výtvory temna. Ale určitý stín znásilňování svobody svědomí tady byl. Takovým velkým příkladem je třeba osobnost Jana Ámose Komenského, který pro věrnost svému svědomí musel opustit vlast, stejně jako mnoho dalších. Tehdy tady svoboda náboženství nebyla, lidé byli nuceni přijímat katolickou víru, a to byly velké chyby, které se děly. Jak jsem už řekl v jiné souvislosti – spojení trůnu a oltáře. Naštěstí se po těch staletích byla katolická církev schopna od toho distancovat. Až papež Jan Pavel II. se v rámci velkého jubilea roku 2000 za tato pochybení omluvil, nicméně stíny těchto selhání jsou zde dodnes.
Katolická církev dlouhá léta považovala mistra Jana Husa za kacíře, vy jste už zmínil, že papež Jan Pavel II. ho zařadil mezi reformátory církve, pohled na Jana Husa se začal postupně v církvi měnit, nyní se dokonce postoje Jana Husa porovnávají se sociálním přístupem současného papeže Františka. Kdy dojde k úplné rehabilitaci Jana Husa?
K rehabilitaci mistra Jana Husa po morální stránce došlo. Díky tomu, že papež Jan Pavel II. sám vyzval ke studiu této osobnosti, bylo výsledkem velkého sympózia v roce 1999 na Lateránské univerzitě právě zařazení mistra Jana Husa po bok církevních reformátorů. To je morální rehabilitování. Co se týká teologických názorů, neodvažuji se to posuzovat, ale myslím, že v určitých věcech, alespoň v dohledné době, nějaké úplné nalezení koncensu asi nelze očekávat. Ale jde především o morální rovinu. Prostě to, že někdo zemře kvůli svým názorům, bylo nepřijatelné v 15. století stejně jako ve století 17., 20., 21., a bude tomu tak i ve 23. století. Takže to je nadčasové a tato tragická událost – mučednická smrt mistra Jana Husa – by měla být velkým varováním. Bohužel, když se dívám do okolního světa, nejsem si úplně jistý, jestli jsme v této věci jako lidstvo poučitelní; minimálně takto ale jeho poselství vnímám.
V rámci 600. výročí se letos konají národní slavnosti pod názvem Jan Hus – Evropan naší doby. Je tohle spojení podle vás výstižné?
Rozhodně. Jako rektor Univerzity Karlovy a jako mimořádně vzdělaný člověk své doby, který žil v srdci Evropy, mistr Jan Hus jistě velmi dobře vnímal evropský kontext. Jsem proto přesvědčen, že toto spojení je výstižné. I hnutí, které se k němu odkazovalo – i když on sám nebyl jeho iniciátorem – mělo přesažený kontext přes hranice. Určitě z učení mistra Jana Husa vycházejí i pozdější reformátoři. Mistr Jan Hus rozhodně patří mezi osobnosti, které ovlivnily evropské myšlení.
Vidíte v naší historii další významné osobnosti, které dokázaly hájit svůj názor bez ohledu na následky, nebo se v dějinách objevují jen výjimečně? A potřebovala by je česká společnost i dnes, vidíte nějaké Husovy „následovníky“?
Vždycky je dobře, když takovéto osobnosti jsou. Jsou jakýmisi majáky, které osvětlují někdy i temná zákoutí doby. Myslím, že právě extrémní či obtížné etapy dějin vytvářejí právě takovéto výjimečné osobnosti, které byly, a já věřím, že i budou. Jedním z takových byl i pan prezident Václav Havel. To byl člověk, který dokázal být věrný svému přesvědčení i za cenu osobní oběti. Léta prožil ve vězení. To mu podlomilo zdraví a nakonec stálo i u jeho
předčasného odchodu ze života. To byl člověk, který dokázal neuhnout z cesty, o které byl přesvědčen. Dalším takovým byl rozhodně i první československý prezident Tomáš Garrique Masaryk. Ten se dokázal postavit například proti zvedající se vlně antisemitismu na konci 19. století. Musím jmenovat i našeho posledního krále, císaře Karla I. Ten se pro změnu postavil proti 1. světové válce tím, že chtěl své země této války uchránit. A snažil se i tváří v tvář tomuto obrovskému zlu zachovat věrnost principům, kterým věřil. Takovéto osobnosti prostě existují, nikdy jich není většina a ani nebude. Je ale dobré o nich vědět a jejich příkladu následovat.
Psali jsme:
autor: Libuše Frantová
