My jsme šli na Západ za svobodou, ne ovládnout to tam jako islámští dobyvatelé. Invaze migrantů je pro nás nebezpečnější než vpád Sovětů v roce 1968. Emigrant žijící v Paříži hovoří

22.08.2018 18:00

ROZHOVOR „Západ se ještě může zachránit. Ale musí to skutečně chtít. Musí o to usilovat. Příslušníci západních národů se musejí především zbavit komplexu viny, který vychází ze špatného pochopení křesťanských zásad. Zodpovědnost duchovních je proto veliká. Lidé jako Tomáš Halík se mi jeví jako daleko škodlivější než mnoho jiných. V článku ‚Nezapomínejme na 21. srpen 1968‘ jsem psal, že si kladu otázku, zda Halík, který byl vysvěcen na kněze v NDR, nezískal své nynější názory na islámskou invazi právě tam. Kladu si tu otázku stále,“ říká židovský intelektuál Martin Janeček, který má české, izraelské i francouzské občanství a v roce 1964 emigroval.

My jsme šli na Západ za svobodou, ne ovládnout to tam jako islámští dobyvatelé. Invaze migrantů je pro nás nebezpečnější než vpád Sovětů v roce 1968. Emigrant žijící v Paříži hovoří
Foto: repro Oldřich Szaban
Popisek: Fotografie ze srpna 1968 v Liberci na vystaveném panelu na náměstí Edvarda Beneše

Vy jste emigroval v roce 1962 do Francie. Co vás k tomu vedlo? Jaké máte k této době osobní vzpomínky?

Neemigroval jsem v roce 1962, ale v roce 1964…

Aha…

Předtím to nebylo možné. První rok na Západě jsem pobýval v Rakousku a v Belgii. Od roku 1965 jsem žil ve Francii. Co mě k emigraci vedlo? Nechuť trávit svůj život v komunistickém zřízení!

Anketa

Vadilo vám, že dav pískal na Andreje Babiše při pietním aktu před sídlem Českého rozhlasu?

hlasovalo: 22336 lidí

Pokud to mám trochu upřesnit, tak musím mluvit především o svém otci. Můj tatínek byl advokátem v Kralupech nad Vltavou. Po únoru 1948 už nemohl mít vlastní kancelář. Pozvali ho do státní advokátní poradny, ale pod podmínkou, že vstoupí do komunistické strany. Dali mu i nějakou lhůtu na rozmyšlenou. Můj tatínek byl věřícím a praktikujícím katolíkem. Tehdy dostal volbu: buď si zkazit život a zkazit ho i své rodině, nebo úplně zapřít své svědomí. Maminka mi později vyprávěla, že už uvažoval, že se komunistům podřídí. Tehdy byl ale právě zatčen jeho osobní přítel, páter Nedbal, který vedl kralupskou farnost. Byl odsouzen na šestnáct let vězení za to, že na kazatelně přečetl biskupské prohlášení.

Fotogalerie: - Přidáme důchodcům

Sněmovna řešila novelu zákona o důchodovém pojiště...
Sněmovna řešila novelu zákona o důchodovém pojiště...
Sněmovna řešila novelu zákona o důchodovém pojiště...
Sněmovna řešila novelu zákona o důchodovém pojiště...
Sněmovna řešila novelu zákona o důchodovém pojiště...
Sněmovna řešila novelu zákona o důchodovém pojiště...

Tatínek si řekl, že s takovými zločinci kolaborovat nemůže, a do KSČ nevstoupil. Samozřejmě ztratil zaměstnání a celá naše rodina se ocitla na černé listině. Měli jsme pak strach, že budu muset ukončit studia už po osmiletce, ale nakonec přece jenom mi dovolili pokračovat až do maturity. Pak už jsem ale musel začít pracovat.

Jak jste vnímal rok 1968 v Československu? Věřil jste, že „socialismus s lidskou tváří“ by mohl vést k demokracii?

Už v roce 1964, když jsem dostal povolení navštívit Rakousko, jsme cítili určité uvolnění situace. Ale říkali jsme si, že oni to na chvilku uvolní, ale pak to zase přitáhnou. Myslel jsem si, že není jisté, že ještě někdy jindy dostanu povolení jet na Západ, a že tedy bude nejrozumnější se už nevracet.

Když pak v lednu 1968 se Dubček stal prvním tajemníkem KSČ, tak jsem, samozřejmě, sledoval tamní události velmi pozorně. O „socialismu s lidskou tváří“ jsem si ale žádné iluze nedělal. Bylo mi tehdy jenom 25 let, ale už jsem chápal, že žádný socialistický systém nemůže mít „lidskou tvář“. Jenom v systému, ve kterém existuje pluralita center hospodářské moci, může existovat také pluralita světových názorů a pluralita politických stran a skupin, které střídavě vedou stát.

A byla pro vás sovětská invaze překvapením?

Srpnová invaze mi jenom potvrdila, co jsme si říkali už v roce 1964, tedy že to uvolnění je jenom dočasné.

Fotogalerie: - Tank 314 v Liberci

V Liberci si připomínali 21. srpen 1968. Na náměst...
V Liberci si připomínali 21. srpen 1968. Na náměst...
V Liberci si připomínali 21. srpen 1968. Na náměst...
V Liberci si připomínali 21. srpen 1968. Na náměst...
V Liberci si připomínali 21. srpen 1968
V Liberci si připomínali 21. srpen 1968

Jak jste vnímal osobu Alexandra Dubčeka v roce 1968 a po listopadu 1989?

Alexander Dubček žádným mým idolem nikdy nebyl. Pro mě to byl jenom trochu méně špatný komunista. V listopadu 1989 jsem v rychlosti přiletěl do Prahy a tehdy jsem Dubčeka viděl v Národním divadle, v prezidentské lóži, spolu s právě zvoleným Václavem Havlem.

Zatímco u nás pražské jaro drtily sovětské tanky, na Západě probíhala revolta neomarxistické a hippies mládeže. Zvláště v Paříži byly protesty silné. Angažoval se i zelený Cohn-Bendit. O dva roky později skončila éra de Gaulla. Vnímal jste již tehdy, že se Západem může být něco v nepořádku?

To, že se Západem může být něco v nepořádku, jsem vnímal velmi brzy. Ve Francii jsem mohl studovat na vysoké škole. Dostal jsem malé stipendium od organizace podporující uprchlíky. Povolení k práci jsem ale neměl, takže jsem musel žít skutečně velmi skromně. Na fakultě jsem se scházel s mladými Francouzi, kteří tam přijížděli v krásných autech. Ti chtěli mít nejenom materiální komfort, který jim zaručoval kapitalismus, ale i morální komfort díky pokrokovému světovému názoru. Takže jestliže jsem nesdílel jejich obdiv k Fidelu Castrovi a Ho Či Minovi, tak jsem byl „špinavý reakcionář“, se kterým se přece nebudou bavit.

Ale ani katoličtí studenti nechtěli příliš poslouchat moje vypravování o pronásledování náboženství v mé rodné zemi. Říkali mi, že ve Francii katolíci a komunisté dobře spolupracují, na úrovni městských zastupitelství například. Měl jsem pocit, že především chtějí, aby se zapomnělo, že jejich rodiče byli, ve velké většině, pétainisté.

Emigroval jste do Francie, která mnohdy stíhá odpůrce imigrace a islamizace. Je Francie stále svobodnou zemí?

Už když jsem do Francie přijel v březnu 1965, byli tam též političtí vězni a mimo Francii byli političtí emigranti. A to nebyli ani komunisté, ani islamisté. Byli to stoupenci Francouzského Alžírska, kteří odmítali de Gaullovu politiku kapitulace před alžírskou Frontou Národního osvobození, podporovanou Násirovým Egyptem a sovětským blokem.

Fotogalerie: - Nezapomínáme. Protestujeme...

Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...

V současnosti je ve Francii svoboda velmi omezovaná. Uveřejňuji články na serveru Riposte laïque, který se snaží brzdit islamizaci Francie. Vedoucí tohoto serveru jsou stále hnaní k soudům a odsuzováni k vysokým pokutám.

Co si jako emigrant/imigrant myslíte o srovnání, že když Západ přijímal naše emigranty, tak my bychom nyní měli přijímat muslimské imigranty?

Nelze srovnávat, co není srovnatelné. Čechoslováci, kteří odcházeli na Západ, tam hledali svobodu. Nepřicházeli tam jako dobyvatelé, kteří chtějí vnutit zemi, jež je přijímá, svou víru, své mravy, své principy.

Vy jste ve svém komentáři k roku 1968 napsal, že „český národ je vystaven přípravě jiné invaze, která pro jeho další existenci může být ješte nebezpečnější než ta před půl stoletím“. Opravdu je to tak s imigrací vážné?

Ve zmíněném článku jsem též psal, že pro Čechy je zatím ještě snadné se ubránit. Méně snadné je to pro Německo a Francii.

Je logické, že mnoho odpůrců islamizace je též proti členství v Evropské unii. Jestliže většina Evropy bude islamizována, tak EU bude samozřejmě jenom urychlovat tento proces. Je ale možné si položit otáku, zda odchod z EU by nás zachránil. Nezdá se mi tak pravděpodobné, že Česká republika by si dlouho mohla uchovat svou identitu, jestliže Německo a Rakousko by změnily tu svou. Praha prostě leží mezi Vídní a Berlínem. Spíše než pro vystoupení z EU jsem proto pro co nejužší spolupráci vlastenců všech členských států. A ovšem, stejně důležitá je i spolupráce s odpůrci islamizace ze zemí mimo EU.

A co si tedy myslíte o porovnávání současné EU a Sovětského svazu?

Nezdá se mi rozumné porovnávat věci, které jsou velmi odlišné. Snad by bylo spíše možné porovnávat EU a Varšavskou smlouvu, jíž byla naše republika členem. Členem Sovětského svazu díkybohu nikdy nebyla.

Mohli bychom se zeptat občanů Litvy, Lotyšska a Estonska, zemí, které byly součástí SSSR, zda vnímají současné členství jejich vlasti v Evropské unii podobně jako předchozí členství v SSSR. Velmi dobře víme, že nám odpoví, že jde o dvě situace zcela odlišné.

Fotogalerie: - Srpen 1968 v Liberci

21. srpna 1968 v Liberci
21. srpna 1968 v Liberci
21. srpna 1968 v Liberci
Srpen 1968 v Liberci
21. srpna 1968 v Liberci
21. srpna 1968 v Liberci

Když porovnáte rok 1968 a současnost, jak daleko zašli neomarxisté ve svém pochodu institucemi?

Je nesporné, že neomarxisté za posledních padesát let postoupili velmi značně – institucemi, ale především mentalitami. Upřesněme ale nejdřív, o čem vlastně mluvííme…

Prosím…

Jako neomarxisté jsou označováni jednak ti, kteří se hlásí k myšlenkám italského komunisty Antonia Gramsciho, jednak ti, kteří se hlásí k dědictví takzvané Frankfurtské školy. Antonio Gramsci (1891–1937) byl od mládí krajně levicově orientovaný. Po skončení první světové války odjel do Moskvy, kde se také oženil s mladou ruskou pianistkou. Pak se ale vrátil do Itálie. Byl tam zvolen poslancem a v roce 1921 se stal spoluzakladatelem a jedním z hlavních předáků Komunistické strany Itálie. V roce 1922 fašistický vůdce Benito Mussolini byl jmenován ministerským předsedou Italského království. V roce 1926 byl Gramsci zatčen a odsouzen do vězení.

Italští fašisté se nechovali vůči svým politickým odpůrcům tak nelítostně jako později němečtí nacisté. Gramsci mohl ve vězení psát a jeho spisy se dostaly ven. Hlavní Gramsciho myšlenkou bylo, že marxisté byli v Itálii od fašistů poraženi proto, že fašisté se opírali o národ, náboženství a rodinu. Dokud tyto tři věci nezaniknou, marxismus bude těžko moci zvítězit. Je proto podstatné především změnit mentality, pak teprve bude možné změnit společenský systém. Wikipedie uvádí, že Gramsciho myšlenky ovlivnily vznik Theologie osvobození řadu přístupů ke sdělovacím prostředkům, k pedagogice a kulturním akcím.

Ke Gramsciho myšlenkám se hlásí Strana evropské levice. Byla vytvořena kongresem, konaném 8. a 9. května 2004 v Římě. Jeho účastníci šli společně na hrob Antonia Gramsciho na Cimeterro Acattolico (nekatolický hřbitov) v Římě. Strana evropské levice zahrnuje socialistické, komunistické, červeno-zelené (ekologické), altermondialistické a další levicově orientované strany zemí Evropské unie. Strana se představuje jako antikapitalistická. Chce EU bez vazby k Severoatlantickému paktu, otevřenou k zemím jihu.

Od roku 2016 je předsedou této evropské strany Gregor Gysi, narozený v roce 1948 ve východním Berlíně, který byl v letech 1967–1989 členem Sjednocené socialistické strany NDR. V prosinci 1989 byl krátce v jejím čele. Jeho otec Klaus Gysi byl v letech 1966–1973 členem východoněmecké vlády. Tedy jedním z těch, kteří organizovali invazi Československa v roce 1968.

Co se týče Frankfurtské školy, jsou tak nazýváni činitelé Institutu společenského výzkumu (Institut für Sozialforschung), založeného ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1923. Současným ředitelem institutu je od roku 2001 profesor Axel Honneth. Jeho činitelé se zaměřují na kritiku západní kultury jako kultury násilného ovládání druhých, ale též přírody. Dlouho předtím, než ekologie a péče o životní prostředí se staly rozšířenými hodnotami, teoretikové Frankfurtské školy analyzovali dominanci nad přírodou jako ústřední charakteristiku instrumentální racionality západní civilizace.

Lze podle vás Západ ještě zachránit?

Západ se ještě může zachránit. Ale musí to skutečně chtít. Musí o to usilovat. Příslušníci západních národů se musejí především zbavit komplexu viny, který vychází ze špatného pochopení křesťanských zásad. Zodpovědnost duchovních je proto veliká. Lidé jako Tomáš Halík se mi jeví jako daleko škodlivější než mnoho jiných. V článku „Nezapomínejme na 21. srpen 1968“ jsem psal, že si kladu otázku, zda Halík, který byl vysvěcen na kněze v NDR, nezískal své nynější názory na islámskou invazi právě tam. Kladu si tu otázku stále.

Na www.eurabia.cz jsem 14. června 2017 uveřejnil článek „Oslava dne Jeruzaléma ve Svatovítské katedrále“. Zdůrazňuji v něm význam gesta pražského arcibiskupa Dominika Duky, který v pražské katedrále oslavil za přítomnosti místopředsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, izraelského velvyslance a dalších osobností padesáté výročí sjednocení Jeruzaléma. Dominik Duka se mi jeví jako příklad duchovního, který se skutečně chová zodpovědně. Žádná podobná oslava se nekonala v katedrále Notre Dame v Paříži. Tam už to prostě bohužel není možné.

Co si myslíte o myšlence, že neomarxismus je daleko nebezpečnější a rafinovanější, než byl například husákovský normalizační socialismus, kdy lidi jezdili na chalupy a režim už je tolik ideologicky nemasíroval a ty, kteří otevřeně nerevoltovali, nechal na pokoji. Zatímco neomarxismus mnohem více rozkládá samotnou podstatu člověka: gender tvrdí, že pohlaví je konstrukt, děti jsou odebírány rodičům…  A když dám srovnání, je pro nás větší hrozbou Merkelová, nebo jí byl Husák?

Souhlasím s myšlenkou, že neomarxismus je velmi, velmi nebezpečný, že ohrožuje samotnou podstatu člověka. Byl jsem nyní v Jeruzalémě, když se tam konala Gay pride parade (Přehlídka homosexuální hrdosti). V izraelských novinách psali, že vrchní rabín Jeruzaléma žádal starostu města, aby mnohobarevné prapory organizace homosexualů byly odstraněny alespoň z blízkosti dvou hlavních synagog. Nebyly! Město bylo zcela paralyzováno bezpečnostními silami, které měly za úkol zabránit střetnutím mezi manifestanty a kontramanifestanty.

Víme, že homosexualita existovala už ve starověku. Bible ji jednoznačně odsuzuje. Organizovat oslavu této perverzity v hlavním městě Svaté země je samozřejmě vnímáno jako velká provokace všemi, kteří se k dědictví Bible hlásí. Ale o to právě neomarxistům jde! Ať už jim homosexuálové skutečně sympatičtí jsou, nebo nejsou, vnímají je jako nástroj sloužící k oslabení a narušení společnosti. Snaží se vyvolávat u lidí soucit vůči nim. Byli prý tak dlouho nenávidění a pronásledovaní. Ať už to s nimi bylo jakkoli, na homosexualitu přece nemůže nikdo být hrdý! V očích věřících homosexuál žije v rozporu s řádem, který Stvořitel určil. Ale i v očích těch, kteří věřícími nejsou, žije v rozporu s řádem přírody.

Neomarxistická Strana evropské levice se hlásí k altermondialismu. Snad tomu můžeme rozumět tak, že chce, aby globalizace světového kapitalistického hospodářství pokračovala. Teprve až se ji podaří rozložit nejdůležitější národy, bude možné kapitalismus zlikvidovat. Je to myšlenka, která se shoduje s principem marxismu, podle kterého vývoj hospodářské základny určuje vývoj ideologické, mravní a kulturní nadstavby.

Fotogalerie: - Romové proti diskriminaci v Evropě

Protestní pochod: Stop pogromům proti Romům na Ukr...
Protestní pochod: Stop pogromům proti Romům na Ukr...
Protestní pochod: Stop pogromům proti Romům na Ukr...
Protestní pochod: Stop pogromům proti Romům na Ukr...
Protestní pochod: Stop pogromům proti Romům na Ukr...
Protestní pochod 31. července 2018: Stop pogromům ...

Co se týče poslední otázky, zda je pro nás větší hrozbou Merkelová, nebo jí byl Husák, řekl bych, že jde přece o dvě nesrovnatelné osobnosti. Husák byl pouhým vazalem Brežněva. Snad v detailech mohl vykonávat rozkazy svého pána trochu odlišně.

Merkelová je naopak jednou z nejmocnějších osobností současného světa. Její příkaz otevřít Německo, a tak i celou Evropskou unii obrovské mase muslimských přistěhovalců byl skutečně její iniciativou, za kterou ponese historickou zodpovědnost. I když, jako vždy, mohla se tak rozhodnout, poněvadž byla obklopena lidmi, kteří to chtěli též.

Jejich motivace mohly být samozřejmě různé. Už jsem je vícekrát rozebíral. Na příklad v článku „Kdo jsou ti, kteří otevírají dveře muslimské invazi?.

Doporučuji všem si též najít můj článek „Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu!“ a článek „O selektivním charakteru nepřátelství vůči nacionalistům“. 

Jaký je aktuální stav ve Francii a jak to tam teď vypadá z hlediska antisemitských útoků?

Aktuální stav ve Francii se mi jeví jako velmi špatný. Prezident republiky a vláda nedělají naprosto nic, aby zemi uchránili před muslimskou invazí a celkově před duchovním a mravním úpadkem. Totéž je možno říci o sdělovacích prostředcích, školách, univerzitách, církvích, zájmových seskupeních, o velké většině těch, kteří formují veřejné mínění. Těch málo lidí, kteří chtějí svou zemi a své hodnoty bránit, jsou umlčováni a ohrožováni.

Co se týče antisemitských útoků, je třeba zdůraznit, že jsou všechny prováděny muslimskými fanatiky. Pokládám za velmi politováníhodné, že mnoho francouzských Židů to jaksi nechce brát na vědomí. Zůstávají pod vlivem traumat minulosti.

Je pravda, že dlouho hlavní nepřátelé Židů byli na krajní pravici politického spektra. Bylo tomu tak v době Dreyfussovy aféry a samozřejmě v době maršála Pétaina. I když existoval i antisemitismus krajně levicový. Například Pierre Joseph Proudhon, kterého jeho současník Karel Marx označil jako nejvýznamnější osobnost francouzského socialismu, napsal, že Židy je třeba vyvraždit, nebo poslat zpátky do Asie. I sám Marx představoval vítězství buržoazie nad feudalismem jako triumf židovské mentality nad křesťanskou.

Takže opravdu nejsou antisemitské útoky dílem „krajní pravice“?

Nechci říci, že krajně pravicový antisemitismus už zanikl. Existuje stále, ale neprojevuje se násilnými akcemi. Ty konají pouze muslimové. Židé se ve Francii cítí stále méně a méně v bezpečí. Mnoho jich odchází do Izraele. Mnoho jich usiluje se vystěhovat do Spojených států, do Kanady, do Austrálie, na Nový Zéland.

Ve Francii, na protiislamizačním serveru Riposte laïque, jsem uveřejnil před posledními prezidentskými volbami článek nazvaný „Mezi francouzskými voliči jsou to právě Židé, kteří mají největší zájem volit Marine Le Penovou“. Víme ovšem, že vrchní rabín Francie naopak vyzval volit Macrona. Byl jsem tím velmi rozhořčen. I když má něco proti Le Penové, mohl prostě mlčet.

Na druhé straně dnes si kladu otázku, zda Le Penová, i kdyby se jednou k moci dostala, bude schopná islamizaci Francie zabránit. Mám pocit, že velká většina Francouzů prostě už nemá vůli svou zemi bránit, riskovat život, zdraví kvůli nějakému ideálu. Nemají už žádný.

Jaký bychom měli mít ideál?

Měli bychom si především položit otázku, co vlastně chceme, respektive máme povinnost, bránit.

Nyní jsem zde v novinách viděl fotografii nějaké kandidátky do voleb do Senátu Spojených států za Demokratickou stranu. Pod fotografií bylo upřesněno, že jde o „transgender woman“. Tedy o osobu, která byla původně mužem. To jí ale nevyhovovalo. Tak si dala udělat operace a hormonální léčbu a stala se ženou. A ta Demokratická strana, která představuje americkou levici, si takovou osobu vybrala za kandidátku a dělá reklamu její genderové specifice. Demokratická strana přece hájí lidská práva a svobodu. A k té patří i možnost vybrat si, zda chci být mužem, či ženou.

Řekl bych, že to ukazuje, o co vlastně jde. Existuje určitý řád. Řád určený Stvořitelem pro ty, kteří jsou věřící. Řád přírody pro ty, kteří věřícími nejsou. A pak jsou všichni ti frustrovaní, kteří ten řád nenávidí a chtějí ho zničit. A zdá se, že jich je stále více.

Musíme ten řád hájit. Mimo něj či proti němu nemůžeme přežít.

 

Dr. Martin Janeček (narozen 1942 v Praze) má po matce židovské předky a jeho otec byl katolík. Má český, francouzský i izraelský pas. V roce 1964 odešel antikomunista Janeček do zahraničí a usadil se ve Francii, kde získal občanství. Na pařížské univerzitě vystudoval dějiny, dějiny umění a mezinárodní vztahy. Po dosažení doktorského titulu působil jako učitel na škole výtvarných umění v Orléansu a v Paříži, od roku 1976 až do důchodu pracoval na francouzském ministerstvu školství. Od roku 1979 žije střídavě v Praze a Paříži. Publicisticky se angažuje v problematice vztahů s muslimským světem, který důkladně poznal během svých cest od Maroka až po Malajsii. Své poznatky a názory publikuje ve francouzském a českém tisku (Prostor, Křesťanská revue, Proglas, Slovo z Jeruzaléma). Je autorem knihy Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Klaus ml. může růst. Bude partnerem Babiše? Politolog Jelínek i o tom, zda Kalousek přežije útok Pirátů

16:35 Klaus ml. může růst. Bude partnerem Babiše? Politolog Jelínek i o tom, zda Kalousek přežije útok Pirátů

ROZHOVOR Babiš nejlépe komunikuje s voliči, zato ČSSD a KSČM udělaly spoustu chyb a ztratily levicov…