Ve svém komentáři pro ParlamentníListy.cz jste se zaobíral myšlenkou, že EU v koronavirové krizi odhalila především vlastní neschopnost a solidarita je v případě Unie v podstatě jen prázdným slovem. Jak se vypořádat s argumentem obhájců EU, kteří euroskeptikům při těchto slovech máchají před obličejem oním obřím záchranným balíčkem peněz, který plánuje Angela Merkelová?
Jak se dívat na to, že by Česko podle všeho mělo být v rámci tohoto fondu čistým plátcem, a tedy pomáhat platit dluhy jiných států?
Naprosto odmítavě. Tento projekt musí premiér, jde-li mu skutečně o klíčové národní zájmy naší země a našich občanů, rozhodně vetovat. Fond obnovy a rozdělování jeho prostředků je navíc konstruován jednoznačně účelově, v rozporu s jakoukoli logikou a spravedlností, na základě kritéria míry nezaměstnanosti (a nezaměstnanosti mladých), nikoli s ohledem na ekonomický propad států v důsledku pandemie koronaviru. Je tedy evidentní, že jde o akt, který byl připraven již dříve – a jen se čekalo na vhodnou příležitost, kdy jej vytáhnout na světlo, a přistoupit tak k dalšímu utužení evropské integrace včetně jejího nevratného charakteru právě společným nesplatitelným zadlužením.
Není podivné, že bychom měli v koronavirovém fondu obnovy být čistými plátci, když podle červnového odhadu OECD bude česká ekonomika pátou nejhůře postiženou na světě?
Samozřejmě podivné až zločinné, ale v počínání vedení EU a západních unijních států, hlavně Německa a Francie, logiku nehledejme. Tady jde o další z řady kroků a opatření, jež jsou namířeny proti zemím střední Evropy jako pomsta za jejich samostatné myšlení a názory a za odmítání podřídit se diktátu úředníků Evropské komise, zejména v oblasti migrační politiky.
Je podle vás tento plánovaný fond obnovy do budoucna splatitelný? Co by nastalo, pokud bychom chtěli jednou EU opustit? Museli bychom splácet?
Podle mne je celá tato čtyřkombinace obrovského schodku státního rozpočtu, stoupajících poplatků do EU a vznik oněch tří fondů (migrační, zelený a na obnovu) dokonalou pastí, jak zamezit jakýmkoliv snahám národních států o emancipaci, případně jim zabránit v odchodu z EU touto dluhovou pastí. Kdybychom chtěli po vzniku těch fondů EU opustit, určitě bychom museli splatit své dluhy i závazky.
Pokud fond začne fungovat, bereme na sebe jasně vymahatelné závazky. Pro státy, které finanční pomoc obdrží, splatitelný není, to vidíme na jejich platební morálce a zhoršování všech jejich makroekonomických ukazatelů v posledních desetiletích. Pochybuji, že pro nás splatitelný bude, a pokud snad ano, netroufám si odhadnout, jakou formou to bude (například otevření našich zlatých dolů cizím firmám?).
Ve svém textu jste se zabýval i otázkou, co nastane ve chvíli, kdy bude vlivem potíží znesnadněn dovoz potravin z cizích států. Má smysl se v českých podmínkách snažit o potravinovou soběstačnost, byť třeba jen částečnou?
Potravinová soběstačnost je jedním ze základních atributů státní suverenity a přežití národa, nejen v době krizí. Společná zemědělská politika naše zemědělství do velké míry zlikvidovala, vedla k enormnímu zdražení potravin – a bude hůř… jak nás naučila koronavirová krize, v těžkých dobách myslí každý stát především sám na sebe, tedy i výrobci a zahraniční dodavatelé potravin. Nemůžeme tedy vyloučit riziko, že dovozy potravin, na kterých jsme závislí, mohou být náhle omezeny. Proto se musíme snažit o potravinovou soběstačnost nikoli pouze o částečnou, ale o maximální možnou.
Podle údajů ČSÚ nemá čtvrtina českých domácností naspořeno ani 10 000 korun na pokrytí nenadálých výdajů. Dalších 30 procent by s úsporami vydrželo jen tři měsíce. Déle než půl roku by výpadek dokázala přečkat jen čtvrtina českých domácností. O čem to svědčí? Pomohla nám EU k dosažení vyššího životního standardu a jistot, nebo při pohledu na tato čísla o žádné jistoty nejde?
Podle mne tak EU členstvím ČR pomohla především sama sobě a svým korporacím využít infrastrukturu, odbornou pracovní sílu a tzv. investiční pobídky k dosažení zisků snů v takových nestydatých objemech, za které by managementy dotyčných firem v kterékoliv skutečné demokracii pozavírali na dlouhé roky. Tolik proklamovaná „svoboda pohybu osob“ pod hesly turistiky a studentských výměn totiž jen zakryla dovoz statisíců zahraničních dělníků do montoven (před koronavirovou krizí zde legálně pracovalo 630 000 cizinců), jejichž přítomnost udržuje úroveň mezd na stejně mizerné úrovni vůči např. Německu jako před 30 lety.
Jak potom lidé, kteří vlivem koronavirové krize přijdou o živobytí, mají vnímat zprávy o tom, že Česko bude doplácet na jiné státy?
Ještě nezapomínejme, že na toto doplácení si bude muset náš stát půjčit prostředky. Určitě budou všichni správně „nadšeni“, že smějí pomoci zahraničním bankám a jejich majitelům a orgánům, které budou tyto finance přerozdělovat dál a bohatnout na našich dluzích... a nechat si přitom nadávat do xenofobů a Čecháčků, kteří nevyznávají ty správné evropské hodnoty...
Ale vážně – je to naprostá hanebnost. Na Andreji Babišovi leží bez přehánění historická odpovědnost, snad jí dostojí.
Je to stejné, jako když vládní trojkoalice odmítla můj pozměňovací návrh na výrazné omezení tzv. zahraniční rozvojové spolupráce, protože mi přišlo zvrácené zadlužovat stát proto, aby část těchto peněz plynula neziskovkám, které podporují např. bosenské mlékaře anebo gruzínské včelaře. To se přece dělá, když je rozpočet v přebytku, a ne když si sami musíme půjčovat.
Německo 1. července převzalo předsednictví v Evropské unii. Mezi priority má patřit řešení otázky migrace, ve které mají členské státy být solidárnější. Posílí podle vás ještě tlak na ty země, které uprchlíky přijímat nechtějí?
Samozřejmě, němečtí politici se tím ani netají. Přesun azylové politiky z národních států na orgány EU, tzv. společný azylový systém a společné azylové řízení pro celou EU a přerozdělování nelegálních imigrantů do všech členských států, resp. finanční sankce (jakési výkupné) pro státy, které toto přerozdělování odmítnou, to jsou jasně deklarované cíle německého předsednictví. Pro nás je to ale nepřijatelné!
„Naše vláda se poučila z roku 2015. Víme, že nemá smysl členské země nutit, aby migranty přijímaly,“ uvedl k tomu německý velvyslanec v ČR Christoph Israng. Očekáváte od Němců, že se vyvarují „silového“ přístupu?
Nikoli, pouze změní taktiku. Mimo jiné právě tím, že nám umožní opravdu skvělou volbu mezi přijímáním islámských ilegálů a „právem“ platit miliony eur do unijního rozpočtu ve formě pokut od hodného německého policisty. Přeměnou nelegálních imigrantů při vstupu do EU na legální žadatele o azyl či pobyt se migračním fanatikům podařilo dokonale zamést stopy o jejich pohybu. Metodika „přesídlování“ takovýchto „žadatelů“ je posouvá do jiné kategorie migrace a jejich pohyb po EU se stává legální. S tím se nechceme a ani nesmíme smířit.
Poslanec za AfD Petr Bystroň interpeloval německého ministra zahraničí Heiko Maase ve věci přerozdělování migrantů po celé Evropě. Připomínal mu odmítavý postoj států V4 a ptal se Maase, zda hodlá trvat na nátlakovém způsobu. „… členství v EU s sebou přináší jak práva, tak povinnosti. Mnozí v EU profitují v obrovském rozsahu z členství v EU, finančně, ale nejen finančně. Jsou ale i jiné věci, jiné základní hodnoty, ke kterým jsme se členstvím v EU zavázali. A proto uvnitř EU nelze využívat pouze práv, ale je nutné i plnit povinnosti, které jsou s tím spojené,“ kontroval Maas a doplnil, že půjde o prioritu německého předsednictví EU. Jak se k těmto slovům postavit?
Termín „vynucená solidarita“ si plným právem zaslouží své místo ve slovníku „eurospeaku“, který připravujeme, aby obyčejní lidé věděli, co se doopravdy skrývá za touto libě znějící hatmatilkou. Je jasné, že v momentě, kdy státy západní Evropy jsou rozvraceny vlastní dekadencí a masivní imigrací nepřizpůsobitelných a nepracujících převážně Afričanů a Arabů, tak fakt, že ve střední Evropě je stále jakýs takýs pořádek, je jim trnem v oku. Osobně bych řekl, že tamější politici mají strach, aby jim to jejich vlastní voliči pod heslem „Jde to i bez migrantů“ nespočítali u voleb.
Můžeme například hlasitě protestovat – přičemž Jára Cimrman by dodal, že je to současné to jediné, co můžeme v tomto případě dělat. A nebyl by zase až tak daleko od pravdy... ale z praktického politického hlediska můžeme, či spíše musíme udělat tři věci: hlasovat proti německé reformě azylové a migrační politiky, a pokud bude přesto přijata, odmítnout se jí v praxi řídit. Nejdůležitější a dlouhodobě nejúčinnější je ta třetí věc, tzv. spása na šest – CZEXIT.
Osobně jsem se ještě před pár lety domníval, že EU sice nesplnila naše očekávání, ale že jako demokratická instituce je reformovatelná. Že i eurohujeři pochopí, že míra integrace již nyní překročila přijatelnou mez, a dají tam zpátečku. Nyní vidím, jak hluboce jsem se mýlil. EU není reformovatelná a podle pravidla „kdo uteče, vyhraje“ bych rozhodně raději viděl czexit dříve, než na nás spadnou všechny eurodluhy a záruky.
Proto po zkušenostech Británie, kde druhé celostátní referendum o brexitu nahradily plně mimořádné volby, kde zastánci brexitu prosadili Borise Johnsona, říkám, že každé volby u nás jsou nyní o czexitu. Protože kdo volí SPD, volí CZEXIT.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Marek Korejs
