Omezit Iva Ištvana a spol.? Profesor Gerloch, navržený Zemanem, vidí ohrožení spravedlnosti

28.02.2019 11:54

ROZHOVOR Prezident Miloš Zeman ve středu oficiálně navrhl Senátu na ústavního soudce prorektora Karlovy univerzity Aleše Gerlocha. Senát chce rozhodnout o jeho návrhu už na příští schůzi 20. března. Není jisté, že nominace Aleše Gerlocha bude úspěšná, protože se proti ní postavili lidovci, TOP 09 a zástupci klubu Senátor 21. Uznávaný právník a akademik v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz hovořil o problémech justice i návrzích, jak je řešit. „U nás máme příliš nastaveno rozhodování samosoudce, konkrétně na první instanci. Měly by rozhodovat nejen tříčlenné senáty, ale v některých případech na vyšších instancích i pětičlenné senáty, které by byly vyšší zárukou objektivnosti rozhodování,“ je přesvědčen Aleš Gerloch.

Omezit Iva Ištvana a spol.? Profesor Gerloch, navržený Zemanem, vidí ohrožení spravedlnosti
Foto: Hans Štembera
Popisek: Profesor Aleš Gerloch

Jak se díváte na názory, které se objevily v souvislosti s některými rozhodnutími Ústavního soudu, které zrušily zákony nebo jejich části? Největší důsledky mělo zrušení předčasných voleb na podzim 2009. Kritici některých kroků říkají, že se Ústavní soud stává třetí parlamentní komorou. Jak se díváte na tyto názory i na tato rozhodnutí Ústavního soudu, která poměrně výrazně ovlivnila českou politiku?

Anketa

K jakému volebnímu výsledku směřuje ČSSD v příštích sněmovních volbách?

12%
85%
hlasovalo: 11725 lidí

Existují i názory, že Ústavní soud stojí vlastně nad Parlamentem, protože může rušit zákony. To je samozřejmě pravda, ale může to dělat jen tehdy, když je to v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Je vázán ústavním pořádkem. Pokud šlo o konkrétní případ stížnosti poslance Melčáka, teď na podzim to bude deset let, tak podle mého názoru, a nejsem sám v odborné právní veřejnosti, kdo si to myslí, došlo k excesu, protože rozhodnutím Ústavního soudu byl zrušen ústavní zákon. Ústavní soud měl určitou argumentaci, proč si myslí, že takový postup je možný, ale je třeba poukázat aspoň na ten základní protiargument, že nedošlo k zásahu do nezměnitelných náležitostí demokratického právního státu tím, že byl přijat jednorázový ústavní zákon o tom, že by se volby konaly dříve. O porušení Ústavy by se dalo uvažovat, kdyby naopak došlo k prodloužení volebního období nebo o ustanovení, že už se žádné volby konat nebudou. Tato situace tady nepochybně nenastala a je třeba říci, že článek 9 Ústavy má nejen odstavec druhý, který právě zakotvuje ochranu podstatných náležitostí právního státu, ale i odstavec třetí, kde se říká, že výkladem právních norem nelze ohrozit demokratický charakter státu. V tomto směru je Ústavní soud, ale i jiné soudy a jiné orgány, které provádějí výklad právních norem, omezeny Ústavou.

Hovoří se o nezávislosti soudců, ale nejsou přece jen částečně závislí na výkonné moci? I když soudci nemohou být odvoláni, jen po kárném řízení, tak nejen soudce, ale i soudní funkcionáře, předsedy a místopředsedy všech úrovní soudů navrhuje ministr spravedlnosti a jmenuje prezident. S výjimkou členů Ústavního soudu, které navrhuje prezident a schvaluje horní komora Parlamentu.

Je třeba říci, že ústavní a zákonná úprava jednak stanoví, že nelze zasahovat do nestrannosti soudnictví, a to nejen ze strany orgánů výkonné moci, ale kohokoli, a počítá s tím, že to za určitých podmínek může být trestný čin, na druhé straně ale zdůrazňuje, že sami soudci musí být nezávislí a nestranní. A k tomu stanoví určité záruky jejich nezávislosti. Ani prezident republiky, ministr spravedlnosti nebo vláda apod. nemohou nijak ovlivnit setrvání soudců ve funkci, ale dnes ani předsedů soudů. To znamená, že například prezident nemůže odvolat ani předsedu Nejvyššího správního soudu z důvodu, že mu nechce vyhovět. Takže soudci jsou nesesaditelní, nepřeložitelní. Jiná situace je v případě nejvyššího státního zástupce, tam je ta situace jiná, toho může odvolat vláda.

O tom, že soudci jsou nesesaditelní, se v minulosti přesvědčil i někdejší prezident Václav Klaus, když se marně pokoušel odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou…

Ano, tato otázka tehdy vznikla a řešil to i Ústavní soud. Bylo to složitější v tom, že předsedové soudů byli jmenováni bez časového omezení, to bylo pak na základě této kauzy vyřešeno úpravou zákona o soudech a soudcích  nastavením lhůt pro setrvání ve funkci předsedy a místopředsedy soudu. Možností je odvolání na základě kárného řízení. Nejen soudce, to bylo i dříve, ale i předsedy a místopředsedy soudu. Ta situace je zásadně odlišná od oblasti výkonné, kde nadřízený může někoho odvolávat, když neplní jeho příkazy. A to je podstata té soudní nezávislosti, která by to měla garantovat. Důležité je, aby se obě strany zdržely pokusů o zásah do výkonu justice. Zejména by se měli zdržet soukromých schůzek. Není na místě si představovat, že soudci budou žít v úplné izolaci a nebudou s nikým komunikovat, ale všichni by si měli uvědomovat jejich pozici a neměli by zasahovat. Na druhé straně sami soudci by měli být odolní a měli by postupovat tak, že nebudou nějaké otázky zodpovídat a nevyhoví nějakým jejich návrhům. Zejména proto, že jim nic nehrozí. Někdo může namítat, že když třeba ministrovi spravedlnosti nebo prezidentovi nevyhoví, nedosáhnou kariérního růstu. Proto přicházím s návrhy, jak systémově pomoci.

O jaké systémové návrhy konkrétně jde?

Za prvé u nás v justici se podle mne platově příliš oceňuje kariérní vzestup. Ten by měl být minimalizován. Je to také navázáno na platy ústavních činitelů, což také činí problémy, v minulosti jsme měli řadu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech platů soudců právě kvůli jejich snižování. Myslím, že by platy soudců měly být odděleny od platů ostatních ústavních činitelů, kteří jsou v zásadě politici, a měly by být zvlášť upraveny. A to tak, že by nemělo hrát zásadní roli, jestli je někdo na okresním nebo na Nejvyšším soudu, aby třeba i sám soudce uvažoval, že půjde z nějakého důvodu z vyššího soudu na nižší, kde bude moci víc ovlivnit rozhodování v soudnictví. Stejně tak by měl být předseda soudu jmenován jednoznačně na dobu určitou, možná i kratší, než je dnes, na sedm nebo dokonce deset let. To je otázka. A zvažme, jestli by po tu dobu měl soudit. Tím bychom přispěli k tomu, že by – když mluví s představiteli výkonné moci – nemohl být příliš ovlivňován, protože by „jen“ řídil soud. Podle mne by měli předsedové soudů soudit jen výjimečně, buď v zastoupení, kdy je potřeba, ale spíš v plenárních věcech, kde by to měli řídit. Ale to je otázka k úvaze. A konečně jde o rozhodování v senátech. Ovlivnění soudů probíhá spíš na nižší úrovni, na okresních či krajských soudech. U nás máme příliš nastaveno rozhodování samosoudce, konkrétně na první instanci. A tady je možné ovlivnění soudce daleko snazší než ovlivnění vícečlenného senátu. Měly by tedy rozhodovat nejen tříčlenné senáty, ale v některých případech na vyšších instancích i pětičlenné senáty, ty by byly vyšší zárukou objektivnosti rozhodování. I to stojí za úvahu.

Kdo by byl členem těchto senátů? Jen samotní soudci?

Mohou to být i senáty, které nejsou složené jen ze soudců. Na první instanci jsme trošku dali malý důraz na roli přísedících, nebo na nějakou laickou roli, nemáme tedy ani porotní systém, ani – až na minimum – velkou účast občanů na rozhodování soudů, což by se podle mne mělo také zvažovat na první instanci. Máme možná také moc přetížené ty vysoké soudy, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, kde vzniká problém v rychlosti řízení. Jsou tady určité problémy, které se týkají funkčnosti justice. Někdy i otázky typu „kdy konečně rozhodnete“, mohou být brány jako zásah do justice, jako nepřímý náznak, že by se mělo rozhodnout přednostně nebo v něčí prospěch. Některé lhůty jsou skutečně v některých oblastech, třeba v oblasti hospodářské činnosti nebo ve správním soudnictví neúměrně dlouhé a je třeba to řešit.

Justice už léta volá po soudní samosprávě. Souhlasíte s jejím vznikem?

Sám pojem soudní nebo soudcovská samospráva je nonsens, protože soudní moc je součástí státní moci, a samospráva je výkon veřejné moci, ale oddělené od státní. Samospráva je územní nebo akademická nebo zájmová, ale nemůže být samospráva soudcovská. Má se na mysli to, že by soudy samy vykonávaly správu bez zásahu výkonné moci nebo s nějakým omezeným zásahem a správu by na centrální úrovni vykonávala nějaká nejvyšší soudcovská rada. Jsem v podstatě spíše pro, ale záleží na tom, jak by tento systém byl nastaven. Jednoznačně, a to jsem při různých příležitostech opakovaně vyjádřil, jsem proti tomu, aby se soudy uzavřely samy do sebe a aby došlo k úplnému oddělení soudcovské moci od jiných mocí. Protože systém dělby moci je založen nejen na rozdělení moci, ale i na vzájemných brzdách a rovnováhách moci. To se týká všech mocí. Nezávislost soudnictví nemůže být absolutní. To znamená, že z hlediska té správy je třeba právě mít určité možnosti zásahu jiných mocí. Na jedné straně je to moc zákonodárná, soudci musí soudit na základě zákonů, popřípadě podle mezinárodních smluv, k nimž dal souhlas Parlament. Nemohou soudit podle úvahy ani podle vzorových soudcovských precedentů. To je první omezení. Druhé se týká ze strany výkonné moci, kdy by mohlo hrozit při určitém nastavení, že soudci budou sami rozhodovat, kdo se stane soudcem, jak budou postiženi, když něco poruší. Takže tady je třeba hledat určitou rovnováhu mezi tím, že Ústava říká, lid je zdrojem veškeré státní moci, tedy i soudcovské, a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. To znamená, že musí být nějaký legitimizační řetězec, který je odvozen od lidu, jinak bychom přestali být demokratickým státem při úplném oddělení a inklinovali bychom k nějaké soudcokracii. Řešení vidím v tom, že nejvyšší soudcovská rada by byla kombinací soudců a právníků – nesoudců z jiných profesí včetně akademické oblasti, kteří by rozuměli problematice, ale nebyli by soudci. Soudci by v takovém orgánu neměli mít většinu, paritní zastoupení by bylo namístě. Pokud jde o předsedu, soudci sami se klonili k tomu, že by to měl být předseda Nejvyššího soudu, já osobně dávám do úvahy, jestli by to spíš neměl být ministr spravedlnosti, protože by měl mít nějakou možnost soudnictví ovlivnit. Ale nerozhodoval by o personálních, finančních, některých majetkových nebo organizačních otázkách sám jako dnes, ale rozhodovala by soudcovská rada. Nicméně by tu byla nějaká kombinace soudcovské reprezentace a představitelů veřejnosti, určitý prvek veřejné kontroly nad justicí.

V minulých týdnech se hodně řešil problém zásahů do nezávislosti justice ze strany prezidenta a jeho kancléře nebo otazníky kolem kauzy Čapí hnízdo obviněného premiéra Andreje Babiše. Jsou si před soudem všichni rovni, nebo je někdo rovnější? Nejsou zákony někomu nakloněny více, nedají se přizpůsobit? Nehrají v soudních sporech roli peníze, moc, vliv, známosti, jak se mnozí obávají, když například vidí třeba nekonání orgánů činných v trestním řízení v případě některých politiků?

Ano, nejedná se jen o justici v úzkém slova smyslu, my máme v trestním řízení poměrně významnou pozici policie, a zejména pak státního zastupitelství. A máme institut veřejné žaloby. Mne osobně zaráží jedna věc: zrovna nedávno se objevil další případ, že dlouho řešené kauzy, které nakonec státní zástupci dávají k soudu, končí zproštěním obžaloby.  A tyto případy nejsou ojedinělé. Samozřejmě je jasné, že asi ne každý obžalovaný bude odsouzen, o vině a trestu rozhoduje teprve soud, ale když je těch případů mnoho, je vidět, že tady také něco není v pořádku. Řešila se zejména otázka míry nezávislosti státních zástupců na výkonné moci. Tam samozřejmě podle mne není dobrá úprava, která stanoví, že nejvyšší státní zástupce je jmenován vládou na návrh ministra spravedlnosti a může být kdykoli odvolán. V praxi k tomu v posledních letech nedošlo. Ale u všech státních zástupců by také měla být nějaká lhůta.

Ale v minulých letech k odvolání nejvyšších státních zástupců docházelo. Například v případě  nejvyšších státních zástupkyň Marie Benešové nebo Renáty Vesecké. Benešovou odvolala vláda na návrh ministra spravedlnosti Pavla Němce kvůli kauze katarského prince Hámida bin Abdal Sáního. Renáta Vesecká zase byla kritizována za podivný postup během trestního stíhání Jiřího Čunka. Po kritice ombudsmana, Unie státních zástupců i Soudcovské unie, kteří Veseckou vyzvali k odchodu z funkce, ji vláda odvolala.

Ano, ale to už je řada let. Někdo říkal, že v souvislosti s posledními případy vláda nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana odvolá, ale to se nestalo. Ovšem ta potence tady samozřejmě je. A to oslabuje tuto pozici. Na druhé straně je třeba říci, že státní zastupitelství je součástí moci výkonné, takže je tady argument, že ministr spravedlnosti a vláda musí mít nějaký vliv na jeho činnost, takže snaha po úplné nezávislosti na výkonné moci vlastně vypadá jako úplně neústavní požadavek z hlediska zákonné úpravy, takže tady by se mohlo uvažovat o vyčlenění státního zastupitelství z moci výkonné a nastavení těch vztahů jinak, než jsou. Ale je tu pak otázka určité odpovědnosti, a to je třeba také vidět. Já bych dokonce řekl, že se velmi často mluví o tom, že prezident není odpovědný z výkonu své funkce, ale tyto otázky o minimálně efektivní odpovědnosti si lze klást u jiných ústavních orgánů, například poslanci a senátoři nemohou být nijak postiženi za hlasování. A teprve až po skončení volebního období rozhodují ve volbách voliči, jestli zákonodárci v Parlamentu setrvají, nebo ne. Nikdo nemůže poslance a senátory odvolávat z funkce, ani samotní voliči. Takže v jejich případě také musíme říci, že nemají přímou odpovědnost. Odůvodněně komplikované je to u soudců, otázka je u státních zástupců apod. O tomto mechanismu by se mělo diskutovat z hlediska záruk pro nezávislost, ale i z hlediska efektivnosti rozhodování a dodržování principu rovnosti. Například máme asi příliš mnoho opravných prostředků, tudíž obecně příliš mnoho příležitostí, jak zdržovat určitá soudní řízení, jak rušit soudní rozhodnutí, jak je vracet  zpátky a znovu rozhodovat.

To se v poslední době ukázalo v několika případech. Ať už v kauze exhejtmana Davida Ratha, nebo teď i v případu Lukáše Nečesaného.

Přesně. Je třeba si uvědomit, že pokud máme ústavní soudnictví nastavené poměrně velmi široce z hlediska možnosti se na něj obracet, tak je otázka, jestli má být takhle široce nastaven mimořádný opravný prostředek dovolání ve věcech trestních, kasační stížnosti ve správních věcech nebo i dovolání v civilních věcech, protože to jsou instituty, které eventuálně měly svůj význam, pokud vůbec neexistovalo ústavní soudnictví nebo bylo chápáno jen jako kontrola nad zákony, ale nikoli ve věci základních práv, navíc založených velmi široce. A to jsme nemluvili ještě o evropské dimenzi, která také hraje roli, tedy Evropský soud pro lidská práva nebo Soudní dvůr Evropské unie. Takže klíčová otázka vůbec je, kdy je soudní rozhodnutí konečné a kdy máme postaveno najisto, že je něco rozhodnuto, protože při takto nastavených mechanismech je tu velká nejistota. Rozhodnutí je sice pravomocné, ale je možné podávat další mimořádné opravné prostředky nebo domáhat se stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva, která třeba vrací tu věc zpátky. Myslím, že tady je prostor pro fundované a náročné úvahy, jak tohle nastavit, aby to bylo funkčnější. Jde o to, jestli třeba neposílit systém apelace, aby vyšší soudy spíše měnily rozhodnutí, než je vracely, nebo zvážit, pokud je věc vrácena zpět, a není respektován ten právní názor, jestli to nebude důvod ke kárnému řízení, nejen ke změně soudce nebo senátu, ale jestli při opakované obstrukci nesáhnout k nějakým prostředkům typu kárné žaloby vůči těm, kteří bezdůvodně nerespektují názory vyšších soudů. Takže princip spravedlivé justice je tady naplněn, ale je tu řada přímo systémových, to znamená zákonných, nebo přímo ústavních ustanovení, jejich interpretace a možná i praxe používání, které mohou vyvolávat oprávněné pochybnosti nejen o rychlosti řízení, ale i o věcné spravedlnosti. V této souvislosti by možná stálo za to se vrátit k myšlence vyšetřujícího soudce pro trestní věci, protože u nás státní zástupce vykonává dozor nad přípravným řízením a zároveň je žalobcem před soudem a z toho, co jsme si připomněli, že státní zastupitelství nemá stejnou pozici jako soudy, není plně nezávislé, může plynout úvaha, že policisté či státní zástupci mohou být ovlivňováni, aby určité případy nežalovali, nebo naopak žalovali, i když pak skončí zprošťujícím rozsudkem. Proto bych kladl otázku, jestli nemít pro dozor nad přípravným řízením raději vyšetřovacího soudce, který by byl nezávislý a nestranný. Tím bychom vyřešili i problém dvojí pozice státních zástupců. Těch námětů je více, ale myslím, že diskuse, která probíhá, je roztříštěná, je nesena dílčími zájmy, nemá koncepční charakter.

Ono se také ukazuje, že dobrat se spravedlnosti je poměrně drahá záležitost. Proto většinou různé mimořádné prostředky, stížnosti, dovolání či všelijaké obstrukce využívají spíš movitější obžalovaní, což může vést právě k  obavám, že bohatí se odsuzujícím rozsudkům spíš vyhnou. Navíc lidé, kteří byli třeba okradeni nebo poškozeni, musí zaplatit předem určitá procenta z vymáhané částky, na což mnozí také nemají. Ani právní zastoupení není levné, takže je otázka, jestli chudší lidé mají vůbec šanci domoci se spravedlnosti. Teoreticky jistě ano, ale prakticky je to z uvedených důvodů asi těžší.

Z jedné strany máte pravdu. Učinily se v tomto směru určité kroky, takže situace se možná mírně zlepšila, ale poukázal bych na druhou věc, že společnost je možná příliš vedena k tomu, abychom se soudili. Ta spravedlnost by často byla efektivnější, kdyby došlo k narovnání, dohodě, existují i mediátoři, kteří by mohli v řadě případů hledat nějaké mimosoudní řešení. Velký důraz se položil na úlohu soudů, na to, že každý se má domáhat svých práv, což je sice správné, ale pak musíme nést i důsledek, že se budou lidé domáhat práv i neodůvodněně nebo nadbytečně a očekávat rychlá řešení, kterých se nemohou dočkat.

Není to vůbec specificky český problém, když vidíme fungování soudních soustav v Evropě, je to obecný jev. My tady patříme dokonce mezi minimálně dobrý průměr, nejsme na tom v tomto směru nijak extrémně špatně. Nevím, jestli je to reálné. Ale dřív byla společnost víc založena na určité důvěře, na neformálním řešení eventuálních sporů. Dnes je založena primárně na nedůvěře ke všemu, takže je snaha všechno prověřovat, kontrolovat, neúměrně narůstá byrokracie a k tomu přistupuje i ten požadavek na soudnictví, protože i každý orgán, třeba ministerstvo, má-li něco zaplatit, chce to mít soudem rozhodnuté, a ne dobrovolně zaplatit škodu, kterou způsobilo. Takže tlak na soudy roste, hlavně na kvantitu jejich činnosti. Proto bude skutečně třeba říci, že nemůžeme jít jen směrem zvyšování počtu soudců nebo zkvalitňováním elektronizace justice, což jsou sice dobré kroky, ale jen tím problém nevyřešíme.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Libuše Frantová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Mináři, dostaň KSČM pryč z politiky! Zkušený aktivista má úkoly pro Milion chvilek

9:10 Mináři, dostaň KSČM pryč z politiky! Zkušený aktivista má úkoly pro Milion chvilek

30 LET OD LISTOPADU 89 „Ukončení ostudné přítomnosti KSČM v Parlamentu a změna volebního zákona, aby…