Proč jste se rozhodla kandidovat do Senátu? Co bylo vaší hlavní motivací?

Měla jsem v plánu kandidovat už před rokem, tehdy jsem ohlásila svoji kandidaturu. A protože jsem to občanům slíbila, tak svůj slib plním. Jsem přesvědčena, že bych kandidovat měla. Kandiduji za okrsek Prostějov, Kojetín, tady mne občané znají z mé předchozí práce, protože kromě toho, že jsem lékařkou, jsem byla také v roce 2004 až 2008 náměstkyní hejtmana Olomouckého kraje. V té době se mi podařilo prosadit pár konkrétních regionálních záležitostí, například záchranu zámku a zámeckého parku v Čechách pod Kosířem, vyhlášení přírodní rezervace Terezské údolí, spuštění revitalizace Plumlovské přehrady apod. Jsem vděčná za roky své práce v Poslanecké sněmovně, za to, že jsem měla možnost poznat práci poslance a že jsem si našla témata, u nichž jsem přesvědčena, že bych se jim měla věnovat i nadále.

Fotogalerie: - Boj o Prahu

Jakým tématům byste se konkrétně chtěla věnovat?

Hlavně sociálně-právní ochraně dětí, což souvisí také s mojí původní profesí dětské lékařky. Zjistila jsem, že tento systém v České republice je ohrožen. Můžeme se bavit o zkvalitňování systému, ale není správné ho úplně destruovat. Mám zkušenost z Poslanecké sněmovny, že jsou tu síly, které mají zájem o destrukci tohoto fungujícího systému z různých důvodů. A jako lékařka vidím i potřebu péče o naše starší spoluobčany, protože tzv. zákon o dlouhodobé ošetřovatelské péči není za mnohé a mnohé roky dořešen.

Byla jste hodně známá tím, že jste bojovala proti rozhodnutí norských úřadů v případě dětí Michalákových. Sledujete tuto kauzu dál?

Samozřejmě. Na to se mne ptají i občané. A musím říci, že mne znají z této kauzy.

Jak se případ vyvíjí? Je ještě nějaká naděje, že se obě děti vrátí někdy své matce?

Teď momentálně čekáme na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Máme informaci, že by případ měl být projednán dokonce přednostně. Kromě případu paní Michalákové jsme domluveni se Slovenskou republikou v případě nyní tříleté Maxinky Ladické, kde je rodina také rozhodnuta případ medializovat, protože i bez medializace se nedočkali kýženého výsledku. Děvčátko nebude rodičům vráceno, protože maminka vyrostla v pěstounské péči a podle Barnevernetu nemá dostatečné schopnosti, aby mohla pečovat o své vlastní dítě. Dítě už je delší dobu mimo vlastní rodinu, to znamená, že už nedoporučují jeho návrat. Pokud jde o děti Michalákovy, tam bych apelovala zejména na to, že Norsko doposud neodpovědělo na otázky, které mu položil český Parlament prostřednictvím usnesení 545 z 9. prosince 2014. Tehdy jsme se ptali a žádali vládu České republiky, aby zjistila odpověď Norska na otázku, proč jsou chlapci nadále v pěstounské péči, přestože důvody k jejich odebrání pominuly, proč jsou rozděleni do dvou pěstounských rodin a proč u nich není zajištěna výuka českého jazyka. Na žádné tyto otázky ani na požadavek, aby byl ověřen zdravotní stav chlapců, především staršího Deniska, o kterém několik let nic nevíme, Norsko neodpovídá.

Jak tedy hodnotíte postoj vlády v kauze chlapců Michalákových?

Snaha české vlády, ať už se to týká ministerstev, hlavně Ministerstev práce a sociálních věcí nebo zahraničí, byla taková kolísavá. V poslední době mám trochu pozitivnější zprávy, ale v době, když jsem v Poslanecké sněmovně bojovala za práva dětí, především Ministerstvo práce a sociálních věcí, ať už to byla ministryně Marksová nebo ředitel Úřadu pro právní ochranu dětí pan Kapitán, spíš celou situaci ztěžovali a komplikovali, vysloveně se snažili nepomáhat a očerňovat rodinu různými způsoby a výroky, které nebyly podložené.

Jak si takový laxní postoj českých úřadů, které by měly pomáhat svým občanům v zahraničí, vysvětlujete?

Když se podíváme, na co všechno plynou do České republiky peníze z norských fondů, dá se to částečně pochopit. Informace jsem zveřejnila na svém Facebooku, peníze jdou částečně na pozitivní věci, jako je obnova kulturních památek, nebo na práci některých nevládních neziskových organizací, na druhé straně peníze z těchto fondů jdou na celou plejádu, desítky až stovky projektů z oblasti genderu, z oblasti LGTB. Měl být také napsán nový zákon o sociálně-právní ochraně dětí podle norského vzoru, což mělo být financováno z norských fondů za 28 milionů korun, z norských fondů a českého rozpočtu jsou financovány i projekty jako kontrola projevů na Facebooku. Z toho se dá celkem pochopit, že snaha českých vládních představitelů byla poněkud chabější a liknavější. Paní Michaláková dnes pracuje jako asistentka ve škole pro děti s hendikepem, může jim pomáhat jako pomocná učitelka a se svým přítelem vychovává jeho dceru. Nikdy nebrala sociální dávky, což se taky někde objevuje, živí se prací a svou statečností ukazuje světu, jak norský systém ochrany dětí funguje. V Norsku jsou zřejmě přesvědčeni, že ten systém je pro ně správný, nicméně pak se objeví konkrétní případy a rodina, až když jsou jí odebrány děti, pozná bezmoc v boji o děti proti státní mašinerii. Nikdo nezpochybňuje, že existují případy, kdy je rodině třeba odebrat děti, kdy je potřeba zasáhnout, ale dokumenty, například televize BBC i český dokument Děti státu, svědčí o objektivních, konkrétních případech naprosté bezmoci.

Česká veřejnost, na rozdíl od politiků, se velmi razantně postavila za paní Michalákovou. Teď přišla europoslankyně Michaela Šojdrová s návrhem, aby Česká republika přijala padesát sirotků ze Sýrie, ale tenhle nápad nemá bezvýhradnou podporu ani ze strany politiků, ani ze strany části společnosti, která se bojí příchodu migrantů z muslimských oblastí. Premiér Andrej Babiš prohlásil, že nepřijmeme žádného syrského uprchlíka ani sirotka, jiní politici jeho postoj kritizují. Myslíte, že by Česká republika nezvládla přijmout padesát dětí?

Je to poměrně složité. Pokud jde o politiky, někteří z nich nám v případě paní Michalákové nepomohli, naopak spíš situaci zkomplikovali, proto nevím, proč zrovna tito politici, kteří chtějí přijmout syrské sirotky, se stejně tak neangažovali v kauze paní Michalákové a dali od nich ruce pryč.

Koho máte konkrétně na mysli?

Týká se to i paní Šojdrové. Zpočátku projevovala nějaký zájem, ale potom se odmlčela, takže nevím, jestli chtěla nebo nechtěla pomáhat, ale zájem prostě ztratila. Poslanci Evropského parlamentu nám opravdu nepomáhali. Tedy kromě Tomáše Zdechovského. Norsko je na pranýři například Rady Evropy, tam se opakovaně přijímají usnesení proti Norsku, kritizující systém, kdy je procentuálně velké množství dětí odebíráno a dáváno do nepříbuzenské pěstounské péče. Pokud jde o syrské sirotky, moc o tom nevím. Jsou to údajně chlapci, údajně od dvanácti let výše, ale je pro mne zajímavé, proč tam nejsou děvčata. Velvyslankyně v Sýrii paní Filipi, které si mimořádně vážím, nedoporučuje násilné přesazení těchto dětí do cizího kulturního prostředí. Je pro pomoc v místech, která jsou zasažena válkou, v jejich domovině. Těch problémů je víc. Je otázka, jak by to mělo proběhnout, do jakého typu péče by děti měly přijít a na jak dlouho. Máme tzv. doplňkovou ochranu pro lidi z míst zasažených válkou po dobu, kdy konflikt trvá. Pokud je mi známo, konflikt v Sýrii je v podstatě ukončen. Určitě jsou tam místa, která jsou bezpečná. Druhá věc je, do jakého druhu péče by tito velcí muži měli přijít. Jestli do adopce, což má spoustu mezinárodněprávních konsekvencí, do pěstounské péče nebo ústavní péče. O tom nic nevíme. Česká republika a její občané jsou solidární, vidíme to na různých sbírkách, zajímají se o náhradní péči, o ohrožené děti. Nemyslím, že by někomu nechtěli pomoci, pokud pomoc skutečně potřebuje. Já jsem se v této oblasti angažovala už v roce 2015, a to dvěma způsoby. Jednak v případě tzv. nezletilých bez doprovodu, kdy Českou republikou skutečně procházeli nezletilí migranti bez doprovodu dospělých, podařilo se mi prosadit do zákona pozměňovací návrh, aby jim zdravotní pojišťovny proplácely zdravotní vyšetření hned od začátku jejich pobytu v dětských domovech. Ředitelé domovů mi totiž vyděšeně volali, protože potřebovali okamžitou diagnostiku těchto dětí hned po jejich umístění, protože nevěděli, jaké mohou mít nemoci. A přitom běženci byli v kontaktu s ostatními dětmi, protože tato zařízení nemají například izolační pokoje. A druhá věc: 1. října 2015 jsem prosadila usnesení Poslanecké sněmovny, má číslo 888, které vytyčilo mantinely vládě České republiky k jednání o migraci. Šlo o to, že tzv. prosazování kvót na trvalý relokační mechanismus na přerozdělení uprchlíků je nepřípustný a může být schválen pouze jednomyslně, to znamená, že je tam právo veta. Prosadila jsem to a vláda se tím v podstatě dodnes řídí.

Vy jste se v době, kdy jste byla poslankyní za TOP 09, názorově se svou stranou v pohledu na solidaritu se zeměmi Evropské unie v oblasti migrace rozešla. Byl to hlavní důvod, proč jste opustila TOP 09 a kandidujete do Senátu jako nezávislá?

Já mám pořád stejné názory. Svůj názor jsem prosadila v usnesení, o kterém jsem mluvila, tehdy mne topka podpořila a usnesení, že není možné přijímat povinné kvóty, je dodnes platné.

Od prosazování povinných kvót už sama Evropská unie ustoupila.

Ano, ale v roce 2015 byla úplně jiná situace.

Tehdy byl pro přijetí migrantů i současný premiér Andrej Babiš. V té době říkal, že nám migranti pomohou řešit problém s nedostatkem zaměstnanců. Dnes odmítá přijmout i jediného uprchlíka. Co takovému obratu o sto osmdesát stupňů říkáte?

U pana Babiše bude problém spíš v tom, co říká dnes, co říkal včera a co bude říkat zítra. Asi tak.

Andrej Babiš také odsoudil velmi ostře rezoluci Evropského parlamentu, která doporučila Evropské komisi zahájit řízení proti Maďarsku kvůli porušování evropských hodnot a principů. Andrej Babiš se dokonce distancoval od hlasování europoslanců zvolených za ANO, které je v Evropském parlamentu součástí frakce ALDE, ta toto jednání iniciovala. Český premiér zúžil problém kritiky Maďarska jen na otázku migrace a pominul problémy kolem potlačování svobody tisku a další, které se v Maďarsku dějí podle zprávy, kterou měli poslanci k dispozici. Jak vy to vnímáte?

Já to považuji za černý den Evropského parlamentu ve vztahu ke svobodě a suverenitě jednotlivých států. Pokud takto vystupují europoslanci proti Maďarsku, nelíbí se mi, že stejným metrem neměří například Španělsku v postupu proti Katalánsku. To je na delší povídání. Jde o tzv. hlasování o aktivaci článku 7 Lisabonské smlouvy, kdy Evropský parlament dal návrh, aby se tím Rada EU zabývala. Ale řídit se tím nemusí. Je otázka, jestli s tím Evropský parlament vysloví také souhlas. Pro rezoluci hlasovalo podle mých informací 448 poslanců, ale jsou dva mechanismy a oba musejí být splněny. Jednak musejí být schválené nadpoloviční většinou parlamentu, což bylo splněno, ale také schválené dvěma třetinami přítomných poslanců. Podle čísel, která proběhla, ale je třeba to ověřit, nerada bych veřejnost mystifikovala, na hlasování bylo přítomno 685 poslanců, pro přijetí rezoluce jich mělo být 457. Je to technikálie, ale možná to usnesení Evropského parlamentu ani není platné.

Jaký byl tedy podle vás skutečný důvod kritiky Maďarska? Byl to odmítavý postoj k migraci, jak tvrdí Viktor Orbán i Andrej Babiš?

Pokud jde o to, co všechno se v Evropském parlamentu děje, zachytila jsem informace o postavení maďarské vládní strany FIDEZS ve frakci EPP, to znamená Evropské lidové straně. Jde o informaci, že existuje snaha evropské levice, konkrétně kolem Emmanuela Macrona, odloudit liberálnější křídlo z Evropské lidové strany do jím zakládající skupiny Generace Evropa. Je možné, že je to tlak na maďarského premiéra Viktora Orbána a jeho politickou stranu FIDEZS, jestli vystoupí z konzervativní lidové frakce sami nebo jestli konzervativní frakce přistoupí k tomu, že je vyloučí. Frakce ALDE je velmi liberální, v jejím čele stojí bývalý belgický premiér a ti mají docela zájem o migraci. Je otázka, co s tím premiér Babiš udělá, on má opravdu velmi dobrý tým poradců, který mu radí, jak má vystupovat. Ale jeho poslanci mu jeho píár obraz trochu zkomplikovali.

Mluvila jste o černém dni Evropského parlamentu, takže si nemyslíte, že Maďarsko porušuje hodnoty a principy Evropské unie, jak zdůvodňovali europoslanci usnesení proti Maďarsku?

To se pořád dokola vracíme k věcem, o kterých jsem často hovořila. Co vlastně jsou konkrétně evropské hodnoty?

Třeba svoboda projevu, shromažďování, svoboda a nezávislost tisku, nezávislost justice…

To bychom se museli podívat do jednotlivých zemí, zda opravdu také mají doma všechno v pořádku. Druhá věc je, co hájí premiér Orbán. Má jasnou představu o tom, co je manželství a rodina, opravdu nechce multikulturní projekty, je to otázka bezpečí vlasti, což jsou hodnoty lety ověřené. Neustále se vracíme k tomu, že v Evropě bohužel dochází velmi často k narušování těchto tradičních hodnot různými snahami evropské levice. Týká se to různých oblastí, ať je to například redefinice manželství, sňatků homosexuálů, odebírání dětí z rodin apod. Ta evropská úroveň by si měla vyjasnit, co to jsou evropské hodnoty, které bychom měli hájit, jinak se nezachráníme. A pokud si evropští poslanci myslí, že mohou hlasováním tyto záležitosti změnit, tak se mýlí. Nemohou. To jsou věci, které se hlasováním změnit nedají a o těch se hlasovat ani nemá. Musíme si také uvědomit, že maďarská reprezentace byla zvolena ve svobodných volbách a maďarští občané mají určitě možnost ve svobodných volbách to zase změnit.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.