Kdo byl NEJLEPŠÍM primátorem Prahy?Anketa
Babiš není spasitel, ale postará se o všechny. To je výstup nedávného rozhovoru premiéra v demisi. Co je to za rétoriku? Co vypovídá o našem národu, že u něj slaví úspěch? Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spíše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak? „Vyhmátl“ to Andrej Babiš?
Fenoménu Babiš nedokážeme porozumět, pokud si nepřipustíme, jak silná je nenávist milionů občanů vůči současnému politickému systému. Nejde jen o odmítání jednotlivých politiků či stran, ale o odmítnutí celého systému vládnutí a ekonomického systému. Chybí nám srovnatelná data, ale vše nasvědčuje tomu, že předlistopadový režim se těšil vyšší podpoře obyvatel než ten současný.
Andrej Babiš dokáže s tímhle pocitem výborně pracovat a postavit se jako ten, kdo přináší radikální změnu. A protistrana mu nahrává. Pokaždé, když zdiskreditovaní politici, intelektuálové a neziskovkáři rozpoutají další kolo kampaně o tom, že Babiš údajně ohrožuje demokracii, posílí ho to. Vždyť občané odmítají právě ten režim, který mainstreamová média nazývají demokracií a který je ve skutečnosti oligarchií s feudálními prvky! Nejsou to všichni, ale jejich dost, aby to zajistilo ANO pohodlné volební vítězství.
Pomáhá mu i dílčí zlepšení životní úrovně, ke kterému došlo v posledních dvou letech. Babišovi voliči očekávají, že zlepšování bude pokračovat. Ve skutečnosti se ale zdá, že možnosti současného režimu jsou vyčerpány a životní úroveň už dále neporoste. Přispívá k tomu i Babišovo rozhodnutí otevřít zemi masivnímu dovozu pracovní síly ze zahraničí, čímž zmizí tlak na zvyšování mezd.
Můžeme tedy čekat pokles Babišovy popularity?
Zcela jistě budou někteří jeho příznivci zklamáni. A to ještě nevidíme dopad Babišovy multikulturní politiky. Jeho kroky ve vztahu k imigraci a multikulturním neziskovkám jsou přesně ty stejné, jaké by dělali třeba Jiří Dienstbier, Michal Kocáb, Tomáš Halík, Anna Šabatová a podobně. Zatím se to daří před veřejností tajit, ale bude to stále obtížnější.
Nicméně Babiše může ještě dlouho držet u moci odpor vůči takzvaným tradičním stranám. Voliči nakonec Babiše podpoří jen ze strachu, aby se k moci nedostali politici ODS, TOP, Stan, Pirátů a podobných uskupení.
Tuhle rovnováhu ale může rozbít vstup třetí síly. Tou může být SPD, pokud by se rozhodla stát se masivní silou schopnou převzít moc (zatím se podle toho nechová) nebo nějaká úplně nová strana. Babiš a protibabišovská fronta tak společně hrají o to, jak zatlačit SPD a nepřipustit vznik nového skutečně lidového politického hnutí.
Kdo byl NEJLEPŠÍM primátorem Prahy?Anketa
Jak by se musela změnit SPD, aby mohla zaútočit na pozici nejsilnější strany v zemi?
Myslím, že Tomio Okamura i jeho spolupracovníci si v parlamentu počínají výborně, tady už asi není mnoho co vylepšovat. Ale strana s ambicemi prosadit revoluční změnu musí mít desítky výrazných osobností, funkční základní organizaci v každém městečku, perfektně fungující systém práce s členskou základnou, vlastní média. Nezdá se, že by SPD mělo v tuto chvíli ambici něco podobného vybudovat. A bez toho jsou příliš zranitelní.
Lze schvalovat záměr Andreje Babiše razantně zvýšit důchody?
Počkejme, jakou vlastně to bude mít podobu. Jedna věc je zvýšení, druhá věc je zásadní nespravedlnost ve výši důchodů. Pokud budou nejvíce zvýšeny nízké důchody nebo se peníze aspoň rozdělí rovnoměrně, lze tomu jen tleskat. Jak jinak lze lépe využít peníze? Dotacemi neziskovkám? Nabíráním dalších úředníků? Rozkrádáním pod hlavičkou podpory vědy?
Dokáže náš stát pomoci sociálně slabým, důchodcům, postiženým a samoživitelkám?
Myslím, že se na celou záležitost potřebujeme podívat úplně jinak. Současný ekonomický systém produkuje chudobu, nevzdělanost a mnohdy beznaděj. Probíhá debata, nakolik to má být zmírněno sociálními dávkami. Levice správně říká, že lidé nemohou být ponecháni bez dostatečné pomoci. Pravice správně říká, že zatím všechny takové programy rozdávání peněz skončily zhoršením problému.
Rozdávání peněz může být akceptováno jenom jako dočasné nouzové řešení. Cílem nemůže být stav, kdy jsou lidé závislí na milodarech státní byrokracie a kdy existuje neustálé napětí mezi plátci daní a příjemci podpor. Jde přece o to, aby zdraví lidé pracovali, pracující nežili v bídě a naprostá většina dětí vyrůstala s oběma rodiči. Pan Krása, předseda národní rady zdravotně postižených, nedávno zmínil, že většina invalidů by mohla alespoň omezeně pracovat a být začleněna do života. A konec konců, i na velkou část důchodců by se mělo pohlížet jako na lidi, kteří ještě mají co nabídnout, a ne jako na pasivní příjemce podpory.
V tomhle smyslu můžeme tvrdit, že stát katastrofálně selhává. Připouští či dokonce podporuje nekontrolované bujení byrokracie. Toleruje a podporuje takovou strukturu ekonomiky, které produkuje chudobu a nevytváří dostatečné šance. Zejména pro lidi z nižších vrstev je zoufale nevýhodný. A vedle toho stát provozuje sociální systém, který vyhovuje úředníkům a aktivistům, ale má děsivé důsledky pro jeho „klienty“.
Psali jsme:
Příznivci současného systému ale říkají, že se musíme smířit s tím, že tradiční rodina a tradiční přístup k práci je minulostí...
Ti stejní lidé, kteří to tvrdí, pak prosazují takový systém dávek a takovou právní úpravu, která ženy motivuje, aby vychovávaly děti bez otců.
Ve skutečnosti je to tak, že pokud by lidé měli na výběr, rozhodnou se spíše pro tradiční rodinu a raději by měli dobrou práci než dávky. Jenže žijí v prostředí, které jim takovou možnost nedá.
Není to tím, že nejsou dost schopní?
Tohle tvrdí někteří tržní komsomolci. Jenže nebýt dost schopný, to není zločin. Opravdu není možné, aby každý jezdil mercedesem, a není ani možné, aby každý jezdil oktávkou. To je v pořádku. Ale každý občan České republiky musí mít jistotu, že pokud bude dodržovat zákony a poctivě pracovat, neupadne do bídy a bude schopen se aspoň jakž takž postarat o svou rodinu. Každý musí mít jistotu, že když bude poctivě pracovat, bude se těšit větší úctě než dotovaní umělci a vyžírkové z neziskovek.
Je v možnostech vlády s tím něco udělat?
Některé záležitosti jsou poměrně jednoduché. Třeba celý problém s exekucemi by se dal vyřešit za den, kdyby na tom někdo měl skutečný zájem.
Ale kromě toho se potřebujeme posunout k modelu, který nikdo nezná. Víme, že socialismus založený na státním vlastnictví všeho a centrálním plánování se neosvědčil. Vidíme, že výsledky současného korporátně-byrokratického systému jsou ještě horší. Jenže jak se vrátit k hospodářství založenému na malých firmách a spíše uzavřených národních ekonomikách než na globálních trzích? Tu cestu dnes nikdo nezná, ale je taky jasné, že současný systém generuje větší a větší problémy a že žádný objem peněz rozdaných na podpory to nedokáže kompenzovat.
Obvyklé se říká, že rozvoj ekonomiky potřebuje velké trhy a že omezením mezinárodních pohybů bychom zchudli...
Po více než sto let tomu skutečně bylo tak, že odstraňování ekonomických hranic vedlo k nárůstu obchodu a bohatství. Bylo co rozdělovat a profitovaly z toho všechny složky společnosti. Jenže v posledních desetiletích se trend obrátil. Mezinárodní obchodní výměna roste, hrubý domácí produkt roste, jenže bohatne jen úzká vrstva specialistů a manažerů. Většině lidí se daří stále hůře. U nás je trochu kompenzováno růstem platů v posledních dvou letech, ale dříve či později nás ten stejný trend zasáhne. Navíc korporace podporují zavádění regulací, které ničí malé firmy a živnosti. Podporují také neomezenou imigraci a likvidaci demokracie. I to je důsledkem mezinárodního obchodu.
Kromě toho musíme vidět, že nejde jen o ekonomickou výkonnost. I kdyby globalizace ekonomiky vedla ke zbohatnutí, bylo by přijatelné nechat kvůli tomu zničit národní kulturu, mezilidské vztahy a obranyschopnost jednotlivých zemí? Takové otázky nemohou rozhodovat ekonomičtí experti, to jsou otázky politické a morální. Měli by o tom rozhodnout normální lidé ve skutečně svobodných volbách nebo referendech.
Co zneužívání sociálních dávek „nepřizpůsobivými“?
To je jedním z projevů toho, o čem mluvíme. Ti lidé nejsou nepřizpůsobiví, jsou naopak až příliš snadno přizpůsobiví. Když stát nabídne, že bude platit peníze za flákání a antisociální chování, tak se najdou lidé, kteří té nabídky využijí. Pokud ji využívají řadu let, ztratí schopnost vrátit se do normálního života. Pokud dokonce vznikne celá komunita, která se v takovém chování povzbuzuje a pokud v takové komunitě vyrůstají děti, je neštěstí hotovo.
Nejcitlivější jsou pochopitelně ty etnické menšiny, které mají v průměru nižší inteligenci a temperament nepříliš vhodný pro dlouhodobou systematickou práci. Nicméně nemůžeme jim to klást za vinu. Ta menšina funguje jen jako záminka k tomu, aby mohly téct stovky milionů do kapes neziskovek a aby se vytvářela stále další místa nepotřebných byrokratů.
Opět platí, že vše by bylo možné vyřešit v podstatě okamžitě. Zastavit vyplácení veškerých podpor, ale dát „nepřizpůsobivým“ možnost vydělat si peníze. Pojď házet lopatou nebo mýt nádobí a večer dostaneš peníze na ruku. Nemáš na nájem? Pojď si vydělat. Nemáš na obědy pro dítě? Pojď si vydělat. A tvrdě zasáhnout proti každé neziskovce, která by se pokoušela to označovat za porušování lidských práv.
Psali jsme:
Mají mladé rodiny s dětmi šanci na slušný život?
Jak které. Pár procent mladých lidí z nejbohatších rodin mají zcela jistě slušnou perspektivu. Pak tu jsou speciální skupiny jako třeba ti, kdo bydlí s rodiči na jejich statku, a počítají, že ho jednou převezmou. I někteří špičkoví techničtí specialisté mají v celku slušné životní šance. Ale naprostá většina dnešních mladých lidí je na tom hůře než jejich rodiče a prarodiče.
Reálná mzda a ceny bytů jsou nastaveny tak, že aby si člověk mohl dovolit hypotéku, musí pracovat na manažerském místě. Jenže čistě statisticky není možné, aby byl každý manažerem. Navíc jsou dobrá místa obsazena lidmi středního věku, kteří tam plánují zůstat ještě desítky let. Celé dohromady to znamená, že mnoho dnešních mladých lidí vstupuje do světa, který jim neumožní založit rodinu. Nemají vlastně žádnou budoucnost.
Když dnes mluvíme o povrchní a sobecké mladé generaci, vidíme jen logickou reakci. Mladí pochopili pravidla a přizpůsobili se – cestování, zábava, nulová odpovědnost, nulová morálka, po nás potopa. Korporacím to vyhovuje. Získávají tak pracovníky ochotné ke všemu, bez morálních skrupulí a závazků. Až je korporace přestane potřebovat, prostě je vykopne.
Nejsou pak na místě silnější prorodinná opatření? Společné zdanění manželů, nižší daně či nižší platby sociálního pojištění pro ty, kdo vychovávají děti?
Rozhodně potřebujeme silnější propopulační politiku. Ale opět platí, že systém dávek nebo daňových úlev může fungovat jen jako krátkodobé opatření. Mnohem důležitější je vytvořit prostředí, kde i pro průměrně inteligentního člověka a průměrným vzděláním bude snadné získat takovou práci, ze které zaplatí bydlení a uživí rodinu.
To opět ukazuje k nutnosti změnit základní ekonomický model. Česká republika je dnes „krmelcem Evropy“. Z toho, co čeští pracující vyprodukují, jde do ciziny tak velká část hodnoty, že zbytek nestačí ani k tomu, aby se mohla narodit další generace dělníků. Je to vlastně obvyklá strategie nadnárodních korporací. Obsadit zemi, co nejrychleji ji vysát, vypálenou zemi opustit a jít zase jinam.
Jenže dá se s tím něco dělat, když už skoro všechno patří k cizincům?
Ve zdravé ekonomice není ani tak důležité, komu dnes patří která výrobní hala. Ve zdravé ekonomice je důležité, jaké firmy a projekty vznikají.
Řešení spočívá v tom, že vláda začne povzbuzovat místní lidi k zakládání firem. Nové české firmy do určité velikosti vyjme z působnosti všech nebo téměř všech regulací. Zajistí bankovní prostředí, kde bude možné sehnat peníze na rozumné projekty. Úřední obtěžování omezí na nadnárodní korporace a bude dbát, aby zahraniční podniky nezískaly příliš silné postavení na místním trhu. Pokud to bude nezbytně zapotřebí, zavede dovozní cla, aby chránila místní výrobce. Bude dávat místním firmám zakázky na hodně složitá technologická řešením, aby ty firmy měly možnost se učit. To je účinnější než rozdávání grantů. Republika se přestane zaplétat do cizích ekonomických válek a dovolí českým firmám obchodovat s naprosto každým – vyjma speciálních položek typu zbraní.
To je cesta k tomu, aby země zbohatla a aby se před lidmi otevíraly takové příležitosti, že nebudou potřebovat milodary od státní byrokracie. Je to cesta založená na vědomí, že tím nejhodnějším zdrojem jsou lidé, jejich pracovitost, kreativita a energie. Když čeští lidé pracují pro cizí korporace, země ztrácí. Když sedí doma a berou podporu, země ztrácí. Když tráví čas vykazováním a složitou byrokracií, země ztrácí. Když dělají něco produktivního v českých firmách, země bohatne.
To by byla smysluplnější cesta než vytvářet chudobu a potom to napravovat rozdáváním milodarů.
Psali jsme:
autor: Lukáš Petřík
