V neděli 20. října se v Divadle na Vinohradech uskutečnila premiéra vaší inscenace PRO MOU VLAST. Co jste její tvorbou zamýšlel a měl jste při premiéře pocit, že diváci ji právě takto přijali a pochopili?

V minulém roce jsem byl osloven vedením Pražského komorního baletu, abych v rámci roku české hudby 2024 vytvořil se souborem celovečerní inscenaci hodnou tohoto výročí. Po delší úvaze, kde hrálo roli několik různých variant, jsem se rozhodl udělat MOU VLAST Bedřicha Smetany, zčásti i proto, že od jeho narození aktuálně uplynulo rovných 200 let. Původním záměrem byla tedy celá Má vlast – 80 minut hudby. Kvůli současným značným finančním limitacím souboru, které krom jiného výrazně omezují nějaký větší scénografický názor, jsem však posléze musel tuto ideu pozměnit. Novou dramaturgií se staly dva rozdílné kusy, z nichž druhý a delší je postaven na částech ze Smetanova cyklu symfonických básní. Odtud tedy modifikace názvu večera. Předložka „pro“ má však i jiný význam.

V čem ten jiný význam spočívá?

To, co se s touto zemí (naší vlastí) v posledních letech děje, považuji za naprosto zoufalé. Je nehorázně devastována, a to na mnoha úrovních najednou. Navíc jsou podnikány kroky k potlačování její národní svébytnosti a státní suverenity. Touto inscenací se tedy, krom jiného, metaforicky a symbolicky stavím na obranu „své“ vlasti, její kultury a kořenů a zároveň se lehce dotýkám i některých charakterových rysů jejího národa. Včetně těch negativních – tedy velkému počtu lidí, kteří onu zhoubnou cestu spoluvytvářejí, jakkoli podporují anebo to vše i jen mlčky akceptují. A to se zdaleka netýká pouze oněch zmíněných posledních let, ale i mnoha období v minulosti. Pokud se národ nepoučí, historie se má tendenci opakovat...

Vzhledem ke standing ovation, k reakcím diváků přímo po premiéře a posléze i písemným gratulacím a děkováním, mám pocit, že to bylo přijato velice pozitivně. O tom, kdo pochopil více či méně, samozřejmě nemohu objektivně mluvit, jelikož netuším.