Hradní zahraničně politický expert Hynek Kmoníček tvrdí, že v migrační krizi jde Evropě o existenci. A není sám: I Donald Tusk hovořil o možnosti rozpadu EU coby pravděpodobnějším, než kdy jindy. Tak tedy: Schengenský prostor, euro a EU jako taková. Čemu z toho hrozí rozpad, rozklad, významné okleštění?
S panem Kmoníčkem víceméně souhlasím, migrační krize skutečně přispěla k pádu některých dosavadních dogmat, třeba toho o „evropských řešeních“. Kvůli brutálnímu tlaku lidí, jako jsou pan Juncker nebo paní Merkelová, jsou evropské státy rozdělené tak, jako již dlouho nebyly. Pokud se nepodaří začít konečně dodržovat platná pravidla a dostat migraci pod kontrolu, může skutečně dojít k obnově vnitřních hranic. Bylo by to nepříjemné, ale nedá se nic dělat. Schengenský prostor je zkrátka konstrukce pro klidné časy a zcela chápu potřebu některých států vědět, kdo vstupuje na jejich území. Česká republika by na takovou situaci měla být připravena, protože v takovém případě bude potřeba jednat rychle a instrukce z Berlína, posílané do Strakovky po panu Prouzovi, už nebudou panu Sobotkovi stačit.
Pro některé by rozpad EU byl katastrofou, pro některé požehnáním. Dovedete si představit lepší Evropu bez EU? Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát bez EU? Stala by se „kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu EU mluví?
Příběh „buď EU, nebo Rusko“ neberu, je to nesmysl, kterým nás straší eurohujeři. Celá věc je mnohem složitější. I pokud bychom připustili, že EU má nyní mnohem více problémů než přínosů, je její současný stav výsledkem několika desetiletí vývoje spolupráce mezi evropskými státy. Představa, že můžeme jen tak prásknout dveřmi a zůstat izolováni ve středoevropském ostrůvku blahobytu a volného obchodu, je dětinská. Naše země patří do západního civilizačního okruhu a musíme s našimi partnery komunikovat. Na rozdíl od některých jiných politiků jsem přesvědčen, že Evropská unie není nějaký stav, že to není ani absolutní dobro, ani zlo. Evropa se proměňuje, a pokud vyvinete dostatečné úsilí, můžete ji změnit. I proto jsme doslova na zelené louce založili reformně orientovanou politickou skupinu, která je nyní, po pouhých šesti letech existence, třetí nejsilnější skupinou na evropské scéně a předpokládám, že dále poroste. Stále ještě věřím na reformu EU, ne na nějaký chaotický rozpad.
Fotogalerie: - Eurokvóty nechceme
Fotogalerie: - Sobotka a europoslanci
Francie, Británie, Dánsko, Nizozemí, Maďarsko, Polsko... Ve všech těchto zemích existují nyní výrazné politické síly, které se odklánějí od hlavního proudu evropského myšlení. Snaží se o vystoupení svých zemí z EU, případně navázání větší spolupráce s Ruskem. Měl by se Brusel některých z nich obávat? Kterých nejvíc?
Dosavadní model evropské integrace postavený na dogmatu „ever closer Union“ se vyčerpal, to je jasné. V Bruselu jej nyní pěstuje už jen generace politiků, kteří s ním spojili celou svou kariéru a nechtějí se jej vzdát – typickým příkladem je pan Juncker. Myslím si, že nastal čas, kdy bude sílit realistický, pragmatický a reformní přístup k EU. V budoucnost stran, jejichž jediným programem je rozpad EU, příliš nevěřím, ve skutečně důležitých volbách většinou propadnou.
Jestliže se má Evropská unie čeho obávat, jsou to nikoli její kritici, ale právě zarytí federalisté, jejichž tupý dogmatismus rozeštval evropské národy proti sobě tak, jak se to v uplynulých desetiletích nikomu nepodařilo. Evropské paradigma se musí změnit, jinak odpor vůči celé této konstrukci poroste.
Liberálně orientovaní pozorovatelé vybízejí k začlenění co největšího počtu migrantů do Evropy, „jestřábi“ naopak varují před nepokoji či občanskou válkou, kterou „neevropané“ v Evropě vyvolají a před kriminálními a sociálními problémy. Zaměstnavatelské svazy považují imigraci za produktivní, někteří ekonomové však varují, že pracovních míst, hlavně nekvalifikovaných, bude v budoucnu ubývat a imigranti budou zátěží. Tak co je tedy v tomto směru pro Evropu dobré?
Která skupina europoslanců dělá v Evropském parlamentu svou prací největší čest České republice?Anketa
Jak hodnotíte slovenské parlamentní volby a jejich možný přesah do Evropy? To znamená, jestli je i v jiných zemích možný podobný vzestup extremistických stran. Podle Anne Applebaum jsme jen dva nebo tři špatné kroky vzdáleni od konce NATO, EU a možná i liberálního řádu, jak jsme ho znali. Můžou třeba úspěch Marine Le Pen a odchod Británie z EU vyvolat zemětřesení s důsledky, o nichž Applebaumová hovoří?
Mám radost, že druhé místo ve slovenských volbách obsadily naše partnerské strany SaS a OĽaNO-NOVA, tedy strany eurorealistické. Propadly naopak strany spojené s eurolidovci, což znamená, že naše Aliance evropských konzervativců a reformistů posílila i na Slovensku a racionální přístup k EU bude u našich východních sousedů znít silněji. Osmiprocentní zisk fašistů je nepříjemný, ale nijak bych jej nepřeceňoval.
Článek Applebaumové jsem četl. Je to přesně ten druh přestřelené katastrofické novinařiny, který i u nás pěstují někteří komentátoři. Pro řadu komentátorů je posílení kritiků EU samozřejmě tragédie, se kterou se nedokážou vyrovnat, a tak straší rozvratem nebo již zmíněným Ruskem. Jako obvykle se mýlí, naštěstí. To ovšem nic nemění na tom, že odchod Británie by pro zbytek EU znamenal ztrátu prestiže i nepříjemné ekonomické a politické důsledky.
Psali jsme:
V zmiňovaných parlamentních volbách na Slovensku se dostal do vyšší politiky rekordní počet menších stran, včetně krajně pravicové ĽSNS Mariana Kotleby. Domníváte se, že by to příští rok mohlo u nás dopadnout stejně v reakci na problémy s migrační a finanční krizí?
Neočekávám, že by se Česko vydalo touto cestou. Za prvé, Kotleba navazuje na odlišné tradice, odlišná témata z minulosti, na Slovenský štát. Nic pěkného to samozřejmě není. Ale my takovou „tradici“ naštěstí nemáme. A za druhé, okraj našeho politického spektra se drobí mezi řadu subjektů, které se perou samy mezi sebou a působí spíše legračně.
Co čekat od výsledku právě proběhlého summitu EU – Turecko? Někteří publicisté to nazývají summitem poslední záchrany. Vidíte nějakou možnost efektivní dohody a následné úspěšné realizace? Ministr obrany Stropnický to například nazval čekáním na zázrak.
Summitů poslední záchrany máme každý rok několik, a všechny ukazují zoufalou neschopnost evropských elit pojmenovat problémy a řešit je. Postavy typu pana Junckera nebo paní kancléřky Merkelové na tom nesou největší díl viny. Je jasné, že s Tureckem se dohodnout musíme. Turci hostí už tři miliony uprchlíků a my nutně potřebujeme, aby se tito lidé nevydali dál na cestu do Evropy. A to nás pochopitelně bude něco stát. Špatnou zprávou je, že se na scénu znovu vrací nefunkční kvóty na přerozdělování běženců. Takové narušení státní suverenity je pro mě zcela nepřijatelné, nikdo nemůže zvnějšku nařizovat státům, komu udělí na svém území povolení k pobytu. Princip „jeden za jednoho“ je pro mě nepřijatelný. Je třeba se vrátit k návrhům na efektivní uzavření tzv. balkánské cesty pro nekontrolované a nekontrolovatelné vlny migrantů.
Fotogalerie: - Uprchlíci ve Smilovicích
Do České republiky míří čínský prezident na několikadenní návštěvu. Mluví se o historické události, Miloš Zeman ho dokonce jako prvního prezidenta pozve do Lán, jak řekl nedávno pro PL. O rozruch se postaralo i schvalování dohody mezi Prahou a Pekingem kvůli části o politice jedné Číny včetně Tchaj-wanu. Jak na to pohlížet?
Čína je pro nás zajímavý obchodní partner, takže návštěvu čínského prezidenta můžeme přivítat, pokud přinese dobré výsledky. Pražská „kauza“ byla klasickou bouří ve sklenici vody rozpoutaná TOP 09, která se chytá pověstného stébla. Kdyby kvůli této smlouvě nezačal vyvádět Kalousek, nikdo by si toho ani nevšiml. Politika jednotné Číny je oficiální politikou České republiky a zastával ji i Karel Schwarzenberg, takže jde jen o další pokrytecké moralizování. Navíc se v té smlouvě nikde nepraví, že Tchaj-wan je součástí komunistické Číny, jak tvrdí pan Kalousek, ale „čínského území“ – a to o sobě Tchaj-wan tvrdí také, protože sám sebe považuje za jediného reprezentanta Číny. Pan Kalousek tedy navíc ještě lže, což ovšem při jeho častých změnách názorů a politických postojů nepřekvapuje. Nemůže nás poučovat někdo, kdo sám chtěl sestavovat vládu s podporou komunistů.
Šíří se spekulace, zda Vladimír Putin bude znovu kandidovat. Západní média konstatují, že dokázal lidi ošálit natolik, že opozice nemá žádné šance. Co soudit o situaci v Rusku do budoucna i s přihlédnutím ke vztahům Ruské federace se Západem?
Vztahy Ruska a Západu se budou muset s postupem času vrátit do rovnováhy. Návrat do časů železné opony je obtížně představitelný, už jenom kvůli vzájemnému obchodu, který potřebují obě strany. Je ale také jasné, že putinovské Rusko se jednoznačně snaží o obnovu Sovětského svazu. Mám tím na mysli dlouhodobé posilování nepřátelství vůči Západu prostřednictvím státní propagandy i konkrétních činů nebo doslova opevňování bývalého sovětského teritoria vojenskými systémy a nárazníkovými zónami s převažujícím ruským vlivem. Angažmá v Sýrii po boku Íránu, Hizballáhu a Assada je například posledním kouskem v této skládance. Je třeba, aby si Rusko konečně uvědomilo, že už není světovou politickou (a už vůbec ne ekonomickou) velmocí, ale maximálně mocností druhého řádu, a začalo se podle toho chovat.
Železná opona to tedy nebude, rozhodně ale nedojde k žádnému privilegovanému partnerství, jak si to naivně představoval třeba Barack Obama.
_profil_top.jpg)
Ing. Jan Zahradil
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
