Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti fenoménů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?
Máte pravdu, že diskuse o současném pojetí kapitalismu je nejen dlouhá, ale zřejmě i nekončící. Nicméně pro mne samotného je daleko více demokracie, která současný kapitalismus, ať chceme či nechceme, provází. Dokonce se hovoří o občanské společnosti, takže nejde pouze debatovat o liberalismu či finanční oligarchii, ale je nutno posoudit všechny plusy a mínusy současného světa. Podle mého názoru celý problém současné globální společnosti, volného trhu či spotřební společnosti je v tom, že navrch mají ekonomové před intelektuály, sociology a před mravností. Každé rozhodnutí je totiž hodnoceno z ekonomického hlediska a z hospodářských dopadů na společnost. Málo se dbá na problematiku morálky, etiky či vztahů mezi lidmi. Osobně jsem přesvědčen, že neoliberalismus, jako základ současného pojetí světa musí skončit a je pouze otázkou, co jej nahradí. Tady bych si přál zachování demokratických principů a zvýšení solidarity ve společnosti, včetně návratu k hodnotám lidskosti a morálky.
Lze současný ekonomický systém ve světě nazvat volným trhem? Není spíše diktaturou nadnárodních korporací a velkých bankovních domů, které mají vliv na americký Fed, který tiskne nekryté peníze a manipuluje světovou ekonomikou, vysílá falešné signály a nahrává spekulacím těch, kteří jsou dobře informováni a mají dobrý přístup k „levným penězům“? Není to celé založené na manipulaci místo reálné tržní hodnotě založené na nabídce a poptávce?
Podle mého názoru je nutno striktně hodnotit úroveň a kvalitu vlastního demokratického vládnutí na straně jedné a vliv nadnárodních korporací, byznysu a finančního kapitálu na straně druhé. A to prosím v jednotlivých zemích světa. Je zajímavé sledovat nejen provázanost politiky a ekonomiky v USA, ale také konkrétní řešení některých krizí. Ve Spojených státech existuje prezidentský systém, a proto je také tato funkce spojena s obrovskými pravomocemi. Jejich nominační a volební systém lze těžko aplikovat v našich podmínkách, vždyť pro potřebnou nominaci je nutné sehnat obrovské množství peněz. A já vždy říkám, že platí, čí chleba jíš, toho píseň zpíváš.
Mimochodem to neplatí pouze o USA, ale obecně. Stačí se podívat na kandidáty do českého Senátu či některé politiky, u nichž veřejný zájem rozhodně není na prvním místě. A když jsme u toho řešení, pak připomenu právě problémy amerických bank, kde na jejich sanaci nakonec nešly peníze daňových poplatníků, jako v EU, ale peníze byly získány opětovným prodejem po stabilizaci bank. Jinak musí platit, že zákony mají platit pro všechny. To, že tomu tak není, není vinou demokracie, ale její slabostí. Prostě nedokáže vymoci právo tak, aby se dosáhlo spravedlnosti. A pokud tato spravedlnost schází, pak je nakročeno k nedemokratickému řešení. A vůbec neplatí klišé exprezidenta Václava Klause, že trh vyřeší vše. To je právě ten pohled ekonoma, který odmítá jakékoliv jiné vědecké disciplíny.
Dám takovou provokativní otázku. Není to tak, že střední třída, kterou budeme široce definovat jako pracující, kteří nedostávají subvence, dotuje a živí dvě skupiny obyvatel? První jsou nepracující a nepřizpůsobiví asociálové žijící ze sociálních dávek. A druhou nadnárodní korporace a banky, které si vymohly sobě vyhovující legislativu, které dostávají státní zakázky a dotace a levné natištěné peníze od centrálních bank? Do druhé skupiny bychom mohli zařadit i různé ze státních peněž žijící nevládní „neziskové“ organizace, umělce či pseudovědce a pedagogy žijící ze státních grantů a subvencí... Souhlasíte, byť s jistým zjednodušením, s takovým popisem systému?
Každé zjednodušení kulhá, protože nic není ani bílé, ani černé. Definovat střední třídu jako třídu pracujících je také nedostatečné. Problém vlivu bank a finančních korporací, tak jako podnikatelů na politiku je zřejmý. Nicméně demokratická společnost má svá pravidla, která, pokud by se dodržovala a vymáhala, brání střetu zájmů, který popisujete. To, že existují obrovské mezery v tomto dodržování a spíše je národním sportem obcházení pravidel, není nic veselého. Platí, kromě pár výjimek, že každý návrh zákona je nějakým způsobem ovlivňován, chcete-li zalobbován. A nejsou to pouze banky, pojišťovny či další finanční instituce, ale i různé komory, neziskové organizace, ale i samotní jednotlivci. Rozhodně to však nelze paušalizovat v tom smyslu, že za vším hledej peníze či korupční chování. Prostě v demokratické a občanské společnosti je běžný zájem o tvorbu legislativy, která ovlivňuje život občanů či chod institucí.
To, co je důležité, je mít nastavená taková pravidla, aby bylo zřejmé, kdo stojí za daným ovlivňováním, k čemu a komu toto ovlivňování slouží a jaké veřejné náklady budou muset být vynaloženy. Pokud jsou nastavena konkrétní pravidla, která jsou nejen transparentní, ale i vymahatelná, pak se není třeba ani lobbingu obávat. Ale přiznejme si, že v naší zemi se povětšinou přijímají pravidla, která reálně nelze vymoci. Zřejmě je to národním sportem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. A v řadě případů se jedná o vyslovený populismus. Dělit společnost na ty, kteří žijí pouze ze sociálních dávek a na ty, kteří na ně pracují, odmítám. A to nejen jako sociální demokrat, ale i z vyššího principu mravního. Prostě solidarita ve společnosti je důležitá pro její soudržnost. Tam, kde tuto soudržnost postrádáme, vznikají diktatury a nedemokratické režimy. Na straně druhé, a již jsem o tom hovořil, je nutno u veřejnosti zachovat pocit spravedlnosti. A skloubit tyto dva potřebné instituty je velmi složité.
Psali jsme:
Co otázka neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě. Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů třeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.
Znám obě zmíněné teorie. Dokonce existují názory, že lidí je na světě dost a bylo by vhodné je nějakým způsobem rozdělit, na ty schopné a na ty neschopné. Ale to jsme již tady měli, ať již v období otrokářské společnosti či v období fašismu. Technický pokrok nelze zastavit, ale platí, že nemůže být podmíněn pouze honbou za zisky nadnárodních korporací či jednotlivců. Automatizace, robotizace a rozvoj IT technologií na jednu stranu zvyšují produktivitu práce, na straně druhé zvyšují zisky. Pak je logickou otázkou rozdělení těchto zisků či obecně rozdělení národního bohatství. Tady jsem přesvědčen, že toto dělení není ani spravedlivé a ani dlouhodobě udržitelné. Čím dříve si to společnost uvědomí, tím pro ni lépe. Však také o tom hovoří současný papež František a já s jeho názory souhlasím.
Není pouze rolí státu, aby bojoval proti nezaměstnanosti, která je logicky velkou hrozbou pro sociální systémy světa. Vždyť mohou vznikat nové veřejné služby či služby pro občany. Například neustále se zvyšující věk dožití bude vyžadovat lepší a dostupnější zdravotnictví a sociální služby. Také rozvoj celoživotního vzdělávání či změnu postoje společnosti k seniorům. Tady vidím možnost zaměstnat značné množství občanů. K tomu ovšem bude nutno změnit rozdělování národního bohatství. Přece nelze donekonečna tolerovat rozšiřování pomyslných nůžek mezi úzkou skupinou těch nejbohatších a velkou skupinou těch chudých. Je třeba se poučit z minulosti a v rámci EU konat. Jak jsem řekl, volný trh nic nevyřeší, protože neexistuje. A obávám se, že těch různých regulativů a regulací neubude, ale přibude. Proto je důležité, aby stát plnil nejen své ústavní funkce, ale aby prosadil v rámci demokratických zemí více spravedlivou společnost. Tisknutí peněz nic dlouhodobě nevyřeší, ale naopak přinese řadu dalších problémů a nakonec i snížení životní úrovně obyvatel.
Do jaké míry naším světem otřesou projevy změny klimatu? Sucho, povodně, neúroda, živelné katastrofy, zatopení pobřežních území... Co z toho se ukazuje jako reálné a co jako nesmysl? Měl Václav Klaus pravdu, když tvrdil, že globální oteplování není v žádném případě způsobeno člověkem?
Nechci se přít o to, zda existuje či neexistuje globální oteplování. Spíše je důležité přijmout za fakt skutečnost, že existují změny klimatu, které ohrožují bezpečnost lidstva. Uvedu několik konkrétních údajů. Červen byl za posledních 112 let nejteplejší a červencové teploty překročily své historické hodnoty. Marshallovy ostrovy budou v příštím století pod vodou, rozpouštějí se ledovce a rostou území s nedostatkem vody. Na tyto změny musejí odpovědní politici reagovat. Stačí se poučit z minulosti například tím, že budeme zadržovat vodu v krajině, zvýšíme zalesňování či snížíme emise. Musíme také počít at s rozmary počasí, na straně jedné povodně a na straně druhé období sucha. Nevím, nakolik jsou globální změny klimatu způsobeny člověkem, ale to, že jim rozvoj civilizace neprospívá, je snad jasné každému rozumně uvažujícímu člověku. Musíme začít u sebe a mít pozitivní vztah a zároveň i respekt k přírodě a přírodním zdrojům. A opět platí, že klimatické změny nelze měřit podle ekonomických vzorců či ekonomických pouček. Takto se totiž příroda nechová. A lidstvo je součástí přírody jako celku.
Psali jsme:
Ve Spojených státech klesá již od poloviny 70. let reálná mzda. Životní úroveň Evropanů častokrát zaostává za úrovní roku 2008, některé evropské země jsou katastrofálně předlužené a zejména ty v jižní Evropě trpí příšernou mírou nezaměstnanosti, zejména mladých. Co čeká dnešní mládež za ekonomickou budoucnost v Evropě? Jak zabránit odlivu pracovních míst jinam? Jsou Asiaté, zejména Číňani, tak hbití, pracovití a nedostižní, že před nimi neobstojíme? Zvykli jsme si na pohodlný život na dluh s tím, že se nemusíme o nic snažit?
Opět chci zdůraznit, že nelze na tyto problémy pohlížet přes sklo ekonoma. Prostě Číňané, Indové a další národy dělají za minimální mzdy, za které by zde nevyžili a neuživili svoji rodinu. Globální ekonomika a globální kapitál způsobuje v honbě za stále vyššími zisky přesun výroby tam, kde je lidská námezdní síla nejlevnější. Evropa a vyspělé země mohou konkurovat těmto trendům několika způsoby. Tím prvním je vyšší konkurenceschopnost vlivem automatizace a robotizace, což ovšem znamená snížení počtu pracujících. Tím druhým je celní a daňová politika vlád a například celé EU. A tady je problém, protože pokud politická rozhodování ovlivňují nadnárodní korporace a bankovní systém, pak o nějakém boji proti sociálnímu dumpingu nelze hovořit. Prostě je nutno zvolit řadu opatření, která povedou k ochraně západního trhu i zaměstnanosti.
Jaká opatření?
Nutno reformovat vzdělávací systém, který musí být zaměřen na obory, které jsou potřebné a které přinášejí vysokou přidanou hodnotu. Nelze donekonečna „vyrábět“ sice vysokoškolsky vzdělané, ale na trhu práce neuplatnitelné absolventy. Také mnohá očekávání těchto mladých jdou nad rámec možností té které země. Uvedu příklad Kypru, kde u mladé populace je většina vysokoškolsky vzdělaných, ale uplatnění nacházejí pouze ve službách, které jsou málo placené. A pak je otázkou přiměřenosti sociálních dávek a minimální mzdy. A opět jsme u toho, kdo a jakým způsobem ovlivňuje výši minimální mzdy, kterou pobírá zhruba pět procent zaměstnanců. Nicméně pokud minimální mzda neumožní normální fungování rodiny, pak se nelze divit trendu, že lidé raději pobírají dávky či pracují v šedé ekonomice. Pak neodvádějí daně, zdravotní a sociální pojištění a jsme stále v kruhu. Musí přece platit, že ten, kdo pracuje, se musí mít lépe než ten, který pobírá sociální dávky. A ten, kdo je sice nezaměstnaný, ale aktivně si zaměstnání hledá, se musí mít lépe, než ten, kdo se soustavně práci vyhýbá. Vždyť se stačí podívat na nabídky zaměstnání, aby bylo všem jasné, že práce je. Otázkou je, za kolik a zda mladí mají vůbec o ni zájem. Ale obecně si nemyslím, že by jiné národy byly pracovitější, vzdělanější či více motivované. Jde spíše o nastavení pravidel a zejména je dodržovat. A právě vynucování k dodržování těchto pravidel velmi pokulhává. Tady je pole neorané pro státní a veřejnou správu.
Dotkli jsme se otázky školství. Není to tedy tak, že s počtem vysokých škol i studentů klesá jejich kvalita, že existují zbytečné obory, které nikoho neuživí a že je naopak nedostatek technicky vzdělaných lidí a nedostatek klasických učňáků?
Podle mého názoru je nutno změnit financování vysokých škol tak, aby podporu dostávaly ty, jejichž absolventi se uplatňují na trhu práce. Ale v tom oboru, ve kterém studovali. Otázka středních škol či odborných učilišť je spíše odpovědností zřizovatele. Tady musí být daleko větší provázanost škol a podnikatelského sektoru. Například ve formě studijních stipendií, podnikových praxí a také je nutno podporovat ty obory, o které je zájem ze strany firem. Otázku kvality vzdělávání je třeba hledat již na základních školách. Stále převažuje množství informací a učiva, nad jejich reálnou uplatnitelností.
Biflování nikomu neprospělo, je nutno vzděláním nabité vědomosti uplatňovat v praxi. A právě praxe je potřebná v průběhu studia, ať již na střední či vysoké škole. A na podporu „smysluplné“ praxe by měla jít státní podpora a nikoliv pouze „dotovat“ platy ze státního rozpočtu. Jsem pro více zdrojové financování našeho školství, ale úroveň a vlastní hodnocení vzdělanosti musí mít centrálně v rukou stát. A je nutno mít na paměti délku studia v souvislosti s požadavky trhu práce. A je také třeba apelovat na podnikatele a zaměstnavatele, aby platy a mzdy odpovídaly potřebám života v České republice.
Zhruba polovina manželství se rozvádí a zhruba polovina dětí se rodí mimo manželství. Co to říká o stavu společnosti a rodiny?
Celý vývoj je nutné vidět v časové ose a domnívám se, že rozvodů nepřibývá. Souvisí to se stylem života, rodinnou a náboženskou výchovou i se stavem společnosti jako celku. Pokud rozvod manželství se stal běžným a společností akceptovatelným, pak se nelze divit tomuto trendu. Na druhou stranu je nutné, aby státní prorodinná politika směřovala k podpoře kompletní rodiny a aby se nevyplácelo žít takzvaně na hromádce. Taktéž přílišná snaha o emancipaci a vše objímající genderová politika nepřispívají k zachování tradiční rodiny. Nějak se zapomíná, že rodina je základ státu a že každý rozvod má negativní vliv nejen na manžele, ale zejména na děti. A taktéž má negativní dopad na společnost jako celek, například na zvýšené náklady sociálního systému či justice.
Není to také tak, že ze škol a rodin vycházejí rozmazlení fracci, kteří jsou zvyklí dostávat vše zadarmo a nevědí nic o pojmech, jako jsou sebekázeň, disciplina, pracovitost, autorita?
Nemyslím si, že dnešní děti jsou jiné než děti v minulosti. Spíše je to o tom, že rodiče nemají tolik času na jejich výchovu a myslí si, že peníze vynahradí veškerou péči. Taktéž systém vzdělávání a hodnotový systém ve společnosti upřednostňuje individuální úspěch. Naopak hodnoty jako skromnost, úcta k druhým, čestnost i pravdomluvnost se zrovna nenosí. Přitom sociální soudržnost a solidarita jsou základem každé vyspělé a demokratické společnosti. Je prostě narušen hodnotový systém, ve kterém zodpovědnost je spíše sprosté slovo. To, co já vidím jako dlouhodobý problém, je rozdělování generací, kdy jsou proti sobě, podle mě účelově, stavěni mladí a senioři. To je o té scházející úctě k rodině, ke stáří a k autoritám.
Psali jsme:
S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Pravdou je, že frekvence informací o dění kolem nás je nejvyšší, co kdy byla. Je to nicméně dobře? Umějí se dnešní lidé orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace zpět? Umíme informace správně třídit?
To je správná otázka, protože souvisí s úrovní vzdělanosti a inteligence. Není pravdou, že výše vzdělání znamená automaticky jistou úroveň přirozené inteligence. Starší generace čerpaly zejména ze svých zkušeností a ze zkušeností předchozích generací. Dnes to spíše vypadá, že všichni jsou chytří jako rádio Jerevan. Ve společnosti schází ochota naslouchat názorům jiných, mnohým dnešním lidem schází umění analytické práce a schopnost analyzovat informace a teprve poté se rozhodovat. Zaměňují se pojmy jako strategie a taktika a převažuje pragmatismus v chování jedinců. Právě schopnost vnímat a sbírat informace, tyto informace filtrovat, třídit a analyzovat, umět rozpoznat pravdivé informace od účelové propagandy a podobně jsou důležité pro vlastní rozhodnutí a hledání pravdy. Jistě, znalosti a dovednosti jsou důležité, ale stejně důležité je znát i zákonitosti přírodních a společenských věd. Dnes se vše opírá o ekonomická rozhodnutí a málo se bere v úvahu řada jiných, pro společnost daleko důležitějších ukazatelů. Například udržitelnost rozvoje či kvalita životního prostředí.
Umíme se správněji a uvědoměle rozhodovat v politice? Stoupá role politického marketingu a reklamy jako takové, psychologické „fígle“ na nás jsou mnohem sofistikovanější. Čili lze nás, přeinformované pokolení, snadněji „oblbnout“? Jak hodnotit práci médií v dnešním světě?
Již můj pedagog říkal, že jsou důležité morálně volné vlastnosti člověka. A ty získává výchovou v rodině, vzděláním, svými životními zkušenostmi či přijímáním zkušeností jiných. Taktéž odborné znalosti či historické souvislosti hrají svoji roli, nicméně takto vyzbrojený člověk se nemusí obávat nějakého ovlivňování. To, že jsme ovlivňováni a ohlupováni dnes a denně, je zřejmé zejména těm, kteří o tom přemýšlejí a kteří si to uvědomují. Já mám tu výhodu, že mám své pevné morální hranice a tyto mantinely nebudu záměrně překračovat. Politický marketing, mediokracie i profesionální zapojení PR specialistů ukazuje, že dnes není ani tak podstatný politický program, jako to, jak se informace občanům voličům podávají. Často mi to připomíná prodej pracích prášků než svobodnou soutěž jednotlivých politik, myšlenek a idejí.
V tomto směru jsem hodně konzervativní, ale na druhou stranu se nebráním novým trendům komunikace, zejména s mladými lidmi. Mám také nespornou výhodu v tom, že si od roku 1990 pravidelně dopisuji a setkávám s členem Labour party z Londýna. Jeho názory i politické zkušenosti jsou pro mne velkým přínosem při mých rozhodováních. A je to také velká příležitost výměny nejen zkušeností, ale zejména názorů na problémy dneška. Říká se, že média mají být hlídacím psem demokracie. Ale u nás to vypadá, že ten pes je hodně často uvázán u boudy a že štěká pouze tehdy, když mu to jeho pán dovolí. Oligarchizace politiky je totiž spojena pomyslnou pupeční šňůrou s mediokracií a vlivem na média. Takže pak je skutečně snadné ovlivňovat širokou veřejnost ve svůj prospěch.
Jsme jako lidstvo schopni využívat svůj vědecký a technický potenciál, tak abychom se nezničili či fatálně nepoškodili? Kromě jaderných zbraní existují zprávy o různých zbraňových „novinkách“ budoucnosti, ještě ničivějších. Zároveň se hovoří například o přelomových možnostech výroby energie, které by lidstvo posunuly dál, zároveň však otřásly současnou ekonomikou. A to je zde ještě faktor budoucích válek o zdroje a energie...
Problém souvisí s vlivem ekonomiky na politiku jako takovou. Jak věda, tak technika by měly sloužit ve prospěch zvyšování životní úrovně, nicméně v limitu trvale udržitelného života. Chcete-li, nemůžeme jít tak daleko, abychom ohrozili samotnou existenci lidstva a přírody, jejíž jsme součástí. Proto je dlouhodobou a prozatím ne moc úspěšnou snahou o jaderné odzbrojení. Jaderné i další supermoderní zbraně, zejména zbraně hromadného ničení, jsou určeny k zastrašení možného protivníka. Dalším problémem je zbrojení ve vesmírném prostoru. Teď nemám na mysli pouze řadu satelitů s vojenským či obranným účelem, ale i snaha o umísťování raket ve vesmíru. Tak jako jsou rozvíjeny zbraňové systémy, tak jsou vyvíjeny „protizbraně“. Tento nekončící zápas je dán právě geopolitickým rozdělením světa a politickou ideologií, ve které mají velmi silné slovo nadnárodní společnosti.
Snahou každé země a každého národa je zajistit pro své obyvatele dostatek energetických zdrojů, potravin a vody. Proto jsou i dnes vedeny války, někde i v rámci ozbrojených konfliktů. Nicméně v drtivé většině se tyto války odehrávají formou ekonomické či politické nadřazenosti a prosazováním svého vlivu v daných zemích. Příkladem nových technologií s cílem energetické bezpečnosti je těžba břidlicových plynů či možnost těžby v přímořských šelfech v Severním ledovém oceánu. Ano, války o energie a o zdroje byly, zřejmě jsou a budou. Nicméně osobně apeluji na lidstvo, aby vzalo v úvahu neblahé historické zkušenosti a aby se věnovalo spíše vzájemně výhodné spolupráci.
Psali jsme:
Pokud jde o moderní technologie, vznikají stále sofistikovanější metody, jak špehovat občany. Kamery, čipy, GPS, sledování mailů, mobilů... Bude možno se vůbec proti Velkému Bratrovi nějak ubránit? Ty technologie budou moci používat i soukromé subjekty...
Globalizovaný svět je dán používáním IT technologií, které mohou být dobrým služebníkem, ale zlým pánem. Již dnes se setkáváme se zneužíváním osobních údajů pro komerční účely, mobilní telefony slouží ke sledování osob, kamery mohou být zneužity v politickém boji a podobně. S rozsahem využívání moderní technologie musí jít ruku v ruce i hájení základních práv občanů, zejména z pohledu zneužití osobních údajů a omezování osobních svobod. Osobně bych velmi varoval pro možnost používání takovýchto prostředků k soukromým či podnikatelským účelům. Tohle musí být jasně ohraničeno zákonem a je nutno mít možnosti reálné kontroly pro případ zneužití. A předně je nutno, aby si jednotlivci uvědomili nebezpečí, která plynou z využívání sociálních sítí, různých IT technologií, čipů a podobně. Stát je tady od toho, aby v případě porušení zákona, došlo k postižení a k nápravě. Proto s rozvojem IT technologií a možností jejich zneužití musí reagovat i právní systém a trestní právo. Nicméně vyloučit zneužití jakéhokoliv systému nelze vyloučit. To si musíme připustit již dnes.
Naše civilizace zažívá nevídané možnosti prodloužení života a zvýšení jeho kvality z hlediska lékařské vědy. Kam až se v tomto směru dostaneme v příštích desítkách let? Jsme připraveni na to, že mezi námi nicméně bude žít více starších lidí? Lze vůbec vyřešit problém demografické obrácené pyramidy?
Současný trend je jasný a bude přinášet neustále se zvyšující náklady. Ať již v oblasti důchodů, zdravotních či sociálních služeb. Zároveň musí být společnost připravena na problémy v soužití generací či na zvyšující se politický vliv starší generace. Již jsem hovořil o nutnosti prorodinné politiky, podpory úplných rodin a zvýšení kvality a zejména dostupnosti služeb. Stárnutí obyvatel má i své kladné stránky v tom, že se zvýší pracovní možnosti ve zdravotnictví a v sociálních službách. Budou také odlišné požadavky seniorů na rozličné výrobky i veřejné služby. Tohle vše musí reflektovat kvalitní státní sociální systém.
Pokud se nepodaří zvyšovat počet narozených dětí či vhodně volenou migrační politikou snižovat věkový průměr obyvatelstva, pak tento negativní demografický trend neodvrátíme. Nicméně již dnes je třeba si uvědomit následky takto dlouhodobě vedené demografické politiky. Ta má za následek vymírání jednotlivých národů či národností. Je jen otázkou, kdy nastane doba, kdy bude společensky tento stav neudržitelný a kdy si veřejnost uvědomí, že bez dětí národ budoucnost mít nebude. Tehdy dojde k řešení. Pouze doufejme, že toto řešení bude mít za základ demokratické přístupy a nikoliv opatření, která v nedávné historii používaly diktátorské režimy či ideologie fašismu. Proto již dnes se tímto problémem zabývejme a berme jej za úkol současné společnosti. A to přesto, že stále neohrožuje bytí či nebytí celé společnosti.
A jsme připraveni na to, že v kombinaci s vyšší natalitou lidí mimo Evropu můžeme být díky rozšíření těchto možností převálcováni jinými?
Otázku bezpečnosti jsem již popsal a tam nevidím problém. Problém spíše vidím v nekontrolované a neregulované migraci. Pokud si kterýkoliv národ neuvědomí dostatečně s předstihem tento problém, pak zřejmě nemá právo dále existovat. Již v dávných historiích se kradly ženy, aby byl za prvé zachován rod a za druhé, aby se promísila krev. Nejde proto pouze negativně nahlížet na přistěhovalectví, ale je nutno mít vše pod kontrolou. Zároveň je také absorpce území limitována svými zdroji, přírodními i sociálními podmínkami. Já osobně nemám obavu z budoucnosti českého národa, nicméně státní politika by měla napomáhat demografické a sociální problémy řešit. Odkládání problémů tyto problémy pouze zvětší.
V čem budeme žít za dvacet, třicet let? Dokážete odhadnout? V prosperitě, či nové verzi totality?
Dvacet až třicet let je dlouhá doba a já dnes těžko odhadnu, zda vůbec budu žít. Nechci být prorokem či prognostikem, ale Evropa se svými kořeny a historií bude nadále spolupracovat ke zvyšování životní úrovně svých obyvatel. Podle mého názoru se vyřeší některé regionální problémy, protože si Západ uvědomí, že to nikam nevede. V rámci několika ekonomických krizí bude změněn liberální a neoliberální přístup politiky k větší demokratičnosti a k spravedlnosti. Ale je možné, že v rámci řešení problémů mohou některé země sklouznout k vládě vojenské junty či k vládě silné ruky. Je jen otázkou, nakolik budou či nebudou omezeny demokratické hodnoty evropské společnosti.
Co se týká České republiky, tak jsme již „prošvihli“ periodu společenských změn. Přitom roky 1948, 1968 a 1989 ukazují na jistou pravidelnost, ale od sametové revoluce uběhlo přesto již 25 let. Pevně věřím, že v dalších letech budeme nadále budovat demokratickou a občanskou společnost a že naše země bude ušetřena nějakých nepředvídatelných událostí. To bych přál nejen sobě, svým potomkům, ale i všem občanům České republiky.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
