Je čas předvolební, kdy v minulých kampaních se politickým mítinkům nedalo v městech téměř vyhnout. Letos je, zdá se, ticho po pěšině. Billboardy a plakátovací plochy se utěšeně plní, ale osobní setkání příliš nefungují. Kupříkladu když vyrazí do měst a městeček Andrej Babiš, informují o tom facebookové stránky ANO spíše ex post. Je to podle vás nová strategie? Raději se příliš neukazovat?

Nemohu pochopitelně říci, jaká je volební strategie jednotlivých politických stran, protože ji neznám. Na druhé straně je pravda, že na současné české politické scéně neexistuje žádný skutečný rétor, který by svojí výřečností dokázal strhávat či fascinovat davy, nebo který by byl alespoň schopen zajímavě a poutavě promluvit. Jedním z příznaků nástupu masové demokracie byla existence táborových tribunů a kniha o tom, jak „svádět“ dav a získávat jej na svoji stranu, například od Gustava Le Bona, byla povinnou četbou každého ambiciózního politika. Parlament byl vysokou školu výřečnosti. Tato éra nenávratně pominula. Mluva dnešních politiků, kteří nečtou klasické autory a neovládají základy rétoriky, je v lepším případě technokratický, frázovitý a banální newspeak nebo v horším případě vulgární nekonzistentní blábol. Těžiště politické aktivity se přesunulo na sociální sítě, které kombinují krátké, často stylisticky a gramaticky nesprávné výroky s vizuálním obrazem za účelem vyvolání co největšího emocionálního účinku. Nejde tedy podle mého názoru o promyšlenou strategii, ale změnu prostředí, ve kterém probíhá volební agitace.      

Totéž „v bledě modrém“ je to s prezidentskou kampaní. Nebo se podle vás čeká až po parlamentních volbách? To už mnoho času nezbyde, když si odmyslíme předvánoční a novoroční období...

Nesleduji příliš prezidentskou kampaň, ale souhlasím s tím, že její charakter bude úzce souviset s tím, jak dopadnou parlamentní volby. Stále více je patrné, že se proti sobě vymezují – navzdory proklamovaným ideovým a programovým rozdílům – dva tábory: ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09, ODS a zřejmě i Piráti na straně jedné a ANO s potenciálními spojenci v KSČM a SPD na straně druhé. První seskupení se těší masivní podpoře mainstreamových médií a je až na občasné personální výjimky silně probruselské, levicově liberální a politicky korektní s příměsí neomarxismu, zatímco druhé se vyznačuje poměrně velkou mimopražskou volební základnou a sklony k národnímu konzervativismu. První strana prosazuje razantně změnu na Pražském hradě, druhé by zřejmě nevadilo, jestliže by současný prezident pokračoval ve funkci. V jednom z minulých rozhovorů jsem řekl, že zvolení Miloše Zemana prezidentem České republiky bylo do značné míry výrazem sociální vzpoury širokých vrstev mimo důležitá politická centra, které byly rozhořčeny a frustrovány arogancí a přehlížením ze strany politických a mediálních „elit“. Je otázka, zda tento efekt bude působit i na začátku příštího roku v trochu odlišném historickém a ekonomickém kontextu.  

Kromě naší republiky jsou volby „na spadnutí“ i v Německu a Rakousku. V Rakousku se podle některých tamních sociálních demokratů „infiltrovali populisté“ už vlastně všude, nejen do Zelených, ale třeba i lidovců. Je populismus něco tak odborného, extrémně pravicového, jak se mnohdy informuje?

Populista je v mainstreamových médiích eufemismus pro označení úspěšného politika, který neodpovídá profilu správně politicky a „progresivně“ smýšlejícího jedince v duchu současného levicově liberálního světonázoru. Nemyslím si, že dnešní politická scéna čelí nějakému vzestupu populismu, spíše došlo v rámci zúžení demokratického prostoru k jednoznačnějšímu formulování postojů a idejí, s nimiž by se měl ztotožnit každý, komu má být umožněn vstup do veřejného prostoru. Ten, kdo se těmto ideologickým požadavkům vymyká, nebo jim dokonce vzdoruje, a dopustil se navíc těžkého zločinu, že byl přesto zvolen, je stigmatizován jako „populista“.         

V Německu pravděpodobně zvítězí opět kancléřka Angela Merkelová. Podle mnohých Němců je to lepší volba než Martin Schultz a velký počet lidí nechce měnit stávající rozložení politických sil. Je to pro Německo dobře, nebo se zakonzervuje?

Část české veřejnosti se podivuje nad politickou podporou, kterou stále má Angela Merkelová, pravděpodobný vítěz voleb, a to navzdory některým kontroverzním krokům. Nezapomeňme ale na to, že ještě před patnácti lety bylo Německo označováno kvůli svým vleklým ekonomickým potížím za „nemocného muže Evropy“. Zdálo se, že cena za sjednocení byla příliš velká a že Německo nastoupí podobně jako Japonsko cestu dlouhodobé hospodářské stagnace. To se ale nestalo. Německo provedlo reformu pracovního trhu a na čas zmrazilo mzdy. Zavedení eura učinilo Německo skutečným ekonomickým a finančním hegemonem kontinentu, přičemž tato dominance je dovedně vykonávána za všeobecné mediální a politické podpory pod heslem „sjednocování Evropy“. Známý francouzský historik a demograf Emmanuel Todd ve své poslední knize uvedl, že Francie prohrála ekonomickou válku s Německou, přičemž euro, kterým chtěli francouzští technokraté spoutat německé ambice, se ukázalo stejně neúčinným jako kdysi Maginotova linie. Časopis Der Spiegel uveřejnil před časem rozsáhlý článek nazvaný Noví gastarbeitři: Evropská mladá elita pro německé hospodářství, ve kterém vyzdvihl tisíce mladých především technicky a přírodovědně vzdělaných Španělů, Italů, Portugalců a Řeků přicházejících ze svých fiskálně ochromených a neperspektivních zemí na německý pracovní trh. V postkomunistických státech střední a východní Evropy Německo získalo skutečnou „vnitřní Čínu“ – množství kvalifikované, vzdělané, a především levné pracovní síly zajišťující německým firmám konkurenční výhodu. Nejvážnější geopolitická hrozba, které Německo čelilo, spočívala v dramatickém poklesu porodnosti a stárnutí obyvatelstva. V letech 1995 až 2015 se počet obyvatel Německa na rozdíl od Francie, Velké Británie, Itálie, ale také České republiky snížil. Můžeme samozřejmě pochybovat o tom, zda rozhodnutí přijmout osm set tisíc imigrantů přicházejících z odlišného, předmoderního kulturního prostředí, vesměs nositelů asertivního a netolerantního náboženství bylo racionálním krokem, ale musíme toto gesto vidět ve výše zmíněném kontextu. Jak víme z německých dějin, tato země dokázala v nedávné minulosti své okolí překvapit, a to často prostřednictvím značně sebedestruktivních kroků. Německo se v každém případě nyní cítí jako úspěšná a prosperující země, přičemž Angela Merkelová se může – ať již právem, nebo ne – stylizovat do symbolu tohoto vzestupu.