Líbil se vám projev prezidenta Pavla pronesený 28. října?Anketa
Když v posledních několika hodinách sledujeme těžké útoky Izraele v severní části Pásma Gazy, jeho útoky na vojenské cíle na jihu Sýrie a také na libanonské území proti vojenské infrastruktuře Hizballáhu, nabízí se otázka, čím se dá s odstupem tří týdnů vysvětlit útok Hamásu, když běžně uvažujícímu člověku muselo být jasné, jak krvavá odplata s tisíci zmařenými životy ze strany napadeného Izraele přijde?
Předně je třeba říci, že samotný brutální útok náboženských fanatiků proti nevinným obětem je pro běžně uvažujícího civilizovaného člověka vždy zcela nepochopitelný a nelze pro něj nalézt jakékoliv podpůrné morální či jiné argumenty.
Zda měl útok ozbrojenců z Gazy další politické nebo geostrategické cíle, v tuto chvíli není nikdo schopen s naprostou jistotou říci, avšak ať by byla motivace jakákoliv, rozhodně a důrazně zde opakuji, že nic nemůže ani náznakem ospravedlnit krvežíznivé a barbarské řádění islámských ozbrojenců na území Izraele.
Kdo ve vás vzbuzuje větší úctu?Anketa
Izrael krátce po útoku spustil totální blokádu Pásma Gazy, skončily tak dodávky vody, jídla, paliv či elektřiny. Pak přišly letecké údery na Gazu. Mohl Izrael postupovat jinak, nebo takováto pomsta byla v danou chvíli jediným řešením?
Zda mohl postupovat jinak, nevím. Zdržel bych se však užívání takových pojmů, jakým je „pomsta“, neboť primárním cílem Izraele vždy bylo a je zajištění bezpečnosti vlastních obyvatel. Zmiňované odstávky vody, jídla a energií jsou z mého pohledu vždy mírnějším prostředkem než užití přímé vojenské síly.
Generální tajemník OSN António Guterres na to konto prohlásil, že „otřesné útoky“ Hamásu proti Izraeli ze 7. října nemohou ospravedlnit „kolektivní trestání palestinského lidu“, a v souvislosti s odvetou židovského státu mluvil o „jasném porušení mezinárodního humanitárního práva“ v Gaze. Co jeho slovům jako diplomat říkáte?
Jsou to příliš silná slova. Očekával bych, že generální tajemník bude vyzývat k ukončení vojenských akcí a k nalezení mírového řešení. Toto je jeho úloha. Pokud však explicitně hovoří o „kolektivním trestání“, tak již předem vyslovuje hodnoticí odsudek. Následná reakce izraelské strany na tato jeho slova je proto pro mne pochopitelná.
Psali jsme:
Nejvyšší představitel OSN rovněž uvedl, že útok na Izrael se nestal zničehonic s tím, že Palestinci zažívali „56 let dusivé okupace“ ze strany Izraele. „Viděli, jak jejich zemi neustále požírají osady a sužuje násilí, jejich ekonomika byla zadušena, jejich lidé vysídleni a jejich domovy zbořeny. Jejich naděje na politické řešení této situace se vytrácely,“ konstatoval Guterres. Existovala vůbec kdy naděje na politické řešení? Na jedné straně jsou lidé v Gaze zavření bez šance na důstojný život, na druhé straně Izrael musí být neustále ve střehu před teroristickými útoky. Jaké by to politické řešení muselo být, aby obě strany zapomněly na desetiletí nenávisti, příkoří a obětí?
Nečekal bych takovýto výrok od generálního tajemníka OSN. Nejsou to moudrá slova, neboť právě takováto vyjádření politické řešení znesnadňují a naději na nalezení stabilního mírového uspořádání do značné míry pohřbívají. Jistě, izraelsko-palestinská problematika je nesmírně komplikovaná a je dlouhodobě zatížena vzájemnou nedůvěrou a nepřátelstvím. Úkolem mezinárodních politiků a diplomatů – a zejména „Genseka“ OSN – není se k těmto starým, ať údajným či skutečným křivdám neustále vracet, ale naopak se od tohoto balastu minulosti oprostit, nabídnout nestrannou platformu pro jednání a umožnit hledání řešení pro budoucnost. Toto je univerzálně platné pravidlo bez ohledu na to, ve které části světa se konflikt odehrává. Guterres svojí neobratností ztížil možnost pro nalezení řešení na půdě OSN. A to je velká chyba.
Jak hodnotíte oficiální přístup EU k aktuální situaci na Blízkém východě?
O oficiálním přístupu EU bych nehovořil. Naopak jsme svědky názorového štěpení jejích představitelů. Pokud se šéf evropské diplomacie Josep Borell a předseda Evropské rady Charles Michel distancují od předsedkyně Komise Ursuly vod der Leyenové za její údajné proizraelské vystupování(!), pak je toto nejen ostudné, ale je to jednoznačné potvrzení toho, že důsledné a hluboké reformy EU, její odpolitizace a přeměna na nástroj podpory hospodářské spolupráce v Evropě je naprostým příkazem doby. Levičácká optika, kdy vina je podsouvána oběti, z postoje Evropské unie jen čiší. K tomu již jen za této situace dodávám, že zbavení České republiky možnosti uplatnit právo veta v zásadních zahraničněpolitických otázkách Unie, jak o tomto nedávno zcela hloupě a lehkovážně zaspekuloval Petr Pavel, by bylo definitivním koncem vlastní a nezávislé zahraniční politiky a zradou českých národních zájmů.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Unijní špičky jsou názorově rozštěpené, co se dá říci o postojích jednotlivých členských zemí?
Musím ocenit kroky České republiky vedoucí k podpoře Izraele. Je to v souladu s naší pomocí při vzniku Státu Izrael a navázání na to nejlepší z našich vzájemných vztahů. Ač patřím k nesmiřitelným kritikům současné vládní koalice, musím konstatovat, že v tomto případě byly kroky ministra zahraničních věcí a předsedy vlády správné, a to včetně společné cesty Petra Fialy a rakouského kancléře Karla Nehammera do Izraele.
Postoje ostatních členů států EU jsou různé, odvislé od politické orientace jednotlivých vládních kabinetů. Lze však s jistotou vysledovat jednoznačný trend, že čím jsou levicovější a zelenější, tím větší pochopení nalézají pro údajné důvody teroristických akcí Hamásu.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Nejen v západoevropských zemích, ale v menší míře i v Česku se konají demonstrace na podporu Palestiny, a to nejen s účastí početných komunit muslimských imigrantů a jejich potomků. Jak by na to měla politická reprezentace reagovat především v těch státech, kde už opravdu muslimská komunita není zanedbatelnou součástí společnosti?
Právo demonstrovat je garantováno zákonem. Pokud nějaká skupina osob vyjadřuje své přesvědčení a neporušuje přitom zákon, je to její právo. Mne však v této souvislosti zaráží zcela jiná věc. Praha a celá Česká republika je již více než rok posetá ukrajinskými vlajkami včetně budov Parlamentu a vrcholné exekutivy. Vyvěšení izraelské vlajky jsem však zaznamenal jen minimálně, a pokud ano, jedná se o naprosté výjimky. Toto je exemplární příklad dvojího metru a pokrytectví!
Politické reprezentace ve všech zemích by měly reagovat rozhodně a jasně, bez vytáček a pověstného „ano, ale“. Nelze destabilizovat evropskou společnost, popírat naše zvyky, tradice a kulturu jen na základě ohledů na menšiny, které si musely být velmi dobře vědomy, že v Evropě budou muset respektovat zdejší pravidla. Ústupky z našich hodnot pak jimi nejsou chápány jako velkorysost, ale jako naše slabost. Jako vakuum, které je proto třeba mocensky vyplnit vlastní, často velmi nenávistnou ideologií. A toho jsme nyní v mnoha evropských zemích bohužel svědky.
Mgr. Bc. Vít Rakušan
Tomáš Guttmann, Čech žijící 36 let v Izraeli, v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vzkázal do své vlasti: „Za žádných okolností nebrat muslimské migranty a ani nedovolit stavění mešit a zakládání muslimských komunit. Jakkoli malá muslimská komunita je rakovinou normální společnosti. Každý muslim je metastáze.“ Byl by tento extrémně tvrdý postoj slučitelný s tzv. evropskými hodnotami?
Ač to zní tvrdě, v zásadě zcela souhlasím. V této souvislosti bych odkázal na slova velkého politického stratéga moderní doby Henryho Kissingera, který v nedávném rozhovoru pro německý deník die Welt nazval německou imigrační politiku „hrubou chybou“. A to byl podle mého soudu ještě příliš diplomatický.
Na tomto místě však musím důrazně připomenout zcela neuvěřitelný a nepochopitelný krok ministra vnitra Rakušana, který tento rok podepsal bez jasného zmocnění české strany migrační pakt EU, který by měl zavazovat Českou republiku ke společnému postupu v otázce uprchlíků, tedy včetně jejich přijímání. Toto již není hrubá chyba omluvitelná jeho amatérismem, toto je politický zločin, který se nezdráhám přirovnat k mnichovské dohodě, a to jak z hlediska chybějící právní formy, tak i z hlediska obsahu. A ze stejného důvodu jsem naprosto přesvědčen, že tento závazek české strany proto ani právně nevznikl a je třeba jej považovat za nulitní od samého počátku.
Zkusil byste odhadnout, jak to bude mezi Státem Izrael a Palestinci, a to nejen těmi žijícími v Pásmu Gazy, vypadat za rok? Bude to stejná patová situace jako dosud, nebo se situace nějak pohne? Jakým směrem?
Na těchto prognózách si již vylámali zuby podstatně větší znalci mezinárodní politiky, než jsem já. Proto vyslovím jen přání, aby v této době již utichly zbraně a všichni, kdo mohou přispět k mírovému uspořádání v regionu, usedli za jednací stůl.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
