Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle Vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?
Za posledních 25 let má Česká republika – unikátně ve svých dějinách – přátelské vztahy se všemi sousedními zeměmi. To je největší úspěch. A za druhé, Česká republika se plně integrovala do západního civilizačního okruhu, do společnosti demokracií s vládou zákona. Prostředkem a symbolem této integrace byly a jsou členství v NATO a EU. Zda v nich a v jejich rámci ta která vláda nebo ten který prezident kladou důraz na tu nebo opačnou stranu, je už méně důležité. Z mezinárodně-politického hlediska za těch 25 let vyčnívala a na tomto kurzu měla největší podíl jednoznačně osoba jedna: Václav Havel.
Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu apod.?
Neřekl bych, že jižní část se více bojí islámského státu než část severní. Jižní část má především velké vnitřní problémy, a její zahraniční politika je tedy pro ni druhořadou záležitostí; tyto země se především věnují problémům vnitřním. Severní část Evropy je částí prosperity a dodržování pravidel, nejen ekonomických. Je v našem zájmu patřit k severní části Evropy s její výkonností, nikoli k jižní s jejím marasmem. Takže více spojenectví s Polskem, Německem, Nizozemím, Švédskem, atd.
V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusizaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle Vás mohlo v příštích deseti letech Rusku proměnit architekturu Evropy? Je nutné se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?
Domnívám se, že tito komentátoři mají pravdu. Rusko je hrozbou pro Evropu a pokus o vnitřní „rusizaci“ ČR probíhá – jak dopadne, je otevřenou otázkou. Rusko promění Evropu tak moc – a zda vůbec – jak a pokud mu to Evropa dovolí. Rusko si musí být naprosto přesně vědomo, že jakákoli agrese do Pobaltí pod jakoukoli záminkou by znamenala válku. Nejen válku s Pobaltím, nýbrž válku s NATO. Bude-li si toho Rusko vědomo, agrese do Pobaltí se nedopustí a válka nebude.
Psali jsme:
Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás „vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?
Rusko má zájmy v každé evropské zemi (a mnoha neevropských). Tím zájmem je skrze ekonomickou svázanost vytvořit agenturu a garnituru lidí v politice, byznysu, médiích a akademické sféře hmotně, materiálně svázaných s Ruskem, a tudíž vždy obhajujících a prosazujících povolnost vůči němu a plnění jeho přání. Prostě vytvořit vlivovou agenturu a dostat zemi do sféry ruského vlivu.
Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“?
Samozřejmě, že ruská propaganda se snaží k nám pronikat a ovládnout veřejný prostor, seč může. Vznikly nové weby na radikální levici i nacionalistické pravici, jež ruskou propagandu papouškují; ti, kdo ji protlačují, se zaktivizovali i na stránkách ostatních. Jenže z toho neplyne, že „je nutné omezit svobodu slova v zájmu obrany před ruskou propagandou“. Právě naopak; omezení svobody slova by už bylo zaváděním ruských manýrů k nám. Nutná je naopak co největší svoboda slova, maximálně pluralitní média. Pak řízený pokus o ovládnutí médií jedním směrem neuspěje.
Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázce imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National (Francie), UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté?
V českém zájmu je EU v některých otázkách integrovanější (energetika), v jiných méně integrovaná (sociální, rodinná, školská politika). K přijetí eura jsme se ústavně-smluvně zavázali; ale je jen na nás, kdy jej přijmeme. Konsensus mezi ekonomy je, že když je EU v recesi, je lepší mít národní měnu, když EU zaznamená impresivní hospodářský růst, bude lepší přejít na euro. Sílící podpora oněch stran je celkem logickým důsledkem předchozí neprozíravé, tj. příliš volné imigrační politiky předchozích vlád stran hlavního proudu. Za vzestup těchto antiimigračních stran si mohou strany hlavního proudu samy, svou nerozvážnou imigrační politikou.
Psali jsme:
Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti na Východě. Příznivci prozápadního statusu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?
Do Ruska směřují 2 % našeho exportu, do Číny 1 %. I kdyby objemy těchto exportů byly dvounásobné či třínásobné, nás to nijak z ničeho nevytrhne. A představa, že bychom v těch zemích „převálcovali“ konkurenty z jiných zemí, je nereálná. Dává smysl se soustředit na to, v čem jsme dobří, a co umíme – export v rámci EU. Propojení EU a USA formou TTIP je žádoucí; svobodný obchod vede k větší prosperitě všech, kdo jej za stejných podmínek praktikují (a bát se ekonomicky USA nedává smysl; USA má 320 milionů obyvatel; EU téměř 510 milionů; to USA by se měly „bát“, že je zboží z EU převálcuje; ale ve skutečnosti to není nutné, takto uvažují jen protekcionisté, svobodný obchod za stejných podmínek vždy obohacuje obě strany).
Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Vidíte nějaké viditelné snahy o reformy?
Ekonomická budoucnost Ruska závisí od Rusů samotných. Nyní má ruská ekonomika objem té italské – tedy nic moc, Rusko není žádný hospodářský gigant. Navíc spočívá do veliké míry z prodeje nerostných zdrojů, a to je problém. Rusko nic zajímavého (kromě zbraní) nevyrábí, o co by byl zájem. Prodává jen suroviny – a až dojdou, co bude dělat? Navíc ruské ekonomice nepomáhá agrese vůči Ukrajině, neboť vedla k uvalení sankcí na Rusko a zastavení západního kreditu. To ruskou ekonomiku škrtí. Takže příští prosperita Ruska závisí od rozhodnutí ruských vládců samotných. Za této situace ti od nás, kdo investovali v Rusku, své peníze ztrácejí. Prostě investovali nerozumně, špatně.
Může Putin nastartovat rozvoj některých ruských státem kontrolovaných odvětví, jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s „obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím (či „benzínkou“, jak někteří píší)?
Kdy státní plánování ekonomiky a státní sektor ekonomiky byly dlouhodobě úspěšnější než sektor soukromý? Problém státního sektoru je ten, že pokud nějaké soukromé odvětví je neúspěšné, investice do něj hned končí a jsou přesunuty do výnosnějších odvětví, zatímco stát má tendenci utápět peníze daňových poplatníků i v tom, co vzdor očekávání úspěšné, výnosné, efektivní není. Stát vždy více plýtvá penězi než soukromník.
Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně „lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak zformulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?
Mnohem větší vliv než nějaká konkrétní ambasáda (jakákoli) mají módní ideologické trendy. Podpora ideologie genderového feminismu ze strany fondů EU má mnohem větší dopad na českou společnost, než jakákoli ambasáda jakéhokoli státu. Česká republika, respektive její zahraničně-politický establishment vnímaly americké vlády George H. W. Bushe, Billa Clintona a George W. Bushe za přátelské – a to přátelství bylo z obou stran opětováno. Vláda Baracka Obamy je vůči nám (a ostatním středo-východoevropským zemím) chladná a netečná. V našich úvahách – tj. v úvahách ČR – hraje čím dále, tím menší roli.
V některých ekonomických ukazatelích už byly USA předstiženy Čínou. Jaké příležitosti a rizika vidíte ve vztazích s touto velmocí? Spojují Číňané obchod s politikou, nebo jim jde jen o byznys? Jakou ekonomickou budoucnost předpovídáte nejlidnatější zemi světa? Objevují se zprávy o ekologických, sociálních a demografických problémech…
Čína vůči nám, vzhledem ke vzdálenosti, přímým bezpečnostním ohrožením není. Je nepřímým: snaží se např. diplomaticky omezit naši svobodu volby vůči Tchaj-wanu. Do Číny směřuje jen 1 % našeho exportu, je tedy pro nás nepříliš významná; její investice u nás jsou mnohem menší než investice Tchaj-wanu; Tchaj-wan je tudíž pro nás zajímavějším obchodním partnerem. Pokud jde o obchod s Čínou, naše a evropské odbory, pokud za něco stojí, nikdy volný obchod s Čínou nepřipustí (to by byla sebevražda našich producentů). Politický vliv skrze vliv ekonomický se Čína snaží získat – a to velice úspěšně – ve třetím světě, především v sahelské a subsaharské Africe, ale i jinde. Všude tam, kde jsou nerostné suroviny a diktátorské režimy. Tam se Čína pomalu stává vlastníkem všeho. Experti se shodují, že tempo hospodářského růstu v Číně by se letos mělo zpomalit či až zastavit; pokud se tak stane, lze očekávat vnitřní problémy a nepokoje v Číně.
Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?
To je právě ten zmatek, který uvádíte – lidská práva nemají západní, americký (nebo čínský, arabský, svazijský…) výklad, nýbrž lidská práva mají jen „lidský“ výklad – jsou daná lidskou přirozeností, morální konstitucí lidské osoby a jako taková jsou stejná u všech lidí. A jsou to práva – svobody, nikoli dotace a dávky, které mám dostat. Lidskými právy jsou např. právo na život nebo na náboženskou svobodu; tzv. práva sociální či ekologická nejsou lidskými právy vůbec. Jsou to dohody, konvence společnosti, jak si něco garantovat, a ty závisí vždy jen od míry prosperity dané společnosti. My bychom měli hájit základní lidské svobody, nikoli posílat chudým zemím sociální či rozvojovou pomoc; ta je udržuje v jejich chudobě. Proč? Protože chudoba je téměř vždy zapříčiněna režimem – zkorumpovaným, socialistickým, trestajícím iniciativu. Není nikde předem dané, že jižní Korea má být bohatá a severní chudá – to je dané režimem. Pokud takovémuto režimu posíláte rozvojovou pomoc, udržujete jej – příčinu chudoby obyvatel – u moci, a tak tu chudobu prodlužujete. Chudé země se z chudoby vymaní nikoli díky naší pomoci, nýbrž jen díky změně svého systému: nastolením a garantováním vlastnických práv, vlády zákona, a uvolněním lidské tvořivosti a iniciativnosti.
Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má ČR přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?
Na obranu dáváme něco kolem 1,1 % HDP. To je nezodpovědně málo. Vláda se zavázala to do tří let navýšit na 1,4 % HDP. To je taky málo. Při vstupu do NATO jsme se zavázali, že na obranu budeme vydávat 2 % HDP. To je minimum, jež by zajistilo, že bychom byli na hraně obranyschopnosti. Země, které to se svou obranou míní vážně, na obranu vydávají 3 %, 4 %, 5 %, některé i více svých HDP. Takže můj názor je: 2 % HDP minimum, 3 % HDP na obranu optimum. Pro zajímavost, státním rozpočtem protéká (stát přerozděluje) cca 45 % HDP. Největší výdaje má Ministerstvo práce a sociálních věcí (z nichž většina jsou tzv. mandatorní), které spravuje cca. 40 % státního rozpočtu (více, než kterýkoli rezort jiný: školství, zdravotnictví, zahraničí, kultura, hospodářské rezorty…). Jinými slovy, MPSV spravuje (přerozděluje) cca 18 % HDP. To – ve srovnání s výdaji Ministerstva obrany – vám ukazuje, jak obranu vlasti bereme „vážně“. A jak je náš sociální stát šíleně přebujelý. To dokazuje, jak lživé a trapné byly řeči levice o „asociální Nečasově a Kalouskově vládě“. No, ta vláda byla dlouhodobě asociální – ale v tom, že s tím přebujelým sociálním státem nic neudělala, nezredukovala jej. Ještě jednou: na obranu země dáváme 1 % HDP a na sociální dávky 18 % HDP. Je toto obraz zdravé, vitální společnosti?
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Radim Panenka
