Rouček připomněl Zemanův projev po 11. září 2001. V noci kvůli němu volal i viceprezident USA

12.9.2021 2:55 odp. | Seriál

20 LET OD 11. ZÁŘÍ Osobní vzpomínky na 11. září 2001 vypráví Libor Rouček, bývalý místopředseda Evropského parlamentu, který v té době zastával pozici tiskového mluvčího vlády premiéra Miloše Zemana. Popisuje také atmosféru před útokem ve Spojených státech amerických, kde působil v Hlasu Ameriky. Rouček vyjmenovává chyby, k nimž došlo v boji proti terorismu. Ukazuje se, že lze bojovat jinými prostředky než trvalou vojenskou přítomností v nějaké zemi. „Je potřeba posílit evropský pilíř uvnitř Severoatlantické aliance,“ podotýká.

Rouček připomněl Zemanův projev po 11. září 2001. V noci kvůli němu volal i viceprezident USA
Foto: archiv L. Rouček
Popisek: Bývalý místopředseda Evropského parlamentu a europoslanec Libor Rouček

Pane doktore, vy jste byl v té době mluvčím vlády premiéra Miloše Zemana. Jak vy osobně vzpomínáte na 11. září 2001?

Ta vzpomínka je velmi zajímavá. Jedenáctého září se otevírala továrna Philipsu v Hranicích na Moravě. Premiér Zeman tam měl jet na otevření, ale chytla ho ledvinová kolika a musel do nemocnice na urologickou kliniku. Letěl jsem na otevření haly vrtulníkem s ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem. Když jsme pak přistáli v Praze a zapnul jsem mobil, bylo tam snad sto padesát esemesek a zpráv. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Tak jsem rychle zjišťoval, že byl spáchán teroristický útok na „dvojčata“. Vydal jsem informaci, že jsme solidární se Spojenými státy a že České republice nebezpečí nehrozí. Pak jsme jeli za prezidentem do nemocnice a on dal k tomu prohlášení.

Jak vzpomínáte na následnou návštěvu Washingtonu a New Yorku?

Jeli jsme tam asi šest týdnů nato. Měli jsme možnost se podívat na ground zero. To byl neskutečný pohled. Tehdy se na místa ještě nesmělo, ale starosta New Yorku nás tam vzal. Z vyvýšeniny jsme koukali dolů a trčely tam zbytky mrakodrapů, ze kterých se kouřilo. Když jsem viděl první záběry a okamžiky v televizi, měl pocit, že jde o film. Když jsem vše zhlédl na vlastní oči, uvědomil jsem si, co se stalo a tu hrůzu, ten potenciál ničit, který mají teroristé.


   
Tehdejší premiér pak v proslovu mimo jiné uvedl: „Vláda České republiky není vláda extremistů. Není vládou zbabělců a v nastalých, těžkých, dlouhých chvílích se jí nebudou třást kolena.“ Jak vnímáte po letech tehdejší reakci českého premiéra?

Reakci vnímám jako naprosto správnou. Když se pak premiér vrátil z nemocnice na úřad, měl proslov v televizi, který byl vysílaný na všech kanálech. Zdůraznil solidaritu se Spojenými státy. Řekl známou větu, že útok na New York je útokem na Prahu. To se tenkrát tak líbilo, že dokonce v noci pak volal americký viceprezident Dick Cheney, který gratuloval k tomu proslovu. A jak už jsem zmínil, pak jsme byli pozváni do Washingtonu.

Jak jste tu situaci bral ze své pracovní pozice tiskového mluvčího? Musel to být velký nápor…

To byl. Ale já jsem tu práci dělal rád. Zvládali jsme to. Když jsme byli ve Washingtonu, tak se i po těch šesti týdnech viceprezident schovával na neznámém místě a my jsme s ním měli videokonferenci z utajeného místa, z podzemí vedle Bílého domu.

Pro mě byl ještě jeden krásný moment, když jsme ve Washingtonu a New Yorku se slovenským premiérem Mikulášem Dzurindou běželi newyorský maraton. Byla to taková první velká akce po 11. září. Všude byla bezpečnostní opatření. Naše účast pak získala obzvlášť symbolický význam. I my jsme vyjádřili solidaritu největšímu americkému městu, které bylo na kolenou.

Dick Cheney to dokonce ve videokonferenci zmínil a osobně mi poděkoval. To jsou nezapomenutelné momenty.   
  
Jako jeden z důvodů zahraničních misí USA byla kromě boje s terorismem uváděna ambice demokratizovat země po západním vzoru. Jak podle vás tento „vývoz demokracie“ uspěl?

Navázal bych na situaci v roce 2001. Tenkrát bylo každému jasné, celému mezinárodnímu společenství, co se stalo, odkud terorismus pochází. Spojené státy i NATO se rozhodly do Afghánistánu jít a s teroristy si vše vyřídit tak, aby odtud už nebezpečí nehrozilo. Reakce zemí byla správná.

Terorismus se v Afghánistánu, pokud jde o al-Káidu, zlikvidoval, Usáma Bin Ládin se skrýval v Pákistánu a trvalo deset let, než ho Američané dostihli a zabili. Mezitím se stala spousta chyb. První byla invaze do Iráku. Dosud se nepotvrdilo, že Saddám Husajn měl něco společného s teroristy, kteří uskutečnili atentát na newyorská „dvojčata“. Pozornost jak Ameriky, tak NATO se posunula k Iráku. To byla podle mého názoru první chyba. Saddám Husajn byl diktátor, tvrdě pošlapával lidská práva nejen Kurdů, šíitů a dalších, ale držel určitou stabilitu jak v Iráku, tak k okolním zemím. Pak vzniklo bezpečnostní vakuum, které se dodnes neusadilo. To byla první chyba.

Anketa

Považujete afghánskou misi (2001-2021) za úspěch Západu?

1%
98%
hlasovalo: 19076 lidí
Druhá chyba byla si nestanovit jasné cíle a jasný odchod. To se ukázalo po dvaceti letech. Veřejné mínění ve Spojených státech se postupně stále více posouvalo proti vojenské účasti v Afghánistánu. Nejdřív prezident Trump a po něm prezident Biden se rozhodli pobyt v Afghánistánu ukončit. I přes chaotický odchod jsem přesvědčen, že rozhodnutí je správné. Roky se ukazuje, že proti terorismu lze bojovat jinými prostředky než trvalou vojenskou přítomností v nějaké zemi. Terorismus máme v nejrůznějších zemích, např. Jemenu, Somálsku, Sahelu, a nikde nejsme přítomní vojensky a nesnažíme se tam vybudovat stabilní demokratický režim, což se ukázalo jako nemožné.

Jsou jiné prostředky, jak proti teroristům účinně bojovat. Máme družice, kde rozpoznáme rychle, co se v zemích děje. Není problém zjišťovat přítomnost základen. Máme drony. Není problém se z dálky do základen pustit. Jsou chytřejší a méně nákladné prostředky, jak s tím bojovat. Pak je nutné hledat politické řešení. Jak se ukazuje u zemí jako Katar, Turecko nebo Spojené arabské emiráty, diplomacií se dá dokázat spousta věcí, bez vojenské přítomnosti. Pokud jde o českou přítomnost. Od samého počátku byla výrazem solidarity, bylo to naprosto správné. Řekli jsme, že společně do Afghánistánu jdeme a společně odejdeme. Jen mnohem lepší by bylo, kdybychom odešli dříve.

Co jsem slyšel od Američanů, čeští vojáci odvedli v Afghánistánu vynikající práci, ať to byly speciální jednotky, polní nemocnice, humanitární organizace. Patří jim dík a obdiv. Všichni lidé, kteří v Afghánistánu byli, také získali dovednosti, které se v budoucnu mohou hodit.

Jak podle vás v této „válce proti terorismu“ dopadla Česká republika? Co nás přivedlo do role jednoho z nejloajálnějších spojenců USA v jejich misi, a jak jsme v této roli obstáli? Jak vnímáte postoj české politické reprezentace k situaci v Afghánistánu?

České vládě a českým vojákům se i v chaotické situaci podařilo zvládnout v Afghánistánu evakuaci jak českého personálu, tak několika desítek tlumočníků a dalších, kteří tam pomáhali. Pokud jde o hodnocení účasti, většina stran se na hodnocení shoduje.

Bude si potřeba udělat pořádnou, poctivou analýzu v rámci NATO, a je potřeba posílit evropský pilíř uvnitř Severoatlantické aliance. Ukazuje se při nejrůznějších příležitostech, že Evropa nemá kapacity, aby případně mohla jednat sama. To je potřeba vybudovat. V poslední době se mluví o jednotce rychlého nasazení, která by měla asi pět tisíc mužů, multinacionální, složené z příslušníků zemí EU, kteří se na tom budou chtít podílet, abychom nebyli závislí jen na Američanech a případně byli schopni zasáhnout sami.

Vše bude vyžadovat analýzu, poctivé zhodnocení, a EU připravuje určité změny ve strategii, v úlohách i v tom, jaké cíle by si mělo dávat NATO. Z celé afghánské operace, která trvala dvacet let, si vzít určité ponaučení, abychom do budoucna, kdyby se cokoli stalo, měli například jasnou strategii odchodu.    

Jaká byla role dalších amerických prezidentů, kteří válku proti terorismu zdědili, tedy Obamy, Trumpa a Bidena?

Celkem se tomu věnovali čtyři prezidenti. Rozhodnutí jít do Afghánistánu bylo naprosto správné, pak už nebylo správné, když ten samý prezident rozhodl jít do Iráku. Ti další udržovali vojenskou přítomnost. Donald Trump se pak rozhodl odejít. Správný už nebyl obsah dohody, kterou Trumpova administrativa vyjednala s Tálibánem. Vyjednali určitou dohodu, ve které nebyly žádné záruky. Vůbec tam nebyla zapojená afghánská vláda v Kábulu. To bylo chybné a do určité míry předznamenalo chaotický závěr. Armáda tušila, co ji čeká, a neměla motivaci dál bojovat.

Pokud jde o Bidena, ti samí republikáni mu vyčítají chaotický odchod a přirovnávají ho i k pádu Saigonu ve Vietnamu. Přesto si myslím, že rozhodnutí bylo naprosto správné. Řekl, že bude prezidentem, který bude stát za rozhodnutím z Afghánistánu odejít. Úkol splnil, přichází etapa, kdy se stejných cílů dosáhne jinými prostředky.

V Afghánistánu si v posledních čtyřiceti letech vylámaly zuby hned dvě supervelmoci, SSSR a USA. Jak moc útok 11. září proměnil globální politiku?

Co se týká Afghánistánu, mě mrzí, že mocnosti nebyly schopné spolupracovat. To znamená jak Západ, tak Rusko a případně Čína. Bylo tomu tak na počátku Putinova období, ale pak Putin zřejmě dospěl k závěru, že by Spojené státy získávaly vliv ve středoasijských postsovětských republikách, a ke spolupráci nedocházelo. Jak se ukazuje teď, samozřejmě Rusko, které má miliony vlastních muslimů, potenciálním terorismem bude ohroženo mnohem více než Západ, a stejně tak bude ohrožena i Čína, kde jsou také určité organizace, které by chtěly nezávislost na Číně. Znovu opakuji, je chybou, že celé mezinárodní společenství nebylo v otázkách terorismu schopno spolupracovat. Ještě na jednu zemi, kde jsem byl několikrát, bych upozornil, a to je Írán. Íránci mají za tu dobu snad milion a půl afghánských uprchlíků. Írán byl a je určitá hráz proti pašování narkotik z Afghánistánu, na hranicích tam zahynuly stovky celníků v boji proti pašování drog. I tady by EU i Západ mohly docílit daleko více, pokud by s Íránem spolupracovaly.       

Z dnešního pohledu je připomínáno, že i v USA po těchto událostech nic nebylo jako dříve. Symbolem je zákon Patriotic Act, který zásadně omezil lidské svobody a vedl k vyšším pravomocem státních orgánů při sledování občanů. Lze říci, že události 11. září zásadně změnily i americkou vnitřní politiku a poměr sil mezi svobodou a bezpečností v tamním myšlení?

Svět po 11. září se samozřejmě změnil. Když jste zmínila Spojené státy, na přelomu 80. a 90. let jsem ve Washingtonu žil a pracoval v Hlasu Ameriky. Chodil jsem do práce pěšky, bylo to asi dvacet minut, a když pršelo, procházel jsem kongresovými budovami, kde mají senátoři kanceláře. Tenkrát to bylo volné, nikdo si vás nevšiml, člověk mohl všude chodit po chodbách a nic se nedělo. Pak všude rámy, přísná opatření, podobně i na letištích, a to nejen ve Spojených státech. Vznikla celosvětová praxe, protože teroristé udeřili i jinde. Oběti terorismu byly z nejrůznějších zemí. Ve Spojených státech také vzniklo ministerstvo pro místní bezpečnost. Nenávratně se vše změnilo. Doba, kdy lidé mohli volně špacírovat po Kongresu nebo kdekoli jinde, už se nevrátí.    

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Daniela Černá



Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Bojí se oprávněného výprasku, pozoruje poslankyně Maříková vládu. Zakrývají neschopnost a média jim jdou na ruku

19:45 Bojí se oprávněného výprasku, pozoruje poslankyně Maříková vládu. Zakrývají neschopnost a média jim jdou na ruku

Rada Markéty Pekarové Adamové, že máme šetřit tím, že si vezmeme dva svetry, je podle poslankyně SPD…