Pomáháte extrémním turistům s cestami do postsovětského prostoru. Jaké expedice jste loni vypravila?
Čeští cestovatelé jsou velice aktivní. Naši motorkáři dorazili často až do Magadanu na ruském Dálném východě, lidé s námi objevují vzdálené kouty Sibiře anebo polární kraje na severu. Nikdy nevím, kdo s čím přijde. Často jde totiž o velice jedinečné výpravy osobitých jedinců. Každopádně nejde o lidi, kteří vysedávají po hospodách a žijí životy hrdinů televizních seriálů.
Loni jsem vypravovala dvě větší expedice. Čtyři starší cestovatelé, dva už mají hodně přes šedesát let, pluli na půjčeném katamaránu pět set kilometrů po Podkamenné Tungusce. Bude s nimi beseda v Domě národnostních menšin. První 6. března. Tam jsou opravdu velice vstřícní a ochotní. Dobře se mi s nimi spolupracuje.
Pak jedna výprava plula na plachetnici Bagatela z Norska do Murmanska a dále do Země Františka Josefa k hrobu polárníka Oty Kříže. Bohužel, ta nebyla stoprocentní. Šestice chlapů byla vybavena všemožnými povoleními a dokumenty, ale v Murmansku asi něco zanedbali a Rusové je po cestě vrátili. Nezlomilo je to a tento rok si to zopakují, aby dosáhli svého cíle.
A právě lidé, kteří vysedávají po hospodách či kavárnách a čas odměřují programem v televizi, mají často dost pomýlené představy o dnešním Rusku. Bída, svrab, neštovice. Co vy na to?
Předsudky jsou a byly. Cestovatelé, které znám, většinou cílovou zemi znají celkem dobře už dopředu. Čtou, dívají se na dokumenty, radí se s povolanými. Jde o kategorii aktivních lidí, kteří si do Ruska neberou masové konzervy a plzeňský ležák, protože vědí, že tam hlady a žízní neumřou. Málokdy se stane, že by tam měli zásadní problémy. V Rusku jsou cizinci velmi vážení, ale samozřejmě se stává, že někdo zažije i horší přijetí. To se stává hlavně novinářům.
Fotogalerie: - Rusko včera, dnes a zítra
Mimo práce v cestovní kanceláři jste také předsedkyní Klubu cestovatelů po Rusku. Snažíte se v něm o nějakou osvětu mezi Čechy ohledně Ruska?
V podstatě ne. Pořádáme setkání lidí, kteří cestovali po Rusku a oni vyprávějí své zážitky. Nikdo neříká, jaký je Rusko ráj na zemi a že tam žijí úžasní lidé. Každý si řekne to své. Ostatně klub vznikl zezdola. Lidé, co se vrátí z cest, se většinou o své zážitky chtějí podělit s ostatními a tak to vzniklo.
Nicméně v Česku se usadil mediální obrázek Ruska, že je to totalitní režim Vladimira Putina s tvrdě utlačovanou opozicí, který si vybíjí zatím jen na Ukrajině své imperiální choutky. Jak se s tím vyrovnáváte?
A už to je s podivem. Vždyť v Česku žije Rusů stále víc a na zdejších univerzitách ruských studentů přibývá...
Na druhou stranu Rusové, kteří zde žijí, jsou velice opatrní a většinou se s někým jen tak na počkání nebaví. Pokud s nimi běžný Čech přijde do bližšího styku, často zjistí, že jde o normální lidi. Je to složité. Každý, kdo není nemocný rusofobií, by v tom měl jít osobním příkladem. Když si mi Rusové stěžují na Čechy, jasně jim řeknu, že to tak necítím, protože s těmi Čechy, s nimiž se stýkám, sice můžeme mít rozdílné názory, ale máme podobný způsob uvažování.
Lidé mě snad vnímají jako velice konkrétní osobu v konkrétních situacích, která žije svůj život a dělá konkrétní věci, co nepoškozují Česko, zdejší náladu a místní spoluobčany. Ostatně všichni klienti mé cestovky jsou Češi a myslím si, že pro ně dělám dobrou práci. Takže je to dost i na nás Rusech, kteří zde žijeme. Nemám ráda zobecňování, vždy jde o konkrétního člověka. V každém národu jsou dobří i špatní lidé. Neexistují špatné a dobré národy.
Když jsem sem v roce 1979 přijela, což bylo v podstatě krátce po roce 1968, který dost zamrazil vzájemné vztahy, lidé se chovali vůči mně dost opatrně. Kdo mě pak poznal, tak pochopil, že jsem nepřijela nikoho ponižovat či někomu ubližovat. Přijela jsem sem normálně žít a pracovat. Vždyť zde od té doby platím daně.
Psali jsme:
Stalo se naopak, že by vás zde někdo urážel či ponižoval kvůli tomu, že jste Ruska?
Jednou mě nechtěl ošetřit zubař. Přišla jsem k novému, protože má zubařka se tehdy odstěhovala. Řekl mi, že mě tady nechce: „Můj rod tady žije spousty století, vy sem přijdete a já bych se o vás měl starat? Nebudu,“ dodal. Tak jsem mu jen odvětila, že půjdu jinam, nicméně jeho plat pochází z daní a pojištění, které já platím. Pak jsem odešla. Jednou v životě jsem měla takový střet a pak už nikdy více. Mluvím s ruským přízvukem, což pozná i nahluchý člověk, ale nikdy se mi kvůli němu nikdo neposmíval.
Když jsem se snažil sám pro sebe definovat, z čeho pochází rusofobie v Česku, pomyslel jsem na tři hlavní příčiny. Historické zkušenosti, mediální masírování obyvatelstva a velkopanské chování Rusáků v zahraničí. Záměrně říkám Rusáků, protože se mi zamlouvá dělení z knihy Hrdý Budžes na Rusy a Rusáky. Souhlasíte?
Asi máte pravdu, jen o tom posledním bych diskutovala. Například máme písničkářský Bard klub Praha, kde se sdružují většinou lidé, jimž je kolem šedesáti let. Jde často o obdivovatele Bulata Okudžavy a Vladimira Vysockého. Prostě ti, co vyrostli na jejich písničkách. A to je kategorie lidí, které by asi nikdo tím vaším označením „Rusák“ nenazval. Jde o velmi skromné a pozitivní lidi. Za Rusy s namyšleným chováním by se dali označit spíše novousedlíci ve věku čtyřiceti až padesáti let. Někteří v Rusku uspěli a přijeli sem, aby zbohatli ještě víc a proto se tak chovají. Anebo v Rusku neuspěli a své pocity skrývají pod pláštíkem nabubřelosti, aby místní přesvědčili o opaku. Nakonec je třeba říci, že ruská mládež je zase úplně jiná.
Na internetových stránkách Bard klubu Praha máte podepsaného i Jaromíra Nohavicu. Když v Moskvě převzal od Vladimira Putina Puškinovu medaili, spousta lidí ho za to odsoudila. Jak jste to vnímala?
Tak to jsem velmi prožívala. Jarka znám osobně. Je to naprosto rovný a skvělý člověk. Pořád mu vyčítají jeho minulost. Nicméně sám několikrát přiznal, že to byla velká osobní chyba. Teď jsem někde četla, že přijel ke Krylovi s pozdravem „Posílá mě StB!“, ale to se moc nezmiňuje. Vím, že jej velmi mrzela reakce hudebního novináře Jiřího Černého, který napsal, že pro něj Nohavica přestal existovat.
Říct, že je Jarek můj kamarád, je přehnané, ale máme dobré vztahy a tykáme si. Uspořádala jsem s ním několik koncertů. Teď ale nemluvím jako manažerka, ale jako člověk. Je to prostě bezva chlap. A samozřejmě, že mě nesmírně těší, jak má rád naši kulturu. Na prvním našem koncertu velice potěšil s Okudžavou.
Samozřejmě, že se najdou lidé, kteří kvůli té štvanici přestanou chodit na jeho koncerty a přestanou poslouchat jeho písničky. Nedávno jsem ale byla na jeho pražském koncertě, byl vyprodaný, stejně jako pět dalších. To se nepodaří jen tak někomu.
Jeden z vašich koncertů Jarka Nohavici jste pořádali v Ruském středisku vědy a kultury v Praze. Mám s nimi moc dobré vztahy, což mi ale nezabrání v otázce, jestli propagují ruskou kulturu, „ruskou duši“, dostatečně?
No, já s nimi mám také dobré vztahy. Nicméně si myslím, že by měli dělat mnohem víc. Ten obraz Ruska v Česku je opravdu hrozivý a je třeba se stále snažit o změnu. Zářným příkladem takového snažení je nový generální konzul Ruské federace v Karlových Varech Michail Ledenjov. Když se podíváte na jeho Facebook, vidíte, že dennodenně jezdí po území v působnosti konzulátu a setkává se s lidmi, zve je na kozulát, pořádá zajímavé akce. A přitom je to konzul, takže má ještě normální práci.
Psali jsme:
V Česku je oficiálně uznána ruská národnostní menšina. Má kancelář v pražském Domě národnostních menšin, jako všechny ostatní. Za jejího zástupce v Radě vlády pro národnostní menšiny byl opět zvolen Igor Zolotarev. Je dobře, že se už léta na vládě střídají za vaši menšinu v podstatě jen dva muži?
To víte, že to v pořádku není. Ale ohledně toho spíše ocituji komentář Ireny Dzjubové, manželky atamana Všekozáckého svazu českých zemí a Slovenska, která byla protikandidátkou Igora Zolotareva. „Svojí činností si vysloužili mezi lidmi přezdívku ‚antiruská tradice‘, což hovoří myslím za vše. Za ty dlouhé roky, kdy se pouze ‚lobby Zolotarev – Kelin‘ střídá na místě zástupce ruské menšiny nepřetržitě již od roku 2002, vznikla bohužel i nedůvěra v orgány, ve kterých zasedají,“ napsala.
Tito představitelé ruské národnostní menšiny vydávají časopis Ruské slovo, jehož redakčních porad jste se také zúčastňovala. Proč jste přestala?
Jsem bývalá novinářka, vždy mě to bavilo. Když mě kamarád pozval do redakční rady Ruského slova, měla jsem z toho velkou radost. Nějakou dobu jsem tam chodila. Bylo to pro mě zajímavé, protože se tam sdružují lidé, kteří jsou v Česku opravdu hodně dlouho a mnoho toho vědí a pamatují. Nicméně ten časopis je k Rusku velmi kritický. To mi ani tak nevadilo, ale měla jsem z toho divný pocit. Jednou jsem byla mimo republiku, nemohla na redakční radu a v květnu vyšlo číslo Ruského slova, kde se objevil článek, jehož podstatou byla myšlenka, že by se Rusové měli omluvit Němcům za druhou světovou válku. To mě úplně šokovalo. Pochopila jsem, že s nimi nechci nic mít a poslala jim vysvětlující dopis.
Víte, mí rodiče byli ve válce oba. Otec se hned na jejím začátku dostal do zajetí a víme, jak se tam zrovna k Rusům chovali a také víme, jak se k nim chovali komunisté po válce. Maminka byla zdravotní sestra, která se svým vojenským špitálem došla až do Berlína. Byla laborantka, takže brala krev a tak. A devátého května tam ležela jako pacientka, protože měla tyfus, který chytila od vojáků z fronty. Pak se z toho dostala. Proto tyhle věci beru osobně a jsem dost znepokojená.
Myslíte tím, jak se pomalu, ale jistě relativizuje úloha Rudé armády a SSSR ve druhé světové válce?
Hodně mě to bolí. Můj manžel je Čech – Moravák, ale je snad ještě větší ruský patriot než já. On to má skoro vrozené, jinak by si před čtyřiceti lety asi nevzal Rusku. Vždycky si něco přečte na internetu a běží za mnou s pokřikem – co si to ti blbci zase o té válce vymýšlejí. Takže se nad tím rozčilujeme každou chvíli. Samozřejmě, že to není v pořádku. Historie je jedna, a fakta jsou známá. Pokoušet se to teď nějak obracet je vůči těm milionům válečných obětí nemorální.
S jednou delegací jsem byl na oslavách pětasedmdesátiletého výročí vítězství Rudé armády u Stalingradu. Na Facebooku někteří psali, že jsme kolaboranti...
No jo, Rusko může za všechno. Za Trumpa, brexit, hnutí žlutých vest, kauzu Skripal, migrační vlny, bídu v Africe, islámský radikalismus, krizi ve Venezule a tak dále. Vždyť tomu soudný člověk nemůže věřit. Občas mi připadá, že tato společnost žije v pohádce, jejíž scénář někdo velmi dobře promyslel, napsal a teď ji všichni opakují pořád dokola. Síla médií je obrovská, to vám nemusím vyprávět. No a pro většinu médií je Rusko hlavním strašákem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
