Svátky klidu a míru a rozjímání. To se běžně čeká ke konci roku. Je v naší společnosti něco, co nás jitří natolik, že to prostě nejde?
No, přes různá svá kritická vyjádření „nekorektního profesora“ jsem bytostný optimista a myslím si, že vánoční atmosféra na většinu lidí působí pozitivně. Asi ne na všechny, někdo svátky vánoční neslaví a má jen volné dny pro sebe, případně své blízké, ale to je taky pozitivní. Je otázkou, zda ta atmosféra, která na mě určitě působí uklidňujícím dojmem, je schopna utlumit negativní vztahy, případně až nenávist mezi lidmi, ať už v rodině, nebo ve společnosti. Osobně bych byl rád, aby utlumit byla schopná, jenže je otázkou, co nastane po Novém roce. A zda to není pro mnohé jen čas, kdy nejsou tolik vidět a slyšet, a jakmile nastanou všední dny, vše se vrátí do normálních kolejí negativismu.
To, co naší společnosti výrazně chybí, je respekt k názoru druhých, tolerance. Typickým příkladem jsou až nenávistné reakce na sociálních sítích. U počítače je každý hrdina a vypadne z něj mnohé, co by se neodvážil říct do očí.
To, že společnosti chybí respekt a tolerance, se velmi projevuje právě v rovině společenské, politické. Společnost je rozdělena na skupiny, které mají tu svou pravdu, jedinou svatou, bez naprostého respektu k názorům druhých, či ochotě o tom diskutovat. Z toho pak plyne to povětšině šílené označování za -foby či -fily, tak zavádějící, často zcela nesmyslné, až úchylné. A to je to, co naši společnost jitří a co, bohužel, asi nezmění ani klidný čas vánoční. Po něm se to znovu vrátí. Jen se budeme ujišťovat, že nikdo a nic společnost nerozděluje, nebo naopak to či ono rozděluje. Zvykli jsme si škatulkovat lidi s odlišnými názory – dezinformátoři, xenofobové, rasisti a podobně, často na základě jen velmi povrchních znalostí o názorech druhých.
Přál bych si osobně velmi, aby cosi z té vánoční pohody přešlo i do dnů všedních a projevilo se ke vzájemnému respektu. Anebo alespoň o chvíli delšímu přemýšlení o tom, co vzápětí řeknu.
Celým rokem 2019 nás provázely demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii. Už toho bylo řečeno mnoho, ale co vzkázat jak Mikuláši Minářovi, tak občanům, kteří se demonstrací účastní? A co smířlivě popřát do roku 2020?
Asi bych začal tím přáním – přál bych nám všem, abychom žili ve státě, kde lidé i ten stát samotný mají respekt k právu, respekt k Ústavě, respekt jeden k druhému. Aby právo platilo beze zbytku pro všechny. Abychom měli politiky, za které se nemusíme stydět, kteří jsou příkladem v tom respektování práva. Kteří ctí Ústavu a právo. Mají-li problémy, automaticky se stáhnou do jejich vyřešení, protože čistý morální kredit bude pro ně zásadnější než touha po osobní moci a prospěchu.
Protože pak i společnost pochopí, že zákony a právo jsou určeny k optimálnímu chodu společnosti. Tedy společnosti, kdy respekt k zákonu, bude o tom, že nekrást a nepodvádět je společenská hodnota vytvářející vhodné prostředí pro náš život. Pak nám všem bude lépe – konečně – a nebudeme muset organizovat demonstrace nespokojených, budeme respektovat výsledky voleb. Tím samozřejmě nikdo nebude brát jinému právo se svobodně vyjádřit a projevit svůj nesouhlas s tím či oním.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2019
Jenže teď toto chování u politiků nevidíme. A jak už jsem tu před časem říkal, nevolil bych ANO, nevolil bych současného prezidenta, ale mám negativní postoj k Milionu chvilek a tomu, co se kolem nich děje.
Takže bych ani tak nic nevzkazoval panu Minářovi, který ve mně nic pozitivního nevyvolává, spíše naopak; ani lidem, kteří využívají své právo demonstrovat nesouhlas. Spíše bych vzkázal předsedovi vlády, že jeho chování nepovažuji za chování odpovídající čestnému politikovi, kterému má jít o blaho této země. Ale osobně dávám přednost vyjádřit svůj názor v průběhu voleb než svou účastí na těchto demonstracích.
A to, co je pro mě v tomto případě to nejpodstatnější, je ten výše zmiňovaný respekt k zákonu. Kdyby byl, tyto problémy bychom neměli.
Letos se česká veřejnost musela rozloučit s Karlem Gottem. S odstupem: Bylo v tom zbytečně moc politiky? Tlačili Babiš a Zeman příliš „na pilu“ se snahou zavděčit se veřejnosti? Nebo „ti druzí“ příliš mluvili o době před rokem 1989 a vyrovnávání se s ní?
Karla Gotta jsem si vážil jako stoprocentního profesionála, prostě podle mě uměl. I když nebyl úplně šálek mého čaje, nevypínal jsem rozhlas či televizi, když jsem slyšel jeho písně. Prostě respekt k někomu, kdo skutečně uměl a kdo to taky dokázal.
Politici si samozřejmě rádi užili svých pět minut slávy a dělali hodně pro své zviditelňování. Někdy až trapně, jak bývá v kraji zvykem. Umělcova doba minulá je samozřejmě hodně diskutabilní. Slyšel jsem mnohé o jeho chování k jiným, pomoci lidem a podobně a věřím tomu, tedy tomu, že to byl fér chlap, i když jako každý měl asi své problémy. Ale osobně jsem ho neznal, takže je to spíše trochu povrchní hodnocení.
Na rozdíl od jeho kritiků, co se vynořili při příležitosti jeho úmrtí, k němu nemám nic negativního, prostě jsem ho respektoval jako toho, kdo umí. Podle mého názoru rozdával lidem radost a těch, kteří tu radost při poslechu jeho písniček cítili, je určitě více než těch zapšklých nebo vyloženě negativních. Jako třeba bylo podle mě nesmírně trapné vystoupení Jaroslava Hutky, o němž jsem kdysi dávno měl mnohem lepší mínění. Ale tak to prostě chodí.
Dle zpráv BIS se máme bát Číny, která u nás verbuje agenty z akademické sféry. Letos se ukázala skrytá účast Číňanů na projektech Karlovy univerzity. Vadí vám to? Ukázalo se též, že Kellnerova PPF se snaží skrze PR agenturu ovlivňovat český veřejný prostor. Je to pro vás problém? Padly hlasy, že Čína se nás snaží oslovit stejně jako tzv. neziskové organizace financované třeba z USA.
Ano -fobie/-filie – jeden z dělících momentů současné společnosti. Jen úplně naivní člověk si může myslet, že uvedené velmoci včetně samozřejmě Ruska se chovají nějak jinak, nějak rozdílně. Jde o sféry zájmu a posun od přímých konfrontací a studené války do sféry ekonomické a kyberprostoru.
Jsme členská země NATO, z toho vychází naše vojenská a bezpečnostní politika. Jiná věc je, jak různé zájmové skupiny v USA se snaží ovlivňovat dění v jiných zemích. To se dělo, děje a bude dít. Je to nakonec vidět u nás na zpravodajství třeba ČT kolem amerických voleb. Jsem příznivcem prezidenta Trumpa a to, co předváděla a předvádí ČT kolem jeho voleb a osoby, je čirá zoufalost. To ovšem pro mě neznamená, že kvůli tomu budu třeba sledovat zpravodajství na Barrandově.
Takže na rozdíl od hysterie kolem PPF musím říct, že to pro mě žádný problém nepředstavuje. Je to vcelku normální PR a propagace země, kde se daná skupina snaží působit. Dělají to Američané, Rusové i jiné země na podporu svého byznysu a svých zájmů. A děláme to i my. Petra Kellnera si na rozdíl od jiných multimiliardářů vážím, i v tom smyslu, že o něm prostě nevím nic negativního jako u jiných.
Ani ten případ Karlovy univerzity mně nijak nevadí, jen to celé provedení bylo trapné a diletantské. Mohlo to přinést mnohé užitečné, ale nestalo se, možná oboustranná škoda. Protože neznám žádné detaily, tak nemá cenu dál to rozebírat.
Fotogalerie: - Milion chvilek ve Valči
Na co se mít na pozoru, pokud jde o Čínu? Máme brát zřetel na čínský přístup k lidským právům? Máme v roce 2020 vnímat Čínu jako expandující ekonomickou velmoc, či jako partnera? Kde je hranice mezi kulturní odlišností a ekonomickou výhodností?
Trochu zvláštně stavíme otázku lidských práv do protiváhy s ekonomickými zájmy. Myslím, že problém lidských práv je v Číně skutečně vážný, ještě více než v Rusku. Tvářit se, že neexistuje, nebo ho nevidět, je hodně slaboduché. Je ale také jasné, že ekonomické vztahy poběží paralelně a budou se i nadále rozvíjet i přes problémy s lidskými právy tam či onde. Mně osobně spíše vadí to, že když se k tomu vyjádříme a Čína se na nás zamračí kvůli Tchaj-wanu nebo něčemu jinému, když zahrozí prstíkem, tak část politiků nenajde tu odvahu promluvit o naší svrchovanosti a právu na vlastní názor a postoje. Je to o sebevědomém vyjádření postojů. Kdo se hned rozklepe a zaleze do díry, ten si u takové velmoci respekt nezíská.
A lidská práva nejsou kulturní odlišnost. Kulturní odlišnost je výsledkem tisíciletého vývoje v dané oblasti, vývoj má různé podoby, dochází k pokřivení tradic ve jménu toho či onoho. Typickým příkladem je dění během komunistické minulosti i současnosti právě Číny. Je to o tom, jakou cenu má v dané zemi lidský život, zda jsou respektována práva žen, národnostních menšin a podobně. Anebo jestli jen zavíráme oči, abychom nebyli pokáráni.
Letošní rok byl bezpochyby rokem boje aktivistky Grety Thunbergové proti globálnímu oteplování. Její cíle do značné míry adoptovala nová Evropská komise. Máte z toho radost? Nebo vás to děsí? Budete méně spotřebovávat, méně létat, méně jíst maso, tlačit na konec uhelných elektráren? Zcela vážně, jak se s touto vlnou politické aktivity vypořádat?
Nemám z toho vůbec žádnou radost. Už jsem se k tomu několikrát i zde vyjadřoval. Když Greta Thunbergová vystoupila na klimatické konferenci v Polsku, bylo to působivé, efektní i efektivní, mělo to svůj smysl. Zúčastnil jsem se řady takových akcí a vždy tam bylo něco podobně emotivního – například v případě jednání o problematice toxických persistentních organických polutantů a jejich dálkového transportu do polárních oblastí – Inuité, původní obyvatelé arktických oblastí, kterých se tento problém bytostně týkal, se účastnili těchto jednání. A součást jednání většinou na jejich úvod, bylo i prezentace jejich postojů. Působivé, vhodné, zapadající do kontextu jednání. Žijí v oblastech, kde se tyto látky nikdy nevyráběly a nepoužívaly a kam se dostávají dálkovým transportem z regionů, kde se vyrábějí a používají. Jejich vliv na zdraví lidské populace v polárních oblastech byl pozorovatelný a měřitelný. Takže i jejich obavy byly opodstatněné.
Každopádně – a to už jsem také zmiňoval – jsem rád, že mladé generaci není osud planety lhostejný. Jenže ta jejich snaha by neměla být zneužívána a založena na, řekněme, ne úplně korektních informacích.
Takže, když se vrátíme ke slečně Grétě – v Polsku to vystoupení skutečně mělo smysl a určitě zapůsobilo. Dál už se však z toho stala nevkusná šaškárna, která vyvrcholila na zasedání OSN v New Yorku. To byla maximální trapnost. Za nadšeného hýkaní řady aktivistů. Vrchol pak bylo nedávné setkání v Madridu a vystoupení typu aktivistka v televizním šotu razantně prohlašující, že nenechá své dítě utopit. To už je trapná demagogie rozehrávaná různými nevládními organizacemi a klimaalarmisty, říkám jim souhrnně klimamagoři.
Fotogalerie: - Vnučka u Koněva
Je to škoda – aby bylo jasné, nezpochybňuji podstatu problému – od osmdesátých let v přednáškách hovořím o nárůstu koncentrací skleníkových plynů a jejich důsledcích. To je pro mě neoddiskutovatelný fakt a dlouhodobými měřeními a monitoringem potvrzený. To je patrné i z měření realizovaném na Ústavu pro výzkum globální změny (CzechGlobe) AV ČR, kde částečně působím. Zpochybnitelný je ten trapný cirkus kolem, často bránící přijetí účinných opatření a řešení.
Pokud jde o spotřebu – je otázkou čeho, protože určitě každý z nás může to či ono omezit. Pokud jde o to méně létat – za posledních pět let jsem letěl soukromě dvakrát. Služební cesty především v rámci misí OSN lze těžko omezovat, mají svůj účel a smysl, alespoň doufám, a jinak se realizovat nedají. Méně jíst maso – tak to nedám, jsem masožravec a i nadále to tak zůstane, dobrý steak prostě nenahradíš. Konec uhelných elektráren – to ano, to má svůj smysl – ale – moje generace žila v prostředí, kdy kvalita ovzduší i dalších složek prostředí byla nesrovnatelně horší než nyní. I s tím, že před třiceti roky jsme o mnohých problémech neměli informace, co máme nyní. Ale na rozdíl od tvrzení studentů, že naše generace neudělala pro životní prostředí vůbec nic, jsem přesvědčen, že se za poslední desítky let udělalo velmi mnoho a stav prostředí se výrazně zlepšil. I když je pořád co dohánět. Ale nevinil jsem z toho ani své rodiče, ani prarodiče – žili v jiné době, s jinou úrovní poznání, s jinými přístupy k prostředí a přírodě a s jinou možností cokoliv řešit.
Fosilní energetika má své limity a řadu problémů. Některé jsme vyřešili, některé řešíme a některé budeme muset řešit. Ale nic z toho se nedá řešit rychle v krátkém časovém období, jak si řada aktivistů a nevládních organizací představuje. Je-li celá energetická soustava dominantně založena na spalování fosilních paliv, není změna snadná, a hlavně není laciná. Náhrada je problémem také proto, že řada existujících a použitelných alternativních zdrojů není výkonově stabilní. A když vezmeme český model zavádění solární energetiky, což je neoddiskutovatelně perspektivní záležitost, dojdeme k naprosto nesmyslné podobě zabíjející to pozitivní, co nepochybně využití sluneční energie představuje. Nesmyslné dotace, solární tunely to není dobrý vklad do budoucna. Za každé ekonomické situace bychom měli přemýšlet o efektivnosti využití vložených finančních prostředků – něco, co musíme trvale dotovat – solární nebo větrná energetika, elektromobily – má svůj smysl v počátcích, pro rozjezd, ale nemůže to být dlouhodobá strategie. Tyto prostředky by mohly být použité na rozumnější účely.
Fotogalerie: - Století dobrovolníků ve Francii
Velmi se řeší tzv. uhlíková neutralita. Na půdě EU šokoval Andrej Babiš požadavkem, aby byla jaderná energie uznána za stejně „čistou“ jako elektřina z větrníků či ze slunečních panelů. Šlo o důležitý krok?
Uhlíková stopa, uhlíková neutralita – pro mě podobné pojmy jako trvale udržitelný rozvoj a další. Opět dobrý úmysl, ale velmi problematická realizace, často až fanatická. Nic takového v podstatě neexistuje, nebo jen v hlavách idealistů a aktivistů. To je realita tohoto světa. Jaderná energetika je nejen z našeho pohledu zcela jistě řešení, ale má samozřejmě své známé problémy. Na druhé straně jsou země jako Francie či Švédsko, kde je její podíl na celkové produkci energie velmi významný. Takže já osobně další využití jaderné energetiky považuji za významné. Jen se trochu bojím, zda to u nás bude obecně prospěšné vzhledem k zoufalému schvalovacímu řízení. Snad i tento problém budeme schopni někdy zracionalizovat, i když si nejsem jist, zda současný postup je ten nejsprávnější.
Kdo na těchto změnách může vydělat? V čím ekonomickém zájmu to je?
Na každé investici, stavbě a podobně někdo vydělá, to je, myslím, normální. Za podstatné považuji, abychom neprodělávali jako třeba na solární energetice. Takže při rozumné energetické politice státu si můžeme nastavit priority a cíle, které budou ekonomicky dosažitelné a realizovatelné. Žádná změna na úrovni státní koncepce a strategie není a nebude jednoduchá a laciná, je to velmi složitý proces. A hlavně příspěvek EU a Evropy k celkovým emisím skleníkových plynů a dalších škodlivin není sice úplně zanedbatelný, ale v globálním měřítku neřeší problém. A snaha byrokratů v Bruselu a různých aktivistů být příkladem ostatním částem světa je dost naivní, pokud není spojena s rozsáhlými vzdělávacími kampaněmi. Je naivní se domnívat, že jsme zářným příkladem – emise do ovzduší, kontaminace vod, obrovská množství plastů, které se v mnohých regionech trvale dostávají do řek, moří a oceánů to nijak neodráží. Je dobré si ovšem uvědomit, kolik toho Evropa od konce sedmdesátých let udělala pro snížení vstupů nejrůznějších znečišťujících látek a jejich směsí do prostředí. Přes desítky opatření, úmluv, miliardy eur, samotný náš kontinent zdaleka nemá vše úspěšně a efektivně vyřešeno. A rozhodně to není o tom, že bychom problémy neřešili nebo nechtěli řešit. Jen jsme si jejich neřešením po desítky let 20. století vytvořili takové množství problémů, díky tomu, že jsme nechápali jejich podstatu, nerespektovali jsme přírodu a její zákonitosti. To dnes představuje složitý komplex problémů, jejichž řešení vyžaduje obrovské finanční prostředky. A ten náš příklad pro ostatní části planety naráží na malou efektivitu přenosu našich negativních zkušeností do pozitivních řešení problémů v jiné části planety. A naráží a trvale narážet bude na největší problém současnosti – nárůst počtu obyvatel planety.
Takže náš postup, na jehož realizaci bude Evropa dost krvácet, musí být podpořen rozsáhlými vzdělávacími kampaněmi nejen u nás, ale především v regionech, kde tyto přístupy prostě neexistují nebo jen velmi omezeně.
Chápete tu část mládeže, která pociťuje „klimatickou tíseň“ a obává se, že ji nečeká žádná budoucnost? A vyčítá starším, že oni jsou za to zodpovědní?
Nechápu. I když k jejich věku patří nejistota, tápání, hledání sebe sama. Naše generace měla alespoň jistoty ve výběru pohlaví, dnes nemají ani to, a tak ta nejistota a tíseň se zákonitě dostavuje. K tomu hned přiskočí řada expertů, kteří tu či onu tíseň zaručeně vyléčí, zaručeně poradí, coaching nebo koučing všeho druhu, často od lidí nemajících naprosto žádné zkušenosti s danými problémy. Ale frčí to a nese to.
Rozhodně bych v tom nerad mladou generaci utvrzoval. Jejich environmentální tíseň často pramení nejen z nejistoty vlastní věku, ale hlavně z neznalosti a nevědomosti nebo zkratkovité, zjednodušené aktivistické interpretace faktů. Účelově zkratkovité, zjednodušující.
Fotogalerie: - Chvilky na Hlavním nádraží
To vede zase ke kampani kolem Grety Thunbergové – tam to začalo znít – nic se nedělá, nemáme perspektivu, nebudeme chodit do školy, nemá to cenu. Jedna hloupost za druhou, účelově podporovaná nevládními organizacemi – hodí se jim do jejich strategií. A také účelově vyvolávaná politiky – na tom se dají snadno získat body – viz TOP 09 a ODS nyní u nás, akademickou obcí – částečně protože ví, jak to skutečně je, částečně proto, že se dá tom leccos vyzískat.
K těm generačním problémům už jsem se vyjadřoval výše. Je to samozřejmě prokazatelný nesmysl – zase účelově používaný – i naše generace leccos vyčítala svým rodičům a prarodičům, i naše generace ale dospěla k poznání, k pochopení a tu naivní aktivistickou snahu idealistického mládí se snažila převést na konkrétní opatření. I když je to samozřejmě velmi složitý a nelehký proces a ne vše se daří teď a hned a snadno.
Je budoucností politiky mládežnický aktivismus?
No asi takto – i ti nejradikálnější němečtí Zelení jako Joshka Fischer nebo Jurgen Trittin přišli k poznání, jaké cesty jsou účinné. I když v podstatě radikály nepřestali být, snažili se věci někam posunout. Není a nebude to jednoduché. Stávka studentů na cosi upozorňuje, i když mnozí nechápou souvislosti – často ne vlastní vinou – je na jejich učitelích a rodičích, co jim z toho přiblíží a vysvětlí.
Co by si během svátků měli říct „mladí“ a „staří“ tak, aby výměny politických názorů nekončily hádkami? Co by si obě strany mohly navzájem dát ve vyprávění nedávné minulosti i současnosti, nebo i v poučení pro budoucnost?
Když si vzpomínám na hádky se svým otcem v mých 18 – nebylo to jednoduché, hlavně pro něj. Ale já dospěl a snažil se poznat a pochopit, a hlavně respektovat názory zkušenějšího. Osobně by mě nikdy nenapadlo, že bych přišel s tak dementním názorem, jako že by staří lidé neměli mít volební právo, protože nehlasují tak, jak si my – lepší – představujeme.
To přání – od stáří pochopení pro potrhlost mládí – nebyli jsme jiní, od mládí – respekt a úctu ke zkušenosti a věku, často velmi bolestně získanou – tedy vzájemnou úctu, respekt a pochopení – jiný názor, když o něm budu minimálně přemýšlet, mě může posunout dál. Neměli bychom opakovat chyby minulé, když využijeme zkušeností dřívějších generací, můžeme prospět své lepší budoucnosti.
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
