Co v době stále rychlejšího rozvoje technologií a s tím souvisejícím obrovským nárůstem konkurence mezi sdělovacími prostředky považujete za stěžejní úlohu České televize coby veřejnoprávního média?
Významným paradoxem současnosti je to, že „síťová“ – nebo „propojená“ – společnost je současně společnost vysoce individualizovaná a roztříštěná – fragmentovaná. To se projevuje i v mediální komunikaci: k dispozici je stále více online i offline obsahu, vznikají nové a nové rozhlasové a televizní stanice, slábnou tradiční tištěná média, zvláště noviny, mění se postavení žurnalistiky… Tím, jak se mění komunikační možnosti, které máme, mění se pochopitelně i role klíčových celospolečenských komunikačních aktérů včetně médií veřejné služby. Myslím, že ta mají posilovat integritu společnosti, mají se snažit ji oslovovat jako celek a vnímat ji jako společnost občanskou a být výrazem jejího politického a kulturního života, artikulovat to, čemu se říká „veřejný zájem“. Média veřejné služby v nejobecnější rovině mají roli stabilizační, mají představovat pevný bod, ke kterému se lze vztáhnout.
Jak se České televizi v minulém roce tuto úlohu dařilo plnit spolu s těmi úkoly a povinnostmi, které pro ni vyplývají ze zákona?
Ona to – stejně jako Český rozhlas – v zásadě plní už tím, že je. Když se to snažím vysvětlit studentům, tak používám příměr s Národním divadlem. Národní divadlo je důležité, i když do něj člověk nejde, ale ví o něm. Protože to je něco, k čemu se může vztáhnout, je to nějaký pevný bod, má symbolickou hodnotu. A v tomhle smyslu i Česká televize svoji roli plnila a plní už prostě tím, že je. To, že se člověku nemusí líbit ten či onen repertoár v Národním divadle, je stejné, jako se člověku nemusí líbit ten či onen program, který ČT nabízí. Ale tu základní společenskou roli plní už jen svou existencí. Může ji ale plnit lépe, či hůře – podle toho, jakou programovou nabídku poskytuje. Z toho také plyne, že existenci médií veřejné služby je třeba hájit, zatímco konkrétní produkci ČT nebo ČRo je samozřejmě možné a užitečné hodnotit a kritizovat – tyhle dvě roviny je třeba důsledně odlišovat.
MF Dnes přišla před časem se statistikou účasti nebo zmiňování politiků v České televizi ve zpravodajství. Nejčastěji byli zmiňováni Miloš Zeman, Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš, ale na jednu pozitivní zprávu o nich připadlo v průměru osm až devět negativních zmínek. Jak vnímáte nejen z tohoto pohledu objektivitu zpravodajství ČT?
Je jasné, že jistá míra subjektivity je i ve zpravodajství nevyhnutelná. Jsme trošku ve vleku nešťastné legislativy, protože náš zákon zmiňuje objektivitu jako něco, co mají vysílatelé dělat, jenže je to nesplnitelný požadavek. V každém zpravodajství je vždy nějaký subjektivní prvek přítomen – už tím, že zprávy jsou výsledkem nějakého výběru, zpracování. A převaha „negativních“ zpráv není překvapivá, vždyť se říká „dobrá zpráva – žádná zpráva“. Na druhou stranu není vždy snadné rozhodnout, co je pozitivní a co negativní: často záleží na úhlu pohledu, jen si vezměte EET.
To, že se ve zprávách nejvíce objevují špičkoví politici, také není nic divného… Jiná věc je, jestli je ve zpravodajství konkrétního média patrná nějaká dlouhodobá tendence, kterou bychom mohli označit za předpojatost či stereotyp. I když to nemám podložené „tvrdými“ daty, jistou stereotypní předpojatost ve zpravodajství ČT cítím. Jeho pohled na svět víceméně kopíruje převažující atmosféru v české novinářské obci, která je většinově naladěna proti současnému prezidentovi, proti oligarchům v mediálním sektoru a tak dál. Zásada „nezávislost je způsob myšlení“ založený na tom, že novinář je neustále kritický především ke svým vlastním východiskům, se v českém prostředí příliš neprosadila.
Psali jsme:
Když mluvíte o subjektivním prvku zpravodajství, co říkáte tomu, že se v Událostech, komentářích objevují zprávy podle Lukáše Dolanského, zprávy podle Davida Borka, zprávy podle Daniela Takáče? Jsou to zprávy, nebo už komentář k nim? Jak se na tento žánr díváte?
Každé zprávy jsou podle někoho. Zpravodajství je ve své podstatě výběr. Z věcí, které se staly, se něco vybere. A konec konců přiznat, kdo to vybíral, není nic tak dalece špatného. Tzv. objektivita zpravodajství je určitý klam. Podle mého soudu by se subjektivní povaha zpráv měla přiznávat. Zprávy by mohly začínat tím, že moderátor řekne: Během dne se stalo tolik událostí, že vůbec netušíme kolik. Podařilo se nám z nich zaznamenat dvě stovky, z těch jsme vybrali deset, z nich jsme stihli zpracovat pět a ty vám teď nabídneme. To by bylo fér. A když za ten výběr někdo ručí jménem, je to jen dobře.
Považujete za opodstatněnou, nebo naopak neoprávněnou kritiku veřejnoprávní televize za výběr hostů do publicistických pořadů a příliš velkou frekvenci některých z nich na obrazovce?
Pravda je někde mezi. Česká televize si poměrně dává pozor na to, aby v publicistických pořadech zazněly hlasy dost širokého názorového spektra, takže těžko bychom asi našli názorový proud z těch významnějších, který by se nikdy v televizi neobjevil. Jiná věc je, jestli to zastoupení je nějakým způsobem rovnoměrné či proporční, nebo jestli se některé postoje či osoby objevují bezdůvodně častěji. Mám pocit, že se přece jen někteří objevují častěji, aniž je jasné proč. Ne vždy to musí být proto, že by názorově rezonovali s postoji pracovníků zpravodajství a publicistiky. Důvodů může být víc: někteří jsou ochotnější mluvit do médií, někteří jsou mediálně „použitelnější“, protože mluví srozumitelně, nebo dokonce vtipně a tak podobně. Čili těch faktorů je asi víc. Problematičtější podle mě je to, jak se s hosty nakládá. Jestli míra zdvořilosti či naopak neodbytnosti není příliš odlišná. Zdá se, že někteří se ve studiu automaticky ocitají na pranýři, zatímco jiní se těší zcela nepochopitelné úctě. Projevuje se to například v různé míře skákání do řeči, přerušování, vynucování odpovědi na položenou otázku a tak dále.
Ing. Miloš Zeman
Ředitel České televize Petr Dvořák nedávno varoval, že pokud nestoupnou koncesionářské poplatky, bude ČT muset razantně omezovat vlastní tvorbu. Když zůstaneme u druhé poloviny toho jeho vyjádření, máte pro vlastní tvorbu České televize v minulém roce slova chvály, nebo ve vás žádné nadšení nevyvolala?
Mám pocit, že se České televizi tak úplně nepovedlo dosáhnout toho, co si slibovala od přechodu na systém kreativních producentů. Nepodařilo se jí vytvořit systém, ve kterém by dokázala odhalit slabé projekty v předvýrobní fázi a ušetřit peníze. Někde se to daří. Myslím si, že ten pokus o satiru v podobě seriálu Kosmo byl docela zajímavý a osvěžující. Ale nepovedlo se to u seriálu Já, Mattoni. Nechápu, jak k jeho natočení vůbec mohlo dojít.
Nedá mi to, abych nepřipomněl, že Česká televize na Štědrý den zcela okopírovala blok pořadů ve večerním a nočním čase z programu Štědrého dne 2015. Čím se dá něco takového vysvětlit?
Toho jsem si nevšiml, protože nepatřím k příliš zaujatým štědrovečerním divákům, většinou mám jinou zábavu. Je-li to tak, myslím, že to je součást obecnějšího problému České televize, totiž dramaturgie programové skladby bezradně přešlapující na místě. Jednak se podle mého soudu naprosto rozpadl koncept ČT1 a ČT2. To, co by člověk čekal na prvním programu, se objevuje na dvojce. Nevím, jestli divák ČT2 potřebuje dva celovečerní filmy za večer – americký western, francouzskou komedii, americký western, francouzskou komedii a pořád dokola. Tohle, pokud vůbec, bych čekal spíš na kanále, jímž kdysi býval ČT1. A první program, mám pocit, nemá vůbec žádnou strukturu. Koncepce nebo filosofie programové skladby je v nějaké zvláštní slepé uličce. I když se nemá soudit podle jednoho dílu, troufám si tvrdit, že něco tak primitivního a obehraného, jako je seriál Nádraží, se do nabídky České televize dostat nemuselo – a ono je to na dvojce! Možná je za tím představa, že základní mentální naladění diváka České televize je nostalgie. Já si tak vysvětluji velké množství starších filmů, za řadu z nich jsem přitom ČT vděčný: například oprášení Lina Ventury bylo moc milé, ale i snaha dělat takové nové věci, které jsou fakticky „staří známí“, jako třeba Četníci z Luhačovic. Koneckonců i to zmíněné Nádraží nezapře patnáct let starou poetiku nováckých „Kopečkovic“. Pokud jsem schopen najít nějaký klíč v programové koncepci, tak jediné, co mi vychází jako stabilní, je důraz na nostalgii.
Česká televize ústy svého generálního ředitele volá po zvýšení koncesionářských poplatků. Už ale roztáhla svou širokou náruč pro šest kanálů, pak si vymyslí další a znovu bude chtít víc a víc peněz. Je zapotřebí, aby veřejnoprávní televize měla tak širokou nabídku? Nestačily by pro její hlavní poslání ČT1 a ČT24? Neustále rostou ceny přenosových práv velkých světových sportovních akcí, co s tím?
Kanálů je fakticky pět, protože jeden je sdílený. Ale o to nejde. Vůbec nejsem přesvědčen, že má mít televize veřejné služby sportovní kanál. Myslím, že to jsou zbytečně vynaložené peníze, navíc s miniaturní sledovaností. Když pak jsou nějaké opravdu důležité sportovní události, stejně přecházejí na hlavní kanály. V obecnější rovině souvisí počet kanálů s tím, co jsem říkal na začátku, tedy s integrační rolí médií veřejné služby. Příliš mnoho kanálů může vést k tomu, že se divácká obec fragmentuje podle věku, zájmu, nálad, vkusu, ale fragmentuje. Tedy i v rodině může každý sedět u své televize a koukat na „svůj“ program televize veřejné služby. Integrační potenciál veřejnoprávních médií se tím podle mého soudu oslabuje. Myslím, že televize veřejné služby má mít dva plnoformátové kanály s jasně rozlišenou nabídkou – koncepce ČT1 a ČT2, jak se ustavovala v 90. letech, se tomu blížila – má mít zpravodajsko-publicistický kanál, ale pořád musí myslet na svoji integrační roli a zbytečně kanály nezmnožovat a netříštit publikum na malé zájmové skupiny.
Jak se podle vás ujaly mezi diváky dva nejmladší kanály ČT art a ČT :D, pokud se tedy k jejich sledování dostanete?
Asi vás překvapím, ale dětský kanál dost sleduji. Ne, že bych už směřoval k infantilitě, ale působím v „déčkolegiu“, to mě k tomu vedlo. Podle mě je dětský kanál docela úspěšný. Splnil roli, kterou si předsevzal: dá se k němu posadit dítě bez obav, že tam bude k vidění nějaký zásadní průšvih.
Trošku problém je s ČT art. To je důležitý kanál, ale mám pocit, že mu televize vymezuje dost malý manévrovací prostor, omezený hlavně finančně. To vede k tomu, že se stal do značné míry kanálem reprízovým. Popřípadě kanál, na němž se vysílají věci, které jsou vyloženě doplňkové nebo minoritní. Fakticky došlo k tomu, že se z bývalé koncepce dvojky odsálo to, co dělalo její tvář, právě na art, došlo k zmainstreamování dvojky a rozpadu jedničky.
Generálnímu řediteli České televize Petru Dvořákovi končí letos 30. září šestileté funkční období. Prý si rozmýšlí, zda se bude o tuto pozici znovu ucházet. Jaké důvody v jeho prospěch a naopak v neprospěch byste za jeho působení v čele veřejnoprávní televize našel?
Podařilo se mu organizaci vcelku stabilizovat i ji nějakým způsobem odstínit od příliš nápadných politických tlaků, i když dlužno podotknout, že operuje v atmosféře podstatně menšího a roztříštěného zájmu politiků o tradiční média. Doba, kdy boj o ovládání médií veřejné služby byl v agendě politických stran na horních příčkách seznamu úkolů, je pryč. Jen si vzpomeňme na jednání „stálé komise pro sdělovací prostředky“ v Poslanecké sněmovně… Na druhou stranu si myslím, že vnesl do ČT až příliš tržně-ekonomické racionality, s důrazem na sledovanost jako klíčový ukazatel úspěchu. Také z televize udělal sebevědomou a poměrně dravou instituci. Nevím, jestli vyloženě ku prospěchu její veřejné kulturní a politické role ve společnosti.
To jeho rozmýšlení může souviset i s předkládanou novelou zákona o ČT. Na ní je asi nejdůležitější návrh zcela změnit konstrukci obsazování kontrolních rad těchto médií, do nichž by se nově dostali hlavně zástupci nevládních organizací. Jde o iniciativu platformy Svobodu médiím v čele s Hanou Marvanovou. Je taková změna zapotřebí?
Myslím, že nějakou změnu to chce. Nevím ale, jestli aktivita reprezentovaná paní doktorkou Marvanovou je tím nejlepším řešením, spíš se obávám, že nikoli. Protože ta na druhou stranu otvírá velký prostor, aby se televize stala ovlivnitelnou těmi, kteří – když to hodně zjednoduším – mohou mít zájem na tom, aby dostávali příslušné zakázky, to jest profesionálům z příslušné sféry.
Návrh je odůvodňován tím, že je třeba odpolitizovat Českou televizi. Vy jste ale zmínil, že je o ni mezi politiky menší zájem než v minulosti. Není to burcování v nepravou chvíli?
To je spíš otázka na paní doktorku než na mě. Je třeba si přiznat, že z povahy věci bude médium veřejné služby vždy nějakým způsobem aktérem politické komunikace, a tudíž bude součástí politického života společnosti. To nemůže nebýt. A jakýkoli kontrolní orgán, ať vznikne jakkoli, to bude muset vzít v potaz – a tím bude v tom smyslu politický. Jiná věc je, jestli se do struktury Rady má promítat stranické složení Parlamentu, protože to se navzdory úpravám po roce 2000 děje i nadále. Myslím, že jsme schopni identifikovat, kdo je v Radě ČT „za jakou partaj“. Trošku rozhodit stranický princip by asi bylo dobré, ale cestou k tomu není přímé jmenování společenskými organizacemi a profesními svazy. Spíš by to chtělo zaprvé definovat členy Rady z hlediska jejich odborné kompetence, zadruhé oddělit činnost Rady organizačně i ekonomicky od daného média.
Má Rada ČT ve stávající podobě smysl? Ptám se i proto, že například Rada ČRo si počíná neporovnatelně důrazněji vůči vedení Českého rozhlasu v případě nějakých prohřešků ve vysílání.
Na to není jednoduchá odpověď. Analýzami, které si provádí Rada ČRo a které pak projednává na docela zajímavých veřejných zasedáních s představiteli rozhlasu, a to jsou docela bojovná setkání, se vlastně pohybuje na hraně snahy rozhlas nepřímo řídit. A to by podle mého soudu dělat neměla. Rada nemůže suplovat ani to, že v České republice fakticky chybí mediální kritika. Takové kritické úvahy a analýzy si má ředitel příslušného média přečíst v novinách, od toho Rada úplně není. Rada svým způsobem zastupuje veřejnost a může upozornit na některé případné výstřelky nebo poklesky, ale není to její hlavní úloha.
Od nového roku začalo fungovat Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám Ministerstva vnitra ČR. Kritici ho hned překřtili na „ministerstvo pravdy“, „novodobého Koniáše“ či „cenzorní úřad“, ale komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk i jeho kolega Alexandr Mitrofanov z Práva tvrdí, že upozorňování na dezinformace může vadit jen tomu, komu chybí pud sebezáchovy, nebo jsou jeho zájmy shodné se zájmy východních rozvrtávačů Evropy. Politicky nekorektně je podle nich takový člověk buď blbý, nebo navedený. Je takový útvar opravdu zapotřebí, co si myslíte o jeho úkolu uvádět „informace na pravou míru“ a čekáte, že se jeho vznik nějak promítne do obsahu médií?
Protože navedený nejsem, budu se muset smířit s tím, že jsem blbý… Myslím, že monitorování otevřených zdrojů a vyhledávání potenciálních rizik je samozřejmá součást činnosti služeb, které mají na starosti vnitřní a vnější bezpečnost státu. Pevně věřím, že taková činnost se u nás provozuje už dávno, a je samozřejmé a správné, že o ní mnoho nevíme. CTHH je podle mého soudu trochu neobratný pokus o kontrapropagandu. Myslím, možná spíš doufám, že do obsahu médií se to valně nepromítne. Trochu to přeženu, ale „česká“ reakce na propagandistické působení z východu v sobě obsahuje past, kterou nazývám „vábení mccarthismu“. Zdá se mi už dnes, že neprojevovat dostatečně halasné protiruské a protiputinovské postoje vede téměř automaticky k nařčení z proruských postojů. Stejně jako v první polovině 90. let byl „stará struktura“, kdo se pokusil kritizovat polistopadové poměry. Teď už zbývá založit nějaký „Výbor pro nečeskou činnost“ a začít kádrovat…
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
