Skákání do řeči, jak na pranýři. Profesor Jan Jirák předložil PL totální inventuru ČT, od zpráv po seriály. A své řekl k Chovancovu „úřadu pro pravdu“

10.01.2017 13:45 | Zprávy

ROZHOVOR V publicistických pořadech České televize se někteří hosté automaticky ocitají na pranýři, zatímco jiní se těší zcela nepochopitelné úctě. Podle profesora Jana Jiráka z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky se to projevuje například v různé míře skákání do řeči, přerušování či vynucování odpovědi na položenou otázku. Mediální expert, který vede Katedru mediálních studií Metropolitní univerzity Praha, si při hodnocení veřejnoprávní televize všímá, že koncepce její programové skladby se ocitla ve slepé uličce, ale i množství starších filmů; jako by základním mentálním naladěním jejího diváka byla nostalgie.

Skákání do řeči, jak na pranýři. Profesor Jan Jirák předložil PL totální inventuru ČT, od zpráv po seriály. A své řekl k Chovancovu „úřadu pro pravdu“
Foto: FSV UK
Popisek: prof. Jan Jirák

Co v době stále rychlejšího rozvoje technologií a s tím souvisejícím obrovským nárůstem konkurence mezi sdělovacími prostředky považujete za stěžejní úlohu České televize coby veřejnoprávního média?

Významným paradoxem současnosti je to, že „síťová“ – nebo „propojená“ – společnost je současně společnost vysoce individualizovaná a roztříštěná – fragmentovaná. To se projevuje i v mediální komunikaci: k dispozici je stále více online i offline obsahu, vznikají nové a nové rozhlasové a televizní stanice, slábnou tradiční tištěná média, zvláště noviny, mění se postavení žurnalistiky… Tím, jak se mění komunikační možnosti, které máme, mění se pochopitelně i role klíčových celospolečenských komunikačních aktérů včetně médií veřejné služby. Myslím, že ta mají posilovat integritu společnosti, mají se snažit ji oslovovat jako celek a vnímat ji jako společnost občanskou a být výrazem jejího politického a kulturního života, artikulovat to, čemu se říká „veřejný zájem“. Média veřejné služby v nejobecnější rovině mají roli stabilizační, mají představovat pevný bod, ke kterému se lze vztáhnout.

Jak se České televizi v minulém roce tuto úlohu dařilo plnit spolu s těmi úkoly a povinnostmi, které pro ni vyplývají ze zákona?

Ona to – stejně jako Český rozhlas – v zásadě plní už tím, že je. Když se to snažím vysvětlit studentům, tak používám příměr s Národním divadlem. Národní divadlo je důležité, i když do něj člověk nejde, ale ví o něm. Protože to je něco, k čemu se může vztáhnout, je to nějaký pevný bod, má symbolickou hodnotu. A v tomhle smyslu i Česká televize svoji roli plnila a plní už prostě tím, že je. To, že se člověku nemusí líbit ten či onen repertoár v Národním divadle, je stejné, jako se člověku nemusí líbit ten či onen program, který ČT nabízí. Ale tu základní společenskou roli plní už jen svou existencí. Může ji ale plnit lépe, či hůře – podle toho, jakou programovou nabídku poskytuje. Z toho také plyne, že existenci médií veřejné služby je třeba hájit, zatímco konkrétní produkci ČT nebo ČRo je samozřejmě možné a užitečné hodnotit a kritizovat – tyhle dvě roviny je třeba důsledně odlišovat.

MF Dnes přišla před časem se statistikou účasti nebo zmiňování politiků v České televizi ve zpravodajství. Nejčastěji byli zmiňováni Miloš Zeman, Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš, ale na jednu pozitivní zprávu o nich připadlo v průměru osm až devět negativních zmínek. Jak vnímáte nejen z tohoto pohledu objektivitu zpravodajství ČT?

Je jasné, že jistá míra subjektivity je i ve zpravodajství nevyhnutelná. Jsme trošku ve vleku nešťastné legislativy, protože náš zákon zmiňuje objektivitu jako něco, co mají vysílatelé dělat, jenže je to nesplnitelný požadavek. V každém zpravodajství je vždy nějaký subjektivní prvek přítomen – už tím, že zprávy jsou výsledkem nějakého výběru, zpracování. A převaha „negativních“ zpráv není překvapivá, vždyť se říká „dobrá zpráva – žádná zpráva“. Na druhou stranu není vždy snadné rozhodnout, co je pozitivní a co negativní: často záleží na úhlu pohledu, jen si vezměte EET.

To, že se ve zprávách nejvíce objevují špičkoví politici, také není nic divného… Jiná věc je, jestli je ve zpravodajství konkrétního média patrná nějaká dlouhodobá tendence, kterou bychom mohli označit za předpojatost či stereotyp. I když to nemám podložené „tvrdými“ daty, jistou stereotypní předpojatost ve zpravodajství ČT cítím. Jeho pohled na svět víceméně kopíruje převažující atmosféru v české novinářské obci, která je většinově naladěna proti současnému prezidentovi, proti oligarchům v mediálním sektoru a tak dál. Zásada „nezávislost je způsob myšlení“ založený na tom, že novinář je neustále kritický především ke svým vlastním východiskům, se v českém prostředí příliš neprosadila.

Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Jiří Hroník

dezinformace

Co přesně je podle vás dezinformace? Nemyslíte, že by si to měl každý vyhodnotit sám? Myslíte, že pravda se pozná vždy na první pohled? Vždyť spousta věcí se prokáže až časem. To bylo třeba povyku, když byl někdo proti očkování proti covidu, protože lidi stejně neochrání a ejhle, za čas se ukázalo, ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Jinde na netu:



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Násilí, když selžou volby. Český expert o Green Dealu jasně jako nikdo

13:00 Násilí, když selžou volby. Český expert o Green Dealu jasně jako nikdo

Po volbách do Evropského parlamentu by se lidé i média měli tvrdě domáhat splnění předvolebních slib…