V prvních dvou měsících letošního roku hospodařil stát s přebytkem ve výši 25,8 miliardy korun. Jak na tuto zprávu ministerstva financí s ohledem na faktory, které tento výsledek ovlivnily, pohlížíte?
Loni v únoru vykázal rozpočet přebytek 3,7 miliardy korun, tedy menší. Tedy teoreticky to vypadá jako zlepšení. Je ale nutné si říci, že výrazně lepší meziroční výsledek hospodaření státu mají na svědomí peníze z Evropské unie. Ty totiž byly na konci letošního února meziročně vyšší o 20,4 miliardy korun. Po očištění o peníze z EU by rozpočet v únoru vykázal schodek 0,3 miliardy korun. A to už není tak veselé. Nezapomeňme také na to, že na celý letošní rok je rozpočet schválen se schodkem 50 miliard korun. Přitom u státního rozpočtu kvůli kalendáři plateb vždy dochází ke zhoršení koncem roku. Ať sedí na ministerstvu financí kdokoliv, dál i v době ekonomického růstu plánujeme hospodařit na dluh. Je to marný, je to marný, je to marný.
Důchodový systém v Česku se loni poprvé po osmi letech dostal ze schodku, když na penze se vybralo o 0,9 miliardy korun víc, než se na ně vyplatilo. Z toho důvodu nepůsobí tak překvapivě rozhodnutí vlády, která schválila zvýšení základní výměry důchodů o 320 korun. Spolu s pravidelnou valorizací by nárůst činil 918 korun, lidé starší 85 let by dostali navíc tisíc korun měsíčně. Hospodářská komora tento návrh označila za společensky nezodpovědný, který hřeší na současný příznivý vývoj ekonomiky. Co si o něm myslíte vy?
Souhlasím s tím, že jednorázové navýšení důchodů hřeší na aktuální příznivý vývoj ekonomiky. Když předtím po osm let byl systém v deficitu, zjevně tu je nějaký systémový problém. A zjevně by dávalo větší smysl nejprve poplatit nasekané schodky, tedy dluhy.
Ministr zemědělství Jiří Milek se vrací k úvahám o zavedení minimálního povinného objemu českého zboží na pultech obchodních řetězců. Zatím není jasné, jaký limit by se měl dodržovat, není ani přesně definován pojem český výrobek, ale šéf resortu tenhle záměr spojuje s nutností oživit české chovy prasat. Jak tenhle plánovaný krok hodnotíte, ať už z hlediska tuzemského zemědělství nebo z pohledu spotřebitele?
A co takhle nutnost oživit pěstování lnu z předminulého století? A co třeba oživení pěstování hrachu v českých zemích a zavedení povinnosti mít tři dny v týdnu na talíři hrachovou kaši jako před dvěma sty lety? A co třeba nutnost oživit telegraf? Co je k čertu na chovu prasat za „nutnost“?
To všechno je neuvěřitelná hloupost. Jak vůbec poznat český výrobek nebo českou potravinu? Dnes už nelze říct, že potravina vyrobená v českém závodě obsahuje také české vstupy. Neplatí ani, že závod stojící na českém území je vlastněn českým kapitálem. Škodovka je sice v Mladé Boleslavi, ale Němci budou oprávněně tvrdit, že je jejich. Na druhou stranu každý z nás si může koupit třeba akcie Volkswagenu a pak tvrdit, že společnost Volkswagen je i jeho, tedy trochu i česká. Podle této logiky celý koncept národních potravin považuji za nesmysl.
Neznám důvod, proč by měly mít české výrobky v obchodech určité povinné zastoupení. Mně nejde o to, zda je výrobek český, ale o to, zda je kvalitní. Češi evidentně kvalitu chtějí: Podle studií 40 procent z nich alespoň občas kupuje biopotraviny. Netvrdím, že biopotravina musí být kvalitní či kvalitnější než ta nebio; ale snaha kupovat biopotraviny zjevně naznačuje, že značná část spotřebitelů o nákupech přemýšlí a za některé parametry je ochotna si připlatit. Existují i studie, které dokazují, že české potraviny patří na trhu k těm kvalitnějším. Na druhou stranu podle Státní zemědělské a potravinářské inspekce pět procent potravin obsahuje nadlimitní množství cizorodých látek, což je šílené číslo. Potud dává smysl, aby si zákazník vybíral české potraviny. Je ale zatracený rozdíl, zda si zákazník vybere českou potravinu sám, dobrovolně, nebo zda je k tomu manipulován státní mocí.
Psali jsme:
Podle čeho si vybíráte potraviny vy?
Když si já osobně mohu vybrat mezi potravinami, vybírám si ty české, které nemusely procestovat půl planety. Ne proto, že jsou české, ale že nejspíš nemusely cestou, při dopravě a skladování, tolik trpět. Zdá se mi poněkud zvrhlé, aby potraviny cestovaly přes půl světa, když to není nutné. Na druhou stranu když někdo bydlí v Hodoníně, proč by měl preferovat česká jablka z Polabí, když si může koupit slovenská? Podporovat za každou cenu česká jablka na úkor slovenských je nesmysl. Koneckonců jde to i proti myšlence jednotného evropského trhu. Tedy té nejlepší věci na celé evropské integraci.
Zuby nehty se tedy budeme držet Evropské unie, která omezuje naši národní suverenitu, ale to dobré, tedy společný trh, takhle sami dobrovolně zahodíme!
Zástupci europarlamentu a Evropské komise se dohodli na tom, že tranzitní doprava bude vyjmuta z budoucí podoby směrnice o vysílání pracovníků, což je česká pozice, o níž nedávno informoval ministr dopravy Dan Ťok. Je tato pro české dopravce dobrá zpráva, že nebudou muset svým zaměstnancům vyplácet západní mzdy, zároveň i náznakem, že občas mohou uspět při rozhodování „nepůvodní“ členské země a zdravý rozum, takže lámat hůl nad EU je možná předčasné?
Neřekla bych, že už máme vyhráno. Ale i tak to rozhodně dobrá zpráva pro české dopravce je. Zeptejte se libovolného majitele libovolné přepravní firmy, jak se mu v Evropské unii podniká – ta by kvůli cestování za hranice měla z evropské integrace profitovat nejvíc. Ale téměř 100 procent z nich vám odpoví, že kdyby věděli, jaké důsledky pro ně bude mít vstup do EU, nikdy by pro něj nehlasovali. Smůla pro nás všechny je, že silniční doprava je jedním z klíčových odvětví pro fungování české ekonomiky, ačkoliv by se to na první pohled nemuselo zdát.
Naše ekonomika totiž funguje na principu výroby pro vývoz, takže vyrobené zboží je následně potřeba někam dopravit. Takže pokud vyjdeme z posledních známých údajů, v přepravě a v oborech nějak souvisejících pracuje u nás 1,908 milionu lidí. Když to ještě vynásobíme průměrným počtem členů domácnosti, kteří jsou těmito lidmi více či méně živeni, dojdeme k impozantnímu zjištění, že vývoj v nákladní silniční dopravě nějakým způsobem ovlivňuje více než polovinu české populace (!), konkrétně 52 procent.
Jak zásadní je to v tuto chvíli zpráva pro samotné dopravce?
Zavedení povinnosti platit zahraniční mzdy by pro velké množství českých dopravců bylo likvidační. Opakuji: likvidační. Kamionová doprava totiž pracuje s minimálními maržemi, a proto patří k velice rizikovým oblastem podnikání. Uvedení tohoto opatření do praxe jen pro samotné území Německa by totiž vedlo ke zvýšení měsíčních mzdových nákladů na jednoho řidiče v české mezinárodní kamionové dopravě – po započtení všech odvodů – o více než 30 procent. To je za rok v přepočtu přibližně 0,5 procenta HDP. Tolik by nás stálo ochranářství, kterým se Německo snaží chránit svůj trh. A teď si to můžete přepočítat ještě na celou Evropskou unii…
EU měla integrovat, odbourávat bariéry; jenomže tahle směrnice je naopak jasná ochrana západoevropského trhu na úkor nás. Zejména Německo se sice hájí slovy o údajném sociálním dumpingu a moderním otroctví, jenže v realitě by z titulu ochranářství šlo o návrat do doby před vznikem Evropské unie. Ve skutečnosti samy německé firmy ze členství v EU a v eurozóně masivně těží. Využívají levnější práci v nových zemích EU – a žádným sociálním dumpingem se kupodivu neohánějí, protože v tomto případě se jim hodí.
Během pár dnů jsem zaregistroval hodně podobné titulky článků: Německo: počet nezaměstnaných klesl víc, než se čekalo, Francouzská ekonomika stoupla nejrychleji od roku 2011, Italské HDP vykázalo nejrychlejší růst od roku 2010. Zažívá ekonomika Evropská unie zlaté časy?
Ano a ne. Je to velmi podobné jako u nás. Užívejme si toho, že ekonomika tak prudce roste. To je pochopitelně pro zaměstnavatele, zaměstnance i pro živnostníky velmi dobré období. Co mě na tom zlobí, je zdroj tohoto růstu. Česká národní banka s mým hodnocením nebude souhlasit – pochopitelně, ale já jsem přesvědčená, že nejde o zdravý typ růstu. Že je to růst založený na anabolikách, které do žil ekonomice napumpovaly právě centrální banky – ČNB nebo ECB.
To poznáme tak, že prudce vzrostla spotřeba, ale váznou investiční projekty rozvojového charakteru. Spotřebitelé jsou optimističtí a utrácejí, ale firmy nevyužívají v odpovídajícím množství levných úvěrů k tomu, aby investovaly do svého rozvoje, do nových technologií. Do tohoto stavu jsme se dostali tak, že ČNB i ECB prováděly – a v případě Evropské centrální banky stále provádí – takzvanou expanzivní měnovou politiku, která pumpuje peníze do ekonomiky, a tím zvyšuje poptávku. ČNB to udělala skrze dlouhotrvající intervence, ECB zase skrze dlouhodobé výkupy cenných papírů. Důsledek je ten, že spotřebitelé utrácejí, spekulanti spekulují, a tím uměle nafukují ceny cenných papírů, ale podniky neinvestují. Je to tedy vlastně do určité míry falešný, nezdravý růst, který je deformovaný proti růstu, který by byl hnán spontánně. To se nám vrátí.
U našich západních sousedů došlo k důležitému verdiktu, když Spolkový správní soud v Lipsku rozhodl, že německá města mohou na svém území zakázat jízdu starších aut na naftu, a to kvůli ovzduší. V našich médiích se hned objevily úvahy, že to dopadne na Českou republiku, kam může směřovat řada starších naftových aut z Německa, které nyní zřejmě výrazně ztratí na ceně. Jak se na to dá v zájmu Česka nejlépe reagovat, když pro mnohé lidi v Česku bude určitě lákavé koupit si takové auto de facto „za hubičku“?
Rozhodně tomu nechat volný průběh. Ostatně spousta lidí sama časem zjistí, že pro ně stejně není moc pohodlné mít starší diesel. Jednak nebudou smět do všech evropských měst, jednak i u nás budou mnozí ekoteroristé víc a víc omezovat dopravu ve městech, jednak dieselům v brzké budoucnosti živelně poroste konkurence v podobě elektromobilů… Celý tenhle hon proti dieselům je hloupou komedií, když si uvědomíme, jaké znečištění produkuje jedno auto ve srovnání s jedním letadlem. A proti nim někdo nebojuje.
Švédská centrální banka vyzvala poslance k přijetí zákona na ochranu hotovostních plateb. Podle jejího guvernéra zašel přerod Švédska ve společnost bez hotovosti příliš daleko a hrozí, že všechny transakce veřejnosti budou kontrolovat komerční aktéři. Mnohé obchody, restaurace, a dokonce banky odmítají hotovost přijímat, objem švédských korun v oběhu se během deseti let snížil ze 112 na 50 miliard. Napomohla tomu aplikace Swish, která umožňuje odesílat peníze a provádět platby v reálném čase zdarma a nepřetržitě, a to pouze prostřednictvím chytrých telefonů. Je ale cesty zpět, když ji využívá šest z deseti Švédů, co by je mohlo přimět, aby se tohoto pohodlí vzdali? Navíc trend k minimalizaci, pokud ne přímo k eliminaci hotovostních plateb je v rámci EU dlouhodobě patrný. Není udivující, že s varováním přichází právě centrální banka?
Po dlouhé době jedna dobrá ekonomická zpráva. Lidé si málo uvědomují, že zrušení hotovosti by bylo opravdu velkým krokem zpět. Nejenže stát by najednou měl totální kontrolu o každém našem pohybu, ale taky by se naše úspory staly rukojmím v rukách státu. Například stát by prostřednictvím centrálních bank mohl lusknutím prstu provést měnovou reformu či znehodnotit úspory, aniž by ovšem občanům zůstala možnost bránit se. Například záporné úrokové sazby uvalené na bezhotovostní peníze jsou v podstatě krádeží úspor.
Nepřekvapuje mě tedy, že švédská centrální banka udělala, co udělala: Ve Švédku, dnes už velmi socialistické zemi, totiž bylo omezení hotovosti nikoliv ekonomickým, nýbrž politickým rozhodnutím. A švédská centrální banka začala chápat, že ekonomicky to začíná zemi limitovat.
Psali jsme:
|
aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím
Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
