U příležitosti stého výročí vzniku Československa jsou občas slyšet hlasy, že není co slavit, když tehdy založená republika už stejně neexistuje, a ta zbylá je – dle hlasu lidu – rozkradená a rozprodaná. Existují podle vás důvody pro to 28. října slavit?
Já žádnou rozkradenou ani rozprodanou republiku nevidím. Když, tak snad zmatenou. Ale kromě toho, ta republika je do značné míry právním nástupcem Československa, tím spíše morálním. Nemusíme konec konců slavit současnost, ale to, co se podařilo tehdy: že po mnoha staletích nesvobody vznikl demokratický stát pro Čechy, Slováky i další obyvatele tohoto prostoru. Takže ano, je co slavit.
Skeptické pohledy na stav naší země už byly zmíněny v první otázce. Ale je i dost těch, co tvrdí, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Dá se to vůbec porovnávat?
Ale ano, porovnávat se to dá. Celková současná míra bohatství je nebývalá – téměř všude na severní polokouli. Je to ovšem bohatství na úkor planety Země a v budoucnu za to jednou lidstvo zaplatí. Myslím, že taková exkurze na český venkov, jaký byl po roce 1918, by dnes každému prospěla. Stejně tak exkurze do chudých dělnických čtvrtí. Dnes něco takového uvidíme možná někde v Káhiře a dál. O tolik Evropa od té doby zbohatla. Odstranila chudobu, negramotnost… Ale neznamená to automaticky, že jsme šťastnější.
V historii Československa docházelo zhruba po dvaceti letech ke zvratům. Skončila první republika, za stejnou dobu po únoru 48 přišly události osmašedesátého, po něm se za zhruba dvě desítky let odehrály listopadové změny. Od těch už brzy uplyne třicet let a tento systém v Česku zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? A ohrožuje vůbec něco náš ústavní a politický režim? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?
Evropa je ohrožena návratem k národním nacionalismům. Byly to právě tyto nacionalismy, které mohly za mnoho krvavých válek – a není to zase tak dávno. Jestli se Evropa k nacionalismu vrátí, budou opět hrozit jak lokální krveprolití, tak i ta velká. To, co systém udržuje, je právě ta prosperita. Někomu, kdo si dobře žije, se zase tak moc válčit nechce. Otázka je, jestli lidé nějaký stoletý mír vůbec snesou. Jestli jsou na mír uzpůsobeni. A jestli tedy nakonec nějaký konflikt nerozpoutají, i když se jim žije dobře.
Nakonec i ty hlasy volající po vystoupení z EU považuji za takové sebevražedné předzvěsti. Protože nepochybně by to byla cesta do pekel. A to bez ohledu na to, kolik neduhů Evropská unie má.
O vystupování z Evropské unie se v Česku vede dost živá debata. Během sta let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli ve sféře vlivu Sovětského svazu. Naše nynější spojence označuje většina domácí politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení vztahu Česka k Evropské unii a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna?
Jde o to, v čem to spojenectví spočívá. Já si tedy rozhodně nemyslím, že by za nás dnes šel někdo bojovat. Kdyby nás dejme tomu Rusko znovu okupovalo, znovu nám na pomoc nikdo nepřijde. V tomhle můžeme spoléhat jenom sami na sebe. To současné spojenectví spočívá spíš v provázanosti. Jsme s ostatními státy Evropské unie provázaní tisíci vazbami – ekonomickými, legislativními, osobními… Navzájem se potřebujeme. A to je nejlepší záruka: když nejen my někoho potřebujeme, ale také nás někdo potřebuje. Když například by bez nás byla ohrožena pozice automobilky Volkswagen.
Co se týče našeho vztahu k Evropské unii, měli bychom přestat být těmi malými sobečky, kteří myslí jen na sebe. Prokázat určitou sílu a sebevědomí. Svět se změnil. Pokud se nebude dobře dařit Evropě, nemůže se dobře dařit nám. Do Bruselu máme jezdit spoluvytvářet silnou, humánní, osvícenou Evropu, která by byla světovým lídrem. Když bude „naše“ Evropa v něčem lídrem, tak jsme těmi lídry i my. Samozřejmě, že se v Bruselu produkuje spousta administrativních šíleností a nesmyslů. A samozřejmě, že tam, bohužel, každý upřednostňuje i své státní a národní zájmy. Takže částečně musíme i my. Ale smysl toho celého je třeba vidět jinde, než že si vyzobeme jen některé výhody.
Psali jsme:
Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Kdo to byli? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná zase komunistické pohraničníky. Dá se i o nich mluvit jako o hrdinech?
Ale ano, máme mnoho hrdinů. Všichni, kdo se nepodvolili nacismu nebo komunismu. Problém je spíš ten, že si jako celek hrdinští nepřipadáme. Máme malé sebevědomí, které se ovšem projevuje těmi siláckými řečmi a někdy až směšným přesvědčením o naší jedinečnosti. Ona se ta jedinečnost musí prokazovat nově. Mějme třeba skvělé školství, podporujme úžasné české mladé lidi, kteří mají ambice ve svých oborech něco dokázat. Ale zpátky k hrdinům. Pohled na bratry Mašíny se velmi liší. Já osobně je za hrdiny považuji, i když jejich tehdejší čin nesl rysy mladické nerozvážnosti. Zastřelili – možná zbytečně – představitele tehdejší represivní moci. Když se na to podíváme tak, že ta moc byla nelegitimní a že tedy v podstatě existoval válečný stav, nelze ten čin hodnotit mírovými měřítky. Byl to válečný čin. A hrdinský byl především proto, že byl tak ojedinělý. Být hrdinou, když se tak chovají všichni, je mnohem snazší, než být hrdinou osamoceně. No a co se týče pohraničníků, tam o hrdinství řeč být nemůže – už proto, že vykonávali svou povinnost. Z toho hlediska je zároveň třeba posuzovat jejich činy či zločiny – jako vždy, když bojujete na špatné straně, je to posouzení velmi složité.
Po vzniku republiky jsme museli bojovat s Němci o naše pohraniční území, z nichž nás později vyhnali, nakonec o pár let později zase my je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti mají Češi vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát? Dá se ještě mluvit o „nevyřízených účtech“ s Němci?
Myslím, že s Němci už žádné nevyřízené účty nemáme. Obě strany se omluvily za vše špatné, co bylo spácháno, a není pochyb, že nesrovnatelně větší vina za nedávné zločiny leží na Němcích. Ale bylo by velmi nezodpovědné dnes s touhle kartou hrát. Německo je vzorová demokracie, skvěle fungující stát se skvělou ekonomikou a můžeme se od něj učit. To, co udělala před pár roky svévolně paní Merkelová, bylo samozřejmě velmi sporné rozhodnutí, na které zřejmě ani neměla právo. A německá společnost za to ponese následky. Ale ve střednědobém horizontu se s nimi dokáže vyrovnat.
A jak pohlížet na Rusy? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. K tomu srpen 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“. Takže totéž jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Winston Churchill věděl už tehdy, že Stalin neosvobozuje, že Stalin připojuje. Dostat se tehdy do sféry vlivu Sovětského svazu, a tedy být „osvobozen“ Rudou armádou, to bylo fatální neštěstí. Kromě toho, že později přineslo v rámci celé východní Evropy smrt a vězení statisícům až milionům, mohlo znamenat porobu a diktaturu na celá staletí. Vždyť to rozdělení světa mohlo být trvalé. Myslím, že jsme měli obrovské štěstí, že Stalin nevytvořil podobnou rodinnou hierarchii, jako se to podařilo vládcům Severní Koreje. Klidně jsme dnes mohli žít v jednom velkém gulagu.
Vždycky tady bylo velké pokušení brát Rusy jako bratry. A je tu dodnes. Rusové nemají šikmé oči, mají bílou pleť, vyznávají nebo vyznávali křesťanství, měli a mají úžasné vědce a umělce, a ještě ke všemu mluví příbuzným jazykem. Jenomže s Ruskem je to jako s kavkazským ovčáckým psem – na první pohled je nádherný – jen ho pohladit. Ale když to zkusíte, dříve či později vás zle pokouše.
Podívejte se na kauzu Skripal. Není to tak dávno, co bývalý prezident Václav Klaus zpochybňoval západní interpretaci této kauzy. A přiznám se, že i mně přišlo neuvěřitelné, že by něco takového měli Rusové zapotřebí. Jenomže kdo viděl ty dva „ruské turisty“ s „upřímným zájmem“ o britské památky, tomu musí být jasné, že západní interpretace sedí. A to je velmi varovné.
Při pohledu na sto let Československa jsou nejčastěji zmiňováni T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel a Václav Klaus. Co nejvýstižnějšího se k nim dá říci a nezapomíná se v tomto úzkém výčtu na někoho, kdo také „psal dějiny“?
Nejsem historik, tak to vezmu spíš z osobního pohledu, a ne všechny. Na prvním místě je pro mne Masaryk. Svou velikost prokázal dávno předtím, než se stal prezidentem. Opravdu před ním smekám. Byl schopný jít proti drtivé většině národa ve věci rukopisů i ve věci obvinění Hilsnera z rituální vraždy. Nemohlo mu to přinést žádné politické body. Pro něj byla ale důležitější pravda. A tím, že se dokázal postavit proti hlupáctví lidu, tomu lidu nesmírně pomohl. A pak jeho činnost během první světové války. Už nebyl nejmladší. A představte si, že jel vlakem přes celé Rusko za legiemi na Sibiř. Dovedete si představit, jaká to byla úroveň cestování? Jaká hygiena? Kolik to neslo rizik? I v dnešních podmínkách by to bral mladý člověk v nejlepších letech jako krajní dobrodružství.
Na hodnocení významu Václava Havla je asi ještě brzy. Já ho měl rád už mezi disidenty – byl důsledný a nebyl poplatný žádné ideologii – šel zpříma za svým. A pak ta první bláznivá léta s ním na Hradě byla nádherná. Úžasná věc mít na Hradě někoho, kdo říká zajímavé a podstatné věci. To už se nám, zdá se, nezopakuje.
No a zpočátku jsem podporoval i Václava Klause, ale to, kam se postupně dostal a kde je teď, je pro mne obrovským zklamáním. To, na co se nakonec splaskl, ukázalo, že tam toho zase tak moc nebylo.
Republika vzniklá před sto lety už neexistuje, Češi a Slováci se vydali každý jinou cestou. Jak s odstupem pohlížet na roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí často používané tvrzení, že vztahy Čechů se Slováky jsou nyní nejlepší za dobu naší vzájemné koexistence?
To rozdělení asi bylo rozumným vyústěním tehdejších nálad. Určitě lepší, než aby uvnitř uměle drženého státu narůstal nacionalismus. Ovšem ztratili jsme úžasnou silnou světoznámou značku „Československo“. Tu zemi znali všude, protože před válkou patřila k absolutné špičce. Představte si, že by se značka Adidas rozdělila na „Adi“ a „Das“. Umíte si představit ty gigantické ztráty v miliardách dolarů? Tak takové ztráty jsme utrpěli i my. Morálním ztrátám jsme zabránili tím mírumilovným rozchodem. Ale stejně se to na jiných kontinentech vysvětluje těžko.
Bylo pro budoucnost obyvatel tohoto regionu rozdělení prospěšné a existují nějaká rizika či nebezpečí, jimž by lépe oba národy čelily ve společném Československu? Ohrožuje nás vůbec něco?
Myslím, že pro naši budoucnost nebude hrát zásadní roli, jestli jsme Česko nebo Československo. Ani Československo by v globalizovaném světě nemělo silnější pozici. Je na čase, abychom začali být hrdí na to, že jsme Evropané. Protože kamkoliv cestujete mimo Evropu a já cestuji docela dost, tak se nakonec rádi vrátíte. A budete se cítit doma v Evropě nejen tady, ale i ve Francii, Německu Itálii, Polsku, Rumunsku… A víte, čím je Evropa tak úžasná? Že tu platí pravidla, která se převážně dodržují. A že tu člověk – každý jednotlivec – něco znamená.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
