Pane profesore, na nedávné debatě o kvalitě předvolebních prognóz i o problémech Ukrajiny, kterou uspořádala česko-turecká nezisková organizace Mozaiky Platform Dialog, zazněla slova socioložky Jiřiny Šiklové, k nimž bychom rádi slyšeli váš názor. Citujme: „Od Majdanu na Ukrajině uplynuly dva roky. To je strašně krátká doba a my to již bereme jako hotovou věc. Kolik lidí tady opakuje, že Ukrajině daroval Chruščov Krym a samostatnost? Naprostá blbost! Zaprvé Sovětský svaz to tak chtěl, aby měl dva hlasy. Sovětský svaz a Ukrajina...“

K slovům socioložky docentky Jiřiny Šiklové se nemohu vyjádřit, protože jsem je neslyšel v celku a chybí mi souvislost. Nevím, o čem byla přesně řeč a na co chtěla reagovat. Není mně jasné, co myslí slovy o krátké době, která uplynula od „Majdanu“. Co má (nebo nemá) být považováno za hotovou věc? Pokud se týče „darování“ Krymu Ukrajině, nešlo o to, aby měl SSSR v OSN dva hlasy – Ukrajina byla totiž v OSN samostatně zastoupena už od vzniku této organizace v roce 1945, stejně jako Bělorusko (SSSR původně žádal dokonce zastoupení pro každou z patnácti republik – formálně se opíral o argument, že i Velká Británie žádá samostatné zastoupení pro svá tehdejší dominia, tj. Kanadu, Austrálii, Nový Zéland a Jihoafrickou unii). Odevzdání Krymu Ukrajině roku 1954 bylo Chruščovovým gestem při příležitosti oslav třístého výročí tzv. Perejaslavské rady (1654), kterou ruská historiografie (podotýkám, že jak předrevoluční, tak sovětská a také současná) až na výjimky interpretuje jako sjednocení Ukrajiny s Ruskem (ve skutečnosti je věc mnohem složitější a vyžadovala by si zvláštní a poměrně obsáhlý výklad – v naší knize jej čtenář najde). V době SSSR nemělo převedení Krymu z rámce RSFSR do rámce USSR žádný praktický význam, protože sovětský stát byl federací jen podle jména a byl silně centralizován. To ale vůbec neznamená, že po rozpadu SSSR v roce 1991 může Ruská federace jen tak žádat toto území zpět. Vznikem nástupnických samostatných států se totiž hranice někdejších svazových republik staly hranicemi států a vztahuje se proto na něj zásada nepřípustnosti jejich změny jednostrannými akty, jak je formulovala helsinská konference v roce 1975.