Vyčítáte Okamurově SPD, že obstrukcemi blokuje pandemický zákon?Anketa
Seriál ČT Devadesátky rozvířil velký zájem a diskusi o porevolučních letech v ČR. Jak vy jste ta „divoká devadesátá“ prožíval?
Devadesátá léta? Jednoznačně nejkrásnější léta, která kdy lidstvo zažilo. Vše bylo možné. Každý si mohl splnit svůj sen. Žádné připitomělé konkurzy. Všechny židle byly volné. Kdo se chtěl stát milionářem a udělal ty správné věci, stal se milionářem. Kdo chtěl televizi, mohl mít televizi. Kdo chtěl rádio, dostal rádio. První licence na rozhlasové vysílání byly novým broadcasterům doslova vnucovány. Byla to doba ohromné euforie a nadšení. Lidé připomínali sopku. To byla erupce nápadů a permanentní mejdan. Heslem doby bylo „Money never sleep“.
Tohle nadšení devadesátých let, radost a ten neskutečný optimismus plný víry, že držíme osud ve svých rukou, to nejde zobrazit seriálem z pohledu policistů. Ten seriál je asi dobrá krimi, Ondřej Sokol s Martinem Fingerem jsou brilantní, ale podstata, to radostné kouzlo devadesátých let, v tom rozhodně není.
Proč je právě z pohledu policistů problém popsat onu „euforii“, o které mluvíte?
Který z nedávných lídrů SSSR či Ruské federace byl nejlepší?Anketa
Protože v první polovině devadesátých let byla policie naprostou popelkou. Lidé i systém policií pohrdali. Policisty měli en bloc za panské pacholky bývalého režimu.
Stát se na policisty, a to i na dlouholeté praktiky, zcela vykašlal. Můj vzdálený příbuzný, legenda české kriminalistiky plukovník Dočekal, shodou okolností nevlastní otec Sagvana Tofiho, pracoval celý aktivní život na kriminálce. Byl specialista na vraždy. V době, kdy jsem vydělával jako novinář třicet tisíc, což byl, uznávám, tehdy velmi slušný plat, měl jako policejní rada plat 12 000 Kč. Systém tak dával okázale najevo, jak si starých policistů – odborníků neváží. To vedlo postupně k tomu, že odborníci od policie odcházeli, aby uživili rodinu. Ani se nedivím policistům na ulici, že když chytli opilce za volantem, tak jeli k bankomatu a vzali si od opilce úplatek. Tak to probíhalo skoro do konce devadesátých let, než staré machry vystřídala nová garnitura.
V mnohém ohledu to byla klientsky příjemná doba, jak říká Lou Fanánek Hagen. Sázelo se na pravidlo win-win. Opilec sice musel zaplatit, ale nepřišel o papíry, policisté si při svém bídném platu přilepšili a státní systém se zbytečně nepřetěžoval správními řízeními. To, jak policie byla v devadesátých letech demoralizovaná, ani to, jak společnost obecně pohrdala policisty, jsem v seriálu nezaznamenal. V policistech, zvláště ve starých profících, byla křivda. Sice ji nedávali najevo, neb to byli tvrďáci, ale byla v nich.
Fotogalerie: - Jak přerušit Okamuru
Martin Nezval
Je dnešní situace Ukrajiny stejná jako situace Československa roku 1938?Anketa
Asi dvakrát jsem plukovníku Dočekalovi dohodil vystoupení v televizi. Jelikož byl skvostný vypravěč policejních historek, začali ho zvát na nejrůznější besedy. Za chvíli si těmi besedami vydělával víc než u policie. Takže dal policii, kterou miloval, sbohem a posledních skoro dvacet let života strávil de facto jako showman. Dokonce dostal od Standy Grosse, tehdy ministra vnitra, nějakou plaketu za to, jak dobře propaguje práci policie. Když umřel, uspořádali mu i policejní pohřeb se všemi poctami. Ale třeba to tak mělo být.
Minimálně se mu splnila dvě velká přání, která v životě měl. Na začátku nevěděl, jestli chce být víc herec, nebo kriminalista. A v důchodu to dotáhl až do divadla Semafor, myšleno ten Šimkův. A protože tahle linie, to pohrdání policií, v seriálu není, může to být dobrá krimi, ale o skutečné a typické atmosféře devadesátých let to až tak moc nevypovídá. Základem tehdejší atmosféry byla totiž obrovská radost z netušených možností.
V devadesátých letech jste se podílel na transformaci MF Dnes, v roce 1994 jste se stal šéfredaktorem a spolumajitelem české mutace časopisu Penthouse… Jak moc se tehdejší žurnalistika lišila od té dnešní?
To se nedá srovnat. O atmosféře v novinách v devadesátých letech jsem napsal knihu Premiér a jeho parta. Vzbudila obrovský poprask. Zvláště pseudointelektuálové, kteří přestali stíhat dobu, ji nemohli vydýchat. V Reflexu jsem měl zajištěny všechny „never more“ a nic mi nebylo platné, že se za mě velmi silně postavili osobnosti jako Škvorecký, Salivarová, Páral, Lustig... Dva dni před obřízkou knihy – já knihy nekřtím, já je obřezávám – za mnou přišel můj skvělý kamarád a v knihovnách nyní nejčtenější český spisovatel Honza Bauer, a hádejte s čím? Prý jestli by knihu Premiér a jeho parta nemohl obřezat Miloš Zeman. Že se mu moc líbila. Že je to na jednu stranu úžasná provokace a sranda, ale na druhou stranu to jde do hloubky a vystihuje to podstatu doby. Miloš Zeman byl tehdy jen předseda mimoparlamentní strany, ale protože jsem miloval jeho bonmoty i pohotový humor, souhlasil jsem.
Psali jsme:
Co tím chci říct? Tehdy se světy neuvěřitelně prolínaly. Každý se mohl velmi snadno setkat s každým. A o tom byla i novinařina. Na počátku devadesátých let patřila mezi nejprestižnější zaměstnání. Nezažil jsem, že by kdokoliv odmítl rozhovor. A víte proč? Nebyli jsme záludní a nechtěli jsme ty lidi ničit. Kdyby tehdy někdo nějakého respondenta tajně nahrával, jak je to dnes běžné, byl by kolegy z novin vypuzen. Tajné nahrávání jsme považovali za odporné estébácké svinstvo. Prostě – respondenti nám věřili. A když nám řekli, že nám to sice podrobně vysvětlí, ale o některých detailech nemáme psát, tak jsme to respektovali a nepodtrhli jsme je. A příště jsme byli první, kdo dostal významnou informaci.
Fotogalerie: - Panda zpět ve sněmovně?
Když jsem pak v roce 2000 na první stránce v mé milované Mladé frontě Dnes četl: „... a zde nám říkal, abychom toto nepsali“, a následně tzv. vyblili vše, co si respondent nepřál zveřejnit, zvedl jsem oči v sloup. A řekl si: „Hochu, tobě už ten člověk žádnou informaci nedá.“ A taky že jo. Za pár měsíců z novin sám odešel, protože pochopil, že už žádnou solidní informaci od nikoho nedostane. Zkrátka, tajné nahrávání nenahradí důvěrný lidský vztah mezi novinářem a respondentem. Tam musíte hrát win-win.
V tom si vážím Jardy Kmenty. Nikdy nezneužíval toho, když mu někdo důvěrně sdělil nějakou informaci s tím, že ji nemá zveřejňovat. A právě proto se velmi často dopídil podstaty věci. A podstata věci je víc než dílčí informace. A v tom vnímám ten základní rozdíl v rámci mainstreamové novinařiny tehdy a dnes. Lidem jsme netelefonovali a nebyli k nim komisně odměření. Nezávazně jsme s nimi klábosili a nedělali podrazy prostřednictvím tajných nahrávek. Ale nikomu to nezazlívám, je zkrátka jiná doba. A kdo jsem já, abych kohokoliv soudil.
Běla, Mrázek, Jonák… Jak s odstupem doby hodnotit tyto „výrazné“ postavy devadesátých let?
Co podnikne Putin?Anketa
Jak říkám, tehdy jsme se všichni potkávali. Nebylo dne, aby nebyl nějaký večírek. Jednou jdu přes Staromák a potkám již zmíněného spisovatele Honzu Bauera. A spolu s ním jde nějaký chachar. Načež se mně, tehdy již známému novináři a spisovateli, představil jako Radovan Krejčíř. Rozhodně jsem neměl pocit, že bych si podával ruku s nějakým ďáblem. Kluk se jen chtěl po příchodu do Prahy seznámit s pražskou smetánkou, a tak ho Honza vedl na večírek Blesku.
Mrázka jsem taky párkrát potkal, ale nikdo tlumeným hlasem neříkal, že má nějaké archivy a je nebezpečný. Prostě se chtěl uplatnit stejně jako spousta dalších lidí. Vzhledem k tomu, že ty archivy nikdo nikdy nenašel... Plukovník Dočekal mi to jednou vysvětlil takhle. „Když se jde po nějakém dobře organizovaném gangu, vždycky tam nakonec někdo umře. No a na toho se ty neobjasněné věci hodí. Takže jsou spokojení policisté, protože mají hotovo a budou prémie, a jsou spokojení i drbani, protože z toho vyklouzli.“
Psali jsme:
Ale k té atmosféře. Vysvětlím vám to přes historku: I kdyby nebyla pravdivá, tak je pravdivější než pravda. Přesně tak to tehdy chodilo. Někdy v roce 1992 šel po Karlově mostě pozdější slovenský zpravodaj TV Nova Eugen Korda a potkal své slovenské druhy Kršáka a Gála plus Venclíka. V té době prý už byli pořádně rozjaření. A Peter Kršák, bohatýrsky, jak to umí jen on, prý pravil: „Eugen, choď s námi, zakládáme televiziu.“ A Eugen Korda prý odpověděl: „Chlapci, stě naslopaný, já musím robiť.“
A tak se Eugen Korda nestal majitelem TV Nova. Právě tahle parta totiž skutečně vytvořila vítězný projekt, z něhož povstala nejúspěšnější televize 90. let, vedená geniálním mediálním mágem doktorem Železným. Tak tohle byla devadesátá léta. Kolem jezdily zlaté kočáry, a když si někdo nechal zlatý kočár ujet jako Eugen Korda, už do něj nikdy nenastoupil. „Promeškáš šanci, nebudeš v ranci,“ říkalo se tehdy. A tak se Eugen Korda nestal stamilionářem.
Ivana Jonáka jsem potkal jen jednou, ale bylo to zajímavé. Novinář Petr Bošnakov, který o něm tehdy zrovna psal pro náš časopis, nás zatáhl po nějakém tahu ve tři ráno do Discolandu Sylvie. Jonák byl nadšený, že mě poznává, protože novináře miloval. Pořád se smál a neustále žertoval. Byl to zrovna týden, co mu prostřelili pusu, ale absolutně toho nedbal. Opět – žádného ďábla jsem před sebou neviděl. Jen dalšího kluka, kterému se v devadesátých letech podařilo splnit si svůj chlapecký sen. V tom jsem mu rozuměl. Jako jsem chtěl já svobodně psát, on chtěl být bohatý a známý. Toužil, aby ho veřejnost vnímala jako tajemného, ale od srdce dobrého chlapíka.
Psali jsme:
Co jako právník říkáte na to, že jak vražda Běly, tak vražda Mrázka nebyly dosud objasněny?
Vůbec o tom nic nevím. A vlastně mě to ani moc nezajímá. O existenci pana Běly jsem neměl ani tušení. Naše světy se nikdy neprolnuly. Zato jsem poznal pár lidí, kteří se tzv. přes noc stali multimilionáři. Ne všichni tu dobu přežili, ale někteří ano. Vlastně jsem o tom napsal trilogii, protože jsem znal, jak myslí, co prožívají a jaké smlouvy s ďáblem museli sepsat. Jednou jsem viděl směnky, které jeden dnes už nežijící miliardář podepsal. Klobouk dolů, co se nebál podepsat. Přiznávám se, já bych na to neměl. Prostě bych si to netroufl. Jo, měl bych strach. Ale já neměl jejich sen být ukrutně bohatý, zatímco oni neměli můj sen psát romány a vystihnout v každém z nich podstatu neznámé části lidské existence. Ale možná proto mezi námi byla důvěra. S nadsázkou řečeno, já slíbil, že nebudu dělat byznys, zatímco oni slíbili, že nebudou psát romány. Mimochodem. Pokud by ty romány psali a psali o tom, co věděli a nikdy nikomu neřekli, myslím, že by už nežil ani jeden.
Román Zlatí hoši se odehrává v devadesátých letech. Josef Škvorecký do něj napsal předmluvu, v níž se nádherným způsobem, a hlavně nadčasově, vysmál českým pseudointelektuálům, které znervózňovali moji bohatí a úspěšní hrdinové. Tuším, že mi tu knihu tehdy obřezal Dan Landa a Lou Fanánek Hagen. To byla také voda na mlýn pražské kavárny. Druhý díl trilogie, Sex, prachy a frikulín, ten se už odehrává na přelomu století. Třetí díl, Jak ulovit miliardáře, je z prvního desetiletí tohoto století. Tomáš Vorel ho v roce 2009 zfilmoval pod názvem Ulovit miliardáře. Levicoví kritici z něj šíleli, protože bohatý člověk přece musí být v českém filmu hajzl, případně směšná figurka, nikoliv oběť velké mediální hry.
Udělali z něj nejhorší film roku, nicméně v tu dobu film vyhrál v Americe festival. Jen na YouTube film zhlédlo od roku 2015 do dneška více než milion tři sta tisíc diváků, což si může každý ověřit. V současnosti mají lidé pocit, že je to o Babišovi, ale tehdy jsme ho vůbec neznali. Mimochodem, všechny Vorlovy filmy je možné zhlédnout na Netflixu, jen Ulovit miliardáře ne. Pro americké soudruhy je to dílo i po letech politicky nekorektní, tj. nehodné pokrokového člověka.
Prý je to proti Židům, Romům a intelektuálům. Musím se smát. Hraje tam půlka židovské obce a půlka Chanova, a všichni se následně u filmu bavili. Nikdo nám z těchto lidí nikdy nic nevytkl. A židovský kantor Michal Foršt, který dělal poradce, jak se má Bolek Polívka chovat jako rabín při kabalat šabat, je dodnes na tuhle spolupráci hrdý. Dokonce si ji uvádí v životopise. Je fakt, že dnes by už státní fond kinematografie takové podvratné dílo nepodpořil. Ten film je totiž o lidech, a nikoliv o ideologii. Proto žádného Žida a Roma nikdy neurazil. Jen neomarxisty, kteří podlehli omylu, že život a ideologie jsou jedno. A špatné je vše, co se neshoduje s ideologií.
Když se vrátíme k policii, řekl jste, že byla v té době pro lidi „naprostou popelkou“. Co říci na to, jak se postavila ke kauzám, které do té doby neměly obdoby, jako třeba byly orlické vraždy…?
Na to, jak jim systém házel klacky pod nohy, dokázali neuvěřitelné kousky. Tehdy bylo takové heslo: „Můžeme dělat věci trestuhodné, ale ne trestné.“ Nicméně někteří dělali věci trestné.
Psali jsme:
Nárůst kriminality byl v té době opravdu obrovský. Domníváte se, že na tom měla velký podíl amnestie Václava Havla?
K tomu mám opět historku. Na silvestra, 31. prosince 1989, tedy těsně po velké Havlově amnestii, jsem byl v Divadle Na Zábradlí, kam přišel za Václavem Havlem Ivan Martin Jirous alias Magor, právě propuštěný z Valdic. Z nejhoršího kriminálu té doby. Bavili jsme se spolu o amnestii a já vyjádřil pochyby, zda je dobré pouštět vrahy. Na to se pan Jirous rozeřval, že vrazi jsou nejlepší lidi. Tak jsem si vzpomněl na Švejka, který uměl lidi odrovnat souhlasem, a zcela potěšeně jsem pravil: „Konečně to někdo řekl. Já si vždycky myslel, že vrazi jsou slušní lidé, kteří se už jen na to svinstvo nemohli dívat.“
To pana Jirouse, a to se prý stalo málokdy, zcela vyhodilo z kontextu. Zvážněl a přemítal, jestli si z něj dělám srandu, nebo to myslím vážně. Dlouho mlčel a poté jsme se, jak se říká, rozešli do svých ubikací. Nicméně často jsem na tu větu pana Jirouse myslel. On ty vrahy znal, zatímco já ne.
Jak s odstupem doby hodnotit Václava Havla jako prezidenta? A co další významní porevoluční politici jako například Klaus nebo Zeman?
Václava Havla si vážím za to, že dával milosti. Věděl, že svět je nedokonalý, a tak občas je třeba někomu něco odpustit, protože, ruku na srdce, ve vězení jsou často i nevinně odsouzení. Nevinně odsouzení, které prostě systém semlel. To v závěru pochopil i Václav Klaus. A mrzí mě, že to ne úplně akceptuje Miloš Zeman, byť si osobně velmi uvědomuje, že svět má k dokonalosti daleko. Ale lidi, v jejichž mokasínech jsem nechodil, zásadně nesoudím. V tomhle se držím bible. Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: David Hora
