Tomáš Haas: Trapné a komické. Halík považuje demokracii za zrůdnou. Fantasmagorie našich eurohujerů se spojuje s fantasmagorií rusofobů

01.07.2016 10:33

ROZHOVOR Exporadce prezidenta Václava Klause, premiérů Topolánka a Fischera, Tomáš Haas, říká, že rozpad EU je reálnou možností. Nemyslí si, že by z EU Česká republika vystoupila před tím, než by nastal rozpad EU. Evropské elity mají dle něj nulový respekt pro evropské občany.

Tomáš Haas: Trapné a komické. Halík považuje demokracii za zrůdnou. Fantasmagorie našich eurohujerů se spojuje s fantasmagorií rusofobů
Foto: MK
Popisek: Tomáš Haas
reklama

Co říkáte tomu, že se objevují návrhy na opakování referenda ve Velké Británii? Jako reakce vznikla humorná petice požadující opakování fotbalového zápasu mezi Anglií a Islandem...

Návrhy na opakování britského referenda jsou myslím irelevantní, a dokonce z pohledu EU zbytečné. Petice tří a půl milionu petentů je jakousi trapnou a komickou tečkou za referendem. Ukázalo se – a to je komický komponent – že petenty je například 39 tisíc rezidentů Vatikánu, který má jen 800 stálých obyvatel. A další velké bloky například ze Severní Koreje. Pokud se petiční výbor britské Dolní sněmovny rozhodne petici přímo neodmítnout jako očividně zmateční a nereprezentativní, což je možné; odmítnout petici by bylo politicky nekorektní, byť zdravý rozum napovídá, že není co projednávat. A to je ten trapný komponent. V každém případě ta petice nemůže postoupit dál než před petiční výbor, který se téměř jistě rozhodne nepřijmout na jejím základě žádné doporučující usnesení. Skutečná hrozba zvrácení výsledků britského referenda je jinde.    

Víme, že Nizozemci a Francouzi odmítli Evropskou ústavu. Potom přišla Lisabonská smlouva, která obsahovala totéž co Evropská ústava, jenom v jiné formě. Umožněno hlasovat v referendu bylo jenom Irům (Francouzům a Nizozemcům již raději ne). Irové Lisabonskou smlouvu odmítli. Museli pak hlasovat znovu. O čem to vypovídá? Demokracie jenom, když občané hlasují tak, jak si politici přejí?

Tady je třeba trochu delšího popisu historie Lisabonské smlouvy. Začněme její původní variantou, návrhem  takzvané Ústavy po Evropu. U jeho zrodu leží dnes už téměř zapomenutá „Laekenská deklarace“ o budoucnosti Evropy. Ta identifikovala zásadní problém evropského projektu: občané evropských zemí chtějí více efektivní a otevřenou unii, takovou, která se zabývá jejich problémy a nebere svým občanům, jejich demokraticky zvoleným a odpovědným parlamentům a vládám jejich pravomoci, neintervenuje do věcí členských států, a naopak, hovořila o nutnosti zjednodušit a otevřít způsob jednání a práce evropských orgánů, navrátit pravomoci zpět tam, kam patří – do členských států a regionů a jejich občanům odpovědným zvolených orgánů. Odpojení Unie od evropských občanů správně ohodnotila jako rostoucí hrozbu ohrožení jejich identity. Celkově deklarace vyzněla  pozitivně jako volání po otevření a řešení těchto otázek. Téměř bez povšimnutí ale prošlo, že její druhý článek obsahoval „kukaččí vejce“: „Otázkou je, zda v delším časovém horizontu, takové zjednodušení a reorganizace nepovede k přijetí nějakého ústavního textu Unie“.

Na doporučení deklarace byl svolán Konvent, který měl vypracovat návrh lepšího rozdělení kompetencí v Evropské unii, po kterém volala Laekenská deklarace. Měl připravit návrh řešení problémů které deklarace nastínila, ztrátu důvěry občanů,  netransparentnost a demokratický deficit Evropské unie. Měl přinést lepší rozdělení a vymezení kompetencí v EU, zjednodušení unijních nástrojů a více demokracie, transparentnosti a efektivnosti. Konvent se scházel a jednal způsobem, který nejlépe popsal český zástupce Jan Zahradil. Konvent od samého počátku ignoroval většinu článků deklarace, která pojednávala o zjednodušení struktury a větší otevřenosti orgánů Unie a přenosu kompetencí zpět na členské státy až po kontrolu občany volených domácích orgánů, požadavek zvýšit transparentnost evropských jednání a rozhodnutí a problém demokratického deficitu; ale otázku, zda v delším časovém horizontu nebude Unie uvažovat o nějakém ústavním textu naopak pojalo předsednictví Konventu pod vedením bývalého francouzského presidenta Giscarda d'Estaing jako závazný pokyn připravit text Ústavy pro Evropu ihned, téměř bez diskuze o jejím obsahu. Text byl připravován v uzavřených jednáních předsednictva a byl delegátům předložen až na samém konci Konventu a nebylo o něm ani hlasováno, byl „přijat konsensem“. To vedlo k tomu, že český delegát Jan Zahradil jednání Konventu těsně před jeho ukončením na protest opustil.

Ústava pro Evropu ale u evropských občanů propadla. Byla odmítnuta v referendech ve dvou zakládajících státech Evropské unie, v Holandsku a ve Francii, což bylo vzhledem k tomu, že Francie je jedním z „motorů Unie“ a byla jejím hlavním propagátorem, pro Unii zvláště trapné. Ratifikační proces byl přerušen a evropští ústavní inženýři začali pracovat na řešení. Tím ovšem nebyl návrat k závěrům Laekenu, ale cosi, co by se dalo přirovnat k úderu pod pás.

Proč ránou pod pás?

Byl připraven nový text, který už nebyl novou ústavní smlouvou, která by musela procházet stejným ratifikačním kolečkem, který v některých státech Unie předpokládá referenda, ale byl novelizací původních smluv o Evropské unii a o fungování Unie. Výsledkem byl text dodatků ke smlouvám, který připomíná talíř špaget. Byl naprosto nepřehledný a nečitelný. V tom úmyslném zmatení článků, jejich přečíslování, vypuštění některých původních a vložení nových článků a změn jejich původního textu se vyznali jen jeho tvůrci. Konsolidovat a zpřehlednit se jej před jeho ratifikací pokusilo jen několik právníků, u nás to byl Pavel Hasenkopf, právník Kanceláře prezidenta republiky.

Účelu ale bylo dosaženo, nešlo o novou smlouvu, a tak se autoři vyhnuli problémům ratifikace, jmenovitě referendům. To se nakonec konalo jen v Irsku, jehož ústava předepisuje referendum i pro novelizaci takové smlouvy, a smlouva tam propadla. I bylo svoláno referendum nové a podařilo se, EU nad irskými občany nakonec zvítězila.

Vy jste Lisabonskou smlouvu analyzoval...

Lisabonská smlouva, to je její nový název, není nic jiného, než téměř úplný text neúspěšné Ústavy pro Evropu, po vypuštění nejvíce do očí bijících částí, které prozrazují zřízení nového státního útvaru (hymna, vlajka), přičemž ale většina takových článků ve smlouvě zůstala. Místo přenosu pravomocí zpět na členské státy, byly do Bruselu přeneseny nové pravomoci v oblastech energetiky, sociální politiky, bezpečnosti, nepřímých daní, zahraniční politiky a mnohých dalších oblastí. Lisabonská smlouva převedla většinu z nich pod úplnou pravomoc Unie, u jiných zřídila takzvanou „sdílenou pravomoc“, která znamená, že zůstaly v pravomoci členských států do momentu, kdy se Unie rozhodne pravomoc převzít. Není ani jedna oblast pravomocí, která by byla v Lisabonské smlouvě vyhrazena jako výlučná pravomoc členských států.

A tak se podařilo Evropské unii, za spolupráce ochotných evropských vlád, parlamentů a ústavních soudů obrátit porážku ve vítězství. O obsahu a konsekvencích smlouvy evropský občan dodnes neví nic, kromě toho, co mu už více než deset let předkládá bruselská a místní propaganda, jejich poslanci a novináři kteří tu smlouvu většinou ani nečetli.

A nakonec jen k ilustraci toho, jak se smlouva vypořádala se zjednodušením struktur a  s demokratickým deficitem Unie, o kterém hovořila Laekenská deklarace.

Jak tedy?

Jediný demokraticky volený orgán EU je Evropský parlament, podivné legislativní těleso, které nesmí být zákonodárcem. Navrhovat zákony nesmí ani Evropská rada, složená z hlav členských zemí, ta jen „vymezuje její směry a její obecné politické priority“, jediným normotvorným orgánem Unie je nikým nevolená Evropská komise.

Evropskému parlamentu, který volí občané evropských zemí, jsou v Lisabonské smlouvě, lépe řečeno dodatcích a změnách původních smluv, věnovány z více než pěti set stránek, které pod humorným názvem „Konsolidovaný text Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy“, jež najdeme na stránkách českého Úřadu vlády, celé čtyři krátké odstavce, které se dají shrnout do jedné věty: 

„Vykonává funkce politické kontroly a konzultace a volí předsedu Komise, skládá se ze zástupců občanů Unie, kterých je maximálně sedm set padesát, jeho členové jsou voleni na dobu pěti let a volí si svého předsedu a předsednictvo.“

Jak vidíte, Evropská unie a její příznivci v jednotlivých zemích jsou velmi kreativní a vynalézaví. Jak v Británii, tak v EU budou hledat, jak referendum obejít, nebo dokonce změnit jeho výsledek v pravý opak. Nebo přesvědčit britské občany, že vlastně chtěli něco jiného, než pro co hlasovali. Nepodceňoval bych to, o tom, že evropské elity mají nulový respekt pro evropské občany a jejich referendy nebo volbami vyjádřenou vůli, jsme se již mnohokrát přesvědčili.

Tomáš Halík řekl, že považuje přímou demokracii za zrůdnou věc, neboť zastává názor, že k západní kultuře patří parlamentní demokracie. Na poznámku moderátorky pořadu Daniely Drtinové, zda to není pohrdání elit běžnými lidmi, Halík odvětil, že nikoliv. Že je to hlas rozumu proti velkému nebezpečí. Nebezpečí dle jeho názoru spočívá v tom, že lidé naprosto nekvalifikovaní rozhodují o věcech, kterým vůbec nerozumí. Oproti tomu v parlamentní zastupitelské demokracii jsou pověřeni lidé, kteří mají možnost ty věci studovat, debatovat a pak udělat kvalifikované rozhodnutí. Co si o tom myslíte?

Tomáš Halík měl vynechat slůvko „přímou“, za zrůdnou zřejmě považuje demokracii jako takovou. Pro tohoto klerika není hlas lidu hlasem božím, ale hlasem božím je hlas samodefinovaných elit. Samozřejmě je to výraz pohrdání „obyčejnými lidmi“. Hlasem rozumu je hlas diskuze, jen to je demokracie a musí to zahrnout i hlas lidu. Je zajímavé, že i naše politická reprezentace, naši politici a politické strany vždy horlily po „přímé demokracii“ a referendech,  když byly v opozici. Když byly ve vládě, buď na svou lásku k referendům zapomněly, nebo, jako dnes, ji přímo zavrhují.

Já také nejsem velkým fanouškem referend a také říkám, že pro většinu zákonů je lépe nechat  rozhodovat zástupce, kteří mají mechanismy a možnosti pracovat s odborníky na přípravě legislativy. Ale jsou případy, kdy považuji referendum za jedinou demokratickou možnost. Přirovnal bych to k návrhům konstrukce a výstavby mostů a jiných staveb. Rozhodně bych o konstrukci nenechal rozhodovat voliče, kteří většinou neví nic o statice a o bezpečných postupech při jejich návrhu a konstrukci. Ale patří jim rozhodování o tom, jestli jejich město takovou stavbu potřebuje a jestli ji považují za tak potřebnou a pro jejich město užitečnou. Myslím tím občany města, nikoliv nějaké občanské sdružení, které za peníze daňových poplatníků klade plánování a stavbě nejfantastičtější překážky odněkud z dalekých kanceláří .

A za takové rozhodnutí považuji otázku suverenity a existence státu, převodu jeho pravomocí kamsi mimo občanskou kontrolu a mimo dosah občanů. Opět použiji příměr – nechám rád  rozhodování o ochraně mého domu , o požárních předpisech na odbornících. Ale nenechám jim rozhodnutí o tom, jestli má dům zůstat v mém vlastnictví, nebo jej prodám.

Není nyní kritika přímé demokracie účelová? Ti, kteří podporovali přímou volbu prezidenta, když nevyhrál jejich kandidát, nyní přímou volbu zpochybňují. Když referendum o vstupu ČR do EU dopadlo dle přání zastánců EU, nikdo proti referendu neprotestoval. Když se nyní lidé v referendech vyslovují proti EU, tak různí politici, kteří referenda hájili, nyní říkají, že referenda nepřipustí...

Samozřejmě, že je kritika přímé demokracie účelová. Proč, to jsem vysvětlil dříve. Politici obrací a spoléhají se na to, že občané nemají paměť. Já to chápu, ale varuji je, paměť je jako voda v nádobě. Můžeme sem tam, někdy i často a hodně vodu přilévat a nic se zdánlivě nestane. Voda je stále bezpečně uvnitř nádoby. Ale přijde den, kdy nádoba přeteče a někdy ta poslední sklenička přilité vody je zdánlivě malá. Tu potopu ale nezavinila ta malá téměř bezvýznamná sklenička, zavinilo ji to množství vody,  kterou jsme do nádoby vlili dříve, během dlouhého času.

 Podporujete Czexit. Neobáváte se, že by se nám EU po našem vystoupení chtěla mstít?

Tím jsem si zcela jist. Ale záleželo by hlavně na tom, kdo by Czexit s Unií vyjednával. Stejně jako v Británii. Ale Czexit, ačkoliv bych si jej přál, není myslím aktuální.

Co říkáte hlasům, že kritici Evropské unie jsou agenty Putina a Ruska a že bychom po vystoupení byli pohlceni Ruskem?

Fantasmagorie našich eurohujerů se spojuje s fantasmagorií rusofobů. Bohužel.

Podporujete vystoupení České republiky z EU. Co by mělo podle vás být potom? Vstoupit do EFTA a mít podobný status jako Norsko, Lichtenštejnsko či Švýcarsko – tedy suverenitu a současně obchod se státy EU? A do budoucna třeba spolupracovat úžeji na bázi Visegrádu? Nebo založit novou alternativní integraci na bázi EFTA, kam by postupně vstupovaly další státy, které by vystupovaly z EU? EFTA původně měla za členské státy ty, které oponovaly centralizačnímu tlaku Francie a Německa...

Myslím, že varianta EFTA je lepší. EFTA již existuje. Navíc nemyslím, že by z EU Česká republika vystoupila před tím, než by nastal rozpad EU, než by z ní vystupovaly další státy. A potom bychom asi nemuseli řešit otázku „s kým“. A potom by i otázka „msty“ v Unii stále ještě zůstávajících států ztrácela na relevanci.

A není pro nás opuštění EU nutností už také s ohledem na kvóty na uprchlíky, volný pohyb migrantů bez kontroly na hranicích členských států EU a společnou imigrační politiku EU? Navíc západní státy EU se budou islamizovat a demokratickou cestou tam může být nastolena islámská diktatura. A prostřednictvím vlivu velkých a do budoucna muslimských států EU pak i u nás...

To jsou otázky, které z rozpadu Unie v historicky krátké době udělaly reálnou možnost. A čím víc evropské elity budou tyto otázky odmítat řešit, nebo je řešit tak jako dosud, tím víc ten rozpad urychlují. Já stále věřím ve zdravý rozum evropských občanů a potvrzuje mi jej i stále klesající důvěra v EU i vlastních vlád a rostoucí podpora alternativních stran jako v Británii, Francii a v Německu.

Takže očekáváte, že z EU vystoupí další státy? Marine Le Penová může vyhrát ve Francii, Nizozemci jsou euroskeptičtí, Dánové, Rakušané... V Itálii roste odpor k euru...

To je aktuálně otevřená otázka a její odpověď přinese poměrně blízká budoucnost. Rozhodně je odpověď otevřená – ještě před dvěma roky bych řekl, že není o čem diskutovat. Ale to, že tradiční politické strany selhaly téměř ve všech evropských zemích, konečně prolomilo jejich sebejistotu a aroganci. U nás to zklamání vyústilo zatím do úspěchu stran jako ANO – stran bez programu, jen se slogany a falešnou protikorupční rétorikou. To nebude brzy stačit, alternativní strany se sice musí vymezit proti tomu, co společnost vnímá jako nebezpečí, ale musí též nabídnout vlastní plnohodnotné programy.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Lukáš Petřík
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Teď v krizi uvidíme nevýhody eura, obává se poslanec Bžoch. V Itálii EU nezasáhla, to je špatně. A slova o USA, Rusku, Číně...

21:29 Teď v krizi uvidíme nevýhody eura, obává se poslanec Bžoch. V Itálii EU nezasáhla, to je špatně. A slova o USA, Rusku, Číně...

ROZHOVOR „Po zákazu návštěv v domovech pro seniory to někteří rodinní příslušníci vyřešili tak, že j…