Tentokrát jen několik málo témat – vlastně statistika a analýzy –, které se ale bezprostředně týkají civilizační sebedestrukce Západu. Na perzekuci křesťanů v totalitních zemích jako Čína, Severní Korea, islámské země a několik zemí afrických se smíšeným křesťansko-muslimským obyvatelstvem, jako je Nigérie, už desítky let upozorňují organizace jako Genocide Watch, teď se však hromadí zprávy o útocích na křesťany a křesťanské objekty i v Evropě. Zároveň vycházejí statistiky o prudkém úbytku praktikujících křesťanů evropských. Blíží se snad konec křesťanství v Evropě?
Bude válka mezi Ruskem a Ukrajinou?Anketa
Tyto statistiky se týkají křesťanských menšin odolávajících perzekuci a často podstupujících smrt, i když si mohou život nejen zachránit, ale i usnadnit, třeba v islámských zemích konverzí na islám. Na druhé straně se křesťanství dobrovolně vzdávají křesťané evropští, tedy žijící ve svobodě vyznání, jejichž víra dosud ohrožována nebyla.
Teď tedy snad ohrožována je?
Blíží se tomu. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE) právě zveřejnila statistiku zločinů z nenávisti, podle níž počet zaznamenaných nenávistných činů na křesťany v roce 2020 vzrostl o 70 %, čímž se vyhoupl na první místo. V předchozím roce ještě „vítězil“ judaismus, většinou maskován jako „antisionismus“, ten je teď těsně druhý. Skutečný počet činů nenávisti vůči křesťanům je určitě ještě vyšší, neboť ze 136 organizací ve 24 zemích, které průzkum prováděly, jen osm organizací z jedenácti zemí uvádělo konkrétně křesťany jako zvláštní kategorii obětí. Takže by to teoreticky mohl být až trojnásobek. Ze čtyř tisíc hlášených útoků bylo klasifkováno 980 jako zamířené specificky na křesťany, tedy z prokázané nenávisti ke křesťanství. Kromě nich bylo 850 na Židy, 254 na muslimy. Ty ostatní dva tisíce se týkaly dohromady různých jiných menšinových náboženství, etnik, ras a národností, ale taky LGBT a podobných. Jenže i někteří z nich mohli být napadáni jako křesťané v těch jedenácti zemích, kde nebyli uváděni jako zvláštní kategorie. A antikřesťanská nenávist mohla být motivem některých činů uváděných jako „obyčejné“ zločiny bez náboženské motivace. To samozřejmě u těch třinácti zemí nevedoucích klasifikaci křesťanství se zatím nedá ověřit. Takže shrnuto, přesný počet neznáme, ale víme, že nenávist vůči křesťanům prudce posílila nejen celosvětově, ale i v Evropě.
A zatímco se brojí proti „islamofobii“, která je až na třetím místě, žádná „christianofobie“ se zatím jako klasifikace nenávisti nezavádí?
Třeba výsledkem tohoto průzkumu bude i její zavedení. Ale vzhledem k tomu, že v převládající politickokorektní antizápadní době je křesťantsví stejně jako judaismus zařazováno mezi historické zločiny bílého, rasistického, heterosexuálního, toxicky maskulinního, patriarchálního muže, se s tím asi nebude spěchat a bude se to spíš dál zamlžovat.
Fotogalerie: - Osvoboďte Assange
Jaké činy do kategorie „zločinu nenávisti“ patří?
Kromě fyzických útoků na osoby sem patří i ničení náboženských objektů jako svatyně, školy, sochy. V tomto roce bylo zaznamenáno několik fyzických útoků na křesťany včetně vražd. Naposledy to bylo ubodání britského konzervativního poslance a katolíka sira Davida Amesse v kostele nebo napadení pravoslavného kněze Nikolase Kakavelakise v Lynu.
Kdo jsou pachatelé?
V poslední době jsou i z řad krajní levice jako Antifa a BLM nebo z některého toho „neopohanského“ hnutí. Ale u většiny případů jsou identifikováni – tedy pokud se identifikovat smějí – jako zradikalizovaní nebo „psychicky narušení“ mladí muslimové rekrutovaní do svaté války džihádu proti bezvěrcům. I když jde stále o malé procento mezi muslimy, počty útoků se dají propočítat jako přímo úměrné počtům muslimů žijících v té které zemi. Třeba v Německu se od roku 2019 nenávistné činy proti křesťanům a křesťanskýcm objektům více než zdvojnásobily. Francie zaznamenává až činy vandalismu kostelů denně.
Je snad strach z takových útoků příčinou dramatického úbytku křesťanů v donedávna tradičně křesťanských zemích?
Spíš je to obecně ztráta náboženské víry a kulturní sebezáchovy. A lhostejnost k budoucnosti. Jak dramatický spád to nabírá, ukazují letošní statistiky stavu katolické církve v Nizozemsku, který tamní list Trouwe označuje jako „nezastavitelnou spirálu pádu“. Před 50 lety mělo Nizozemí 2,7 milionu aktivních katolíků, dnes je to něco málo přes 100 tisíc. Je tam 80 % farností bez peněz – to znamená bez přispívajících farníků – a na pokraji zrušení. Kostely zavírají tempem dva týdně. Pětina nizozemských kostelů je již přeměněna na mešity, mnoho dalších na školy nebo kulturní centra. Realitní kanceláře předvídají, že v příštích letech bude 1 700 kostelů na prodej. Už dnes si můžete v Nizozemsku koupit kostel na internetu.
Fotogalerie: - Fialova vláda bude
Souvisí rozpad křesťanství v takovém třeba Nizozemsku – a je to zřejmě podobné v několika západoevropských zemích – se sílící islamizací?
S odumírajícím křesťanstvím vzniká duchovní vakuum. To, jak známo z fyziky, se musí něčím zaplnit. Islám je průbojnější než všechny ty pseudoideologie, které evropskou mysl ovládly. Nizozemský ministr, právník a křesťanský demokrat Piet Donner to právně vysvětlil takto: „Islámské skupiny mají právo demokratickým procesem získat moc. Jestliže dvě třetiny Nizozemců budou chtít zavést zákony šaría, tak je mají mít. Většina rozhoduje, to je demokracie.“
To ateističtí Češi si svého Ježíška sebrat nenechají.
A mimochodem, v nedávné celoevropské sondáži na otázku „přijali byste muslima do své rodiny“ odpovědělo pozitivně 88 % Nizozemců, nejvíc ze všech Evropanů.
A Češi?
Na posledním místě s 13 %.
Přežití Evropy jako západní civilizace samozřejmě zavisí na vojenské podpoře USA, které ji v minulém století třikrát vytáhly z bryndy. Je tedy součástí toho, čemu někteří historici říkají „americké impérium“. V jakém to je s Bidenovou administrativou stavu?
Britský historik Andrew Roberts si přesně na tuto otázku posvítil lékařsky, přesněji řečeno psychiatricky a využil výzkum doktorky Elizabeth Kühler-Rossové na téma „jak žít se smrtí a umíráním“. Podle její kihy „Living With Death and Dying“. Zjednodušeně řečeno, je to analýza fází v psychologickém přístupu k tragédii a jejím následkům. Těch fází je pět. Roberts je uplatňuje na psychický stav západní společnosti promítající se do politiky a ekonomiky. V první fázi odumírání, které nabírá setrvačnost, se Amerika už nachází. Je to fáze „popírání“. Odmítání brát na vědomí slábnutí, ztrátu prvenství, síly, prestiže. Slábnutí USA akceleruje a Roberts zaznamenává mimo jiné tyto prvky: ztráta asijských moří ve prospěch Číny. Ztráta zbrojního náskoku před Čínou. Čínská kolonizace Afriky, pohlcení Hongkongu a brzy pravděpodobně i Tchaj-wanu. Téměř jisté posílení ruského vlivu v Evropě plynovodem a možná obsazením Ukrajiny. Inflace dolaru a postupná ztráta jeho pozice jako mezinárodního platidla. Potupný úprk z Afghánistánu. Mezinárodní pohrdání současnou americkou administrativou. To vše se děje za přesvědčení Bidenovy vlády, že dělá vše správně. I ten úprk z Afghánistánu byl pro něho „úspěšné provedení největší letecké evakuace v dějinách“ a „žádný jiný národ nikdy nic takového nedokázal“.
Z viditelného amerického popírání Roberts přechází na další fázi truchlení, jíž je vztek. Do toho se už řítí rozkolem společnosti a sílící agresivitou jejích složek, jak jsme je viděli v řádění Antify a BLM, ale i rozhořčených davů okupujících Kapitol. Pak následují fáze vyjednávání (z oslabené pozice), deprese (z nedosažených úspěchů) a nakonec přijetí (oslabené pozice, pádu, degradace, pokoření).
Roberts všechny tyto fáze identifikoval v postkoloniální historii Británie, od ztráty Indie po degradaci ztrátou celého impéria, předání vlivu Spojeným státům a vstup do EHS, takřka s prosíkem. U Ameriky teď sledujeme podobnou iluzi a sebeklam moci, kterou už Amerika nedisponuje a nejeví trend si ji přiznat, aby se mohla opět posílit. „Jestliže budou USA pokračovat v současném kurzu, čeká je století pokořujících ústupů,“ varuje Roberts.
Fotogalerie: - Tečka pro nejlepší lidi
V pokořování Ameriky se v těchto týdnech procvičuje Rusko i Čína. Rusko sílícím tlakem na Ukrajinu, Čína nějakou další novou krkolomnou zbraní?
Oba se hlavně procvičují v sestřelování satelitů, aby až – nebo jestli – ke konfliktu se Západem skutečně dojde, mohli de facto odzbrojit NATO bez výstřelu. Což je starodávná čínská strategie, kterou sledují Číňané i teď. Na Ukrajině si Putin asi testuje, zda Bidenovy pohrůžky „dalekosáhlými následky“ znamenají, že NATO by na obranu Ukrajiny podniklo něco vojenského.
A mělo by?
Určitě ne. Jednak Ukrajina nikdy nepatřila do mocenské sféry Západu, kromě po válce Stalinem anektovaných částí Československa a Polska, tedy bývalého Rakouska čili Podkarpatské Rusi a Lvovska. Jenže ani ty už nikdo nevrátí. A nikdo o ně nestojí. Někde jsem kdysi četl, že jejich obyvatelé navrhovali připojení k Polsku, ale Polsko to odmítlo. A jednak ukrajinská politika je tak zkorumpovaná, že by si s ní EU nevědělo rady, má své vlastní korupce až nad hlavu.
A co nového s Čínou?
Buduje jakýsi obrovský hypersonický letoun, který za hodinu doletí kamkoli na planetě, pětinásobnou rychlostí zvuku. Prý podle designu, který NASA zahodila. A nějaký Číňan jej asi našel někde v odpadkovém koši. Prý jich budou mít celou flotilu do roku 2035.
Takže nám od něj bezprostředně nic nehrozí. A dnešní komedie?
Biden se dal slyšet, že v šestidenní izraelsko-arabské válce radil Goldě Meirové v jednání s Egyptem. To bylo v roce 1967. Tehdy byl studentíkem čtvrtého ročníku práv.
Nové knihy Benjamina Kurase naleznete zde.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
