V souvislosti s pandemií se poslední rok často mluví o „naslouchání odborníkům“. Teď odhlédněme od toho, co se tu v posledním roce dělo. Jaká by měla být role „expertů“ v řízení společnosti? Měli by vlády a zodpovědní lidé bez výhrad akceptovat jejich odborná stanoviska?

Lidé by se měli především sami vzdělávat. Nikdo z nás se nestane za pár večerů profesorem virologie. Ale každý z nás si může doplnit vědomosti typu, z čeho se skládá buněčná stěna nebo jak se množí viry. Každý z nás si může přečíst, jak se přistupovalo k různým nemocem v historii a s jakými výsledky. Mělo by být samozřejmostí, že člověk ovládá postupy logického myšlení. Že ví, v čem spočívá vědecká metoda a že zvládá základní statistické postupy.

Ostatně, já sám jsem si také musel loni přečíst Kleinbaumovu učebnici epidemiologie. Předtím jsem ty věci neznal.

Je to v první řadě otázka vzdělávacího systému, ale nakonec si to musí dořešit každý sám. Pokud nám bude chybět vzdělání, budeme buď tím davem, který se tupě klaní vědcům, nebo tím davem, který zapaluje knihovny. Teď to jde spíš tím druhým směrem, a do značné míry si za to mohou sami vědci. Ale obojí je špatné.

Jak si za to vědci mohou sami?

Ten základní problém spočívá v tom, že už neexistuje národní věda. To není otázka 19. století. Ještě před pár desetiletími bylo normální, že čeští vědci zkoumají hlavně česká témata a že spolupracují s českými podniky. Ano, měli jsme i třeba skvělé egyptology nebo experty na klínové písmo, ale to byli jednotlivci.

Jenže české podniky zmizely a české vědce postupně přestaly české věci zajímat. Necítí se patřit k národu. Píšou do amerických vědeckých časopisů častěji než do českých. A chovají se podle toho. Stačí připomenout hanebnou migrační „výzvu vědců“.