Ze tří prezidentů samostatné ČR je to už druhý, proti kterému je v Senátu sepisována ústavní žaloba. I ústavodárce přitom jasně říkal, že se jedná o krajní ústavní prostředek, který se má využívat zcela mimořádně. Co tato ochota využívat takto často krajní prostředek vypovídá o senátorech a vůbec o právní kultuře a úctě k Ústavě?

Především si myslím, že do určité míry žijeme v mimořádné době. Mimořádné tím, že přes poměrný klid a stabilitu dochází k proměně mnoha společenských institutů, jejich rolí a společenských vztahů vůbec. Rozpadají se autority všeho druhu, společenské i politické. To se týká politiků, médií, ale i odborníků. Řada ze jmenovaných společenských autorit se podílí na destrukci celého systému. Tím se proměňuje tvář samotné společnosti, a také politiky.

Pokud se jedná o samotnou úvahu o podání žaloby na prezidenta pro velezradu, myslím si, že jde o důsledek nezvládnutého zavedení přímé volby hlavy státu. Role prezidenta v ústavním systému, ale i ve společnosti, se tím proměnila. Svou roli přirozeně sehrála osobnost současného prezidenta, který je sám součástí oněch změn. Senátoři nyní hledají cestu, jak reagovat na konkrétní situaci. Takové hledání je naprosto legitimní, ale mám za to, že se jedná pouze o snahu reagovat na příznaky problému, nikoliv o možné systematické řešení. Pokud ovšem takové řešení vůbec je možné! Protože řada lidí, včetně mnoha politiků, tento problém buď nevidí anebo ho nevnímají jako zásadní.