Ze tří prezidentů samostatné ČR je to už druhý, proti kterému je v Senátu sepisována ústavní žaloba. I ústavodárce přitom jasně říkal, že se jedná o krajní ústavní prostředek, který se má využívat zcela mimořádně. Co tato ochota využívat takto často krajní prostředek vypovídá o senátorech a vůbec o právní kultuře a úctě k Ústavě?
Především si myslím, že do určité míry žijeme v mimořádné době. Mimořádné tím, že přes poměrný klid a stabilitu dochází k proměně mnoha společenských institutů, jejich rolí a společenských vztahů vůbec. Rozpadají se autority všeho druhu, společenské i politické. To se týká politiků, médií, ale i odborníků. Řada ze jmenovaných společenských autorit se podílí na destrukci celého systému. Tím se proměňuje tvář samotné společnosti, a také politiky.
Pokud se jedná o samotnou úvahu o podání žaloby na prezidenta pro velezradu, myslím si, že jde o důsledek nezvládnutého zavedení přímé volby hlavy státu. Role prezidenta v ústavním systému, ale i ve společnosti, se tím proměnila. Svou roli přirozeně sehrála osobnost současného prezidenta, který je sám součástí oněch změn. Senátoři nyní hledají cestu, jak reagovat na konkrétní situaci. Takové hledání je naprosto legitimní, ale mám za to, že se jedná pouze o snahu reagovat na příznaky problému, nikoliv o možné systematické řešení. Pokud ovšem takové řešení vůbec je možné! Protože řada lidí, včetně mnoha politiků, tento problém buď nevidí anebo ho nevnímají jako zásadní.
Má podle vás ústavní žaloba pro velezradu, tak jak ji vykládají senátoři z klubu STAN, šanci na úspěch?
Podle mého názoru nemá šanci jak z hlediska politického, tak z hlediska právního. Jak jsem již uvedl, řada politiků, a nejedná se o nijak bezvýznamný počet, žádný problém na straně prezidenta republiky nevidí, anebo ho nepovažují za zásadní, tedy zmíněný krok senátorů STAN nepodpoří. Tudíž žaloba podle mého nebude vůbec podaná. Pokud by k jejímu schválení v obou komorách parlamentu ústavní většinou došlo a podaná byla, potom si myslím, že nemá šanci na úspěch z hlediska právního. Ústava velmi jasně říká, co se rozumí velezradou. Je jí jednání prezidenta směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Výroky a jednání prezidenta republiky v případě tzv. novičoku a otázky jeho výroby na území České republiky nemají s uvedenými hodnotami nic společného. Ústava dále umožňuje žalovat prezidenta republiky pro hrubé porušení ústavního pořádku. Ani zde mi není jasné, jaké ustanovení ústavního pořádku by mohlo být porušeno.
Na druhou stranu nevím, jakým způsobem jsou České republice ku prospěchu vyjádření prezidenta ve věci tzv. novičoku.
Psali jsme:
K čemu může vést případné nadužívání tohoto institutu? Nehrozí, že může devalvovat nějaký skutečný velezrádný počin některého z budoucích prezidentů?
Osobně si myslím, že zneužití institutu žaloby pro velezradu či hrubé porušení ústavního pořádku nehrozí proto, že podmínky pro podání takové žaloby jsou velmi přísné, až téměř nesplnitelné. Z politického hlediska samozřejmě může hrozit, že příliš častá diskuze vedoucí do ztracena do jisté míry zneváží tento institut, anebo ty, kdo o něm budou uvažovat.
Co by podle vašeho názoru skutečně zakládalo důvod k podání ústavní žaloby na prezidenta?
Typické by mohlo být úmyslné jednání s cizí mocí vedoucí k okupaci státu (viz např. srpen 1968, byť tam se nejednalo o jednání prezidenta) nebo ztrátě části území, úmyslné jmenování vysokého činitele, který by např. byl agentem cizí moci, a jeho jednání by přispělo k výše uvedeným důsledkům apod. Také by se mohlo jednat např. o blokování vyhlášení voleb nebo fungování ústavních či státních orgánů.
Ústava byla psána pro nepřímou volbu prezidenta, ta byla později změněna na přímou. Změnilo podle vás nějakým způsobem pozici prezidenta při projednávání ústavní žaloby? Jinak řečeno- jak se dívat na to, že pokud by senátoři a následně poslanci pojali uplatnění ústavní žaloby jako „vyřizování účtů“ s prezidentem, stavěli by se tím proti vůli veřejnosti, vyjádřené v přímé volbě?
Změna způsobu volby prezidenta republiky neměla žádný vliv na jeho procesní postavení v případném řízení před Ústavním soudem. Je ale pravda, že zavedení přímé volby přineslo problém střetu dvou rovnocenných legitimit, kdy členové parlamentu jako zástupci vůle lidu se mohou dostat do zásadního střetu s prezidentem jako zástupcem vůle lidu. Tento systémový problém musel být nějak řešen, protože by samozřejmě mohla nastat situace, kdy by se parlament pokusil jemu nevyhovujícího prezidenta odstranit. To snad byl také důvod, proč došlo ke zpřísnění podmínek pro podání žaloby pro velezradu.
Podle mého ale toto zpřísnění bylo příliš velké. Respektive členové parlamentu při schvalování změny Ústavy rezignovali na možnost vyvodit politickou odpovědnost prezidenta republiky. To nyní není možné. K dispozici je buď „velezrada“ anebo nic. A nic mezi tím. To je příčinou toho, proč senátoři uvažují o vhodnosti žaloby pro velezradu. Oni totiž jinou možnost nemají. Tedy jednu mají, a tou je čl. 66 Ústavy. Ten řeší otázku zastupování prezidenta v případě, že není schopen vykonávat svou funkci. O této variantě ale senátoři neuvažují, alespoň ne veřejně. V konečném důsledku to znamená, že mají za to, že prezident republiky je schopen vykonávat svou funkci, podmínky pro podání žaloby pro velezradu podle mého naplněny nebudou, a vše skončí jako politický spor mezi prezidentem a částí senátorů, případně členů parlamentu.
Psali jsme:
V poslední době se rozmáhá zvyk, že je hlasováním Poslanecké sněmovny či Senátu konstatována nějaká faktická skutečnost, například, že se v ČR nevyráběl novičok. Jaký smysl vůbec má toto hlasováním posvěcené konstatování nějaké skutečnosti? Má třeba nějaké právní důsledky?
Právní důsledky nemá, má ale důsledky politické. A to jak směrem dovnitř státu, tak do zahraničí. Zprostředkovaně to může být součást změny postoje parlamentu a vlády vůči prezidentovi.
Trvalou otázkou posledních měsíců jsou kompetence vlády v demisi. Akcentována je zejména v momentech, kdy ministři provedou nějaké zásadní personální rozhodnutí. Jak to tedy je? Čeho by se vláda, která čeká na vystřídání, měla oproti vládě s důvěrou Poslanecké sněmovny zdržet?
Taková vláda by neměla činit zásadní kroky či změny. Co to ovšem je, to záleží případ od případu. Neměly by být prováděny systematické nebo nevratné změny. Např. změny v systému důchodového, sociálního či zdravotního zabezpečení, organizace policie, armády apod., nebo členství v mezinárodních organizacích. Některé kroky personálního charakteru těžko posoudit, k tomu nemám dostatek informací. Odvolání ředitele GIBS se dělo za pro mě dosti zvláštních okolností, totéž ale nemůžu říct o tom, že např. premiér si přivede své nejbližší spolupracovníky, podobně ministři. Opět, muselo by se posuzovat případ od případu.
Ing. Miloš Zeman
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: red
