Kožený, Pitr, Bakala, Krejčíř, Mrázek, velcí privatizátoři, ale také představitelé ekonomické kriminality, symboly, na které jsme měli být hrdi. Přidejme jména Stárka, Stehlík, jména, která časem zapadla. Co to podle vás vypráví o budování jiné ekonomické společnosti, než o níž se hovořilo v Prognostickém ústavu. Přichází morální pád a otupělost? Nebo nejsme v rámci bývalého východního bloku až tak výjimeční?
V jistém smyslu je česká společnost v rámci bývalého komunistického bloku výjimečná tím, že před druhou světovou válkou jsme náleželi k průmyslově nejrozvinutějším zemím světa. Jestliže bychom učinili srovnání se současným systémem globální ekonomiky, zaujímali jsme svým významem místo, jež dnes patří zhruba Jižní Koreji. Uvádí se, že ve druhé polovině dvacátého století zaznamenaly nejvýraznější pokles v celkové ekonomické výkonnosti tři státy, a to Argentina, Uruguay a Československo.
Dále v českých zemích existovala nepopiratelná lokální tradice až mesianisticky vyhrocené touhy po sociální spravedlnosti a rovnosti, která se projevila v příklonu významné části české populace ke komunistické ideologii, ale již se – na rozdíl od Jugoslávie – nepodařilo přeměnit v tradici národního komunismu nezávislého na přímém sovětském vlivu.
Na druhé straně jsme jedinou bývalou komunistickou zemí, v níž se – a to včetně východního Německa – v posledních třiceti letech zvýšil počet obyvatel. Pobaltí nebo balkánské země se doslova vylidňují. Z některých z nich se vystěhovala až čtvrtina obyvatel. Je vidět, že řada lidí stále považuje život v Čechách a na Moravě za perspektivní a smysluplný. Stáváme se navíc přistěhovaleckou zemí, do níž – naštěstí – směřují především lidé za prací, schopní se plnohodnotně asimilovat a přinášející nové inspirace.
Není proto důvod k morálnímu pádu a otupělosti, a to bez ohledu na vliv médií a dalších aktérů, které podobné pocity vyvolávají kvůli partikulárním zájmům a snadné manipulovatelnosti veřejností. Každý je pánem svých emocí a hodnotových postojů a záleží na něm, zda je zaměří pozitivním a konstruktivním, nebo negativním a destruktivním směrem.
Pokud jde o výše zmíněná jména, šlo o projevy nostalgie po grunderské fázi českého kapitalismu, která před první světovou válkou přinesla prosperitu. Mělo jít o reinkarnaci Škodů, Baťů nebo Kolbenů. Byla to iluze, protože stát počátkem devadesátých let trestuhodně rezignoval na svoji zásadní úlohu a povinnost vytvoření právního, vzdělávacího a motivujícího rámce, který by umožnil vyrůst nové generaci osobností originálně rozvíjejících podněty soudobého technologického věku otevírajícího netušené možnosti. Úloha tvůrčích jedinců je stále nesmírně důležitá. Steve Jobs, Elon Musk nebo Bill Gates jsou ale produkty systému, který jejich talent neudusil v zárodku.
Psali jsme:
Podle makroekonomů předstihujeme některé západní, resp. jižní státy Evropy. Na druhou stranu, mnoho dnešních domácností žije od výplaty k výplatě. Byla naše cesta od revoluce úspěšná a jsou ti, kteří jsou na, nebo pod hranicí životního minima, nešťastníci, hlupáci, jak se říkalo v devadesátých letech? Všem přece není dáno býti milionáři, ostatně těch multimilionářů ovládajících světovou ekonomiku je jen hrstka ...
Obávám se, že to, že jsme ve výši HDP na osobu předstihli Řecko a Portugalsko a blížíme se úrovni Itálie a Španělska, vypovídá spíše o dlouhodobé stagnaci zmíněných zemí po vstupu do eurozóny, jejíž pravidla jim zabraňují provádět samostatnou fiskální politiku, než o mimořádném dynamismu českého hospodářství. Například HDP na osobu v Itálii je stejný jako v roce 2000! Přitom v letech 1960 až 1990 se hovořilo o „italském hospodářském zázraku“ a ještě dnes je italský vývoz vyšší než britský. Nezapomeňme rovněž, že začátkem devadesátých let mělo tehdejší Československo ekonomickou výkonnost srovnatelnou s Irskem, které je dnes po Lucembursku nejbohatším státem Evropské unie. A to ani nemusím zmiňovat pokrok, jenž za uplynulých třicet let učinila Čína.
Podporujete zdanění církevních restitucí v intencích návrhu KSČM?Anketa
Vím, že po bitvě je každý generálem, ale domnívám se, že otcové české ekonomické reformy příliš podlehli fascinaci zdánlivě triumfujícího neoliberalismu po skončení studené války. Jeho konkrétním ztělesněním byl Washingtonský kompromis z roku 1989, jímž Mezinárodní měnový fond a Světová banka podmiňovaly finanční pomoc rozvíjejícím se zemím. Jednu ze základních podmínek Washingtonského kompromisu představovalo přistoupení na liberalizaci zahraničního obchodu a odstranění protekcionismu, to znamená ochrany vnitřního trhu. Myslím, že čeští ekonomičtí reformátoři se měli více než Adamem Smithem inspirovat německým ekonomem devatenáctého století Friedrichem Listem, a to především jeho dílem Národní systém politické ekonomie z roku 1841. List byl stoupencem Německého celního spolku (Zollverein) a navrhoval i hospodářskou integraci Německa a Velké Británie, zároveň ale zdůrazňoval, že svobodný obchod se může realizovat pouze mezi státy na přibližně stejném stupni ekonomického rozvoje. Pokud k tomu nedojde, nastane nerovnovážný stav, který vyústí do polokoloniálního znevolnění a vykořisťování hospodářsky slabšího partnera. A přesně to, jak víme, se v uplynulých dekádách stalo České republice.
Korejský ekonom působící na univerzitě v Cambridge Ha-Joon Chang zdůraznil v knize Kicking Away the Ladder: Development Strategy in Historical Perspective, že globální volný trh je „ideologií vítěze“, kterou začaly celosvětově prosazovat Velká Británie a později Spojené státy americké teprve tehdy, když se pod ochranou vysokých cel a dovozních kvót připravily na úlohu světového hospodářského hegemona. Ha-Joon Chang ukazuje na příkladu řady západních zemí včetně Japonska a Jižní Koreje, že ochrana vnitřního trhu, státní hospodářská politika, intervencionismus a dirigismus, tedy vše, co zavrhuje Washingtonský kompromis, sehrály klíčovou úlohu při ekonomickém vzestupu zmíněných států. Abraham Lincoln byl přesvědčeným protekcionistou a snaha jižních států o snížení dovozních cel byla jednou z příčin války Severu proti Jihu. Americký prezident Donald Trump se nyní v důsledku hospodářského oslabení Spojených států amerických k protekcionismu vrací. Česká republika podobný „inteligentně selektivní protekcionismus“ po roce 1989 neprováděla a její pokračující zaostávání a nedůstojné postavení ve světové hospodářské hierarchii je přímým důsledkem této absence promyšlené a dlouhodobé státní hospodářské politiky a strategie.
Pokud jde o přetrvávající či dokonce narůstající sociální nerovnost, je to problém veškerého rozvinutého světa, přičemž Česká republika náleží ještě k zemím relativně rovnostářským. Antropologové ukázali, že za přibližně dvě stě tisíc let existence druhu Homo sapiens sapiens jsme zhruba devadesát sedm procent času prožili v malých rovnostářských a kooperujících loveckých a sběračských skupinách. Nárůst nerovnosti je historicky nedávná inovace, která působí psychické problémy a vážně narušuje vnitřní soudržnost společnosti, jak ukázal Francis Fukuyama v knize Velký rozvrat nebo nedávno Peter Turchin v publikaci Ages of Discord: A Structural-Demographic Analysis of American Society. Osobně mám rád romány Ayn Randové, která zdůrazňuje úlohu nadaného a pracovitého jedince pro dosažení společenské prosperity, ale ani tato ultraliberální individualistka by se nikdy nesnížila k urážkám obyčejného „člověka práce“, objevujících se v mainstreamových médiích a projevech některých politiků, „losera“, jenž se nenarodil kognitivně vybaven tak, aby se stal úspěšným podnikatelem, špičkovým manažerem, plastickým chirurgem nebo poslancem Evropského parlamentu.
Fotogalerie: - Babišův druhý pokus
Fotogalerie: - Malíř Faltýnek
Fotogalerie: - Proti vládě pod záštitou KSČM
Máme řadu středních a vysokých škol, ale kvalita absolventů se zhoršuje. Nemluvě o těch, kteří do těchto škol přicházejí. Kde při výchově mladé generace podle vás nastala chyba a je to jenom o penězích?
Není to pouze o penězích, i když samozřejmě navýšení mezd učitelů a posílení meritokracie by zvýšilo společenskou prestiž profese a přilákalo talentované jedince obou pohlaví. Finančních prostředků je mimochodem celkem dost, pouze by se neměly v takové míře rozpouštět v množství často formálních projektů z fondů Evropské unie s velmi diskutabilními výstupy. Masovost vyššího vzdělání logicky způsobila snížení požadovaného standardu, i když nepatřím k těm, kteří si stěžují na „úpadek všeobecné vzdělanosti“. V turbulentních dobách je vždy obtížné vymezit to, co by touto požadovanou „vzdělaností“ vlastně mělo být. Dlouhodobě se přimlouvám za podporu technických a přírodovědných oborů a jsem obezřetným a kritickým vůči současnému stavu humanitních a společenských věd. Zmíněné disciplíny prošly od šedesátých let jakousi „kulturní revolucí“, zahájenou mimochodem zhruba ve stejné době jako kulturní revoluce v Číně, spočívající v expanzi neomarxistických směrů, Frankfurtské školy, poststrukturalismu a postmodernismu, která měla vyústit do utopické revoluční proměny globálního společenského vědomí. K tomu sice nedošlo, ale část akademických institucí se z tohoto „intelektuálního Černobylu“ dosud nevzpamatovala.
Generace padesátníků, vítající kdysi listopad 1989, dnes volí Babiše a Zemana, protože je frustrována stávajícím systémem. Pro řadu mladých je politika neprůhledná a nezajímavá, a tak rádi vyslyší „populisty“ z SPD nebo volnomyšlenkářské Piráty. Mění se voličská scéna a končí čas zavedených stran? Například levice volí, či alespoň tiše podporuje olicharchu, miliardáře Babiše ... Když se podíváme po Evropě, výše uvedený problém je i v mnoha dalších zemích. Po tvrdším řešení nejen migrantské, ale i ekonomické otázky volají nové vlády v Itálii, Dánsku, Rakousku. V Německu roste pnutí uvnitř společnosti i bez problematiky statisíců nově příchozích migrantů. Mění se Evropa „zgruntu“ nebo je to přechodný jev, kde si hledá místo v novém už nikoliv bipolárním světě?
Volba Andreje Babiše, Miloše Zemana, Pirátů nebo SPD je legitimním politickým aktem a nevypovídá nic o míře frustrace voliče, kterému ústava zajišťuje plnou svobodu výběru. Pokud jej někdo perzekuuje za jeho volbu, a to třeba i symbolickou dehonestací či veřejným zpochybňováním jeho mentálního stavu, vážně narušuje ducha demokracie.
Francouzský liberální myslitel Alexis de Tocqueville upozornil před revolucí 1848 na skutečnost, že lid, široké vrstvy obyvatelstva, často svým jednáním podvědomě předjímá historické události, jejichž dopad a význam si „vzdělané elity“ uvědomí teprve s odstupem. Je možné, že k něčemu podobnému dochází v současném západním světě, jak to odrážejí výsledky voleb či například Brexit. Jsme svědky spontánní vzpoury proti ideologickému a politickému řádu, který se postupně ustavil po pádu Berlínské zdi a jenž je zejména v důsledku přesunu globální moci zpět do Asie zpochybňován.
V uplynulých desetiletích se v politickém životě Západu vytvořila účelová aliance, která by byla během studené války nemyslitelná: Neoliberálové a neomarxisté objevili dílčí shodné zájmy. K tomuto aktu mohlo dojít až po rozpadu Sovětského svazu a zrodu čínského státního kapitalismu, které učinili z neomarxistů zajatce univerzitních kampusů toužící po jiném mocném spojenci. Nalezli jej v neoliberálech usilujících o globalizaci volného přesouvání kapitálu v zájmu maximalizace zisku. Globalizace v pojetí neomarxistů spočívá v permanentní celosvětové revoluci v myšlení. Cenu, kterou neomarxisté za zmíněný pakt s neoliberály zaplatili, byla rezignace na jejich původní raison d´être – ochranu práv a zájmů nájemné pracující třídy. Z glorifikovaného proletáře se náhle stal „mentálně zaostalý a frustrovaný bílý muž nechápající výzvy globalizace“. Jeho místo jako utiskované skupiny zaujaly etnické, sexuální či jinak vymezené subkultury těšící se zvýšenému zájmu neomarxistických aktivistů a zcela nekonfliktní z neoliberálního pohledu.
Aliance mezi neoliberály a neomarxisty zrušila tradiční rozdíl mezi levicí a pravicí a zrodila – slovy kanadského filosofa Alaina Deneaulta – „extremismus středu“ vyznačující se značnou mírou netolerance a potlačující alternativní názory s takřka náboženským zápalem. Nechybí ani povinný vnější démonizovaný nepřítel, Rusko, které se odmítlo podřídit jak ekonomickému diktátu neoliberalismu, tak kulturní autoritě neomarxismu.
Výše popsaný „skvělý nový svět“ ale narazil na dvě závažné překážky. Za prvé Západ přestává být hlavním těžištěm hospodářské, finanční a politické moci současné civilizace. Asijské společnosti obnovující hegemonii, o niž je dočasně připravila průmyslová revoluce, pokládají alianci neoliberálů a neomarxistů za pouhý produkt západních kulturních dějin, který pro ně postrádá smysl. Za druhé se ozvali samotní příslušníci „pracující třídy“, kteří se cítili opuštěni a zrazeni tradiční levicí, jejichž pracovní místa mizela v zámoří a kteří s obavami sledovali neomarxistické multikulturní a genderové experimenty se společností. Výsledky voleb v řadě evropských zemích nebo vítězství Donalda Trumpa ve Spojených státech amerických odráží revoltu „přehlížených a opovrhovaných“.
Kdysi tak populární výrok Václava Havla o „blbé náladě“ je zpět. Nebo je to spíše skepse až odevzdání se? Václav Havel je terčem řady posměšků, přezdívek a impertinencí. Snižuje se jeho význam coby osvoboditele společnosti od komunismu? Přestali jej a jeho odkaz Češi chápat, nebo jej vlastně nepochopili vůbec? A neškodí Václavu Havlovi jeho současní až frenetičtí obdivovatelé, vytvářející z něj další kult osobnosti?
Za sebe musím říci, že výrok o „blbé náladě“ jsem vždy spojoval čistě s momentálním psychickým rozpoložením Václava Havla a svoji vlastní náladu jsem prožíval na základě svých životních epizod a pocitů. V jednom z předchozích rozhovorů jsem již řekl, že největší politickou chybou a lidskou tragédií Václava Havla byla skutečnost, že se po abdikaci z funkce prezidenta Československé republiky nestáhl trvale do ústraní a nevěnoval například literární tvorbě. Dnes by se na něho pravděpodobně vzpomínalo s jistou shovívavou nostalgií. Václav Havel navzdory nesporným zásluhám disidenta před rokem 1989 nebyl osvoboditelem společnosti od komunismu, který by se zhroutil i v případě, kdyby se Václav Havel do událostí v listopadu 1989 vůbec nezapojil. Není zřejmé, co je Havlovým odkazem. Jeho konkrétní představy o nepolitické politice či občanské společnosti bez politických stran nepřežily rok 1990. Žádný politik, kterým Václav Havel řadu let byl, nemůže být ani morálním vzorem. Praktická politická aktivita si vynucuje jednání, která se vylučují s morálními principy obdobně jako – záslužnější - práce popeláře s absolutní čistotou. Politik, jenž je vydáván za morální vzor, je uměle vyrobený a desinfikovaný mýtus. K ověření tohoto faktu nemusíme číst přímo Machiavelliho, ale mohu doporučit například knihu The Dictator´s Handbook: Why Bad Behavior is Almost Always Good Politics, jejímiž autory jsou Bruce Bueono a Alastair Smith. Přibližně do patnácti let by našimi morálními vzory měly být rodiče. Poté, jestliže stále toužíme po morálních vzorech, máme na výběr mezi různými mysliteli, vizionáři, duchovními vůdci, lékaři či učiteli tělocviku. Zralosti dosáhneme, jestliže objevíme morální autoritu v sobě samotných.
Veřejnoprávní média se čím dál více vyhraňují proti soukromým a naopak - vzpomeňme jen ČT a TV Barrandov. Český rozhlas propouští lidi - je to cesta k lepší ekonomice ale horší informovanosti?
Vzhledem ke skutečnosti, že vysílání České televize jsem sledoval naposledy asi před deseti lety a Českého rozhlasu tak patnácti – aniž by tím utrpěla moje informovanost – nejsem k odpovědi na tuto otázku kompetentní. Neskrývám ale názor, že vzhledem ke změnám časového rozvrhu a zájmům většiny populace a nesmírné rozmanitosti informačních kanálů jsou veřejnoprávní média – obdobně jako dříve vládní tištěná média – odsouzena k zániku. V rámci tržního prostředí je informace a vizuální zážitek zboží, přičemž hierarchizace trhu pod záminkou „veřejnoprávnosti“, představuje anachronismus.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
