Pane doktore, Andrej Babiš si přeje pořádat mírovou konferenci o Ukrajině a chce konec války za jakoukoliv cenu. Souzní tak s postojem 69 % českých občanů. Europoslanci ANO se zdrželi hlasování při rezoluci o pomoci Ukrajině. Jak postoj ANO vnímáte?
Předpokládám, že to má souvislost s nadcházející kampaní k volbám do EU, a že je to také první průzkum volebních preferencí bez účasti různě orientovaných agentur, o kterých mnozí předpokládají, že se jim moc nedá věřit. A také, že nejen Andrej Babiš a ANO 2011, ale i různé politické strany a jejich představitelé, se domnívají, že je třeba reagovat na vývoj na ukrajinské frontě, v Pásmu Gazy a jejich bezprostředním okolí. Těch 69 % hlasů českých občanů bych nepřeceňoval, ale je pravda, že se ve východní Evropě objevují na veřejnosti různí politici, kteří se neobávají, nehledě na militantní skupiny ve Spojených státech, v EU a zejména v NATO, které se povýšilo nebo bylo povýšeno na státní entitu, že jejich kritický postoj k rusko-americké válce na Ukrajině může doznat změny.
Tzv. pomoc Ukrajině, o jejíž velikosti toho moc nevíme a nejsme jistí, zda se jí dostává jen Ukrajině, nebo se ztrácí někde v nedohlednu, je jen mimikry pro neprůhledné aktivity vlád a bankovního světa. Ty se nemohou vzdát pramene živé vody, který se objevil v posledních deseti letech v Evropě, a obávají se, že opět vyschne. Proto je třeba udržovat jakýsi „brutální pohyb v mezích zákona“, aby se lidé stále ještě báli a platili. Aby se generálové ještě připravovali na válku, ale neválčilo se. Dokonce se zdá, že podobné nápady se objevují na obou stranách evropského bojiště a místo hrdinů na bitevních polích začínají hrát větší roli generálové velící „týlovému zabezpečení“. A protože chce ANO řídit stát, nebo dokonce i Evropskou unii jako firmu, nesmí opomenout ani průzkum trhu. I když je to průzkum trhu bojem.
Babiš nechce vystupovat z EU ani z NATO, přesto na něj klika skalních zastánců Ukrajiny křičí. Křičí tak i na těch 69 % českých občanů?
Kdybychom se snažili dojít k nějakému více méně objektivnímu zjištění, asi bychom byli překvapeni, kdo na koho chce křičet a proč. Jak je možné, že pozitivní vztah k běžencům z Ukrajiny se začal měnit v negativní a záminky k tomu byly velmi často malicherné. Ti „skalní“ si zřejmě neuvědomili, že síla slov není, zejména u nás doma, tak velká, aby se nemohla zhroutit pod nárazem jedné hloupé věty nebo politického rozhodnutí, které pronese a učiní ten, který sám sebe považuje za nejchytřejšího a nedotknutelného. Jedna věta náčelníka generálního štábu ČA o „administrativních odvodech“ do armády, která vůbec nemusela být pronesena, má výbušnou a nekontrolovatelnou sílu větší, než kdyby paní MNO Černochová oznámila, že chce nakupovat nejen jí tak milé F-35, ale dokonce i neviditelné ponorky na nukleární pohon a mateřské letadlové lodi s celým jejich doprovodem. Pokud to dámy a pánové od armády a jejich obdivovatelé nevědí, mohli by se jen pohlédnout po textu Jaroslava Haška a od první do poslední stránky by se dočetli, jak to na vojně a ve válkách chodí. A to vůbec nežertuji a mluvím s téměř proseminární vážností. Abych nezapomněl, je tam také vysvětlení, proč se nic nedá vykřičet, ať už jsou epolety a fedrpuše jakkoli načechrané.
Já chápu, že tento druh témat nepovažujete za podstatný, ale musím se zeptat na kompromis kolem tzv. manželství pro všechny. A nechci se bavit ani tak o věci samotné, jako spíš o tom, že nezisková klika, která tlačí do české veřejnosti „jediný správný postoj“, tedy „musí se to jmenovat manželství a musí tam být adopce“, je nespokojena. Co je to za lobbistickou taktiku: Vymáhat jediný správný postoj, jinak jste zlý a netolerantní člověk?
Opravdu jen shodou okolností mne toto téma zaujalo. Původně nikoliv kvůli věci samé. Ale proto, že svět se potácí na začátku třetí světové války, evropské traktory brázdí Evropou a sedláci, někde převléknutí za farmáře, rozhazují mrvu po celé byrokraticky zfanatizované Evropě. A český Parlament, jeho Poslanecká sněmovna i Senát, tráví nekonečné hodiny nad hledáním definice, kdo je homosexuál, kdo lesba, kdo jsou jejich děti a jak se jim má říkat. Populární diva dává najevo svůj smutek, snad dokonce i zhroucení životních jistot, protože se v Poslanecké sněmovně jednou hlasovalo bez ohledu na sekretariáty politických stran, ale podle vůle a přesvědčení poslankyň a poslanců. Přece by se mělo výsledku takového hlasování aplaudovat, i kdyby dopadlo přesně naopak. Samozřejmě, kdyby potom nenásledovalo odvedení těch druhých na mučení a hledání jejich signum diabolicum, které by dokazovalo jejich reje na Petrových kamenech. Každý fanatismus, dokonce i ten ve prospěch věcí domněle dobrých, je nebezpečný a „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest“. To tvrdil už Jan Amos Komenský a snad ho nevyloučíme ze školních osnov, když už chceme zapomenout na Knihu genesis a její připomínání našich prapraprarodičů. Snad bychom se neměli odvolávat na svou křesťanskou výlučnost, jako naši bratři ve víře – muslimové, a podívat se, jak to chodí v jiných kulturách či civilizacích, které naše pýcha tak podceňuje.
Fotogalerie: - Pieta za Navalného
Václav Klaus v redakci deníku Echo řekl, že vyhrocený postoj „proukrajinské“ části české společnosti pramení z toho, že v roce 1968 jsme se vojensky nebránili Sovětům, takže si to teď chceme kompenzovat skrze Ukrajince. Je to případná myšlenka…
Myslím si, že je to také jedno z možných vysvětlení sociálně-psychologického jevu, který skutečně stojí za přemýšlení. Dějiny znají nekonečné množství příkladů, kdy se zhroutily celé civilizace jen proto, že se přeceňovala racionalita, chceme-li moudrost lidského chování. Stejně jako emocionalita, která nebyla v optimální vztahu k racionalitě. Proto se nemusíme cítit dotčení deficitem jednoho nebo druhého, ale stačí dále a znovu přemýšlet o tom, co se v tom dnes trochu mytickém „osmašedesátém“ v bývalém Československu vlastně stalo. Názor Václava Klause je jeden z mnoha, ale neznamená to, že je jediný a jediný možný. Jinak tento rok prožívali ti, kteří se na svém parádním oři domnělé bídy osmašedesátého, vydali v jejich „osmadevadesátém“ za svým politickým úspěchem a materiální prosperitou. I mezi nimi byli lidé různí, nejen Václav Klaus, ale i Václav Havel, Miloš Zeman a Petr Pithart, kteří byli jen symboly několika různých proudů myšlení a chování, postižených tím, že ti ostatní „nebojovali“.
Příležitostí padnout hrdinně za vlast v letech následujících bylo hodně, a tak bylo možné svůj hřích z „osmašedesátého“ snadno napravit. Ta v úvodu vzpomenutá diskuse musí napadnout každého, kdo může sledovat TV produkci z let sedmdesátých a osmdesátých a vidět v ní desítky a stovky těch, kteří si to „odpracovali“.
Navíc si myslím, že s názorem Václava Klause by nesouhlasil ani současný pan prezident Pavel, ne snad proto, že byl vychován v jiném sociálním prostředí, ale prostě jen proto, že současný svět vnímá pod jiným úhlem věčnosti než jeho předchůdci. Že se mu za to jednou dostane pochvaly nebo kritického odsouzení, nemusíme pochybovat. Dokonce bych mu přál, aby to nebylo tak nepřátelské, jako se dnes dostává téměř všem jeho předchůdcům.
Nechci sem tahat hospodské historky, ale dal jsem se nedávno v baru do řeči s jednou paní ve středním věku. A ta se zcela vážně domnívá, že s Ruskem se o míru jednat nesmí, „protože Rusáky jsme tady už měli a už je nechceme“ a že Rusové by „po pádu Ukrajiny“ šli na nás. Pokoušel jsem se argumentovat vojensko-strategicky a geopoliticky, ale co zmůžete proti emoci. Jak se s tímhle vypořádávat?
Přesvědčovat přesvědčené je nemožné. Jak té paní vysvětlíte, že kromě „Rusáků“ zde byli i „Ukrajiňáci“? Při natáčení dokumentu o Dubčekovi a Interhelpu v tehdejším Frunze, dnešním Biškeku, jsem mluvil s vojenským muzikantem, který sloužil v Milovicích. Někde se mi tam ve střední Asii později ztratil. Neztratil se mi jeden z bratří Kličkových Vitali, který žil se svým rodiči v době tzv. okupace v Milovicích a navštěvoval tam „sovětskou okupační školu“. Dotáhl to až na starostu Kyjeva a vámi vzrušená diskutující by mohla poradit, zde nepůjde někdo z bratří Kličkových „na nás“, až Ukrajinci vyhrají nad „Rusáky“. Určitě na nás nepůjde paní Elvíra Marečková, vnučka zakladatele Interhelpu Marečka, narozená dávno v Kyrgyzii. Neměla život snadný, ale „domů“ by se jí ještě po letech moc nechtělo.
Už týden se tu mudruje o postoji Roberta Fica a Slováků obecně k ukrajinské věci. A jako by zavládlo překvapení, že emoce, kterou vyjádřila dotyčná paní z baru, na Slovensku prostě nepůsobí. A hledá se proč. Někdo říká, že Slováci jsou prostě „Východ“, že Rusy měli vždycky raději a „vždycky si v geopolitice vyberou blbě“. Jak to vidíte vy?
Nejsem si jistý, dokonce i proto, že si nemyslím, že si „Slováci vždycky vyberou blbě“. Jinak takovou hloupost může říkat jenom ten, kdo neví nic o česko-moravské historii a o výběru našich přátel a nepřátel. Ještě asi před čtvrt stoletím jsem se setkal v jedné úřadovně NATO daleko od Prahy s tam dočasně umístěným českým zaměstnancem a když jsme se dohadovali, kde se končí na východě Evropa, začalo se nám zdát, že je to na české východní hranici se Slovenskem, později s Ruskou federací. Nebyl jsem si jist, zda nemyslí dokonce hranici Evropy na území Prahy někde u Hloubětína. Úrovni té naší hloupé debaty by to odpovídalo, ale přesto jsme postupovali dál na východ, až jsme došli na hranice dnešní Ukrajiny a vysněného polského Mezimoří. Snad bychom minuli i Ural, sibiřskou republiku Sacha a skončili až ve Vladivostoku. Byla to tak trochu legrace, ale když někdy dnes poslouchám vyjadřování některých v Evropě, tak populárních politiků a britských generálů, nezdá se, že jsme se mýlili tak moc.
Nepřeceňujme, ale také nepodceňujme politickou lidovou tvořivost v Čechách a na Moravě, které se dostalo díky novým technologiím naděje, že bude moci být „uměle inteligentní“. Třeba bude, ale lidé také mohou být uměle neinteligentní, nebo dokonce neuměle neinteligentní. Vulgární geopolitika jí nepřestane být, když se dostane na obrazovky ČT24 nebo poštěkávající část CNN Prima News. Chce to jen trochu dbát pravidel veřejného diskurzu a nebýt přesvědčený o své neomylnosti.
Emmanuel Macron nevyloučil, že na Ukrajině budou nasazeny jednotky států NATO. A dostal za to silnou sprchu téměř od celé francouzské politické scény. Vy máte do Francie vhled, čili: Proč to Macron dělá a jak přesně konflikt Rusko-Ukrajina vnímá široká francouzská veřejnost?
Myslím si, že se Macron ve své domnělé velikosti zmýlil. Jednak ten nápad nebyl z jeho hlavy, dokonce si myslím, ale bez záruky, ani z jeho okolí. V zákulisí jeho politiky jsou nevelké skupiny vlivných osob, kterým se zdá být „napoleonské tažení na Rus“ lékem na některé problémy francouzské a evropské ekonomiky. Možná, že z hlediska mezinárodně politického, tato skupina usoudila, že Spojené státy se potřebují nějakým způsobem dostat z ukrajinské pasti a chtějí svěřit péči o tento konflikt nějaké evropské autoritě. A ta může mít sídlo dnes jedině v Berlíně, Londýně a v Paříži.
Pan francouzský prezident však „vystřelil na Rusa“ příliš brzy. Bylo to tak lákavé. Některé dějiny se opakují nebo se sobě brzy začínají podobat. Francouzské vyhlášení kontinentální blokády Napoleonem v letech 1806–1814 se mohlo zdát být vzorem i dnes, ale pak bylo nutné vydat se směrem na Východ a snít o vypálení Moskvy. K tomuto nápadu se kdysi připojily i některé další evropské země včetně nenápadně, ale většinou militantních Dánů. Mezi „nefrancouzskými“ pochodujícími spojenci bylo dokonce i asi 50 tis. mužů, kterým velel Karel Filip Schwarzenberg. Jak víme, nedopadlo to dobře, a nakonec byl Napoleon nadvakrát poražený. Kontinentální blokáda (tak podobná dnešním evropským sankcím) skončila podobně. Omezil se obchod, vzkvétalo podloudnictví a ve Velké Británii, už v době Vídeňského kongresu, vypukla tzv. velká panika.
Už je to dlouho, ale ve francouzských středních školách se dějepisu vyučuje lépe než na těch našich současně a stále reformovaných.
Tak snad se zrodil tento nápad ze vzpomínky na francouzskou válečnickou a diplomatickou velikost, a Emmanuel Macron chtěl hrát důležitější roli, než mu byla dnes svěřena. Vyřešil by si problémy s NATO, opakovaně se vracející v různých podobách. Mohl by s polským premiérem Tuskem uspořádat Výmarský trojúhelník (Paříž, Berlín, Varšava – 1991), který vypadá na mapě Evropě tak přitažlivě. Ale zřejmě se nepodařilo spojit všechny tři úhly do tak malebného obrazu. Předpokládám, že důvod nebyl ani tak politický jako ekonomický a diplomatické sebevědomí nejméně jeho dvou hlavních konstruktérů byly přeceněny. Zda se to nelíbilo i ve Washingtonu ještě nevíme, ale vypadá to, že toto přání nemělo své nadšence ani ve Velké Británii. Ukrajina pak nebyla aktérem, ale spíše jen přihlížejícím nepozvaným k diplomatické ruletě a vše zatím skončilo dříve, než začalo. Francouzský prezident bude aspoň mít víc času na svá rozhodnutí, jak vyčistit nejen velká města od sedláků „táhnoucích na Bastilu“, ale i od nepořádků dnes už ve všech větších francouzských městech.
Fotogalerie: - Popojíždění po Trnavsku
V českých médiích mírně ustoupil do pozadí konflikt Izraele a Hamásu. Jedná se o jakémsi dočasném příměří a Hamás se prý chystá „být flexibilnější“. A zatímco jeho představitelé sedí v Kataru, Gazu jim Benjamin Netanjahu mění v parkoviště. Dočkáme se posunu?
Dnes jsem, možná se zpožděním, zaznamenal vyjádření Africké unie, u nás nepříliš často vzpomínané obdoby EU, vyhlášení jejích 56 zemí, které se kriticky staví k poslednímu vývoji v Pásmu Gazy. Mluví se v něm o „masakru“ čekajících na rozdělování humanitární pomoci a podle míst, odkud tyto zprávy přicházejí, se stále zvyšuje počet jeho obětí. Obětí civilního obyvatelstva nezbytnou propagandou do různě upravovaných výšek. V našich mediích se zdají být všichni zatím velmi opatrní. Snad mají strach, abychom se nedozvěděli pravý stav věcí. Jen ale z doby trvání všech možných teroristických útoků a vojenských operací usuzuji na to, že bude nejen obtížné dohodnout zastavení palby, uzavření příměří a výměny zajatců. A už si nedovoluji odhadnout, jak by mohlo dojít k uzavření mírové smlouvy anebo alespoň uzavření smlouvy o ozbrojeném míru. Danajský dar Velké Británie, která vložila dračí sémě, ostatně jako všude jinde, v letech „formátování Palestiny“, snad bude možné napravit jen nějakou „transformací“ Velké Británie. Ještě před několika lety by to byl bláznivý nápad, ale při pohledu na islamizaci britských měst si už tím dávno nejsem jistý.
Dvoustátní řešení. Opět se mluví o tom, že až skončí konflikt v Gaze, musejí být palestinská území přeměněna v plně samostatný stát. I Američané na to tlačí, jenže Netanjahu na to neslyší, mírně řečeno. Je to celé chiméra?
Jsem tak starý, že si pamatuji všechny důležité války v této oblasti. Už jako kluk a od roku 1948. O jejich existenci mne vyučovali Arnošt Lustig a Ladislav Mňačko. Na fakultě jsem studoval s Jožou Braunem, narozeným někde před Haifou na britském torpédoborci, protože jeho rodiče prchající před transporty ze Slovenska nesměli vstoupit někdy v roce 1945 na území Palestiny. Spolupracoval jsem více než deset let s Pavlem Chalupou okolo festivalu Devět bran, v jehož programech vystupovaly soubory a osobnosti ze všech koutů světa. Od New Yorku po Birobidžan. Na FF UK jsem se o těchto věcech bavil s Otou Pickem a jeho přítelem Ernstem Gellnerem. Opakovaně mi celý problém vysvětloval kdysi spolužák Jan Kavan…
Nevím, koho bych citoval dale. Ale přesto si neumím představit politické a státní uspořádání v zemi, které její nepřátelé neustále vyhrožují „svržením do moře“ nebo jiným existenciálním rozhodnutím. Vážil jsem si hned několika premiérů Státu Izrael – Davida ben Guriona, Goldy Meier, Jicchaka Rabina, Šimona Perese. Naopak mi byl nesympatický Benjamin Netanjahu. Ale přesto si nedovolím tvrdit, že rozumím pocitům lidí, kterým neustále někdo hrozí, že budu vyhlazeni. A obávám se tzv. velmocenského řešení konfliktu. Není to nic jiného, než rezignace na neochotu nebo neumění žít s tím druhým. To je pak už jen nekonečná cesta hledání a objevování Ahasvera, kterého vytvořily zrůdy nacistické propagandy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
kupecSamo
