Vyznamenaný profesor Šesták: Útoky na Gotta, Nohavica nesmí vystupovat, FAMU se prý distancuje od Kusturici ještě před medailí od Zemana... Stále se kádrujeme

07.10.2019 21:50

ROZHOVOR Třicet let po „plyšáku“ jsme se nepřestali kádrovat a hledáme podněty k zášti. Kdysi nenávidění „politruci“ snad ani nevymizeli a my to svádíme na jakousi „blbou náladu“. Profesor Jaroslav Šesták dává v té souvislosti příklad z historie, kdy se pouhých dvacet let po tragickém „vítězném“ únoru roku 1948 dokázala naše společnost vyhrabat z mizérie bolševizace a vzniklo tehdy nevídané stmelení pražského jara, které sice přejely tanky, ale které zanechalo v myslích občanů hrdost. Poslední rozloučení se státními poctami pro Karla Gotta chápe jako uznání pro velkého člověka-umělce, který propojil generace.

Vyznamenaný profesor Šesták: Útoky na Gotta, Nohavica nesmí vystupovat, FAMU se prý distancuje od Kusturici ještě před medailí od Zemana... Stále se kádrujeme
Foto: Archiv JŠ
Popisek: Prof. Ing. Jaroslav Šesták, DrSc, dr.h.c., fyzikální chemik, emeritní vědec Akademie věd ČR

Prezident Miloš Zeman vám před dvěma lety udělil státní vyznamenání, což byla obrovská pocta, ale mělo to i stinné stránky vzhledem k tomu, že nesmiřitelní odpůrci hlavy státu by nejradši ze společnosti vyobcovali každého, kdo má s prezidentem jakkoli něco společného. Zesnulý Karel Gott, který získal vyznamenání jak za minulého, tak tohoto režimu, čelil i proto nejrůznějším nevybíravým útokům. K čemu byste ocenění z rukou hlavy státu přirovnal?

Když jsem v roce 2017 obdržel státní vyznamenání, seděla vedle mě i Helena Vondráčková a řekla, že si medaili dá doma hned vedle titulu zasloužilé umělkyně z roku 1982. Umění, věda i sport jsou apolitické, stojí na výkonnosti a jejich politizaci dělají ti, kteří to potřebují zneužít. Proč by se Karel Gott měl kdy stydět za to, že něco uměl a že to lidé oceňovali, oceňují a jistě budou i nadále oceňovat? To je přeci věc jeho nadání, píle, vrozeného talentu a také pracovitosti na svém zdokonalování. Každé ocenění přinese nejen slávu, ale i zavržení právě od těch, kteří na to nemají a mohou tak jen závidět. Karel se stal symbolem velkého člověka-umělce, o kterém lidé znalí umění mluví v superlativech a chovají k němu úctu. To, že se poslední rozloučení s ním uskuteční se státními poctami, je zcela namístě, není to zneuctění disidentu, ale naopak uznání pro umělce, který propojil generace.

Respekt platí i ve vědě a uznání patří i vědcům. Sám jsem dostal nejvyšší vyznamenání Akademie věd nebo Chemické společnosti, čestný titul dr.h.c., řadu zahraničních cen, ale státního vyznamenání uděleného z rukou prezidenta si cením nejvíce. Je to vlastně taková malá Nobelova cena v Česku. Bohužel, mělo to pro mě osobně spíše negativní dopad v paradoxním jednání ředitele v tehdy domovském Fyzikálním ústavu, který místo aby se uznáním pyšnil, tak ho z nepochopitelných důvodů znevážil pro svoji nechuť s udělovatelem. To je stejné jakoby respektovaný nobelista vyzískat kritiku od antifeministy jen za to, že přijal cenu akademie, kterou mu osobně předala žena-předsedkyně. A není to ojedinělé, proslýchá se, že se FAMU bude chtít od navrhovaného Emira Kusturici distancovat ještě dřív, než vyznamenání od prezidenta dostane. Při připravovaném koncertu Paměť národa nesmí vystoupit Jaromír Nohavica, protože přijal vyznamenání od Zemana a Putina.

Třicet let po „plyšáku“ jsme se nepřestali kádrovat a hledáme podněty k zášti. Kdysi nenávidění „politruci“ snad ani nevymizeli a my to svádíme na jakousi „blbou náladu“.  Dejme si příklad z historie, že pouhých dvacet let po tragickém „vítězném“ únoru roku 1948 se dokázala naše společnost vyhrabat z mizérie bolševizace a vzniklo tehdy nevídané stmelení pražského jara, které sice přejely tanky, ale které zanechalo v myslích občanů hrdost. A ta nám dnes, bohužel, chybí.

Už zvolna opadá rozruch kolem rozhodnutí v kauze Čapí hnízdo. Spolek Milion chvilek pro demokracii měl svou existenci založenou právě na tom, že požadoval, aby Česko nevedl trestně stíhaný premiér. Když se to splnilo, tak žádný jásot z jeho strany nezaznívá. Je to prohra těch, kteří chtěli, aby Andrej Babiš za kauzu Čapí hnízdo odstoupil, tedy Milionu chvilek, opozice, některých médií, nebo jde jen o malý a přeceňovaný moment, přičemž předseda vlády má i jiné problémy?

V průběhu střetů šlo nejspíše i o prezentaci jakýchsi levicově-liberálních názorů, které podléhaly elitářskému přesvědčení, že mají být rozhodčími veřejného života, který je jakoby nadřazen demokratickým procedurám. Toto pohrdání standardními prvky demokracie z nich učinilo efektivní nástroj struktur, které chápou lid ne jako zdroj politické moci, ale spíše jako pasivní nástroj svého sociálního inženýrství. Kdyby Andrej Babiš podlehl jejich nátlaku a odstoupil, už těžko by se vracel zpátky do politického soutěžení. A to bylo i záměrem kampaně, vypudit nechtěného konkurenta. Samotné zastavení trestního stíhání není ani vítězství jedněch a ani prohra druhých. V podstatě se jednalo o jistý typ hry, který se předkládá prostému lidu, aby se tím zabavil a aby se také zakryly skutečné problémy současnosti. Takový typ politické hry je dobře znám z historie a jistě se bude opakovat v nějakém dalším provedení. Vždy jde jen o prestiž, politickou moc a zejména za tím vším skryté peníze.

Ze starověkého Říma pochází známé spojení „chléb a hry“. Jak tento výrok vidíte svým pohledem někdejšího sportovce a vědce bádajícího jak za socialismu, tak i v současné době?

Pro bolševika byl sport důležitým klíčem k tomu, aby se lid bavil tělovýchovou a nepletl se do politiky. Lidé tak trávili svůj čas v tělocvičnách, kterých bylo na konci 80. let jen v Praze kolem pěti set, k tomu navíc přes tisíc hřišť a téměř padesát bazénů, o čemž si možná nynější Praha může nechat jen zdát. Většina tělovýchovných kroužků a aktivit byla bezplatná. Neexistoval profesionalismus, a pokud se nějaký vrcholový hráč stoprocentně věnoval sportu, byl zaměstnán, měl standardní mzdu a pak byl z práce uvolněn, takže stejně jako badatelé, byl placen z institucionálních peněz. Sportovec i badatel si tak byli finančně rovni. Nebyly valuty na koupě zahraničních přístrojů, což se ukázalo do jisté míry inspirující, neboť se přístroje stavěly podomácku a badatelé se tak stávali součástí měření, jehož smysl detailně ovládali.

Politické hry se odehrávaly jen v rámci komunistických buněk a teprve po plyšáku 1989 zasáhly i ulice. A taky jsme se přidali k západnímu pojetí sportu, což je činnost vesměs soukromě placená, a taky k profesionalismu, který je sponzorován dotacemi a bohatými mesiáši. Obdobně tak vznikly grantové agentury pro podporu vědy a s érou subvencí přišlo i stádium machinací. Špičková věda se propadla vůči špičkovému sportu a určitě není zcela v pořádku, když fotbalista bere měsíčně několik milionů, což se rovná hodnotě vědeckého grantu podporujícího běžného badatele po dobu několika roků. Otevřela se ale možnost nákupu drahých přístrojů i počítačů a měření se začalo stávat hrou s ovládajícími tlačítky, často bez pochopení podstaty měření, ale s možností snadné produkce žádaných publikací. Samozřejmě zde hraje velkou roli čtenářská popularita, pokud špičkový fotbalista špatně přihraje, jsou toho plné noviny, ale pokud se vědec o něco zaslouží, přejde se to trapným mlčením.

Stal jste se populárním bojovníkem proti nepravostem, čímž si však vytváříte mnoho nepřátel. Máte to zapotřebí?

Za bolševika tu byla iniciativní sféra disentu a dnes se oznamovatelé nepravostí obecně označují anglickým „whistleblowers“. Za každého režimu je jejich role velice ošemetná, ale nezbytná pro zajištění pokroku. Jedním z příkladů může být moje snaha usměrnit práci Grantové agentury (GAČR). Našel jsem nakonec zastání u úřadu ombudsmana, který tak potvrdil moje výhrady. Pokud bych vyšel z textu zákona, spory ze smluv by měly být řešeny podle občanského zákoníku. Tento postup je však víc než absurdní vzhledem k tomu, že jde o veřejnoprávní smlouvu. Navíc občanský zákoník je hmotně právní norma neobsahující pravidla pro řešení sporů. Lze souhlasit s názorem GAČRu, že spory z uzavřené smlouvy je nutné řešit pomocí §169 ve spojení s §141 správního řádu, tzn. ve sporném řízení. Spory ze subordinačních veřejnoprávních smluv má řešit správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou smlouvy. Kdo je nadřízený orgán je uvedeno v §178 odst. 1 a 2 správního řádu. V daném případě není zcela jasné, kdo v případě agentury má tímto orgánem být, neboť žádné pravidlo upravené v uvedeném ustanovení nepostihuje tento případ. Úřad ombudsmana se domnívá, že spor by měla rozhodovat Kontrolní komise GAČRu jakožto kontrolní orgán Grantové agentury, což ale nečiní, neboť se zabývá jen nepřesnostmi ve formulaci projektů či nedodržením daných předpisů. Vyhýbá se tak otázkám odbornosti, což je ale právě meritem podávaných projektů. Jsem zvědavý, jestli se tím vůbec bude GAČR zabývat?

I jako vědec určitě sledujete, čeho všeho jsou u nás politici schopni. Zastupitelé na Praze 6 nedávno rozhodli o přemístění pomníku maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Na jeho místo by měl být umístěn univerzální památník osvoboditelům. Podle kritiků je cílem odstranění památníku vymazání významu obětí ruského národa a revize výsledků druhé světové války. Jak tento krok vyvolaný především starostou Ondřejem Kolářem vnímáte?

Dalo by se říci, že socha je mrtvá – spíše neživá – věc a podle toho s ní můžeme také bez jakýchkoliv ohledů nakládat, lhostejně k jejímu původu a záměru sochaře. Každá socha je ale umělecké dílo prezentované intuicí tvůrce - sochaře, a proto musíme sdílet ohledy a vyvarovat se politických svárů. Tálibán programově bořil starobylé sochy jako na běžícím pásu. Za bolševika jsme byli svědky hromadného ničení soch Masaryka a instalace soch sovětských prominentů. Třeba zesnulý sochař Jaroslav Jurčák vytesal v té době sochu rudoarmejce v Hruškách, a to v pohledu bázlivého mladíčka, který se jakoby křižuje. Stejně tak později renovoval sochy Masaryka. Těžko bych nesl, kdyby se něco z jeho odkazu politicky zničilo. A stejně tak si nemyslím, že socha Koněva si zaslouží přemístění nebo dokonce likvidaci. Chovejme se důstojně a bez emocí, naše kulturní tradice to vyžaduje a nepřipusťme ani bohu(ne)libé přepisování dějin. Připomeňme si třeba kuriozitu výročí vylodění v Normandii, které oslavovali západní spojenci bez zástupců Ruska, ale zato s vítanou představitelkou kdysi německých okupantů a válečných agresorů.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Český prezident Miloš Zeman nehledí na žádné mantinely, a to ani na ty, které mu určuje oficiální zahraniční politika vlády. Při nedávné státní návštěvě Srbska se dvakrát ostře vyjádřil na adresu Kosova. Nejprve už na letišti během přivítání se srbským protějškem Aleksandarem Vučićem řekl, že má rád Srbsko a Srby, ale ne Kosovo, aby později ještě přitvrdil, když vyhlásil záměr odvolat uznání Kosova. Jak na vás tyto výroky působí?

Na toto citlivé téma jsem hovořil už v jednom z minulých rozhovorů, protože jsem na své vlastní kůži zažil tehdejší humanitární bombardování.Samostatnost Kosova uznala v roce 2008 druhá vláda Mirka Topolánka, a to v dikci ODS a navzdory předchozímu rozhodnutí Sněmovny. Statut Kosova jako samostatného státu neuznalo několik desítek států světa, včetně Číny, Ruska, Španělska, ale i sousedního Slovenska. Kosovo a Evropská unie podepsaly v roce 2015 dohodu o přidružení, čímž vznikl stav potenciálního kandidáta na členství, což je ale porušení rezoluce OSN číslo 1244. Navíc řada tehdejších představitelů je v roli obviněných ze spáchání zločinů v letech 1998-9 za války v Kosovu. Jde zejména o příslušníky Kosovské osvobozenecké armády, UÇK, která páchala válečná zvěrstva. Srbsko i nadále považuje Kosovo historicky za své tradiční území. Jistě v tom všem hraje svou roli velmocenská politika, když se Německo zasadilo o rozdrobení tehdejší Jugoslávie a když tam USA chtějí vybudovat svoji vojenskou základnu. Už vůbec nelze brát v úvahu záměr vyznavačů islámu na vznik jakési „Velké Albánie“. 

České soudy čím dál častěji řeší spory ohledně svobody slova nebo projevu. Třeba premiér Andrej Babiš se musí omluvit za to, že se vyjádřil o demonstrantech, že jsou za protesty proti němu placeni. Na druhou stranu s trestním oznámením za divadelní hru chorvatského režiséra Olivera Frljiče neuspěl kardinál Dominik Duka, jenž se cítil zobrazovanými výjevy jako katolík uražen a napaden, konkrétně mělo jít o zobrazení znásilňujícího Ježíše. Lze tyto případy srovnávat na základě toho, že šlo v obou případech o urážku? Nejde pak o jistou dvojakost ve výrocích soudů?

V článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv OSN je právo na svobodu slova definováno jako tak, že „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice“. S tím si vlastně protiřečí článek 12 určující právo na soukromí: „Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a  pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům“. Haškův hostinský Palivec se divil, že ho zavřeli, když řekl, že na císaře pána sraly mouchy a prezidentův vězeň byla známá historka Škutinova výroku, že prezident je vůl. Zdá se, že pravda se pojí s mocí a se silovou schopností rozšiřovat právě tu svoji „pravdu pravdoucí“. S nástupem lehce dostupných a rozšiřovatelných informací nabývá pravda a lež v on-line světě internetu nejrůznějších podob včetně dezinformací a tzv. fake-news.

Zdá se, že i pravda, může mít svůj poločas rozpadu, kdy se stává lží a naopak. Farář a nadšený matematik Václav Šimerka upřesnil v polovině 19 století pojem pravdy jako síly přesvědčení, což prezentoval ve formě logaritmické závislosti na důvodech tohoto přesvědčení. Ukázal tak, že nejsilnější přesvědčení získáme už při jednom slyšeném důvodu, což je třeba tvrzení novinového článku či proklamaci na internetu. To se tak stává hnací silou momentálních vyzvání, apelů, demonstrací – vše pod střechou široce sdíleného internetu. To poukazuje na jeho nebezpečnost. Znásilnění Ježíše může být vtip stejně jako nehorázná urážka, záleží, na které straně informační barikády stojíme. Zejména mladiství mají velké možnosti neomezeného zisků informace přes internet, ale to všechno může být zmanipulovatelné někým, kdo je chce dostat tam, kam on chce a co s tím zamýšlí. Typickým výsledkem jsou třeba páteční protesty na záchranu klimatu.

Ano, sdělovací prostředky jsou zasaženy vlnou hysterie kolem změn klimatu, nárůstu vlivu skleníkových plynů. Jak to vidíte vy jako fyzik v oboru nauky o teple?

Především si musíme definovat, co je klima, které se měří přinejmenším v relaci stovek let, a co je počasí, které sledujeme každodenně, ale i v souvislosti desítek roků. Dále si musíme ujasnit, co jsou skleníkové plyny a jejich působení, což dobře ilustruje dnes zapomenutý graf kdysi získaný z družicových pozorování.

Z něj lze usuzovat, že hlavním viníkem je ale vodní pára, zatímco CO2 je jen podružným, i když významným součinitelem. Z analýzy vrtů v arktickém ledu lze vyvozovat, že změny teploty dokonce předbíhali změnám v obsahu CO2. Na Havajských ostrovech se naměřilo více než 415 částic na milion, čímž se prý dosáhlo historického maxima. I toto maximum je ale jen trojnásobek minimální hodnoty nezbytné pro přežití organizmů. V hluboké historii se ale obsah CO2 měnil daleko drastičtěji, stejně tak hladina moří kolísala až v desítkách metrů. Máme docela dobře zmapované tzv. Milankovičovy klimatické cykly zahrnující sklon zemské osy, která se mění v periodě 40 tisíc let, dále oběh kolem Slunce po eliptické dráze, jejíž excentricita se mění v cyklu cca 90 tisíc let, a nakonec precese, která se odehrává v cyklech přibližně 19 a 21 tisíc let. Jejich vliv na periodická zalednění je známý, i když jejich pospolitý účinek může být spíše chaotický a může vykazovat anomálie. Stejně tak lze pohlížet na další propojení s cykly svítivosti slunce. K tomu musíme přičíst okamžité fluktuace počasí, takže profesní pochopení změn klimatu je velice obtížné a často subjektivní. Proto dnes diskutované změny klimatu jsou opětovaně věcí profesních hádek hraničících s náboženstvím tzv. klimatického alarmismu. Nicméně panuje shoda, že nějakým způsobem změny probíhají a že mají své důsledky, které mohou mít v budoucnu na řadě míst světa negativní dopad. Mluví se o fenoménu oteplování planety a převládá názor, že je nutné ho řešit. Není to však tak dávno, co vědci varovali naopak před nastupujícím ochlazením planety v souladu s Milankovičovými cykly. Dokonce se objevily hlasy, které vylučují tzv. klimaskeptiky z dalších jednání, protože hypotéza o oteplování je prý „neochvějně“ potvrzena. Německo přidá na řešení oteplování 60 miliard eur a zavede uhlíkovou daň, která bude fungovat jako emisní povolenky. Tak se jen do budoucna můžeme divit, kolik lobbistů se na tom přiživí s vidinou budování lepšího světa

Generální tajemník OSN António Guterres řekl: „Když nezměníme způsob života, riskujeme život samotný. Máme dluh vůči planetě a musíme změnit náš životní styl“. Přidala se i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová s názorem, v čem můžeme s okamžitou platností vyhovět pobídce. Co máme honem začít dělat, abychom klimatu prospěli?

Pětina lidstva je ve stálém cestovním pohybu, z toho dobrých pět milionů právě letí. Délka silnic by desetkrát obepnula zeměkouli a na ní se pohybuje několik miliard aut. Za půl století se lidská populace zdvojnásobila na více než 7 miliard. To je slušná zátěž pro matičku zeměkouli, ale je to zároveň i výdobytek civilizace a těžko se s tím dá něco narychlo udělat. Prostě je nás moc, neumíme nespěchat, každý chce poznávat, což znamená cestovat, a to není zadarmo. Tím se porušilo dávnověké pravidlo indiánů, kteří stanovili, že rychlost cestování musí být v souladu se souputováním lidské duše. Pokud chceme snížit dopad civilizace na životní prostředí, museli bychom snížit produkci a využití téměř všeho, co dělá civilizaci civilizací, zříci se ekonomického růstu a stejně nebudeme vědět, jestli to je efektivní nebo ne. Následně těžko zajistíme všem lidem na naší planetě dostatečně šťastný živit. Navíc není jasné, kdo by měl spravovat pomyslný globální termostat, kdo by to celé ovládal a na koho by spadla tíha odpovědnosti. V skutečnosti se zdá zjevné, že klimatické změny těžko zastavíme a tak je zřejmé, že se jim musíme přizpůsobit jak psychicky, tak ekonomicky a to čím dříve tím lépe.

Díky tomu, že jste se narodil v malém podkrkonošském zemědělství a prožil tam dětství, máte k přírodě bližší vztah?

Naučil jsem se nejen ručně sekat trávu, ale cenit si i obyčejných sedláků v jejich boji za každoroční dobrou úrodu. Sláma se nepálila v ekologických spalovnách, ale byla složkou chlévské mrvy, která sloužila k zaorávání, a tím i ke kypření půdy. Předcházelo se tak vysušování půdy. Na chemické hnojení nebyly peníze, a přesto byla úroda dobrá. V současnosti jede chemizace naplno. V roce 2009 se u nás spotřebovalo 650 tisíc kil zoocidů na zabíjení hmyzu, loni už téměř dvojnásobek. Pak se divme, že někam zmizel hmyz, že je na českých polích najednou tak ticho. Jen za loňský rok se vychrstalo na naše pole 12 miliónů kil jedů, což je cca šestikilometrová kolona kamiónů. A nemysleme si, že se všechny ty jedy nějak řádně rozloží. Jejich zbytky se, bohužel, dlouhodobě ukládají jak v půdě, tak v rostlinách i v tělech živočichů, tj. v nás samotných. Používaný glyfosát (fosfonomethylglycin) je slavný herbicid známý jako Roundup. Americké soudy už kvůli němu přiznaly odškodnění nemocným rakovinou. U nás doma ho má v těle možná půlka obyvatelstva. Princip účinku glyfosátu je inhibice enzymu zapojeného do syntézy aminokyselin a tedy účinkuje pouze  - a snad – jen na rostoucí rostliny. Jeho chemické složení na bázi estérů kyseliny fosforečné není daleko od nervového jedu tabunu, jehož zákeřnost spočívá ve schopnosti snadno pronikat i samotnou kůží. Je přísně zakázaný mezinárodní dohodou. Pro zajímavost jsou tyto organické sloučeniny fosforu, základem mnoha důležitých biomolekul, jako DNA, RNA, koenzymů a dalších kofaktorů, které jsou nezbytné pro samotnou existenci života. Ale to je jiná kapitola.

I když už nepůsobíte ve Fyzikálním ústavu Akademie věd, zaregistroval jsem váš knižní triptych vydaný nakladatelstvím Springer. Jakou na něj máte mezinárodní odezvu a je to tak, že i bez FZÚ máte pořád co dělat?

Opravdu se nenudím, letos jsem měl čtyři plenární přednášky na mezinárodních konferencích o termodynamice a nanomateriálech. Byl jsem také poctěn napsáním dvou pozvaných dvacetistránkových kapitol do zahraničních knih o sklotvornosti a nestechiometrii, specifických oblastí fyziky pevných látek dlouhodobě studovaných ve Fyzikálním ústavu. Zmiňovaný knižní triptych publikovaný v nakladatelství Springer se zařadil mezi dvacet nejžádanějších knih na knižním trhu a poslední výčet Springeru ukazuje, že každá z těchto tři knih dosáhla nebývalé citovanosti, což je v případě knihy počet otevření – downloads, přesahující u každé dvacet tisíc. Pro knihu českých autorů opravdu nebývalé ocenění! Na obsahu knih tehdy spolupracovali jak pracovníci univerzit, tak akademie, což je žádaná kooperace, a tak je s podivem, že byla vyřazena z odborných výsledků akademie. Bohužel se ukázalo, že to je výsledkem osobní perzekuce ředitele Michaela Prouzy, který se dnes brání tím, že rozhlašuje, že nejsem důvěryhodná osoba, neboť jsem měl nepodložené finanční nároky po svém pracovním úrazu hlavy.

Opak je pravdou, neb ředitel se nechoval jako zastánce práv svých zaměstnanců, ale jako agent pojišťovny a dokonce mi odmítl zaplatit i rozbité dioptrické brýle. Můj následující úraz vedoucí k pracovní neschopnosti úplně vyřadil z jednání. Pohříchu není, na koho se obrátit, neb instituce mají dobré právní zázemí hájící jejich nedotknutelnost. Za bolševika vždycky existoval nějaký první nebo druhý tajemník, u kterého bylo možno si postěžovat a který by odbornou šikanu zarazil. V německých ústavech by takové selhání profesní odpovědnosti mělo za následek rezignaci. U nás by stejnou službu měly poskytovat komise akademie, které ale nekonají, ač jsou dobře placené. A tak se naskýtá otázka, k čemu je akademie, která si může dovolit vyřadit excelentní výsledky svých zaměstnanců. Účast ředitele na položení základního kamene nového ústavu a jeho rozhodování o půlmiliardové dotaci na rozvoj fyziky pevných látek se daňovým poplatníkům může zdát jako výsměch dobrým mravům existujících ve vědě.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Vyvraždili půl Evropy. A nám budou nařizovat?“ Spisovatel ke 30 letům svobody. Silná slova

4:47 „Vyvraždili půl Evropy. A nám budou nařizovat?“ Spisovatel ke 30 letům svobody. Silná slova

30 LET OD LISTOPADU 89 „Lidé ani neumějí být svobodní, chovají se stádně, neustále je někdo naviguje…