Setkáváme se takřka přesně po roce, loni touto dobou jsme nemohli tušit, jak výrazně do života celé společnosti zasáhne pandemie. Teď, když už snad slábne, troufnete si při ohlédnutí za ní pojmenovat, co jsme to prožili, k čemu došlo a jak nás to poznamenalo?

Na ten rok a čtvrt, co tu s námi koronavirus je, se dívám trošku z nadhledu. Indiáni mě naučili vnímat život tak, že vlastně za všechno špatné – včetně nemocí – si můžeme sami. Jde o důsledek toho, jak nejsme schopni tu křehkou rovnováhu mezi lidmi a přírodou uchovat, jak se zpronevěřujeme poslání lidí na Zemi, jak tu rovnováhu narušujeme nezodpovědným chováním. Rovnováha se netýká jenom materiálních hodnot, hospodaření s vodou, hospodaření s lesy, ale je to také o duchovní a morální harmonii jednotlivce. Indiáni nás nazývají mladšími bratry, sami jsou ti starší. Nechápou naši dravost a to, že se chováme k Matce Zemi koloniálním způsobem. My totiž žijeme v přesvědčení, že jsme ti páni, kteří rozhodují a máme právo drancovat, ničit a narušovat rovnováhu. A z té nerovnováhy vznikají veškeré problémy, protože Země je živý organismus a jednou za čas si řekne dost, zvedne ukazováček – nebo mohu říct, že to je Boží prst – a otřese se.

Země se otřese a lidstvo bude pykat za to, jak se k planetě chová?