Setkáváme se takřka přesně po roce, loni touto dobou jsme nemohli tušit, jak výrazně do života celé společnosti zasáhne pandemie. Teď, když už snad slábne, troufnete si při ohlédnutí za ní pojmenovat, co jsme to prožili, k čemu došlo a jak nás to poznamenalo?
Necháte se očkovat proti covidu-19? (Ptáme se od 18.5.2021)Anketa
Na ten rok a čtvrt, co tu s námi koronavirus je, se dívám trošku z nadhledu. Indiáni mě naučili vnímat život tak, že vlastně za všechno špatné – včetně nemocí – si můžeme sami. Jde o důsledek toho, jak nejsme schopni tu křehkou rovnováhu mezi lidmi a přírodou uchovat, jak se zpronevěřujeme poslání lidí na Zemi, jak tu rovnováhu narušujeme nezodpovědným chováním. Rovnováha se netýká jenom materiálních hodnot, hospodaření s vodou, hospodaření s lesy, ale je to také o duchovní a morální harmonii jednotlivce. Indiáni nás nazývají mladšími bratry, sami jsou ti starší. Nechápou naši dravost a to, že se chováme k Matce Zemi koloniálním způsobem. My totiž žijeme v přesvědčení, že jsme ti páni, kteří rozhodují a máme právo drancovat, ničit a narušovat rovnováhu. A z té nerovnováhy vznikají veškeré problémy, protože Země je živý organismus a jednou za čas si řekne dost, zvedne ukazováček – nebo mohu říct, že to je Boží prst – a otřese se.
Země se otřese a lidstvo bude pykat za to, jak se k planetě chová?
Ano, přijdou rány, které jsme si způsobili svým nezodpovědným chováním v rozporu s péčí řádného hospodáře, protože jsme byli na Zemi vysazeni proto, abychom se o ni jako dobří hospodáři starali. Podívejme se na rolníka, když se nestará o půdu, tak nesklidí. To, co té půdě vezme, jí musí vrátit, jinak nesklidí. A to děláme my. Bereme a nic nevracíme. Je to i o té obrovské symbolice a duchovním vztahu k Zemi, jaký mají indiáni. Ti se chovají uctivě, dávají oběti, i když my se povýšenecky smějeme, že to jsou nesmysly. Ale jsou to symboly, které ukazují, že jsou spojeni s matkou Zemí. Dávají jí proto své dary. Kdekoli v Jižní Americe když si někam zajdete na jídlo či něco vypít, tak můžete vidět, že ani vysokoškolští studenti nikdy nezapomenou vzít trochu jídla, ukápnout nápoje – para Pachamama, Matce Zemi. To je právě to propojení, které jsme my odvrhli, protože si myslíme, že nic takového neexistuje a že si můžeme dělat, co chceme. Ne. Platí určité zákonitosti existence. A když je nebudeme akceptovat, tak to je – jak říkají indiáni a říkám to i já – cesta ke zkáze.
Nedopadla ale pandemie hůř na ty, kteří svým přístupem Matku Zemi respektují, než na ty, co ji drancují? Neotřásla víc životy těch, kteří jsou vyspělé civilizaci vzdáleni?
To jsou naše přízemní pohledy, kdy se snažíme, abychom z toho vyšli jako ti správní. To jsou jen takové kalkulace, které jsou v obecném pojmu Země i vesmíru směšné. Co víme do budoucna, jak to bude s očkováním? To jsou všechno naše kalkuly, jak se zachránit. My se chceme zachránit, to je evidentní. Indiáni tomu nechávají volný průběh, příroda to sama zařídí, kosmos to zařídí. Když zemřu, tak zemřu. Já jsem tady nic, já se spojím se zemí a žiji dál. My zuby nehty bojujeme o svůj kuřecí život, a když to porovnáme, tak jsme směšní. My v životě vidíme obrovské věci, které indián nevidí. Ti vidí daleko víc to spojení s přírodou. A to, jestli bude žít ještě rok, nebo dva, ho vůbec nezajímá.
Psali jsme:
Máte konkrétní informace, jak pandemii čelily amazonské kmeny Brazílie, Peru, Ekvádoru a Venezuely, mezi něž jste v uplynulém půlstoletí víckrát zavítal, a jak se jejich členové vyrovnávali s tím, že náhle připravila o život jejich blízké?
Samozřejmě. Například Aritana, můj náčelník kmene Yawalapiti na horním Xingú v centrální Brazílii, zemřel. Údajně také na covid. Zemřel, protože my k nim zanášíme nemoci už od tzv. objevení Ameriky. Indiáni byli zmasakrováni ne halapartnami, to jen částečně, ale větším dílem neštovicemi, tuberkulózou, epidemiemi chřipek. Speciálně indiáni se nebojí meče conquistadora, ale bojí se právě nemocí, které k nim zanášíme. To je zlo, kterého se bojí, a proto se řada indiánských kmenů uzavřela a nechce mít s naší civilizací nic společného.
Pozoroval jste, že by pandemie změnila něco na přístupu k životu u lidí z vyspělého světa, především tedy Česka?
Myslím si, že hodně. Moje babička mi říkávala, že něco zlého je pro něco dobré. Proto se vždy snažím, i když jsem v největším průšvihu, na všem vidět i něco pozitivního. To je také otázka přežití. Naučili jsme se během pandemie hodně. Někteří na to třeba zapomenou. Jsou lidé, co se otřepou a zas budou dělat špatné věci, páchat zlo, kopat do mravence, zašlápnou pavouka a takové věci. Ale teď – nechci říct, že jsme na kolenou – najednou vidíme, že opravdu nejsme pány Země. To si musíme uvědomit. A ať už přijde zemětřesení, tsunami, cokoli, deště, nemoci, tak vidíme, že jsme jen malí pozemští červi. A je třeba si to právě jednou za čas uvědomit. Nyní nastala doba, kdy si to uvědomujeme, vidíme jiné hodnoty, vidíme věci, které jsme opomněli. Jsou to především vztahy mezi lidmi, mezi blízkými, mezi příbuznými. Najednou cítíme, že toto také něco znamená, a vracíme se k tomu. Není to, že jsme se nechali uzavřít, ale našli jsme k sobě cestu. Doufejme, že to zase na pár desetiletí vydrží, než se za sto let Matka Země třeba, nedej Bože, zase otřese.
Indiáni věří, že všechno jde v cyklech, nahoru a dolů. Člověk, který vznikl z nějakého božského vnuknutí, sliboval, jak se bude chovat. Ale za čas se zpronevěřil, a tak byl zničen. U indiánů byly čtyři světy, které byly zničeny, protože se lidé vždy po čase zpronevěřili a začali dělat špatné věci, a tím si pod sebou podřezali větev. Minulost nám jenom ukazuje, jak je člověk nezodpovědný a jako živočich nedokonalý, jak se žene za mamonem bez ohledu na život a existenci. A žene se, i kdyby měl spadnout do propasti. Žene se k té propasti každým krokem, zastaví se až těsně před ní, ale to už je pozdě. Jsme nepoučitelní. Takže tyto rány nám – doufejme – trochu napomůžou se ponaučit.
V Česku po celou dobu přetrvával spor mezi zastánci všelijakých omezení a opatření a těmi, co se nechtěli nechat omezovat, jen doporučovali chránit skupiny těch nejvíce ohrožených. Který postoj vám byl bližší?
Já ve svých letech už nepotřebuji lítat po krámech a kupovat, navíc jsem nikdy v životě nebyl tržní typ. Nepamatuji se, že bych něco sháněl po obchodech, tyhle věci mě nezajímají. Proto mi ta omezení nijak nevadila, žil jsem pořád stejně jako dřív. Nepotřeboval jsem tyhle hodnoty, nepotřeboval jsem se domáhat někde nových mobilů, iPadů, iPodů a nevím čeho ještě. Já se tomu vysmívám, protože to všechno vidím jako náhražku, co nahrazuje náš rozum. Ale já se držím svého rozumu, snad ještě stále nějaký mám, i když občas pochybuji. A ty zmíněné věci nepoužívám Taky boty či kalhoty si v sekáči koupím jednou za čas, nemusím si kupovat každou módní novinku (vlastně nikdy žádnou). Čili mě to v těch minulých měsících neomezovalo, žiji si pořád stejně. Šel jsem si, kam jsem chtěl, doma píšu články o indiánech, hrabu se ve svých sbírkách a žiji si – ano – v jiném světě. Je to přesně totéž, co mi říkal předloni César, můj velký indiánský přítel v peruánské Amazonii, kterému je 84 let, ale nežije se svým kmenem. Když jsem se ho zeptal, proč nežije se svými vnuky a pravnuky, kteří ho mají rádi, odpověděl mi: „Toto už není můj svět. Všude pípají mobily, pípají ledničky, jezdí motorky“. A pokračoval: „Ne, ne, já žiji v džungli, kde jsou ještě sklípkani v chýši, kde křičí papouškové ara a vřeští opice z palmy na dvorku. Kdežto to, kde žijí oni, už není můj svět“. A já říkám něco podobného. Tento svět IT a nejrůznějších vymožeností a hejblat není můj svět. Já se za ničím podobným nelopotím.
Nepřipadá vám, že vůči těm, pro něž byla práce v obchodě, v restauracích, kadeřnictvích a dalších službách zdrojem obživy, byl lockdown nefér, protože se najednou museli potýkat s existenčními starostmi?
Jistě. Existenční starosti chápu, všichni musíme platit složenky. Samozřejmě když přijde rána, trpí všichni. I ten, kdo se nezpronevěřil, stejně jako ten, co se zpronevěřuje. Bohužel, tak to je. Pak jsme všichni na jedné lodi a všichni trpíme.
Psali jsme:
Řekla koronavirová pandemie něco o prospěšnosti Evropské unie ve stávající podobě, nebo svým členským zemím nic navíc nepřinesla?
Můj vztah k Evropské unii je obecně znám. Vidím v ní úřad. A úřad jako takový se snaží, aby existoval, úředníci se snaží, aby si zasloužili svoje peníze, úřednictvo bobtná tak, jak se množí povinnosti, které úředníci sami vymýšlejí. Evropská unie a jí podobné jakékoli předcházející organizace a struktury jsou jen umělým slepencem, který nemůže fungovat. Do budoucna budeme všichni Evropany, ale ne na pokyn, ne že se to někde v Bruselu rozhodne, ale vývojem. To předpokládám. Ale to je vývoj staletí, a ne aby se něco nadiktovalo. Mně se vyčítá, že používám slovo rasa. Já říkám, že nejsme stejní. Jsme si rovni, ale nejsme stejní. Když na nějaké schůzi někde ve Spojených státech se nějaká komise rozhodne, že se nebude používat slovo rasa, tak to neznamená, že rasy zmizely. Nemůžou zmizet. Můj kamarád může být černý, červený, každý má svoji kulturu, každý má své hodnoty. To, že se rozhodne, že se nebude používat slovo rasa, slovo černoch, slovo cikán, je umělé rozhodnutí, které jejich status neovlivní a nezlepší.
Myslíte si tedy, že nejde o nijak hanlivá označení?
Mám spoustu kamarádů mezi cikány, a ti hrdě říkají, že jsou cikáni. Na tom přece není vůbec nic špatného, propánakrále. Žil jsem v Americe dlouho mezi černochy, oni na sebe křičí: „Ola, negrito, que tal?“, „Nazdar, černoušku, jak se máš?“ A nikdy to není myšleno nějak urážlivě. Jde o ten tón a úsměv. Mé vnučce říkám vopice a vůbec se neuráží, že je u mně vopice, má z toho radost a je šťastná a mazlivě mi odpovídá úsměvem. Pouze ti chytráci, co z toho chtějí vytřískat politický kapitál, z toho dělají problém, zakazují všemožné věci a vymýšlejí si všechny ty hlouposti včetně nových pohlaví, protože musí něco vytvářet, aby nás zahlcovali podobnými nesmysly. Ale pravda leží někde jinde. O ní nerozhodujeme my lidé ani žádné komise, žádné strany či kongresy. Ta pravda leží v přírodě. Přírodní zákony – tam je ta pravda. A když se nebudeme řídit přírodními, ale jen lidskými zákony, tak půjdeme do kytek. Když chceme popírat přírodu, ze které jsme vzešli, tak popíráme sami sebe.
Vaše slova o tom, že jsme si všichni rovni, ale přesto jsme různí, mě přivádí k tomu, že na Slovany se na Západě dívají poněkud skrz prsty. Jsme pro západní Evropu jen „středoevropský Balkán“, odbytiště doma či jinde ve světě neupotřebitelného zboží, nebo se Česku a dalším zemím podařilo za sedmnáct let členství v EU tento pohled změnit?
Nekoukají na nás jako na rovnocenné. Podívejme se na to historicky. Česká knížata a čeští králové museli tvrdě bojovat, aby dokázali, že máme sílu a schopnosti. Už tenkrát to byl tvrdý boj. Vytvořením Svaté říše římské vlastně vznikla síla Západu a spojenectví proti té části Evropy, ve které jsme my. To se nezměnilo a bude to trvat ještě spousty desetiletí, ba století, než k nějakému posunu dojde, protože my jsme pro ně podřadní. Ať už pro Němce, kteří se k nám chovali jako k otrokům, a to v západní Evropě přežívá. I když se usmívají, tak cítí, že my budeme rádi za každý zbytek, který nám hodí. Ale, bohužel, my se tak chováme. Připlazíme se k nim a děkujeme jim, že nám hodí něco, co už pro ně je vyčpělé nebo nepotřebné. Lezeme jim do zadku. Jednou jedněm, podruhé druhým. To je naše velká národní chyba, že jsme málo hrdí. Když jsem jel do světa, tak jsem byl hrdý na to, že jsem Čech, protože jsem tam potkal spoustu Čechů, kteří byli na vynikajícím místě, dobře se chytli a neztratili se. Všude jsem o tom psal a vykládal, jak jsou Češi schopní. Jednotlivci jsou schopní, ale jako národ máme, bohužel, tu nevýhodu, že pořád musíme k někomu vzhlížet. Nevím proč, ale říkám: Nevzhlížejme, podívejme se na sebe, jací jsme schopní, a podporujme národní hrdost, patriotismus. Ten, bohužel, vymizel, protože se podporuje hrdost evropská. Evropanství. A právě evropanstvím se likviduje patriotismus. To mi chybí a velice mě to mrzí.
Na druhou stranu mnozí lidé si pochvalují, že žijí tady a ne třeba ve Francii, která se vinou migrace rychle mění před očima, a to rozhodně ne k lepšímu. Zaujalo mě ale, že dvacet francouzských generálů podepsalo otevřený dopis prezidentovi a vládě, v němž se vymezují proti islamismu a hrozí, že v případě nečinnosti zasáhne armáda. Pár týdnů poté je napodobilo více než 120 vysloužilých amerických generálů a admirálů, kteří v otevřeném dopise označili administrativu prezidenta Joe Bidena za největší ohrožení svobody a demokracie od deklarace nezávislosti a varují před socialismem, marxismem i progresivismem a odmítají cenzuru. Překvapuje vás, že Západ před cestou do záhuby se nesnaží zachránit jeho politici či elity, ale bývalé armádní špičky?
Bohužel, politici se zaprodávají módnímu vývoji. Když náhodou někdo vybočí, tak je „sestřelen“. Je spousta případů na univerzitách ve Spojených státech nebo v Británii na Oxfordu a jinde, že když někdo projeví skutečně názor, tak ho ti ostatní setřou a vykážou z univerzity. A to i tehdy, pokud se jedná o vědecké špičky. Jakmile řeknou svůj názor na lidské skupiny, na kultury, na dnešní situaci, tak jsou setření. Panuje tam jakýsi moderní levicový neomarxismus, který ovládá tyhle studentské garnitury. Z toho jde na mě mráz. Nevím přesně, co k tomu kroku bývalé vojenské špičky ve Francii a v USA přimělo, ale vidím, kam se řítíme. Vždy říkám, že si za to Západ může sám, jak si koloniálně rozdělil svět, tak teď se mu to vrací, zatímco my jsme se nenamočili. Češi jsou čím dál radši, že žijí v Česku. Spousta mých známých odjíždí z Anglie zpátky sem, vracejí se domů. Použil bych text z Bible svaté, že ti, kteří byli první, budou poslední, a ti, kteří byli poslední, budou první. Doufám však, že i pro Západ platí, že nikdy není pozdě se napravit. Myslím, že se najdou napravení, kteří rozeznají, kam ta cesta vede a kde bychom měli hájit své hodnoty, naše dějiny, naši kulturu a naši budoucnost. A jak říká Bible, lepší jeden napravený hříšník než tisíc věřících.
Je pár dnů po 76. výročí konce 2. světové války. To spadlo do atmosféry vyhrocených vztahů s Ruskou federací, ať už ze strany České republiky kvůli kauze Vrbětice, nebo ze strany EU a ještě předtím po ostrých výrocích prezidenta Joea Bidena i ze strany Spojených států. Hodí se v takové situaci vůbec připomínat hrdinství vojáků Rudé armády a její podíl na porážce nacistického Německa? Nevylepšoval by se v takovém případě obraz Ruska, který má být v tuto chvíli co nejčernější?
Dějiny jsou dějiny, opravovat dějiny naším současným pohledem je nezodpovědné. Byli jsme osvobozeni převážně Rudou armádou, tak je samozřejmě slušnost vyjevit jim poctu za to, že jejich vojáci za naše osvobození položili své životy. Na tom nevidím nic špatného, ba naopak. Je to otázka slušnosti. Že nyní je situace jiná, to s tím přece nemá nic společného. Nemůžeme relativizovat situaci z minulosti a z přítomnosti a míchat hrušky s jablky. Když člověku někdo zachrání matku před smrtí, tak si ho bude vážit do konce života, ať už se pak stane cokoli. Prostě mu to nikdy nezapomene. To je to samé. Howgh!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Jiří Hroník
